Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 80
Naprosto nádherné sci-fi s naprosto úděsným gameplayem. U Detroit: Become Human jsem se pohyboval mezi nadšením z úchvatné grafiky, atmosféry, napínavého příběhu a totálním zhnusením příšerným ovládáním jak vystřiženým z Idiokracie.

Výše uvedená výtka má tři roviny. Jednak používání pohybových tlačítek pro triviální činnosti (např. umývání talířů). Za druhé v mnoha lokacích má kamera jen několik fixních pohledů (což jde ale trochu obcházet skrze "Mind Palace"). A konečně za třetí QTE (Quick Time Events). Nikdo mi nikdy nevymluví, že tahle mechanika je mimořádně hloupá a nikdy se v tak skvělé hře neměla objevit. Opravdu si člověk přijde jak kdyby dělal IQ test pro šimpanze. Jo a čtvrtá věc spíše obecně ke gameplay... V některých kapitolách bylo to vymezení neviditelnými zdmi až směšně omezující.

Ale mimo uvedené ta hra je opravdu krásná. Rozhodnutí malá i velká na každém kroku. High Production Values po celou dobu. Naprosto dechberoucí grafika obličejů. Rozumím samozřejmě zde zmíněným výtkám stran příběhu a některým klišé. Ale trvám na tom, že se s tím vším D:BH celkově popral velmi dobře. A těch pár slabších kapitol také až tak nevadí.

Jenže výše zmíněné hrůzné ovládání dělá velkou část gameplaye. Opravdu marně pátrám v hlavě po hře, kde mě štvalo více. Bez debat bych jinak dával stovku a Detroit: Become Human zařadil do svého Top Ten. Až tak mě uchvátil. Za ovládání bych naopak šlehnul krásnou kulaťoučkou nulu. Výsledné zelené hodnocení si tak D:BH vůbec nezaslouží. Jenže prostě nemohu být přísný k tak krásné hře.

Dohráno za necelých šestnáct hodin. Achievementů mám 31/48.

Pro: atmosféra, hlavní postavy, mraky důležitých rozhodnutí a nelinearita, neskutečná grafika obličejů

Proti: strašný gameplay, QTE, kamera, občas slabší kapitoly, občas zbytečné koridory a neviditelné zdi

+33
  • PC 100
Pozoruji závěrečné titulky, které se v pozadí mísí s útržky herních scén, a tiše lapám po dechu. Kdepak, nejde o hypertenzi, i když nárok na ni bych v tomto případě měl. Mám totiž za sebou ten nejlepší herní zážitek, ze kterého se pořád a bez sebemenšího přehánění nedokážu vzpamatovat, a proto mne prosím omluvte, ale v tomto komentáři, ať chci nebo ne, nedokážu psát bez superlativ. Věřte mi, že to opravdu nejde, a tak se aspoň své zážitky pokusím shrnout co nejstručněji, i když možná ani to se mi tak úplně nepodaří.

Příběh, který se točí kolem bojů androidů s lidskou populací, která je i vzhledem k praktické užitečnosti považuje jen za tupé stroje plnící přání a rozkazy lidí, by se zdánlivě mohl zdát relativně ohraným a možná až nezajímavým a klišovitým. Po odehraných prvních epizodách, kde někdy až bojujete s konzolovým ovládáním a kamerou, která vás tak trochu odmítá poslouchat, jsem byl ovšem naprosto brutálně rychle doslova nasán do děje a rychlostí blesku se i přes sci-fi námět vcítil do velmi dobře uvěřitelných a navíc především velmi sympatických postav.

Ačkoliv to zpočátku možná tak nevypadá, k jednotlivým postavám se hra vrací, rozvíjí je a dává jim možnost prožít ne zrovna jednoduchý osud, zvlášť pak těm z řad androidů, kteří se s problémy vyloženě potýkají. Jednotlivé osudy a průběh, jakým se bude hra vyvíjet, je v rukou samotného hráče, který v předem daných okamžicích rozhodne, jakým směrem se příběh bude ubírat. Varianty voleb nenabízejí konkrétní odpovědi v podobě slov, nýbrž emočních pocitů či nálad. S tímto stylem jsem se sice ve hře nesetkal poprvé, ovšem ten nespočet možností, jak příběh bude dál pokračovat, jak zasáhne do budoucnosti dané postavy či postav ostatních, v tom vývojáři udělali neskutečně úžasnou práci a vznikl z toho ještě úžasnější výsledek v podobě naprosto dokonalého příběhu. Tím, jak kvalitně jsem byl do něj vtažen, jsem si opravdu dobře rozmýšlel tu či onu odpověď tak, aby to dané postavě s většími sympatiemi minimálně ublížilo, nebo té odsuzované její život poněkud ztížilo. Co mě ale velice často dostávalo do kolen a posilovalo pocit, že spíše než hru sleduji film, byla častá dojemnost situací, do kterých se postavy dostávaly a velmi procítěné dialogy, které spolu vedly. Jsem přesvědčený, že by nebyl vůbec žádný problém, kdyby citlivější hráč sem tam uronil i nějakou tu slzu a měl sevřené srdce z emocí, kterých se v příběhu vyskytovalo víc než dost.

Co dodat? Graficky skvěle vypadající hra s neuvěřitelně výbornými příběhy dobře zapamatovatelných a často i velmi citlivých postav, které se mi pořád a pořád promítají před očima a zanechávají v mém srdci nesmazatelnou stopu, to přesně je můj silný dojem z tohoto titulu s pocitem, že to snad ani nebyla jen hra, ale jeden neskutečně nádherný sen.
+30
  • PC 95
Když jsem se poprvé doslechl o této hře, hodně jsem záviděl majitelům PlayStationu. Později jsem se dozvěděl o tom, že se hry od Quanticu nakonec ukážou i na PC, tak jsem měl obrovskou radost, že si po nějakém čase zahraji i Detroit Become Human. První spuštění hry mi pak ještě poukázalo na fakt, že moje stávající grafická karta hru ani náhodou neutáhne, takže potřebuji upgrade, což nebyl v době celosvětového nedostatku zrovna snadný úkol. Po pár měsících se mi však podařilo jednu sehnat a tak jsem se mohl pustit do hraní.

Jako první do mě udeřila grafická podoba hry. Prostředí, postavy, mimika obličejů, vše vypadá skvěle. Já obvykle grafickou stránku her neřeším, mnohem důležitější je pro mě obvykle příběh a hratelnost. Zde však kvalita grafického provedení zaujala i mě, až jsem si několikrát jen tak bezmyšlenkovitě prohlížel dané prostředí. Hůř to ale bohužel dopadlo s optimalizací pro různé hw sestavy, tedy minimálně s tou mou, protože se mi často hra na pár vteřin zasekávala. Naštěstí mi pomohl softwarový omezovač FPS, po jehož aktivaci již nebyl jediný problém.

Od Quanticu už mám několik her za sebou a tak jsem automaticky sáhl po gamepadu a psychicky se připravoval na typické ovládání pomocí gest, QTE a další jejich šílenosti. To tu samozřejmě je, ale přijde mi, že ne v takové míře jako dřív. Jsem rád, že se tu neopakuje například vykrývání z Beyond: Two Souls. Prostě ve výsledku mi to ovládání ani tak moc nevadilo, jen se mi občas projevil bug v tom, že jsem byl u interaktivního předmětu a místo jeho použití se pouze pohybovala kamera, která se ovládá stejnou páčkou na gamepadu.

Co je ale na této hře extrémně povedené je příběh, dobře napsané a zahrané postavy a vlastně celková atmosféra obecně. Popravdě, po celou dobu jsem byl přilepený na monitoru a sledoval, co se bude dít dál. Líbí se mi rozvětvenost možností, kdy většina kapitol může mít trošku jiný průběh a některé činy nebo rozhodnutí mohou ovlivnit pozdější kapitoly. Úplně nejvíc pak musím hodnotit závěr, kde je rozvětvení opravdu velké a na celou řadu scén ani nemusí dojít. U mě třeba v první hře vůbec nedošlo k chycení Kary a Alice a jejich odvezení do recyklačního centra, z něhož sálala neskutečně drsná atmosféra koncentračního tábora. Popravdě scéna, kdy si měly Kara s Alice "vypnout" kůži a jejich pomalé posouvání ve frontě, ve mně vyvolávaly pocity beznaděje jak při sledování dokumentů nebo filmů s podobnými záběry z druhé světové.

Jinak moje pocity z prvního dohrání byly rozporuplné. Connor se stal deviantem, Hank zůstal naživu, Markus a ostatní devianti získali uznání, ale zrovna Kara s Alice, se kterými jsem se hodně sžil, to na loďce nedaly. Jejich závěr jsem pak rozdýchával fakt těžko. Aspoň došlo na sice očekávané, ale i tak velmi emotivní oslovení "mami".

Po dohrání jsem se začal zkoušet vracet k některým rozhodnutím a volil jsem jiné cesty. Dobrou pomůckou mi pak byl rozhodovací strom, který je pro hráče jako já naprosto geniálním nástrojem. Jen škoda, že se dá vrátit jen k některým místům a i tam je potřeba si vyslechnout komplet celé dialogy bez možnosti přeskakování již známého. V klasické kombinaci s nemožností běhat to pak zbytečně natahuje strávený čas. U prvního průchodu to chápu, je potřeba pro danou scénu pořádně vybudovat atmosféru. Během opakování to už ale potřeba není.

Za mě je Detroit Become Human asi nejvíc povedenou adventurou/interaktivním filmem, co jsem za poslední dobu hrál. Ten příběh mě fakt dostal svým vyprávěním i emočně. Něco takového jsem naposled zažil u prvního Life is Strange a to už je nějaký ten pátek. Samozřejmě chápu, že řadě hráčů může hraní značně znechutit zmíněné ovládání, to ale není můj případ.

Pro: Příběh, postavy, grafika, vyšetřování

Proti: Ovládání

+28
  • PC 95
Po rozhodnutí, že se do hry pustím, jsem věděl, že se jedná o dobrou hru, ale tohle jsem fakt nečekal...

Už hned první promluva androida v menu zajistila, že se vžiju do příběhu. Connor pak pokračoval ve skvěle naladěné atmosféře a hned po splnění první mise jsem hře propadl.

Příběh má spád a vaše rozhodnutí opravdu mají smysl (což u her stejného žánru není úplně běžné). Ty rozhodnutí jsou někdy tak těžké, že i po vypnutí budete ještě nějakou dobu přemýšlet, jestli vaše rozhodnutí bylo správné. Tohle je za mě největší plus, protože si tím hra zajistí vaši angažovanost v příběhu.
Charaktery postav jsou skvělé. Ikdyž se některé dějové linky můžou zdát nudnější, tak všechno se tak moc vyhrotí, že na dějové nedokonalosti ihned zapomenete.

Hrozně bych chtěl říct, že Detroit: Become Human je bezchybná hra, ale bohužel to nejde. Hra obsahuje totiž velké množství klišé, které trošku ubírá na věrohodnosti. Pak jsem měl ještě někdy problém s ovládáním na PC, kde po mně hra chtěla v jeden moment zmáčknout "Q" a držet "A", což jsou klávesy, které se ovládají stejným prstem.

Když nad tím tak přemýšlím, tak mně ještě jedna věc nesedla. Ve světle událostí, které se v poslední době dějí v Americe (a po celém světě), tahle hra spíš vypadá jako SJW propaganda, ale snad to nebyl záměr.

Detroit
: Become Human se nepochybně řadí mezi deset nejlepších her, co jsem hrál. Má ale spoustu nedokonalostí, které celkový dojem pro někoho můžou pokazit.

Pro: Spád příběhu, soundtrack, charaktery, grafika, rozhodnutí mají smysl!!!, zábavné menu

Proti: Ovládání někdy nedává smysl, příběh je někdy plný klišé

+21
  • PC 60
*V komentu náležitě spoiluju bez tagu - jedná se jen o můj výsledek, hra je slavná pro své větvené volby a důsledky, takže se Vás tyto spoily případně vůbec nemusí týkat, vieš ako...ale hlavně některé věci vyspoilovat vyloženě chci, protože bych byl sám ocenil, kdybych dopředu věděl, že tohle od toho mám čekat*

"Pohádky mají vždycky šťastný konec, ale skutečný život je jiný."
No pecka Dejve, tak mi vysvětli, proč jsem se ve tvém, doposud zřejmě nejambicióznějším, díle musel dopracovat tak křečovitého hepyendu? A to ještě tím stylem, že všechno nakonec zachrání hubička dvou robůtků. Rád bych se při té představě bavil tím, jak o sebe asi jejich titanové zuby a plastové jazýčky vesele vržou a drncají, ale jelikož v tomto überuniverzu evidentně všem droidům z nějakýho důvodu nainstalovali elektro slzné žlázy, a i ty neprostitující droidy náležitě ozdobili podbřišními chloupky vyholenými do happy trail (takže hádám, že ať už v trenkách schovávaj cokoliv, pubický lesík je zaručen!), tak se patrně dá bezpečně předpokládat, že nějaké ektosliny ty petky produkujou též.

"Pamatuj, tohle není jen příběh, tohle je naše budoucnost!"
David Klec nemá ve své publikum ani ždibítko víry. Nevěří, že si kdokoliv bude schopen sám spojit události ve hře s jejich real-world protějšky (a ne, ta hra opravdu, ale opravdu příšně, není o umělé inteligenci, jejích potenciálních hrozbách, či už jen o tom, co to vlastně znamená být člověkem), a tak Vás místo toho rovnou všemi svými motivy dosti negentlemansky mlátí přes hlavu. Šup, levá, nezaměstnanost! Šup, pravá, otroctví! Mno ale co už, subtilnost přece není nezbytně synonymem kvalitního writingu, že. Ale motivace postav a jejich vývoj, ty už do toho možná mimo jiné zapadají. A jelikož tohlencto je Klecovina par excellence, tak navzdory opravdu neúnavné, úmorné snaze tvůrců ve mně vyvolat emoce z poněkud jinčího konce spektra, takřka nepřetržitě se ve mně všechen ten cringe střídal pouze s občasnými výbuchy smíchu. Což hádám pramení hlavně z toho, že Klec bez zastání pořád musí tvrdohlavě psát o věcech, o kterých evidentně ví velkou pejču. Domácí násilí? Check, zpracováno způsobem, který by silný puch klišé měl už v devadesátkách. Láska? Pochopitelně check, pochopitelně stále stejně přesvědčivě a se vší stejnou chemií, jakou asexuální paklec zahrnuje v každém svém díle (tj. jsou dva a PLESK, milujou se - pro neznalé). Revoluční hnutí utlačovaných? KURVA CHECK, a je to dlouhé, nepřetržitě mírumilovné a klidné úsilí, ale lidé stejně střílí a zabíjejí bez rozmyslu - ale žádné strachy, stačí se před kamerou troche pohryzat, atrapa Hillary Clinton se z toho v těch promoklých bombarďácích uculí, a sláva ra9, plechovky vyhrály!

Průzračně liných dějových děr v tom jsou samozřejmě ještě mraky, ale ty už je vcelku bezpředmětné rozebírat. Já si totiž stejně myslím, že ať už se to Klec pokoušel prodat jakkoliv, ani on sám sobě nevěří, že by ten příběh měl hrát důležitější roli. Tou zdaleka nejhlavnější postavou celého díla jest zdejší vizuální stránka, jakož taková je vskutku prvotřídní. Jak už mnozí psali přede mnou, jak postavy, tak hlavně samotná prostředí jsou vyšperkována do toho nejniternějšího detailu, a je nefalšovanou rozkoší na to pohledět. I oušku tu leccos polahodí - vedle znamenité hudby můžu jen horko těžko něco vytknout samotným aktérům (s vyjímkou Jesseho Williamse, který si střihnul Markuse, ie. kedlubna na obalu, ie. vůdce revoluční smečky; borec měl hned několik motivačních proslovů a ani jeden jsem mu ani vzdáleně nežral...ale upřímně, takhle napsanej text by se mi taky sotva chtělo číst, natož abych u toho snad ještě hrál). Nu, a nejednou Vás hra pustí do lehce otevřenější části zdejšího futuristického Detroitu na proběhnutí, a v tu chvíli to prostě vyloženě mutuje do andělsky nádherné striptérky - přibíhám k potemnělé uličce, jakoby si zrovna nechala po pažích sklouznout ramínka, už se chystám do uličky odbočit, právě jak se košíčky něžně začínají sesouvat, chci odbočit do uličky a narazím na rudou digizeď, jakoby mi vrazila podpatek přímo do bulvy. Chytal jsem při těchto sekvencích zoufalé choutky na legitimně herní hru, v takto blízké budoucnosti, s takovouto mírou detailů a vizuálních perliček. O to smutnější jsem pokaždé byl při tom opakovaném uvědomění, že u tohoto jsem vlastně přinejlepším glorifikovaný divák, který raz za čas musí zmáčknout jednu dvě klávesy. A Davídek si jistě byl velmi dobře vědom, jakou znamenitou práci grafici zrobili, a tak Vás z 99% herního času nutí za všech okolností unyle chodit - třebaže zrovna prchá nějaký časový limit, nebo na mě nějaký komrád volá o pomoc.

Takže tak, Detroit: Staň se Člověkem je typická kejdžovina, jejíž samotný název je poněkud lživý, ale pokud zvládáte cringe, a přenesete se přes takové drobnosti, jako třeba fakt, že první slušný člověk, na kterého narazíte, je obézní černoška, která droidům pomáhá na základě toho, čím si černoši sami prošli, tak se budete bavit. Možná ne tím, čím tvůrci zamýšleli, ale jak by zapěl Marťa Maxů: "tak co má být, co naděláš, c'est la vie". Tedy krom linky Connora a Hanka. Věřím, že s nimi jsem se bavil přesně podle plánu. A vůbec, kdyby z toho vystřihli hokuspokus revoluci a mamynku, mohla z toho být znamenitá scifi buddy cop komedie!

Pro: Audiovizuál; atmosféra; přepychové produkční hodnoty; Connor s Hankem kradou šou; i v hlavním menu do vás kéruje jedna droidka, a takové důsledné věrnosti vlastní vizi si cením

Proti: Je to prostě pořád ten stejnej známej David Cringe se vším všudy + je to poprvé, co jsem jeho svět chtěl fakt otevřít a prozkoumat :(

+19 +24 −5
  • PC 80
Rok 2038. Svetová populácia: 10 miliárd. Priemerná teplota stúpla na Zemi od roku 2000 o 3 °C. Plocha pralesov sa od roku 2000 znížila o 79 % a plocha koralových útesov o 58 %. Včely sa oficiálne stali vyhynutým druhom. Androidy, ktoré boli vytvorené, aby slúžili ľuďom, sa začínajú osamostatňovať spod ich nadvlády. Stávajú sa "deviantmi".

Pútavý, emocionálny príbeh troch úplne rozdielnych androidov, ktorých cesty sa postupne spájajú. O týchto cestách rozhodujeme my. Hráme na preskáčku za každého zvlášť a svojimi rozhodnutiami rozvíjame nasledujúci dej. Ciest a možností je strašne veľa. Každá z postáv (a nie len z hlavných, ale celkovo) má svoj špecifický charakter, ktorý je dôkladne prepracovaný. Nie je problém si niektoré postavy obľúbiť. Môžeme konať mierumilovne alebo agresívne, a kľúčovo tým ovplyvňovať budúcnosť. Svet však nie je otvorený - nemôžeme ísť, kam chceme, máme vyčlenený priestor výlučne pre plnenie konkrétnej úlohy, pričom žiadne bočné úlohy v tejto hre neexistujú.

Iritovala ma absencia rýchleho uloženia - neexistuje v hre nič také ako load. Záchytné body sa ukladajú až po dokončení celej kapitoly. Počas rozhovorov alebo akcií všetko pokazíme veľmi ľahko proste tým, že klikneme na nesprávne tlačítko. Znenie možností, ktoré sú na výber, neprezrádza nasledovný dej - je niekedy nepredvídateľné, čo vzíde z našej voľby. Nie je to na štýl napr Falloutu, kde máme zobrazené celé znenie odpovedí, ktoré sú na výber, a navyše máme na kliknutie svojho výberu len pár sekúnd. Boje sú priame strety, z ktorých sa nedá ujsť, nedá sa nič popredu premyslieť, stačí 2x kliknúť zle a naša hlavná postava je mimo hru (mŕtva, zatknutá a pod). Môžeme sa potom jedine vrátiť do hlavného menu a celú kapitolu hodinu hrať odznova a dúfať, že tentoraz klikneme správne, alebo že neposerieme niečo iné. Ja som to dohral katastrofálne, prežili len Markus a revolucionárka North, a fakt som už nemal nervy na to po piatykrát celú poslednú kapitolu opakovať. Hoci ma príbeh, prostredie aj atmosféra naozaj dostala, toto bolo pre mňa neprekonateľne frustrujúce a nedal som to.

Počas príbehu som sa viackrát musel zamyslieť - čo je správne a čo nie? Ako by som sa rozhodol v reáli? Bude rok 2038 vyzerať podobne? Neprekročilo ľudstvo hranice už dávno? Hovorí sa, že násilie plodí násilie. Správne - to je ten dôvod, prečo v mojej hre násilné potlačenie nenásilných Markusom vedených protestov vyústilo do ozbrojenej revolúcie. Tak kde sú tí devianti? Chcem sa pridať.
+18
  • PC 80
Herní výzva 2024 -  4. Tenkrát v Hollywoodu 

Vlastně ani nevím co k téhle hře napsat. Detroit je typ hry ke které bych asi normálně nesáhl. Ale už před lety, tuším že v roce 2019, kdy vycházela na PC se o ní hodně mluvilo a mě to také zaujalo na tolik, že jsem si ji pořídil na Steam a až do teď mi v knihovně jen tak ležela a já neměl příležitost ani čas si hru zahrát.
Až do teď, díky letošní herní výzvě na ní přišla řada a pustil jsem se do toho.

Příběh se mi líbil asi tak napůl, tři hlavní protagonisté z nichž jsem měl nejradši Connora a pak Karu. Marcus mi nějak nesedl, ovšem začátek hry mě s ním bavil. Příběh má spoustu klišé ale aspoň nenudí. V celku Vás to pohltí a chcete pokračovat, aby jste co nejrychleji věděli jak to bude dál.
Systém rozhodování různých situací je super. Je tu opravdu spoustu možných cest jak postupovat, nevím kolik konců tato hra má (dohrál jsem to jen jednou) ale asi jich bude dost.
A co zase pochválit nemůžu je dost nemotorné ovládání, po chvíli jsem si sice zvyknul ale věřím, že tohle mohly vymyslet opravdu lépe a ne s takto otřesnou kamerou.

Jinak Detroit: Become Human není určitě špatná hra a měl by si ji zahrát každý herní fanoušek sci-fi žánru. Není to žádné Wow! ale stojí to za to.

Pro: grafika, příběh, prostředí, rozhodování, sympatická Kara a Hank

Proti: ovládání (celkový gameplay), kamera, klišé

+14
  • PC 85
Tahle „hra“ není pro citlivé povahy (záměrně uvádím hra do uvozovek, ale k tomu se vrátím později). Příběh je totiž velmi emotivní, košatý, plný zvratů a slepých uliček. Tvůrci se totiž vůbec nestydí servírovat momenty, kdy zcela bezostyšně ukončí život jedné z hratelných postav a její větev. Stejně tak nám rádi naservírují rozhodnutí, které jsou v rozporu s veškerým slušným přesvědčením, ale neudělat je znamená právě často ten nepříjemný konec. Drobných nuancí příběhu je opravdu obrovské množství, po každé kapitole nám hra zobrazí, jak probíhala naše cesta a jak moc a kam se ještě mohla větvit. To s sebou nese nutkání odehrávat některé momenty neustále dokola a snažit se dosáhnout toho nejlepšího možného výsledku. To ale znamená, že některé části a rozhovory uvidíme vícekrát, než je libo. Nicméně u prvního hraní jsem se snažil postupovat, jak doporučují autoři – pokračovat příběhem dál a nesnažit se zvrátit svá rozhodnutí, ať měly sebehorší důsledek. U druhého jsem se již snažil dotáhnout tu pokud možno nejlepší cestu.

Proč slovo „hra“ původně do uvozovek? Protože produktu by spíš slušelo označení interaktivní film. Přijde mi, že tvůrci se snažili napasovat některé prvky (otevírání dveří zatočením myše, klikání všemožné sekvence kláves) trochu na násilí, aby bylo možno považovat a označovat Detroit za hru. O co ale hlavně jde, jsou příběhové volby. Ty nejvíc určují, jakou cestou se postava vydá, její vztahy s ostatními NPC atp.

Pokud jde o grafickou stránku, tak ta je skvělá. Prostředí je plné detailů, hra se světlem skvěle funguje a je obrovsky atmosférická. Prostředí tu nalezneme opravdu mnoho, od interiéru staré nákladní lodě po zasněžený zavřený zábavní park. Grafika skvěle doplňuje příběhovou část, protože celek opravdu působí a je propracovaným interaktivním filmem i na pohled.

Příběh, jak jsem již psal, je nesmírně povedený. Je velmi emotivní, plný zvratů, se spoustou různých uliček a větších cest. Možná by se za mne mohli autoři lehce krotit právě v těch depresivních momentech. Je mi jasné, že se nemá jednat o pohádku, ale možná by kadenci útoků na city mohli trochu zkrotit. Samozřejmě se jedná pouze o můj názor. Začínat za naprosto oddělené postavy, které se dále v rámci příběhu více či méně prolnou, považuji za výborný prvek, protože tento přístup nabízí náhled na příběh z různých vrstev. Podobně jsem byl nadšený ze tří postav v GTA5, nicméně v Detroitu je příběh a prolnutí na naprosto špičkové úrovni (což je ostatně logické, tady jde o příběh především).

Technické zpracování je na úrovni, vše vypadá jak člověk od futuristické hry očekává, vyladění hry naprosto v pořádku. Nehrál jsem hned po vydání, tedy nevím, zda se neladily nějaké patche, každopádně  když jsem hru hrál já, neměl jsem žádné technické problémy a záseky. Náročnost na HW také velmi rozumná.

Za mne je Detroit: Become Human špičkovým interaktivním filmem s prvky hry. Kdo hledá propracovaný a emotivní příběh, tady nemůže šlápnout vedle.
+13
  • PC 80
Dobre hratelná hra s napínavým príbehom ale ak sa vám splaší mikrovlnka tak jej nepriznávajte hneď práva ale radšej ju hneď vyhodte.
  • PC 95
David Cage překročil svůj stín a po ne úplně vydařeném Beyond předvádí fantastické future drama. Technické zpracování, herecké výkony, scénář - to všechno je téměř na jedničku.
Já měl navíc možnost hru projet ve stereoskopickém 3D a takhle své dílo na 99% neviděli ani samotní vývojáři. Úžasný zážitek. Hráno na PC.

Pro: Je to film co se velmi slušně i hraje a má to sakra slušný spád

-1 +1 −2