Hell to Pay

Hell to Pay je jeden z mých herních restů ze světa Doomu. Kdysi dávno ještě ve zlatých časech bohatého rozpuku nových úrovní jsem hrál demoverzi o 15 úrovních, kterou jsem našel na CD od WizardWorks - D!ZONE Gold. Ale až nyní jsem se konečně pustil do kompletní hry, která se dá naštěstí vyštrachat v hlubinách internetu. Originální CD je bohužel jako vzácnou sběratelskou komoditu iluzorní sehnat legální cestou, snad jedině pokud máte štěstí na eBayi nebo podobném aukčním serveru.

Hell to Pay je komerční neoficiální datadisk v podobě kompletního megawadu pro Doom II, vytvořený pod hlavičkou dávno zaniklé firmičky Wraith Corporation. Díky tomuto komerčnímu přístupu je možná relativně méně rozšířený mezi doomery. Málo známá je česká účast na tomto původem americkém projektu v podobě osobnosti designéra Pavla Hodka, který byl známý v komunitě pod přezdívkou Czech Doom Guru. Doomu se již dávno nevěnuje, ale svůj autorský podíl zmiňuje v komentáři v diskusi na DH a je vidět, že s výplatou honorářů si bossové Wraith Corp. opravdu hlavu nelámali. Ale kdo z Čechů - herních vývojářů - v roce 1996 pracoval pro zahraniční společnost? Tehdy se snažil pouze Petr Vochozka se svými pixelovatými adventurami a pokud vím, všichni hrabali pouze na českém písečku.

Planeta Země je podmaněna invazí mimozemských vetřelců a zbylé obyvatelstvo je uvrženo do otroctví. Bezejmenný hrdina, který připravuje vzpouru proti invazním silám, je uvržen do léčky a končí pod zámkem vězeňské cely. Nezbývá nic jiného, než vzít vše do vlastních rukou a pustit se do boje. Story je podáváno formou textových obrazovek mezi jednotlivými levely, bohužel se nedají pozastavit, takže anglicky ne zcela znalému hráči může snadno něco uniknout. Úrovně na sebe plynule navazují, a tak máte dojem celistvého herního zážitku, ačkoliv je samozřejmě kampaň rozdělena na 32 levelů jako obvykle.

Hell to Pay je profesionálním projektem z dílny předních designérů pro Doom a hra nezapře své kvality. Jedná se o takřka o totální konverzi, hra obsahuje kompletní sadu nových textur, originální soundtrack, a hlavně nové modely nepřátel nahrazujících ty původní z Doomu. Jejich kvalita odpovídá době vzniku, v současnosti by určitě modely byly vypracovány v lepší kvalitě, ale na svou dobu se jedná o poměrně kvalitní kousky. Jejich provedení zapadá do sci-fi ladění konverze. Nejreálněji vycházejí noví impové, mancubusové mají vzhled jakési konvice, pain elementálové připomínají marshmallow chrlící lebky, které ale nesou podobu létající koule. Prasátka nejsou už růžová, ale mají podobu robota s chapadly. Také zbraně byly přeskinovány - od modrého raketometu přes nový design plazmovky a BFG, tentokrát v podobě barevně odlišených trojzubců.

Servírovaná kampaň velice dobře odsýpá, střídají se tématicky laděné úseky s odlišným designem. Začínáme na Zemi, kde se osvobozujeme ze zajetí, posléze se přesuneme na kosmickou loď , abychom ve finále zlikvidovali invazní síly přímo u zdroje na jejich planetě. Mapy jsou poměrně pestré, opatřené bohatou porcí protivníků, takže akce probíhá takřka permanentně, mnohdy i díky teleportaci protovníků. Zastoupeny jsou i puzzly, nejen spočívající v nalezení správné cesty. Poměrně originální je hektické odpočítávání v tajném 32. levelu. Mimochodem, nutnost nalezení tajného východu autoři odstranili a kampaň tak čítá celých 32 levelů bez nutnosti hledání secretu v 15. úrovni. Originální je i souboj s finálním bossem.

Naneštěstí odsýpající kampaň se poněkud zadrhává asi v 5 úrovních po 20. levelu, kde byly souboje poněkud monotónní, navíc 3 mapy po sobě vypadají zpočátku úplně stejně, a navíc se jedná o arény s relativně malým počtem protivníků. Naštěstí se následné levely vracejí k původnímu standardu kvality. Atmosféra je dokonalá, povětšinou sci-fi lokace provází odlišné zvuky monster v podobě převážně strojových a elektronických zvuků, autoři hodně využívají nových koulí místo ztracených duší, které činí jako otravný protivník na pozadí těch silnějších docela problémy.

Jako negativum vnímám občasnou přítomnost ghost forem některých mutantů, nevím či se jedná o produkt zaklínačovy recyklace nebo přirozený nepřítel či snad bug, problém je v tom že tito průhlední nepřátelé jsou velice obtížně zničitelní, což nevadí v raných fázích u impů, ale s revenanty před finále megawadu byl docela problém. Obtížnost až na tuto nuanci je jinak vyladěna tak akorát, nic přehnaného a Hell to Pay je vhodná i pro začínající doomery.

Hell to Pay je pro mě nostalgickou vzpomínkou, kterou jsem si oživil vzpomínky na má raná léta s Doomem a jež si udržuje své velice slušné kvality dodnes. Profesionální design i vizuální provedení a nový grafický i zvukový obsah oživí zážitek z původního Doomu a zabaví poměrně nadlouho. Nu což, pojďme se vrhnout na Perdition´s Gate ze stejné vývojářské dílny Wraith Corporation.