Komentáře

Představte si, že jste nadšenci do hororového žánru. Žánru, kde největším uspokojením pro hráče je tíseň, napětí, strach a atmosféra, která by se dala krájet nožem. To, před čím varují mnohé herní manuály právě vy vyhledáváte. Noci, kdy normální lidi spí vy trávíte se sluchátky na uších v pokušení o další a další zážitek, kterým se jiní v rámci možností vyhýbají.

Tak nějak se dá shrnout moje kampaň za posledních několik málo let. O Amnesii někteří tvrdili, že je to královna žánru, pomyslný grál, který slouží jako referenční měřítko pro ostatní hry obdobného zaměření. Hru jsem si koupil před několika lety a záměrně na ni nesáhl do doby, než budu mít za sebou několik desítek infarktových momentů, abych se jakože připravil.

Léta plynula, o Amnesii mluvili přátelé, kolegové v práci, prostě všichni. Sic v čase minulém, přesto v superlativech. Můj kolega, chlap jako hrom a fajnšmekr do her vždy zpozorněl, když jsem se ho ptal na Amnesii. Jako by ten člověk zvažoval každé slovo a o Amnesii se moc nechtěl bavit. Jednou z našeho rozhovoru vyplynulo (v zásadě jsem trval na tom, aby nespoiloval), že hraní Amnesie v něm cosi zlomilo. Nechtěl to nijak rozvádět až na fakt, že tu hru už nikdy hrát znovu nebude. A proč? Zněla moje otázka. Nikdy jsem na ni nedostal odpověď.

Několik desítek měsíců po vydání Amnesie, kdy do té doby jsem odehrál všechny možné lekací, atmosférické hry, všechno možné, na co jsem narazil (masivním zdrojem byly indie hry), řekl jsem si, dobře, jdu na věc. Zapomněl jsem na všechno okolo sebe a začal se věnovat pouze a jenom Amnesii.

Nedokážu nějak přesně popsat, co jsem od Amnesie čekal nebo nečekal, co mě zklamalo nebo potěšilo. Pamatuju si, že jsem do ní sklouznul v noci se sluchátky na uších, ocitl se v první mapě a pomyslel si něco na ten způsob "tak pojďte do mě". Záměrně jsem se vyhýbal do této doby jakýmkoli spoilerům, jakýmkoli videím nebo čemukoli, co by mi mohlo pokazit zážitek. Prostě jsem o tom nevěděl skoro nic. Neměl jsem žádná extrémní očekávání, držel jsem rezervovaný odstup od všeho toho humbuku a prostě do toho vstoupil s naprosto neutrálním vztahem s mým oblíbeným pořekadlem, že co neurazí, může jenom překvapit.

První zážitky byly příjemné, ticho, tma, procházení a opět ticho a tma. Přesně tak to mám rád. Už jako bych si uvědomil, že tahle atmosféra je pro mě obdobná, jako když malé dítě leží v peřinách. Sem tam zafouká průvan, zhasnou svíce a srdce začne pomalu, ale jistě zrychlovat. Není to strach, ale takové příjemné očekávání, něco, co člověk v této chvíli nečekal. Rozum rychle sníží příval emocí a já se adaptuju na nově vzniklou situaci. Očekávám nějaký heart attack, ale všechno je poklidné. Temné, strnulé, ale poklidné. Nahlížím do tmavých prostor, které lemuje jen slabé okenní osvětlení a mlžný opar, který se zvedá spolu s prachem, tudíž není vidět, co je na konci chodby.

Obdobným způsobem pokračuje další a další tažení s tím rozdílem, že vnímám jakousi přítomnost. Menší prostory střídají větší a rozmanitější. Chodby a menší místnosti střídají větší haly, sklepení, skladiště a různé více či méně osvětlené prostory. V některých je klid, jinde je znát, že tu hráč není sám. Postupem hry jsem nenarazil na žádný větší zákys, kombinace a užití předmětů je poměrně logické, psaný příběh dává menší oddech od hry, ale je stejně zajímavý a poutavý jako hra samotná.

První relativně nepříjemné momenty zažívám tehdy, kdy opakovaně přicházím do konfrontace s jakousi rosolovitou a pohyblivou hmotou, která postupně lemuje různé prostory, jindy obepíná prostor, kudy je nutno pokračovat dál. Jakmile si přivyknu na to, co se stalo, dostávám se do dalších prostor, kde mi hra nabízí novou výzvu a nutnost úplně změnit taktiku. Další příjemný moment se dostavuje, když poznávám, že je opět nutno změnit styl hraní v závislosti na tom, co se děje a "co" mě pronásleduje. Pozitivně vnímám fakt, že bych předem nečekal, s čím vším přijdu do konfrontace a že nelze uplatňovat po čas hraní pouze jeden a ten samý způsob postupu. Momenty relativní tísně se střídají s momenty klidu, kdy se hráč dostane do rozcestníků, kde je třeba vykonat různé úkony a sebrat patřičné předměty, aby bylo možno pokračovat dál. Tenhle způsob postupu mě nepřekvapuje, ale svým způsobem mi vyhovuje.

Takhle nějak, bych svůj komentář ukončil. Po dohrání hry jsem měl sice dobré, přesto ale trochu smíšené pocity. Pokud by se mě bezprostředně po té někdo zeptal, jak bych hru zhodnotil, dost dobře bych mu asi nedokázal odpovědět. Žádný infarkt jsem nedostal, během hraní nedošlo k ničemu zvláštnímu. Možná trochu zamrzelo, že jsem subjektivně čekal, že hra bude o něco delší a že skutečně narazím na něco, z čeho si nadělám do kalhot. Nic z toho se nestalo. To však nic nemění na tom, že celý čas hraní byl pro mě osobně sympatickou záležitostí, kdy mě příjemně překvapovaly ty malé drobnosti, díky kterým hra není jednotvárná a nudná. Původně jsem chtěl hru okomentovat už tehdy po dohrání (necelý rok zpátky), ale neměl jsem k tomu náladu ani nenalézal správná slova.

Amnesii jsem si po čase zahrál znovu v češtině a doplnil si mezery v příběhu. Dnes si v hlavě promítám všechny možné momenty z Amnesie a her, které jsem z tohoto žánru hrál před ní. Tiše zhodnocuju, přemítám a těším se na další hry, které opět u mě vyvolají tyhle nádherné pocity tísně, napětí a atmosféry.