Komentáře

Málokdy má člověk možnost si zahrát hru odehrávající se ve 14. století a ještě k tomu dostane k ovládání jako hratelnou postavu dospívajícího člověka, kterému dělá společnost dítě. Právě zasazení a role, jakou hráč sehraje v této hře, je pro mě tím největším plusem. Že středověk nebyl nic moc, to je asi všem jasné, ovšem prožít středověk za časů morové epidemie, to už je fakt peklo. Navíc hlavní hrdinové se v tomhle světě ocitnout sami, a tak se jejich bezbrannost dána věkem těchto postav ještě umocní. Proto dokážou být scény, kdy procházejí okolo mrtvých lidí, kteří zemřeli na epidemii, tak působivé. Neví, co se děje, neví, co se na tomhle místě stalo a neví, jestli se vůbec dokážou ubránit, když to nedokázali ani ti mrtví vojáci. Tato místa plná smrti, zmaru a beznaděje jsou občas vystřídána místy (řeka, kostel, hrad), kde se dá nalézt klid, která navodí jiné myšlenky a která ukážou, že i v těchto časech se dá najít něco dobrého a pozitivního a že je to vlastně třeba, aby se člověk z toho všeho psychicky nezhroutil.

Opravdu povedené je ztvárnění dvou ústředních postav - Amicii a Huga. Hugo totiž není jen zmenšená verze dospělého, ale opravdu se chová jako malé, naivní dítě. Jeho reakce, když je mimo svůj pokoj, kde doposud trávil své dětství nebo jeho část, je autentická a dokáže se nadchnout pro věci, nad kterými se ostatní ani nepozastaví. Amicia naopak musela mimo své sesterské části zaujmout i postoj matky a starat se o svého mladšího bratra, kterého vlastně do té doby ani moc neznala. Bylo to ona, kdo se musela rozhodnout, jestli bude Hugovi říkat pravdu o tom, co se stalo, nebo jestli mu tak bude lhát, aby ho ochránila před další bolestí. Ocitla se v roli, o kterou nestála a o které nic neví. Tak jako se to někdy stane v našem reálném životě. I další postavy, byť třeba nedostaly tolik prostoru, mě bavily a ráda jsem obměnila sestavu, se kterou jsem trávila čas.

Cestování světem je doprovázeno povedenou hudbou, která skvěle vytvářela často ponurou nebo tak naopak intenzivní atmosféru. Kolikrát jsem se na chvíli zastavila a zaposlouchala se do hudebního nástroje, který jsem právě slyšela. Podobné slova chvály mám i pro grafickou stránku hry, která sice v porovnání s novějším dílem trochu zaostává, ale stále dokázala vytvořit krásné pohledy, ať už jsem šla chvíli lesem či přes nějaká pole. Jen škoda, že se velká část hry odehrávala ve městech či v podzemí, tak jsem si těchto výhledů nemohla tolik užít. Nejčastěji se s postavami pohybujeme v noci. Obrazy loučemi osvětlených středověkých ulic a opuštěných domů je přesně to, co mě na hře nejvíce přitahovalo svou atmosférou tajemna a strachu. Někdy jsem prožívala spolu s postavami také pocit pro mě "příjemného odporu" z okolí, to, když se zrovna snažíte doběhnout k dalšímu ohni, a na jedné straně na vás číhá hejno krys a na druhé leží těla mrtvých prasat.

V čem pro mě hra trochu ztrácí je samotný gameplay, který sice není špatný a dokáže být zábavný, ale jen do chvíle, kdy přestane fungovat stealth systém a stráže mě vidí, i když mě vidět neměly. Také v pozdějších částech hry přibylo akce a to mi jednak moc nesedělo do celkového vyznění hry a jednak mi některé části příliš nešly, takže jsem umírala a umírala, čímž se mi narušilo vyprávění příběhu, který je jinak velmi zajímavý a bavil mě. Moc mi také nelíbilo místy nucení do zabíjení lidí jen proto, abych některé části dokázala přejít. Měla jsem také obavy z finále hry, ale naštěstí se mi zadařilo a na třetí pokus jsem finálního nepřítele úspěšně zdolala. 

A Plague Tale: Innocence přináší herní zážitek především svým zasazením a příběhem, ale hlavně díky ústředním postavám. Nepamatuji si moc her, které by tak dobře zobrazovaly sourozenecký vztah se všemi radostmi i bolestmi.