Komentáře

Hlavním tahákem hry Ghost of Tsushima je její zasazení a musím říct, že to na mě opravdu fungovalo. Není moc her, ve kterých bych mohla navštívit středověké Japonsko a být součástí významné historické události. Navíc v kůži samuraje, který ovšem vlivem příběhových událostí ze své čestné cesty sestoupí a rozhodně se věci vzít do svých rukou. Ten přerod samuraje Jina v ducha byl za mě dobře udělaný a nechyběly tak scény naplněné emocemi a napětím.

Bavilo mě se projíždět po ostrově a kochat se přírodou, protože v dobrém slova smyslu je to opravdu barevný kýč, až mi místy oči přecházely, jak těch barevných vjemů bylo hodně. Jednotlivé části se pravidelně střídaly, takže žlutý les přecházel do horských luk či polí plných barevného kvítí. V severní části jsem se dočkala i zasněžených krajin, které byly barevně sice méně výrazné, ale i ty měly své kouzlo. Kladným bodem bylo i dynamické počasí a střídání dne a noci, takže byl stále důvod hledět do dáli a užívat si přírodu Japonska. Zvlášť pěkný pohled byl, když zrovna vycházelo slunce, ale v údolí ještě zůstávala mlha. Musím pochválit i fotomód, které sice ve hrách využívám málokdy, ale překvapily mě jeho možnosti úpravy výsledných snímků obrazovky.

Do soubojového systému jsem se zpočátku musela dostávat, ale nakonec mě chytl a bavilo mě přepínat soubojové styly dle protivníků, kteří proti mě stáli. Často jsem spoléhala na perfektní odrážení útoků a později i úhyb a naopak jsem skoro vůbec nevyužívala arzenál, který měl Jin k dispozici, jako byly vrhací nože, kouřové bomby aj. I luk jsem příliš často nepoužívala a spíše šla do soubojů napřímo. Co se mi líbilo sledovat, tak byl způsob, jakým Jin bojoval a komba, která dokázal vytvářet vypadala dobře.

Podstatnou částí hry jsou vedlejší úkoly, které jsou za mě velmi slabé a naprosto nezapamatovatelné a zaměnitelné, takže je naprosto jedno, jaký člověk plní. Vždy šlo o to stejné a už na začátku úkolu jsem věděla, jak bude probíhat a kde dojde k boji. K němu totiž došlo vždy až na jeden jediný vedlejší úkol, který se obešel bez boje. Samozřejmě je to akční hra, tak se ty boje dají očekávat, ale uvítala bych občasnou změnu tempa a právě ten úkol bez souboje byl milým a nečekaným překvapením. Navíc je jejich řešení naprosto jednotvárné, žádné rozhodování, žádná dilemata, prostě nic nad čím by hráč musel přemýšlet. Vedlejší úkoly si s sebou nesly také jeden společný neduh s těmi hlavními, dost často byl totiž někdo (párkrát i něco) zajat. Kde je Božka? Byla zajata. Socha Budhy? Zajata. Kovář? Zajat. Manžel? I ten byl zajat. I taková aktivita se dá očekávat při obsazení území, ale to opravdu musel být každý s pár výjimkami zajat? A tudíž scénář těchto úkolů byl stále stejný, jen jsem čekala, na koho Černý Petr padne tentokrát. Naopak hlavní úkoly byly o něco propracovanější a líbilo se mi, že se soustředily pouze na několik postav, s nimiž jsme si vytvářeli vztahy a spojenectví. I když jednotlivé úkoly působily trochu chaoticky, byl v nich alespoň patrný jakýsi vnitřní vývoj postav.

Po vzoru jiných open worldů tak ani zde nesmí chybět vata, tedy činnosti, které hráč může či nemusí vykonávat a odškrtávat si nákupní seznam. Nebylo to nejhorší, z velké části mě to i bavilo, ale spíše bych ocenila, kdyby se vývojáři věnovali tvorbě více živoucímu a interagujícímu světu než posázet mapu otazníky. V podstatě to byla oddechová hra bez nutnosti zapojit mozek. Stačilo přijet k otazníku, číst zápletku ani nebylo nutné, odjet na místo akce a vybít nepřátele. Vše tak rychle ubíhalo a hlavním tahounem zábavy bylo ono zabíjení. To bylo občas přerušeno složením básně, koupáním v lázních nebo následováním lišky k oltáři. Není špatné se takovému druhy zábavy občas oddat, ale asi by nešlo o nich zapamatovatelného, kdyby nebylo využito v té době ještě neotřelého zasazení do historického Japonska. Celá ta hra mi přišla vlastně dost nenápaditá a hodně inspirovaná jinými hrami, které vyšly před ní. Za mě má chystaný druhý díl co zlepšovat a doufám v nějakou větší inovaci.