Komentáře

Sonora jde na věc energicky. Stačí ji pár minut a už vás dokonale pohltí atmosféra nejstaršího dobrého Falloutu, ročník 1997. Vytvoříte si postavu, projdete první vesnicí, která je až překvapivě interaktivní, dorazíte do druhé lokace, městečka obklopeného hradbou z odpadků, a prostě víte – jste doma. Ne nadarmo mód hned v úvodu intra skládá hold otcům zakladatelům na čele s Timem Cainem.

Bohužel modifikace po dlouhou dobu existovala pouze v ruštině, kterou jsem neovládal, tudíž mi nezbývalo než hru odkládat. Roky plynuly, tzv. AI překlady z principu odmítám, ale k Sonoře jsem se pořád musel v myšlenkách vracet. Nakonec mi to nedalo, vytiskl jsem si papír se znaky azbuky, na mobilu nahodil překladač Google, a pustil se do díla. Nebudu komentář rozmělňovat jalovými historkami o učení se cizího jazyka (jo, bylo to těžké), jen proto berte moje postřehy s rezervou, jelikož mi kvůli tomu jistě mnoho věcí uniklo.

Moje parciální znalost Sonory ostatně vyplývá i z toho, že jsem si pro hraní zvolil na jazykovou slovní zásobu nenáročný typ blba preferujícího boj na blízko. Nemůžu vám tedy prozradit, kdo všechno jde přesvědčit řečnickým mistrovstvím, zato můžu sebevědomě prohlásit, že každého nepřítele lze s tímto zaměřením zabít, případně věc řešit jinými cestami. Modifikace je vůbec oproti původním hrám daleko více košatá, pokud jde o využitelnost různých dovedností, minimálně můžu zmínit doktora či opraváře a jistě jich bude více. I na základě toho spekuluji, že hra má velikou znovuhratelnost, signálů je tu totiž požehnaně.

Při nevyhnutelném srovnávání s Fallouty I  a II Sonora v některých oblastech hladce vítězí, v jiných nedostačuje.  Z hlediska kvality psaní je podle mě stylistický standard zachován, ale občas je cítit amatérský design. Například postavy nejsou zvláště výrazné. Zatímco i po letech nemám problém vzpomenout si na Tandi, Gizma nebo Deckera z Fallout I, u Sonory trpím už s krátkým odstupem značnou amnézií. Designová stránka občas zaskřípe i v některých lokacích, především větších městech. Nicméně zde mám tendenci vinit na prvním místě věkovitý engine, protože udělat v něm pocitově funkční velkoměsto téměř nejde (podle mě se to povedlo jen New Renu). Největší metropole Sonory, Phoenix, není na herní zážitek o moc více než další dědina.

Naopak modifikace se svým předchůdcům vyrovná ve ztvárnění malých měst a městeček. Mají svoji vizi, působí uvěřitelně a úkoly citlivě vycházejí z jejich interních problémů. Největší zážitek potom představuje tzv. dungeon aspekt. Jestli vás v prvním Falloutu bavila Záře (Glow), tady si opravdu přijdete na svoje. Procházet budete ruiny městských čtvrtí, kanalizací, (samozřejmě) Vaultu nebo třeba i ropnou platformu. Co je hlavní: Průzkum není postaveny primárně na vybíjení sledů nepřátel, ale na řešení environmentálních problémů (vypnutý přívod energie, otrávený vzduch atp.) a postupném odhalovaní minipříběhu místa. Za mě se jedná o jednoznačně nejsilnější stránku hry.

Vysoko rovněž hodnotím grafické vklady módu. Máme tu nové zbraně, vzory podlah, stěn, střech a celou plejádu scenérie, které na pohled do Fallout prostředí bezvadně zapadají. Nechybí ani fasády továren, chrámů a dalších monumentů, vizuálně excelentních. Několik důležitějších postav má dokonce tzv. mluvící hlavu, akorát bez mluvení. Na papíře mi to vždy přišlo jako hloupý nápad, ale v praxi jednoduše funguje a přidává na imerzi.

Z hlediska hratelnosti je už tradičně nejzábavnější dejme tomu první třetina. To nicméně nepředstavuje málo, protože byť je Sonora inspirována primárně prvním dílem, stopáží se daleko více přibližuje dílu druhému. Navíc je pořád za co utrácet, perky fungují (je i pár nových) a světová mapa vás stále může překvapit nějakou zajímavou lokací, kde vám materiální bohatství samo o sobě příliš nepomůže.

Ke konci už putování přesto začne být problematičtější. Hře více sluší řešit menší příběhy než zabývat se velkou geopolitikou; hlavní dějová linka vyústí poněkud antiklimaticky. Na druhou stranou je tento dojem způsoben především snahou nechat hráči maximální volnost rozhodování a také odmítnutím tvůrců rozehrát další zápletku o záchraně světa. Sonora je dosahem regionální bojůvkou a také vám nechce předhodit jednoho velkého zlého zloducha, jehož zabití vám dá náležitou satisfakci. Každá frakce a nejednou i izolovaný aktér zde má svoji motivaci a byť ústřední konflikt postavený na střetu mezi reakcí a pokrokem není bůhvíjak cerebrální, v konkrétních případech precizně funguje. Opravdu je zde prostor mnoho věcí rozhodnout, což se projeví nejen v závěrečných slajdech, ale nejednou i přímo ve hře.

Pokud však mám být upřímný, více mě bavilo svět Sonory objevovat a poznávat, než ho činy svojí herní postavy měnit. A to je vlastně dobře.