Komentáře

Would you kindly read my comment? 

I přes lehce nižší hodnocení zde nemíním legendární status BioShocku rozporovat. Naopak, hra si jej i dle mě zaslouží. V roce 2024 minimálně ve verzi pro PS3 se však hraje prostě na hovno. Vzhledem k požehnanému stáří hry bych se snažil přivřít nad hratelností obě oči, ale Rapture jsem se snažil prozkoumat poprvé už jako náctiletý žák střední školy jen poměrně krátce po vydání (s pirátskou páskou přes oko na PC… hanba mi) a poté znovu již zcela legálně v roce 2015. V obou případech jsem to zabalil po pár hodinách s tím, že v BioShocku se střílí fakt strašně a čas v něm trávit nebudu. První díl se tak na rozdíl od Infinite (9/10) nehrál příliš dobře nikdy.

Tentokrát jsem regulérně špatný gunplay zkousnul a dobelhal se až do konce. Pocit ze střelby a bohužel ze soubojů obecně je v BioShocku strašný. Snad až na kuši nejsou zbraně vůbec uspokojivé a i používání plasmidů je velmi neohrabané. Kvůli zhovadilému systému respawnu nepřátel vás zpočátku hrůzu nahánějící Spliceři začnou velmi brzy jen absolutně srát. Férovky s Velkým taťkou jsou hlavně zpočátku taky děs. Hra vám poprvé Big Daddyho odprezentuje jako ultimátní kolos, z něhož jde přirozený respekt. Ten vydrží ale přesně do prvního střetnutí, kdy si rychle uvědomíte, že Big Daddys jsou jen taková farma na Adam, kterou jen v každé oblasti strojově sklidíte. Big Daddy neútočí do chvíle, kdy na něj zaútočíte vy. Zpočátku jeho rány sice sakra bolí, ale BioShock vaši smrt prakticky vůbec netrestá. Prostě se zjevíte v nejbližší Vita-Chamber a následně zraněného Daddyho mydlíte všemi dostupnými prostředky, dokud není konečně po něm. Vždy se začíná ze stejné pozice, tedy že i zraněný Big Daddy není nepřátelský. Nepřítel, o kterém jsem si myslel, že mne bude pronásledovat ve snech, se tak nakonec stal prakticky groteskou.

Vita-Chambers jsou ostatně hodně kontroverzní způsob řešení respawnu. Jasně, lze je vypnout, ale alternativa v podobě neohrabaného a šíleně zdlouhavého ukládání a nahrávání pozic na PS3 vás stejně nakonec přinutí na zdejší systém oživování přistoupit. BioShock ostatně obsahuje i další trochu zvláštní systémy, které napoprvé zaujmou, postupně se však stávají čím dál víc nepříjemné a po stránce hratelnosti protivné. Hackovací minihra je poprvé a vlastně i podesáté fajn… od půlky hry však budete dělat vše proto, abyste ji už absolvovat nemuseli (naštěstí v tom pomáhají některé toniky). Co mělo do hry co do zábavy přinést "nutnost" focení nepřátel, pak nechápu vůbec. Prvek „výzkumu“ se zvrhne v situace, kdy místo brokovnice na nabíhajícího Splicera vždy nejprve namíříte foťák, abyste ho třikrát za sebou znuděně vyblejskli, načež mu kvérem ustřelíte kus ksichtu. A s dalším opakovat… a pak ještě dvacetkrát. Kdyby byl výzkum podmíněn vyfocením exemplářů v určitých situacích, asi by to smysl dávalo, ve skutečnosti je za to jen malý bonus a i při zachycení kvalitních snímků musíte daného nepřítele vyfotit stejně ještě mnohokrát pro dosažení maximálního bonusu.

Čistě po stránce hratelnosti jde tak o skoro až o špatnou střílečku s pár podivnými a nepříliš funkčními systémy navíc. Jenže hra má v sobě pár vážně silných trumfů, které mi ji přiměly dohrát, i když mě chvílemi vlastně vůbec nebavila. Příběh je na FPS skoro až „overkill“ a atmosféra hry je i po letech úžasná. Hlavní zvrat jsem si bůhvíkde vyspoileroval již před mnoha lety, přesto je story zkrachovalé utopie strhující. Podrobnosti jsem navíc neznal a měl jsem za to, že má být nakonec Andrew Ryan klaďas… což tedy vážně není. Rapture během vaši návštěvy obývají už jen skuteční psychopati. Cohenovi jsem poslal výbušný šíp mezi oči hned, jak to jen šlo. Vím, že jsem díky tomu přišel další setkání, ale parchant si to zasloužil. BioShock není přímo děsivý a bát se asi nebudete, nezřídka je hra ale vážně zneklidňující a depresivní, což v člověku mnohdy zůstane podstatně déle než laciná lekačka. Občas ve svých komentářích velebím hratelnost s tím, že „omáčka“ okolo nestojí za nic. BioShock to má přesně opačně a když se nestřílí, jde o zatraceně delikátní zážitek.

Tím, jak mě vůbec nebavilo ve hře střílet, užil bych si story a atmosféru podstatně více v podobě promyšleného „walking simulátoru“, či citlivé stealth hry. Leveldesign je sám o sobě velmi povedený a jednotlivé části utopeného města pamětihodné. A ještě jedna pochvala…hra i po mnoha letech nevypadá vlastně vůbec špatně a v roce 2007 to musela být vážně paráda.

BioShock hraný v roce 2024 je pro mě tak velmi rozporuplným zážitkem, který mě dokázal místy úplně uhranout a jinde zase absolutně srát. Některé herní mechanizmy zrezivěly víc než vrták Big Daddyho a vyloženě dobrou střílečkou nebyl podle mě BioShock nikdy. Citlivý remake, který by souboje a pár dalších kontroverzních mechanik upravil do uspokojivé podoby, by byl materiál na 10/10 hru. Škoda, že se ho nejspíš nikdy nedočkáme. 

Hodnocení na DH v době dohrání: 83 %; 735. hodnotící; fyzická kopie na disku