Pluto
Je to již dlouhých sedm let, co byla ve vývoji adventura 3 Minutes to Midnight. V roce 2019 dokonce zvládla úspěšnou kickstarterovou kampaň. V následujících měsících a posléze i letech se po ní ale slehla zem a už to vypadalo, že nikdy nevyjde. Nakonec jsme se přeci jen vloni na podzim trochu překvapivě dočkali a tak si můžeme tento výtvor španělského studia Scarecrow zahrát.
Méně je někdy více. To jsem si říkal několikrát během hraní a už chápu, proč tvorba hry trvala tak dlouho. Tvůrci si totiž ukrojili hodně tlustý krajíc chleba a na to, že se jednalo o jejich prvotinu, si na svá bedra navalili až příliš těžký náklad. Ale k tomu se dostaneme postupně, začněme příběhem. Dostáváme se do bezvýznamného zapadlého amerického městečka na konci čtyřicátých let. Vžíváme se do postavy mladé neposedné rebelky Betty Anderson, kterou nad ránem vyruší ze sladkého spánku výbuch nedaleké přehrady. Po probuzení však zjišťuje, že si vůbec nic nepamatuje, ani svoje vlastní jméno. A když vyjde ven z domu, zjišťuje, že jsou na tom úplně stejně všichni obyvatelé městečka.
A právě zde začíná asi největší zádrhel hry a tím je až za vlasy přitažená užvaněnost. V první části tak procházíte město, potkáváte roztodivné bytosti a postupně je prokecáváte. Ale vzhledem k tomu, že dané osoby také mají amnézii, je takové prokecávání… …hodně bezduché. Prvních pár desítek minut jsem se u hry strašně trápil, i když jsem se snažil všechny rozhovory poctivě pročítat či poslouchat. Ale to byla právě ta chyba, z většiny rozhovorů se člověk nic kloudného nedozvěděl až z toho bolela hlava. Tvůrci se totiž snažili hru pojmout hodně vtipně. Občas byl ten humor až příliš na sílu a hlavně hodně často. Místy to vypadalo, že chtějí mít humor v každé větě, a podle toho to taky dopadalo. Někdy se to povedlo, častokrát se to však minulo účinkem. Navíc se do dialogů snažili vložit spoustu popkulturních odkazů, postavy pak až příliš často prolomily čtvrtou stěnu. Na můj vkus toho všeho bylo prostě moc. V tu chvíli jsem hodně přemýšlel, jak budu tuto hru hodnotit. Bylo mi tvůrců vlastně líto. Bylo totiž vidět, že do hry vložili spoustu lásky a dali si záležet na sebemenším detailu, všechno bylo do puntíku uhlazené a propracované. Ale prostě jim tam chyběl dramaturg, který by dokázal spoustu dialogů proškrtat. Tady nutno poznamenat, že sami tvůrci si těchto problémů byli vědomi a tak hned po vydání v následujících dnech a týdnech ještě samotnou hru výrazně upravovali. Jednou z přidaných funkcí je také možnost vyznačení, které části dialogů jsou podstatné, což zmíněný problém pomůže zjemnit.
Každopádně s postupující dobou hraní jsem se dokázal přizpůsobit stylu vyprávění, dokázal odhadnout, které z rozhovorů můžu přeskakovat a začal jsem si užívat hraní. A navíc jsem také začal detailněji rozpoznávat všechny roztodivné bytosti v městečku a jeho okolí. A nutno přiznat, že každá z postaviček má svůj vlastní unikátní charakter se svou do detailu propracovanou přítomností i minulostí, kterou se v postupujícím příběhu dozvídáme. Byla radost odhalovat jejich slabiny a tajemství a těchto nabytých zkušeností posléze využívat. Po prvním seznámení s obyvateli i prostředím městečka začnou přicházet i první úkoly, které se nesou ve specifickém duchu. On totiž celý svět této hry je v dobrém slova smyslu takový zvláštně ujetý a když člověk pochopí jeho zákonitosti i zákonitosti chování jeho postav a přistoupí na vypravěčskou notu, začne si hru skutečně užívat.
Příběh se začne rozvíjet až do těch nejvyšších obrátek a po mdlém začátku vás překvapí, kam až se ve finále dostaneme. Postupem času si začnete oblibovat jednotlivé postavy i s jejich úchylkami, které posléze můžete využít. Tvůrci se navíc rozhodli vytvořit příběh hodně nelineární. Není to ale jako ve hrách od Telltale, kde přijdete do nějakého bodu a tam se rozhodnete, jestli půjdete vlevo nebo vpravo. Zde totiž nemáte jasně dané, který úkon odkloní příběh do které svojí větve. Řada úkolů jde dělat rozličnými způsoby a je jen na vás, pro který se rozhodnete. A každá z těchto odboček pak může mít konsekvence do budoucna – a to nejen ve formě, že se s vámi daná postava nebude bavit, ale třeba i v tom, že už vůbec nebude naživu. Těchto různých odboček je skutečně velké množství, které vedou k šesti různým koncům, jež mohou být skutečně velmi rozdílné. A tvůrci si u těchto odboček připravili i některé záludnosti. Jako příklad uvedu postavu, kterou musíte přesvědčit o své loajalitě správným zodpovězením na pět otázek. Když neodpovíte správně, postava vás již nebude brát jako kamaráda. Když si však uložíte pozici před tímto rozhovorem, ten nesplníte a pokusíte se vrátit zpět k uložené pozici, postava si bude přesto pamatovat, že jste zklamali a nařkne vás z podvodu. Podobných různých vychytávek je ve hře skutečně velké množství a je zábava si je užívat. Osobně ale nejsem příznivcem nelinearity u adventur, tříští to totiž průběh vyprávění. Autoři totiž musí počítat s různými variantami předchozího rozhodnutí a tomu upravovat následující akce, které tak nemusí mít ten správný dopad. Navíc může přijít spousta udělané práce vniveč, protože se k některým pasážím hráči vůbec nemusí dostat, což je velká škoda. Ve hře existuje určitá posloupnost akcí, která vás může dovést do konce už za nějakých šest hodin, kdy ale přijdete o velkou část příběhu. A replayabilita v adventurách je pro mě osobně velký nesmysl, málokdo se po dohrání hry do ní pustí znovu, aby si vyzkoušel, kde mohl jednat jinak. A když si to zahraje znova po roce či dvou, stejně si z původního díla moc pamatovat nebude.
Musím se přiznat, že jsem se s postupujícím časem skutečně bavil a těšil jsem se, jaké další vykutálenosti si pro mě tvůrci připraví. V jednu chvíli se dokonce přepnete na jinou hratelnou postavu, se kterou odehrajete celkem slušnou část příběhu. Asi můžu prozradit, že touto hratelnou postavou je starostka města Eliza, matka hlavní hrdinky Betty. A je charakterově úplně jiná – zatímco Betty je hyperaktivní neřízená střela, která má pozitivní přístup k životu, ale nadělá spoustu lumpáren a problémů všude, kde se objeví, tak Eliza naopak působí hodně seriózně, odměřeně a distingovaně a stejným způsobem působí i na okolí. Blíží se totiž volby a chce být znovu zvolena. Díky tomuto kontrastu obou postav uvidíte některé situace zase z jiného úhlu pohledu, což vám pomůže pochopit některé z předchozích událostí.
To vše se odehrává ve vizuálně atraktivním a detailně propracovaném světě. Za grafickou stránku je totiž zodpovědný David Puerta, kterého můžeme znát z jeho předchozích prací na adventurách Runaway nebo Yesterday. A jeho zkušenosti jsou skutečně znát, grafická stránka je prostě parádní, nádherné propracované kreslené prostředí i postavy, všechno navíc detailně rozanimované. Skutečně radost pohledět, obzvlášť když je vše doplněno parádním sound designem a hudbou přesně dokreslující atmosféru dané lokace i aktuální situace. Neméně vydařený je také dabing, kdy má každá z asi padesáti postav svůj vlastní hlas přesně zapadající do charakteru postavy. A protože Betty umí mluvit i se zvířaty, dočkáme se lidskými hlasy nadabovaného chrochtání, kvákání či bučení.
Tvůrci odhadují dobu dohrání hry na 15-20 hodin. Jak jsem tak vypozoroval, řada hráčů tráví ve hře času mnohem víc. Já jsem k dohrání potřeboval 28 hodin, to se mi u adventury už hodně dlouho nestalo. Čím víc jsem se do atmosféry městečka i poznávání jeho obyvatel dostával, tím víc jsem si to užíval a těšil jsem se, jakým směrem se bude příběh odvíjet. A po dohrání musím říct, že jsem nadmíru spokojený a celou hru jsem si do sytosti užil, i když ten závěr mi přišel takový uťápnutý, vzhledem k rozmáchlosti hry bych čekal něco velkolepějšího. Nutno ještě dodat, že hned po mém dohrání vyšel nejnovější update, který opět upravuje celý příběh a měl by také dost výrazně osekat některé nesmyslně dlouhé dialogy. V jednom z rozhovorů se hlavní tvůrce hry Jan Serra nechal slyšet, že sice měli v rané fázi rozpracované další dvě point-and-click adventury, ale že se rozhodli je zrušit a jejich další projekt, pokud tedy nějaký vůbec bude, tak již bude z jiného žánru. Za mě je to velká škoda, 3 Minutes to Midnight se jim skutečně podařilo a se získanými zkušenostmi z vývoje věřím, že by jejich další titul byl ještě větší bomba.
3 Minutes to Midnight je klasická point-and-click adventura oplývající zajímavým příběhem plným dobrodružství, zajímavých puzzlů a roztodivných charakterů v jednom malém pozapomenutém městě v nádherné a detailně rozanimované grafice. Jejím největším problémem je absolutní ukecanost, které je potřeba se přizpůsobit a vyfiltrovat spoustu zbytečných frází. Každopádně všem fanouškům humorných i dobrodružných adventur mohu jen doporučit.
Může se tu hodnotit jen po pěti procentech, osobně bych to dal někde mezi 80 a 85.
Méně je někdy více. To jsem si říkal několikrát během hraní a už chápu, proč tvorba hry trvala tak dlouho. Tvůrci si totiž ukrojili hodně tlustý krajíc chleba a na to, že se jednalo o jejich prvotinu, si na svá bedra navalili až příliš těžký náklad. Ale k tomu se dostaneme postupně, začněme příběhem. Dostáváme se do bezvýznamného zapadlého amerického městečka na konci čtyřicátých let. Vžíváme se do postavy mladé neposedné rebelky Betty Anderson, kterou nad ránem vyruší ze sladkého spánku výbuch nedaleké přehrady. Po probuzení však zjišťuje, že si vůbec nic nepamatuje, ani svoje vlastní jméno. A když vyjde ven z domu, zjišťuje, že jsou na tom úplně stejně všichni obyvatelé městečka.
A právě zde začíná asi největší zádrhel hry a tím je až za vlasy přitažená užvaněnost. V první části tak procházíte město, potkáváte roztodivné bytosti a postupně je prokecáváte. Ale vzhledem k tomu, že dané osoby také mají amnézii, je takové prokecávání… …hodně bezduché. Prvních pár desítek minut jsem se u hry strašně trápil, i když jsem se snažil všechny rozhovory poctivě pročítat či poslouchat. Ale to byla právě ta chyba, z většiny rozhovorů se člověk nic kloudného nedozvěděl až z toho bolela hlava. Tvůrci se totiž snažili hru pojmout hodně vtipně. Občas byl ten humor až příliš na sílu a hlavně hodně často. Místy to vypadalo, že chtějí mít humor v každé větě, a podle toho to taky dopadalo. Někdy se to povedlo, častokrát se to však minulo účinkem. Navíc se do dialogů snažili vložit spoustu popkulturních odkazů, postavy pak až příliš často prolomily čtvrtou stěnu. Na můj vkus toho všeho bylo prostě moc. V tu chvíli jsem hodně přemýšlel, jak budu tuto hru hodnotit. Bylo mi tvůrců vlastně líto. Bylo totiž vidět, že do hry vložili spoustu lásky a dali si záležet na sebemenším detailu, všechno bylo do puntíku uhlazené a propracované. Ale prostě jim tam chyběl dramaturg, který by dokázal spoustu dialogů proškrtat. Tady nutno poznamenat, že sami tvůrci si těchto problémů byli vědomi a tak hned po vydání v následujících dnech a týdnech ještě samotnou hru výrazně upravovali. Jednou z přidaných funkcí je také možnost vyznačení, které části dialogů jsou podstatné, což zmíněný problém pomůže zjemnit.
Každopádně s postupující dobou hraní jsem se dokázal přizpůsobit stylu vyprávění, dokázal odhadnout, které z rozhovorů můžu přeskakovat a začal jsem si užívat hraní. A navíc jsem také začal detailněji rozpoznávat všechny roztodivné bytosti v městečku a jeho okolí. A nutno přiznat, že každá z postaviček má svůj vlastní unikátní charakter se svou do detailu propracovanou přítomností i minulostí, kterou se v postupujícím příběhu dozvídáme. Byla radost odhalovat jejich slabiny a tajemství a těchto nabytých zkušeností posléze využívat. Po prvním seznámení s obyvateli i prostředím městečka začnou přicházet i první úkoly, které se nesou ve specifickém duchu. On totiž celý svět této hry je v dobrém slova smyslu takový zvláštně ujetý a když člověk pochopí jeho zákonitosti i zákonitosti chování jeho postav a přistoupí na vypravěčskou notu, začne si hru skutečně užívat.
Příběh se začne rozvíjet až do těch nejvyšších obrátek a po mdlém začátku vás překvapí, kam až se ve finále dostaneme. Postupem času si začnete oblibovat jednotlivé postavy i s jejich úchylkami, které posléze můžete využít. Tvůrci se navíc rozhodli vytvořit příběh hodně nelineární. Není to ale jako ve hrách od Telltale, kde přijdete do nějakého bodu a tam se rozhodnete, jestli půjdete vlevo nebo vpravo. Zde totiž nemáte jasně dané, který úkon odkloní příběh do které svojí větve. Řada úkolů jde dělat rozličnými způsoby a je jen na vás, pro který se rozhodnete. A každá z těchto odboček pak může mít konsekvence do budoucna – a to nejen ve formě, že se s vámi daná postava nebude bavit, ale třeba i v tom, že už vůbec nebude naživu. Těchto různých odboček je skutečně velké množství, které vedou k šesti různým koncům, jež mohou být skutečně velmi rozdílné. A tvůrci si u těchto odboček připravili i některé záludnosti. Jako příklad uvedu postavu, kterou musíte přesvědčit o své loajalitě správným zodpovězením na pět otázek. Když neodpovíte správně, postava vás již nebude brát jako kamaráda. Když si však uložíte pozici před tímto rozhovorem, ten nesplníte a pokusíte se vrátit zpět k uložené pozici, postava si bude přesto pamatovat, že jste zklamali a nařkne vás z podvodu. Podobných různých vychytávek je ve hře skutečně velké množství a je zábava si je užívat. Osobně ale nejsem příznivcem nelinearity u adventur, tříští to totiž průběh vyprávění. Autoři totiž musí počítat s různými variantami předchozího rozhodnutí a tomu upravovat následující akce, které tak nemusí mít ten správný dopad. Navíc může přijít spousta udělané práce vniveč, protože se k některým pasážím hráči vůbec nemusí dostat, což je velká škoda. Ve hře existuje určitá posloupnost akcí, která vás může dovést do konce už za nějakých šest hodin, kdy ale přijdete o velkou část příběhu. A replayabilita v adventurách je pro mě osobně velký nesmysl, málokdo se po dohrání hry do ní pustí znovu, aby si vyzkoušel, kde mohl jednat jinak. A když si to zahraje znova po roce či dvou, stejně si z původního díla moc pamatovat nebude.
Musím se přiznat, že jsem se s postupujícím časem skutečně bavil a těšil jsem se, jaké další vykutálenosti si pro mě tvůrci připraví. V jednu chvíli se dokonce přepnete na jinou hratelnou postavu, se kterou odehrajete celkem slušnou část příběhu. Asi můžu prozradit, že touto hratelnou postavou je starostka města Eliza, matka hlavní hrdinky Betty. A je charakterově úplně jiná – zatímco Betty je hyperaktivní neřízená střela, která má pozitivní přístup k životu, ale nadělá spoustu lumpáren a problémů všude, kde se objeví, tak Eliza naopak působí hodně seriózně, odměřeně a distingovaně a stejným způsobem působí i na okolí. Blíží se totiž volby a chce být znovu zvolena. Díky tomuto kontrastu obou postav uvidíte některé situace zase z jiného úhlu pohledu, což vám pomůže pochopit některé z předchozích událostí.
To vše se odehrává ve vizuálně atraktivním a detailně propracovaném světě. Za grafickou stránku je totiž zodpovědný David Puerta, kterého můžeme znát z jeho předchozích prací na adventurách Runaway nebo Yesterday. A jeho zkušenosti jsou skutečně znát, grafická stránka je prostě parádní, nádherné propracované kreslené prostředí i postavy, všechno navíc detailně rozanimované. Skutečně radost pohledět, obzvlášť když je vše doplněno parádním sound designem a hudbou přesně dokreslující atmosféru dané lokace i aktuální situace. Neméně vydařený je také dabing, kdy má každá z asi padesáti postav svůj vlastní hlas přesně zapadající do charakteru postavy. A protože Betty umí mluvit i se zvířaty, dočkáme se lidskými hlasy nadabovaného chrochtání, kvákání či bučení.
Tvůrci odhadují dobu dohrání hry na 15-20 hodin. Jak jsem tak vypozoroval, řada hráčů tráví ve hře času mnohem víc. Já jsem k dohrání potřeboval 28 hodin, to se mi u adventury už hodně dlouho nestalo. Čím víc jsem se do atmosféry městečka i poznávání jeho obyvatel dostával, tím víc jsem si to užíval a těšil jsem se, jakým směrem se bude příběh odvíjet. A po dohrání musím říct, že jsem nadmíru spokojený a celou hru jsem si do sytosti užil, i když ten závěr mi přišel takový uťápnutý, vzhledem k rozmáchlosti hry bych čekal něco velkolepějšího. Nutno ještě dodat, že hned po mém dohrání vyšel nejnovější update, který opět upravuje celý příběh a měl by také dost výrazně osekat některé nesmyslně dlouhé dialogy. V jednom z rozhovorů se hlavní tvůrce hry Jan Serra nechal slyšet, že sice měli v rané fázi rozpracované další dvě point-and-click adventury, ale že se rozhodli je zrušit a jejich další projekt, pokud tedy nějaký vůbec bude, tak již bude z jiného žánru. Za mě je to velká škoda, 3 Minutes to Midnight se jim skutečně podařilo a se získanými zkušenostmi z vývoje věřím, že by jejich další titul byl ještě větší bomba.
3 Minutes to Midnight je klasická point-and-click adventura oplývající zajímavým příběhem plným dobrodružství, zajímavých puzzlů a roztodivných charakterů v jednom malém pozapomenutém městě v nádherné a detailně rozanimované grafice. Jejím největším problémem je absolutní ukecanost, které je potřeba se přizpůsobit a vyfiltrovat spoustu zbytečných frází. Každopádně všem fanouškům humorných i dobrodružných adventur mohu jen doporučit.
Může se tu hodnotit jen po pěti procentech, osobně bych to dal někde mezi 80 a 85.
