Komentáře

Svého času mě Mafia hodně bavila. Hrál jsem jí skoro jako novinku na nadupaném počítači mého bratránka. Těšil jsem se na každou novou misi a hltal příběh. Po pár letech jsem Mafii rozehrál podruhé a už mě tolik nebrala. Druhé hraní postrádalo kouzlo. Najednou jsem si začal všímat nedostatků, kterých si hráč, oslněn příběhem a jeho filmovostí, tolik nevšímá. Mluvím hlavně o nemastném soubojovém systému. Pro člověka znalého největších klasik mafiánského filmu zdejší příběh ve skutečnosti nepřinese skoro nic nového, až na to, že je to česká hra s velkou produkční hodnotou a obsahuje skvělý český dabing.

Proto jsem se dlouho zdráhal Mafiu: Definitive Edition rozehrát. I když mi kamarád nabízel, že mi jí půjčí. Nakonec mě přesvědčil až PS Plus. Od příběhu jsem velké překvapení nečekal a také jsem ho nedostal. To by asi pak nebyl remake, nýbrž nová hra. Na celou příběhovou šablonu ani nemusíte znát původní hru. Stačí shlédnout Kmotra (nebo přečíst), Mafiány a víte jak to dopadne. Je to opravdu velké klišé. Chápu ale, proč mě to tenkrát tak uchvátilo. Téma bylo tehdy nové a neokoukané. Jenže od té doby jsem stihl přečíst i Al Caponeho "životopis".

Ke znovu zahrání mě nejspíš nalákala romantická nadsázka staré verze. Ve staré Mafii se Salieri hodně podobal čestnému donu Corleonovi. V remaku se z dona Salieriho postupně vyklube psychopatický vrah, který tak moc baží po moci, že se nebojí jakékoliv špíny. Uvěřitelnější fungování mafiánské rodiny ve zločineckém podsvětí, kde nic není tabu. Ani drogy. Nová grafika navíc přispívá k větší surovosti reálnějším zpracováním násilí a smrti. Tak to má být, tak je to správné.

Mé herní předsevzetí bylo, že se konečně pořádně naučím hrát s gamepadem. Hru jsem proto rozjel na těžkou obtížnost a vypnul asistenta míření. Bylo to krušné. Na každý checkpoint, v přestřelkách, jsem potřeboval alespoň pět smrtí. Na závod musela obtížnost dolů. To už by jinak bylo s velkým sebezapřením. Při honičce s obrněným vozem zase přišel na řadu asistent míření. Udržet kurzor tam, kde bylo potřeba, musí být těžké i s myší. Asi ve dvou třetinách hry mi střílení konečně začalo jít. Nový soubojový systém je super. Je zábavný.

Největší zklamání je hudba. Melodii z původní hry mám pořád v hlavě. Věčná škoda, že není tady. Ani jedna z melodií zde přítomných mi nedokázala z hlavy dostat tohle. Jakmile jsem vlezl do auta, hned to naskočilo. Další zklamání jsou absence Ralphových ukázek páčení zámků na nejrůznějších autech. Chybělo mi postupné rozšiřovaní vlastního vozového parku. Definitive Edition auta skoro neřeší. K Bertonimu jsem se podíval až ve volné jízdě a na jeho pohlednice rezignoval. Fakt mě nebavilo podle nich hledat. Ani sběratelské předměty nejsou velký výkřik zábavy. Ve městě se toho totiž moc dělat nedá. Je celkem mrtvé a prohledávat každý kout kvůli sběratelským liškám mě neláká.

Dabing je snad ještě lepší než v původní hře. Dabéři jsou asi zkušenější. V hlasech postav je víc emocí. Je to špičková práce. I přesto, že jsem věděl, co se stane, tak jsem si hru užil. Autoři to chytli za správný konec. Postavy jsou více uvěřitelné, přestřelky zábavnější a auta se chovají stejně. Docela jsem se navnadil na druhý díl. Jen škoda prázdného města a absenci vedlejších úkolů.