Komentáře

Celkem mne udivuje, jak málo se o Agents of Mayhem v kontextu uzavření studia Volition mluví. Některá média se tváří, jako by nevalná kvalita dva roky starého rebootu Saints Row byla obrovské překvapení, přitom se autoři vstříc propasti rozeběhli již dávno předtím. Konkrétně tedy v roce 2017, kdy vyšel právě v některých ohledech až regulérně špatný spinoff série Saints Row pod názvem Agents of Mayhem (dále AoM). Zdejší hodnocení pod mrzkých padesát procent mluví samo za sebe. Já měl po několika odehraných hodinách v plánu hru trochu bránit, nakonec to však s klidným svědomím dost dobře nejde.

AoM zjevně nebyla koncipována jako menší levnější hra. Naopak jsou zde vidět (nenaplněná) ambice rozjet další sérii poté, co už Saints Row nešlo úplně dál posouvat… vždyť jsme si odbyly mimozemskou invazi a sestoupali i do samotného pekla. Představuje se tak hned 13 hratelných postav agentů (počítám Gata z DLC), každá s více či méně unikátním herním stylem a vlastním příběhovým pozadím. Už při úvodních momentech však začne vyplouvat na povrch, že postavy nejsou nic moc a jde o deriváty vystavěné na různých klišé. Času s nimi však nakonec strávíte celkem dost a určitý charakter se přeci jen alespoň u části z nich projeví. Někteří agenti jsou tak nakonec vlastně fajn (Oni, Gat,…), nebo je za ně alespoň zábava hrát (Braddock, Scheherazade), jiní mě však přišli tak nějak komplexně debilní, či v kontextu dost ukecané hry příliš otravní (Red Card, Daisy).

Vedle hlavní příběhové linky se odvíjí i jednotlivé sidestory hratelných postav. První misí daného agenta odemknete, druhá by měla rozvíjet příběh a třetí agenty slučuje do tříčlenných týmů. Autorům se však nepodařilo nic zajímavého vymyslet a „příběhy“ některých hratelných charakterů jsou absolutně o ničem, nebo zůstanou i po dohrání hry nedořešené. Základní lore světa má potenciál být zajímavý, autoři se snažili zachytit feeling kreslených akčňáků 90. let. Volition jako ostatně i ve všech svých dosavadních hrách jde hodně „over the top“ a balancuje na hraně trapnosti. Teda balancuje… AoM jsou velmi často šílený „cringe“. Asi 20 % vtipů mi přišlo celkem podařených, 30 % se dalo přežít a zbylá půlka je prostě stupidní. Díky stylu, kdy za každou cenu snaží být autoři třeskutě vtipní, moc vyprávění nefunguje a ústřední příběh se zvrhává v regulérní blbost. Hra je přitom ve své podstatě dost ukecaná. O to hůř, že vlastně nemá co říct.

Hratelnost stojí na principu trojčlenných týmů, které si můžete skládat zcela libovolně. V akci je přímo vždy jen jedna postava, na další lze přepnout a ta předešlá má alespoň možnost zotavit se. Souboje samotné jsou maximálně ok. Volition nikdy neuměli zprostředkovat úplně dobrý pocit ze střelby a AoM v tomto nevybočují. Dost záleží na agentovi a jeho konkrétní zbrani. Hra však obsahuje snad ten nejnudnější typ nepřátel – roboty (ok, technicky jsou to cápci v brnění, ale na pocitu to nic nepřidá). Typů nepřátel je sice relativně dost, po stránce vizuálu ale hodně splývají.

Největší problém hry nicméně tkví v tom, že vyjma neustálých přestřelek prakticky nic nenabízí. Design misí je tristní a zdejší open world obsah jeden z nejubožejších, co jsem zatím viděl. Hra vás bez nadsázky jen žene z jedné střelecké arény do druhé. Ve hře jsou sice obsažená vozidla, ale v rámci hratelnosti s nimi autoři skoro vůbec nepracovali. Občas si jen odjedete nějakou tu směšně jednoduchou časovku (dojet do cíle se zbývajícím časem přes minutu není absolutně žádný problém). Hra je zasazena do lehce futuristické verze jihokorejského Soulu. Ve městě ale vyjma neuspokojivého a zbytečného sbírání celkem 350 krystalů není vůbec co dělat. Vedlejší aktivity se omezují vyloženě jen na zadání typu „postřílej tuhle bandu šašků“, maximálně „rozstřílej tenhle krám na šroubky“.

Soul až na tak tři výjimky neobsahuje žádná zajímavá místa a během hry chtě nechtě vystřílíte asi čtyřicet generických nepřátelských základen. Autoři nemají žádné skrupule vás do stejně vypadající základny posílat neustále i v rámci hlavní příběhové linie a vedlejší mód, ve kterém zdánlivě usilujete o něco jako světovou nadvládu, ani žádný jiný typ aktivity nenabízí. Naprosto ubohou stereotypní náplň hry si nedokáži moc vysvětlit. To měli autoři pocit, že stvořili neodolatelný souboják, který pár desítek dlouhou hru sám o sobě utáhne? Se stereotypem občas zápasila i série Saints Row, vždy se však našla nějaká zábavná aktivita (pojišťovací podvod; ničení prostředí na čas,…) pro odreagování a zadání misí bývalo často alespoň po příběhové stránce nápadité. V AoM nic takového prostě není.

Korunu tomuto zmaru nasazuje mizerný technický stav hry. V některých sekcích příběhových misí jsem zaznamenal dost citelné propady FPS. Úplně výjimečné nejsou i situace, kdy se prostě odmítl pustit skript a další postup v misi umožnil jen restart checkpointu. Tato situace nastala i v poslední misi a v tu chvíli jsem si vážně už jen přál, ať to mám proboha konečně za sebou.

AoM dokáže bavit pouze ve chvílích, kdy absolutně vypnete mozek a začnete většinu scénáře ignorovat. Zbydou tak alespoň celkem zábavné schopnosti poměrně rozsáhlého ansámblu agentů, obstojná hudba a pár povedených fórků (jenže hledejte si je v tom hnoji ubohých hlášek na sílu). Co se vyloženě povedlo, jsou předělové animované filmečky. Těch je ve hře překvapivě hodně a svoji kvalitou skutečně připomínají animáky z našeho dětství (pokud je vám teda 25-35 let). I na jejich základě mi přišlo, že AoH aspirovali na něco daleko ambicióznějšího, než ukrutně stereotypní openworld střílečku v nezajímavých kulisách. Měl jsem pocit, že na hře dělalo i několik vážně talentovaných tvůrců, jejichž poctivá práce však v ubohém obsahu spolehlivě zanikla. Když tak konečně naběhly závěrečné titulky, které pro Volition typicky obsahovaly fotografie vývojářů, podezřívavě jsem si ty rozesmáté obličeje prohlížel s nevyřčenými výčitkami.

Hodnocení na DH v době dohrání: 44 %; 6. hodnotící; fyzická kopie na disku