Komentáře

Nějak mě přestalo bavit hrát hry, které mě během několika hodin nepohltí (dřív jsem to dělala, asi ze stejného důvodu jako jsem chodila na artové filmy - měla jsem na to čas). Za poslední rok dva jsem zkusila dát šanci Alanu Wakeovi II, dalšímu Diablu, Elden Ringu, dokonce i Hogwarts Legacy a asi je fér zmínit i tristní omyl Dragon Age Veilguard, ale co u mě na plné čáře a zcela bezkonkurenčně vyhrálo byla právě BG3, kde mám od začátku roku 2024 odehráno ... velmi mnoho hodin. Jako fakt hodně. Nemůžu říct kolik, protože na home office zásadně vždy pracuju.

Upřímně, tahle hra má taky spoustu chyb. Zpočátku tam bylo dost bugů, zaseklých konverzací a nedořešitelných úkolů. Souboje, řekněme si to na rovinu, hodně závisí na tom, v jakém pořadí do nich naběhnete a jaké máte na začátku rozmístění postav. Než si je totiž došoupete do výhodnější pozice, tak vám je pavoučí matka a její potomstvo dokážou slušně zrušit a vy tak ztratíte Honor Run v prvním tahu. Kamera je (hráno na PS5) celá nějak divně dolů, takže vám třeba nad hlavou proletí drak, aniž byste se na něj mohli podívat. Prostředí je taky takové ve stylu sem ještě můžu skočit (a o skákání samotném mi ani nemluvte) a sem už ne a sem jo, akorát za sebou nechám půlku družiny, protože ti tak daleko nedoskočí a musím se pak na ně přepínat a dovést je jinou cestou ... Jo a taky, že skoro v celém druhém aktu jste v neskutečně hnusné, doslova i metaforicky život vyčerpávající krajině a když si z ní chcete oddychnout, čeká vás jen zdánlivě nekonečný chrám bohyně Shar a v něm několik neuvěřitelně otravných úkolů. Ale to čert vem. Všechno má něco, ale pro mě má tahle hra evidentně všechno, protože ji prostě nemůžu přestat hrát. Přirovnala bych ji k Dragon Age Origins, která mě kdysi taky takhle strašně bavila a která taky místy (Fade) uměla poškádlit trpělivost. A která shodou nikoliv okolností, ale vědomé a chvályhodné vývojářské volby, taky měla němého, ale o to víc výřečného protagonistu. Ano, jsem ráda, že tu není dialogové kolečko, které poprvé a naposledy fungovalo v Mass Effectu.

Co se mi strašně líbí je, když začneme od maličkostí, třeba to, že si tuhle hru můžete naprosto kdykoliv uložit, uprostřed boje, uprostřed dialogu. To je strašně fajn, když vám třeba někdo volá nebo musíte jít uspávat dítě. Ta hra to prostě chápe, že prostě teď musíte skončit a nechcete příště opakovat minulých 45 minut, protože 45 minut je třeba celá doba, kterou na ni ten den máte.

Co se mi samozřejmě líbí úplně nejvíc jsou všechny postavy, jejich příběhy, dabing, animace, náhodné hlášky a reakce (Astarianovo mávnutí na Gandrela při setkání v BG), prostě úplně všechno kolem nich. A že těch společníků můžete vzít do party pěknou řádku, až to s modem Unlimited Party vypadá spíš jako školní výlet než válečná výprava. Z těch vedlejších postav třeba překvapila Minthara, pokud mám jmenovat jména. Z těch úplně vedlejších třeba Voss nebo "můžeš být taky tak krásný jako já" Emperor. Jen Mayrinu chci zabít jen, co ji slyším. A ano, Laezel orgasmující jen co cítí můj "odér" se mi taky vryla pod kůži - mám je ráda všechny, i s těmihle trapnými momenty, kdy doufáte, že nikdo nevejde do místnosti, protože neuvěřitelně cringe mnohakončetinová sex scéna s Galem se nedá vysvětlit nikomu, kdo nezažil. Taky mě baví donekonečna začínat znovu a znovu a zkoumat všechny ty možné reakce a nuance, když děláte jiná rozhodnutí. A taky to, že všechny hlavní postavy mají svoji dobrou a "zlou" cestu, na kterou je můžete navést. Příběh hry a celý svět jsou neskutečně robustní, jo, možná tam sem tam něco nefunguje, ale já za ty stovky hodin fakt nemám o nic menší pocit, že svět Faerunu žije svým životem, na který mám já zásadní vliv. Strašně moc se mi líbí ta provázanost všeho se vším, jak mají všichni vaši společníci něco společného s hlavním příběhem a jak vás všechny v titulním městě Baldur's Gate čeká rozuzlení osobního i celosvětového příběhu. Fakt se mi líbí, jak tu zlou skřetici potkáte v Emerald Grove, ve skřetím kempu, i v Moonrise Towers. To samé s tím zakletým pekelným týpkem, kterého vysvobodíte a on vám pak přijde pomoct proti Rafaelovi v jeho domě. A líbí se mi i ta Rafaelova nazpívaná písnička. A takových případů je tam spousta.

Jestli v téhle hře něco zažívám, tak je to skutečná možnost roleplay - pokaždé si můžu hrát na jiného hrdinu, či nehrdinu. Mám pocit, že to, co dělám, má význam. Že můžu konečně říct, to, co chci a ne vybrat kladivo nebo srdíčko. Pro mě je tahle hra nový zlatý standard a všechny následující budu poměřovat s ní. Bylo to lepší než všichni tři Zaklínači a všechny tři Dragon Age? Těžko říct, protože minimálně na Origins (Inkvizice mě nebavila) a na Zaklínače 1 a 3 mám stejně krásné vzpomínky jako už teď na Baldur's Gate III. Doteď si pamatuju hudbu a určité scény a ten pocit, kdy vás někdo zradí, kdy zjistíte, že tohle je ve skutečnosti xy, kdy si strašně přejete, aby něco dopadlo jinak, než dopadlo ... Prostě takové to kouzlo, které se nedá vytvořit jinak, než kombinací skvěle napsaného příběhu a vybudováním specifické atmosféry pro daný svět a toho, že nějakým kouzlem, zaklínadlem nebo lektvarem vývojáři dosáhnou toho, že to celé klikne a vám na tom všem najednou strašně záleží. Než jsem tuhle hru před víc jak rokem začala hrát, myslela jsem si, že už jsem moc cynická, stará a korporátní na to, abych tenhle pocit zase zažila; BG3 mi zas po čase připomněla, že dobré hry dělané s láskou s vámi dokážou zamávat ještě víc než kdejaký parazit :)

Proč pořád hraju Baldur's Gate III? Mě to baví.