Komentáře

Herní výzva 2019 #10 „Barevný svět“

Hra, kterou jsem kdysi hrála se spolužákem ze základky na jeho Mega Drivu nebo nějaké té čínské kopii, fakt netuším. Dlouho jsem jí hledala, protože jsem si nemohla vzpomenout na její název a nyní, když jsem jí a plno dalších her pro SMD mohla přes emulátor spustit na svém PC, jsem znovu tam, kde jsem před několika lety byla. Zažraná s nutností postoupit dál, ať to stojí spoustu nervů a píle.
Jsem neskutečně nadšená z toho, že jsem po tak dlouhé době Golden Axe mohla vyzkoušet. Jsem si jistá, že jsme tenkrát hráli tento třetí díl Sekyrky, i když ruku do ohně bych za to nedala. Na rozdíl od předchozích dílů, trojka působí daleko hezčím prostředím, má více animací, upravený soundtrack a dvě možnosti – cesty, jak dokončit úroveň.
Ovládání je jednou z těch největších výzev a po sérii prvotního umírání se nakonec hráč dostane k tomu, že celým světem projde jako malinou. Je to někdy k vzteku, ale po pár seancích se lze dostatečně vypiplat, aby následně zemřel u bosse po první ráně a celé to jel od znovu, než dokončí celou hru.
Vzpomínám na duely, u kterých jsme pod náporem stisku tlačítek naprosto zničili ovladače, tak jak to zažívají hráči při bojovkách typu Tekken. No, bylo to opravdu krásné dětství.
V porovnání s předchůdci série se tato lépe ovládá a přijde mi o něco jednodušší. Úprava animací rozhodně pomohla (a troufám si říct, že byly i upravení hitboxy a je tak hra více fér). Vylepšené prostředí bylo na svojí dobu pořádný pošušňání, ale pamatuju si na hudbu a zvuky, které mě neskutečně rozčilovali. Tenhle dojem jsem si znovu obnovila a myslím si, že hudba z prvního i druhého dílu je daleko lepší.
Golden Axe III bych nazvala Dark Souls mého dětství, protože ten pocit, když může hráč postoupit do další obrazovky nebo zabije bosse je naprosto totožný jako v té hardcore hře od From Software. Je skvělé, že když jsem tuhle hru zapnula znovu, tak mi dokázala předat přesně, to co předávala, když jsem s ní trávila čas před 20 lety. Vzteky jsem nevěděla kudy kam a jak rychle jsem hru zapnula, tak jsem jí zase vypnula. Ochota dokončovat hry se mi za tu dobu krapet ztenčila. Na druhou stranu ty všechny vzpomínky mě donutili to zkusit znovu. Následovaly chvíle, kdy jsem si mazácky prošla první úrovně hry a říkala jsem si, že je to přeci lehké. Až mě ze sna probudil první boss, který mě totálně vypekl a já musela hrát od znovu. Nakonec se hráč naučí všechny pohyby, fíkle, správné využití magie, útok ze vzduchu nebo jak daleko stačí stát od nepřátel, aby je zasáhl a oni jeho skoro vůbec. To je právě ta zábava. Ne, projít celou hrou na jeden zátah, ale právě to objevování všech slabin svých nepřátel, aby to mohl zužitkovat. A ten pocit, když se to celé dohraje. K nezaplacení!