raisen
Alan Wake byl můj mnohaletý rest. Zhruba v době, kdy to byla relativně ještě novinka, jsem hru rozehrála na počítači, ale pamatuji si, že jsem hraní po pár minutách vzdala, protože mi souboj přišel naprosto příšerný a těžkopádný. Ovšem s vydáním druhého dílu, který mě zaujal a který jsem si chtěla zahrát, jsem rozhodla dát prvnímu dílu šanci.
Co mě vždy zajímalo a lákalo na Alanu Wakeovi, tak byl příběh a jeho zasazení. Musím říct, že ani jedna z těchto věcí mě nezklamala. Už je to asi dost ohrané, ale při hraní jsem měla pocit, že jsem jedna z postav, která jako by vypadla z knih Stephena Kinga, mého oblíbeného spisovatele. Stejně jako v jeho knihách, i zde je setřena hranice mezi realitou a snem nebo vidinami, a tak možnost interpretace celé hry zůstává z velké části na hráči. Poté, co se rozvine zápletka, tak se atmosféra dá krájet a já si dost užívala procházení lesy zahalenými do mlhy a temnoty, které byly občas vystřídané dolem, farmou, městem či přehradou. Každé místo bylo zapamatovatelné a neměla jsem pocit, že se něco opakuje. Naopak kombinace hudby, prvků prostředí, světelných efektů a roje nepřátel dělá například z již zmíněné farmy velmi originální, ale i tísnivou scénu. Příjemnou změnou (a pro nepřátele nepříjemnou) byla možnost projet se na chvíli i autem a dostat se tak do cílové destinace rychleji.
Vedlejších postav nebylo ve hře moc, ale o to více vynikají. Barry, Alanův sidekick, mě dost bavil a ráda jsem jeho slovní výměny s protagonistou poslouchala. Dokázal vyvážit vážného Alana a odlehčit atmosféru. Navíc se skvěle doplňoval se šerifkou Sarah Breaker. A ještě raději jsem byla, když mi tihle dva dělali chvíli společnost a mohla jsem si dopřát luxusní pocit toho, že nebojuji s temnotou sama. I při relativně malém prostoru, který je vedlejším postavám věnován, jsem si je dokázala oblíbit až nakolik, že mi záleželo na jejich dalším osudu a když se jim mělo něco stát, s obavami jsem k nim sprintovala. Některé vedlejší postavy jakoby pocházely z městečka Twin Peaks: stará paní posedlá světýlky nebo dvojice starých rockerů mající momentální místo bydliště v místním blázinci.
Pochválit musím i sběratelské předměty v podobě stránek manuskriptu, díky kterým jsem si mohla přečíst, co se děje jinde nebo co se teprve stane, což se mi ve hrách moc nestává (jestli vůbec). Velkým plusem byl pro mě i soundtrack, který mi přišel perfektně poskládaný a vždy jsem byla zvědavá, jaká skladba zazní v předělu mezi epizodami.
A jak dopadly moje pocity ze soubojového systému po letech? Boj je naprosto příšerný a těžkopádný. Moc mě nebavil, takže následující kritika je možná přehnaná, ale opravdu mě nebavilo opakovat stále dokola stejný vzorec: Kamera mi náhle ukáže jednoho až pár nepřátel kdesi v dálce, aby mě, pokud do vteřiny neudělám nevyzpytatelný úhyb, nepřítel, který se mi vynořil za zády, okamžitě přetáhl po hlavě. Kolikrát se mi stalo, že Alan se prostě útoku nevyhnul a po první ráně se nedokázal vzpamatovat, takže vzápětí dostal druhou, pak třetí od dalšího nepřítele, který se stihl ke mně dostat a pak třeba i čtvrtou ránu od letící sekery od úplně jiného nepřítele kdesi v dálce. Zdraví mi ubývalo a Alan se stále nevzpamatoval z útoku. Párkrát jsem si i vyčistila nějakou část, abych neměla nepřátele za zády, ale hra si usmyslela, že by to mohla být zábava, tak tam jednoho či dva umístila a já to samozřejmě nečekala.
Na můj vkus by hře prospělo, kdyby obsahovala více klidnějších/adventurnějších pasáží a zredukovala tak soubojové části, které mi zvlášť ke konci přišly strašně stereotypní až otravné. (například ve chvíli, kdy na mě útočily objekty v prostředí a já na ně musela opakovaně svítit). I přes mé výtky hru hodnotím vysoko díky příběhu a atmosféře.
Co mě vždy zajímalo a lákalo na Alanu Wakeovi, tak byl příběh a jeho zasazení. Musím říct, že ani jedna z těchto věcí mě nezklamala. Už je to asi dost ohrané, ale při hraní jsem měla pocit, že jsem jedna z postav, která jako by vypadla z knih Stephena Kinga, mého oblíbeného spisovatele. Stejně jako v jeho knihách, i zde je setřena hranice mezi realitou a snem nebo vidinami, a tak možnost interpretace celé hry zůstává z velké části na hráči. Poté, co se rozvine zápletka, tak se atmosféra dá krájet a já si dost užívala procházení lesy zahalenými do mlhy a temnoty, které byly občas vystřídané dolem, farmou, městem či přehradou. Každé místo bylo zapamatovatelné a neměla jsem pocit, že se něco opakuje. Naopak kombinace hudby, prvků prostředí, světelných efektů a roje nepřátel dělá například z již zmíněné farmy velmi originální, ale i tísnivou scénu. Příjemnou změnou (a pro nepřátele nepříjemnou) byla možnost projet se na chvíli i autem a dostat se tak do cílové destinace rychleji.
Vedlejších postav nebylo ve hře moc, ale o to více vynikají. Barry, Alanův sidekick, mě dost bavil a ráda jsem jeho slovní výměny s protagonistou poslouchala. Dokázal vyvážit vážného Alana a odlehčit atmosféru. Navíc se skvěle doplňoval se šerifkou Sarah Breaker. A ještě raději jsem byla, když mi tihle dva dělali chvíli společnost a mohla jsem si dopřát luxusní pocit toho, že nebojuji s temnotou sama. I při relativně malém prostoru, který je vedlejším postavám věnován, jsem si je dokázala oblíbit až nakolik, že mi záleželo na jejich dalším osudu a když se jim mělo něco stát, s obavami jsem k nim sprintovala. Některé vedlejší postavy jakoby pocházely z městečka Twin Peaks: stará paní posedlá světýlky nebo dvojice starých rockerů mající momentální místo bydliště v místním blázinci.
Pochválit musím i sběratelské předměty v podobě stránek manuskriptu, díky kterým jsem si mohla přečíst, co se děje jinde nebo co se teprve stane, což se mi ve hrách moc nestává (jestli vůbec). Velkým plusem byl pro mě i soundtrack, který mi přišel perfektně poskládaný a vždy jsem byla zvědavá, jaká skladba zazní v předělu mezi epizodami.
A jak dopadly moje pocity ze soubojového systému po letech? Boj je naprosto příšerný a těžkopádný. Moc mě nebavil, takže následující kritika je možná přehnaná, ale opravdu mě nebavilo opakovat stále dokola stejný vzorec: Kamera mi náhle ukáže jednoho až pár nepřátel kdesi v dálce, aby mě, pokud do vteřiny neudělám nevyzpytatelný úhyb, nepřítel, který se mi vynořil za zády, okamžitě přetáhl po hlavě. Kolikrát se mi stalo, že Alan se prostě útoku nevyhnul a po první ráně se nedokázal vzpamatovat, takže vzápětí dostal druhou, pak třetí od dalšího nepřítele, který se stihl ke mně dostat a pak třeba i čtvrtou ránu od letící sekery od úplně jiného nepřítele kdesi v dálce. Zdraví mi ubývalo a Alan se stále nevzpamatoval z útoku. Párkrát jsem si i vyčistila nějakou část, abych neměla nepřátele za zády, ale hra si usmyslela, že by to mohla být zábava, tak tam jednoho či dva umístila a já to samozřejmě nečekala.
Na můj vkus by hře prospělo, kdyby obsahovala více klidnějších/adventurnějších pasáží a zredukovala tak soubojové části, které mi zvlášť ke konci přišly strašně stereotypní až otravné. (například ve chvíli, kdy na mě útočily objekty v prostředí a já na ně musela opakovaně svítit). I přes mé výtky hru hodnotím vysoko díky příběhu a atmosféře.
H34D
AZbest
Colby Sawyer
Camling
adam.kulhanek
berry1009
Vashek
Jetsy
IceCreamYouScream
Zoltan
HitBox
Yokolobuna
Doomcourier
Blackhand47
jvempire
ZephyrCZ
RingMan
Smartka
stepankoby1
Marekcieso
Shazooo
Pro: příběh, atmosféra, dílčí nápady
Proti: otřesný gameplay s nuceným natahováním