Komentáře

Cca léta páně 2007-13 jsem měl videoherně velmi dietní období (a nebojme se to říci otevřeně, ono nepřekypovalo bohatostí ani jinak), kdy vyšlo několik velmi přiznivě až bezkriticky přijatých (prý) pecek, které ovšem nemohly uniknout mému radaru, a které postupně konzumuju dřív, než se pomalu přestanou chytat graficky. Prozatím ovšem nemám ten pocit, že by mě za dotyčných 7 let něco významného uteklo.

Dishonored měl konkrétně tu smůlu, že jsem ho hrál po Rise of the Tomb Raider, který hodnotím po všech stránkách jako o třídu lepší hru. Asi nejvíce mě mrzely charaktery, které jsou jednoduše odfláklé (němý hero jak z roku 1998, jediná neošklivá postava ve hře je Emily), a navrch zamleté do příběhu, který mi upřímně neříkal nic.

Určité přitažlivé momentum skýtá neotřelý a kreativní gameplay (někde uprostřed defenestrování omráčených rajdiček z okna kurvince a metáním hlav strážných po jiných strážných jsem se začal poměrně zajímavě realizovat), který je možná mírně překombinovaný a jemně brakový, ale určitě si za něj Arkane, kteréžto sleduju už od dob dinosauří kobky Arx Fatalis, zaslouží pochvalu. Na druhou stranu, svět jimi vytvořený mě nijak nenadchl (ale ani neurazil), jak už tady někdo pronikavě poznamenal přede mnou, je to takový milý, až pohádkový, mišmaš vypůjčený tu či onde. Jelikož jsem ale v reálu rád, když nastartuju auto, nebo přehodím řetěz u své motorové pily bez toho, aniž bych si ufikl ruce, asi mizerná technologická věrohodnost Dishonored není nic, co by mě jako herního kritika tankovalo.

AI hry je velmi kolísavá, tedy špatná. Právě uměláky považuju za kámen úrazu FPS. AI "udělala" z mého pohledu skvělými hned několik (jinak nikoli dokonalých) her jako Unreal 1, Far Cry, FEAR. Dishonored není ten případ. AI mě vždy dokáže nějak dostat do hry. Tady se o něčem takovém nedá mluvit, nedá se pokoušet, provokovat, protože se chová směšně, zapomíná třeba, že jsem jakoby mimochodem přiškrtil nebo povraždil půl baráku, dost se schovává za skripty, není žádnou výzvou. Občas, fakt zřídka, mě mile zaskočila, což byly vlastně ty nejlepší pasáže.

Level design první a druhé půlky vypadá jako kdyby hru mastily dvě oddělená studia. Autory druhé půlky hry bych za odvedenou práci odměnil prací v bývalých uranových dolech Příbram. Ve hře je slušný přetlak debilních momentů - velmi ošklivé nudné zombie mor-tě-sper pasáže, laciný trik se zabaveným vybavením (kolik her toto kua ještě použije), panáky v ocelových kyberpornopavoucích nezabije 1-2 rány do hlavy ale 8, aby se nějak "zracionalizovala" jejich velikost a mocnost, atd. Ve srovnání s chudokrevným story a character designem to byly ale jen takové úsměvné mouchy.

Nyní (2016) se dá Zneuctěný koupit asi za 6 éček, což je směšné, pro autory možná potupné a smutné, protože se určitě snažili. Za tyhle nulový prachy se hra upřímně asi nedá nedoporučit už pro to milé combat kolečko plné šílené magie. Kdybych za ni ale býval v minulosti vysolil plnou cenu, patrně bych si teď okousával své pečlivě střižené nehty, nebo vytrhával pramínky nepříjemně šedivějících vlasů. Horko-těžko si mě udržovala do svého konce, což je natolik nemilé zjištění, že je mě srdečně jedno, jak moc je nemainstreamová a originální.

Dvojka půjde mimo mě, cyberpunk ani průmyslová revoluce nejsou moje světy, takže hra musí být opravdu kvalitní, aby mě chytla za koule, jako např. film The Prestige. Dishonored - pro mě - nebyl ten případ. Dokonce i proklínaný (kopírovaný, nebo v tomto případě spíš kopírující - Sokolov x Montonessi) Thief 4 plný nedomrlostí byl pro mě lepší a zábavnější hrou a s takovým Deadly Shadows se to podle mě nedá vůbec srovnat, jak řekl negr Jules, to je úplně jinej sport. Strašidelné až mrazivé geniální levely původních Looking Glass Studios, jako The House of Widow Moira, The Tower nebo (omg!) Shalebridge Cradle, to je zjevně zcela mimo schopnosti Arkane.