Komentáře

Vznáším se volně vesmírem. Vcucla mě sem totiž černá díra, opět. Moje loď je kilometry vzdálená, s kyslíkem ani palivem to pro mě nevypadá nejlépe. Ano, támhle přede mnou se nachází zařízení, které by mě vrátilo na povrch planety, ale proč se snažit.

Zažil jsem už spoustu smrtí, tolik, že už to dávno nepočítám. Došlo ke kritickému poškození mé lodi a následnému výbuchu. Spadl jsem z útesu. Omylem jsem se nechal vystřelit z gravitačního děla a ve velké rychlosti narazil do letícího objektu. A když už jsem překonal veškeré nástrahy vesmírného průzkumu, zabila mě supernova. A znovu a znovu se budím v táboře před prvním startem. Není před tím prostě úniku. V tom rozpadlém městě té cizí rasy jsem četl něco o ochranné „skořápce“, která odolá i výbuchu hvězdy. Možná, v nějakém z dalších cyklů, bych se tam mohl vrátit a lépe to tam prozkoumat. Anebo vlastně jakoukoliv z dalších prazvláštních planet obíhajících kolem naší hvězdy. Kromě tedy té na kraji systému. Ta mě děsí, a raději bych se tam už nevracel. Vlastně bych i mohl konečně prozkoumat svoji domovskou planetu. Někde se ta odpověď na vše prostě musí nacházet. Jen kdyby na to vše bylo více času. I když vlastně, vypadá to, že mám všechen čas světa. Takže rozhodnuto, dám si jeden dva cykly volno. Projdu se po vesnici, budu se bavit s lidmi, užívat si pro jednou čerstvý vzduch. Přijde mi to už jako věčnost, kdy jsem naposledy s někým mluvil. Mám pocit samoty. A bezmoci…

...Ne! Na nějaké povídání a odpočívání bude čas jindy. Až se probudím, okamžitě vyjedu výtahem k lodi a hurá, per aspera ad astra. Musím to totiž znát. Musím vědět, co vše se za tím skrývá. Nedojdu klidu, dokud neodkryji všechna ta tajemství. Ale až za chvíli. Teď se vznáším volně vesmírem a pozoruji naši hvězdu, jak se mění v supernovu. A já mám to štěstí, že si tuhle monumentální show můžu užít z první řady. 

Outer Wilds jsem ještě nedokončil, spousta tajemství mi je ještě skryta. Ale už teď se nebojím zařadit tuhle hru k tomu nejzajímavějšímu, co jsem kdy hrál.