Atlantis: The Lost Tales

Atlantis, legendární adventura, která předběhla konkurenci v roce 1997 o parník a nechala je koukat z uctivé vzdálenosti na svoje záda. Přesně takhle bych hodnotil před léty a dal 100%, jenže dneska to není vůbec tak snadný.

Částečně to platí i dnes a proto než začnu kritizovat, začnu tím lepším. Tím hlavním, čím Atlantis v roce 1997 zválcovala konkurenci byla bezpochyby grafika. Majestátní, nádherné obrazy prastaré civilizace, ve kterých se pohybujete v plynulém 3D pohybu, které si můžete bez problémů prohlížet a které kouzlí jednu úchvatnou scenérii za druhou. Vznešená Atlantida, noční eskymácká vesnička, tropická domorodá pláž. A k tomu ty animace!!! Majestátní létající lodě, které Vás nesou vstříc dalším dobrodružstvím, napínavé akční sekvence... přiznávám že mi tehdy před x lety z toho padala čelist. Grafiku sice trošku ohlodal čas v nižším rozlišení, ale i tak strká bez problémů do kapsy nejen většinu adventur, ale i 3D akcí (v té doby většinou buildovky), jiných akcí (Tomb Raider 2) či nedejbože grafické odpudivosti jako Lands of Lore 2 co v roce 1997 vznikly.

A k tomu hudba. Já hudbu miluji, většinou v těch nejpokleslejších žánrech, miluji i filmovou hudbu, ale ve hrách ji většinou nevnímám či rovnou vypínám. Ale tady ne - vybrnkávání v zahradní čtvrti Atlantis evokuje Středomoří, nechybí ambientní plochy a při animacích hraje něco podobného mým devadesátkovým srdcovkám jako byly Enigma či Enya.

Ruku v ruce s technickou dokonalostí jde příběh. Seth je mladý strážný/společník, který přijíždí na Atlantis, aby byl k dispozici královně Rhei. Jenže Rhea je unesena veleknězem Creonem, všude hlídkují strážní, polovina společníků jsou zrádci a místo sluneční bohyně Ammu začínají lidé uctívat měsíčního boha Sa´rata. Celý příběh má mysteriozní pozadí, sahá do pradávné historie, představí nám i "barbarské" civilizace okolo a především se vyvíjí a končí úplně jinak než by člověk čekal... vlastně přesně podle toho, jak dopadla bájná Atlantis.

Potud by to bylo na 100% a bez debat, jenže je tu ještě kámen úrazu a tím je samotná hratelnost. Začnu tím lepším - celá hra je posetá spoustou parádně vymyšlených puzzlů, které nejsou lehké, ale dají se vyřešit a člověk si nad nimi rád poláme hlavu.

Samotný pohyb je řešený ve 3D přechody mezi pevnými body. Na těch se můžete zastavit a zkoumat okolí. Problém číslo 1 - občas nepoznáte kam se dá jít a je tu zákys (podklouznutí pod nohami, příchod k medvědovi z boku), protože kurzor pohybu se nemění. Problém číslo 2 - na zkoumání kurzor nemáte, hra se zaměřuje na to, co je v prostředku obrazovky a tak pohybujete obrazem a hledáte a občas je to kumšt (kousky skládačky v sochách). Ale na tohle by se dalo zvyknout.

Hratelnost kazí i další drobnosti - neustále vracení se do stejných lokací (OK Atlantis je malá ale stejně) spojené s opakováním puzlů (slunce/země/měsíc jsem nastavoval 3*) a občas i nechutné bloudění (Carbonek). Ale i to by nebylo tak strašné.

Obrovským průserem je ale kombinace adrenalinových pasáží s nemožností ukládat a samotným systémem ovládání. Hra se sice ukládá sama, ale většinou se dostanete do situace, kde Vás něco ohrožuje, Vy nevíte jak dál, umřete a jede znovu nějaká sekvence/dialog. Naštěstí se dá odklikávat, ale je to hodně natahování herní doby. Navíc ony adrenalinové pasáže jsou přetěžké, zkusíte to 10* a pak to vzdáte, kouknete do návodu a zjistíte, že nešlo nějakou logickou věc, ale rychlou reakci ala kozel v Broken Swordu. Podklouznout pod nohami, na poslední chvíli uskočit atd... Doslova peklem je pak trefování se do něčeho (květináč, lov kance).

Zkrátka hratelnost není ideální, půlku hry budete buď bloudit, nebo beznadějně přemýšlet jako se dostat z nějaké smrtící situace. Přiznávám, že mě tyhle situace "a co mám jako sakra dělat?" deptaly tak, že jsem hru dohrával asi na 5*. Atlantis táhne opravdu spíše vizuální stránka a příběh a tak dávám 90% opravdu se zavřením obou očí. Proč? Protože v roce 1997 to byla opravdu revoluční hra a protože při dávném hraní jsem byl absolutně nadšený.