Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 65
Kladů na tomhle příjemném roadtripu není málo. Dobře napsané mezilidské příběhy, fajn stylizace (přestože textury by někdy mohly být detailnější), SKVĚLÝ soundtrack a hrou se vinoucí příběh, v němž máte šanci ovlivnit politiku ve fiktivní Petrii. Tyto body jsou hlavním lákadlem hry a všechny jsou herně dobře zvládnuté... z větší části.

Problémem z hlediska příběhu je politický aspekt hry, který je tak prostoduchý, jak jen mohl být. Hra je zasazená do čistě amerického prostředí (Nevadské pustiny jsou jasné) a ve spoustě aspektech se Americe podobá (senátorka kandidující na prezidentku proti chlapovi hlásajícímu fake news, co postavil zeď, kdepak mohla být inspirace?). Neodráží však téměř vůbec tamější politickou situaci minulou ani současnou a místo toho využije jen zasazení pro stvoření fiktivní autoritářské země Petria, ze které se snažíte utéct. Z prezidenta je diktátor zabíjející děti, z protikandidátky svatoušek, který omezí policii, otevře hranice a zavede svobodu slova. Prostor k zamyšlení nulový. Prostě si jen vyberete stranu jako v nějakém RPGčku. Funguje to v rámci herních mechanik a skutečně to vede k odlišným koncům, to ano, ale ze hry to bere jakýkoliv přesah, který by jinak mohla mít. Situace se navíc ani moc nevyužívá k dělání extra těžkých rozhodnutí ve stylu Papers, Please. Téměř vždy je jasné, co dělat, abych stranil senátorce a získal dobrý konec, a čím naopak prodloužit vládu železné pěsti Tyraka, a dokonce se mi nejspíš tak či onak nic nestane, pokud se opravdu nebudu snažit zemřít.

Zároveň nějak nechápu motivaci svých hlavních postav, kterým jsem po svém vzoru na začátku při tvorbě profilu dal za cíl, aby volili Florresovou, a po celou dobu podle toho volil dialogové možnosti. Oni mi všichni stejně nakonec všichni úspěšně zdrhli do zahraničí, odkud asi úplně nepošlou svůj hlas poštou. Dost pokrytecké od nich. Tím pak vzniká problém nevýznamnosti a samoúčelnosti spousty rozhodnutí. Aby všichni chtěli utéct, to pak moc nedává smysl vůbec mít nějakou možnost vybírat si mezi třemi přístupy (utéct, revoltovat, volit) po celou hru. Jedině ta inspirace ostatních k volení může mít význam v posunu preferencí, ale to nevím, jestli skutečně hra bere v potaz, když přes půlku se Florresová nikdy nedostane. Řešením by podle mě bylo nenechávat tohle rozhodnutí nutně na dialozích a prostě už při vybírání postavy na začátku epizody dát jasně najevo, že tenhle chce utéct, tenhle chce revoltovat a tenhle chce volit. A podle toho upravovat cesty i výsledný cíl té cesty. A vůbec, k těm volbám: je samo o sobě na pováženou, že pod vládou autoritáře budou veřejné průzkumy opravdu odrážet názory veřejnosti a preference demokratické oponentky se nakonec mohou vyškrábat až na 49 %. Stačí se podívat do dnešního Ruska a zjistíme, jak to vypadá ve skutečném autoritářském režimu.

Poslední stížnost jsem si pak trošku způsobil sám svou touhou po 100% dohrání. Rovnou řeknu, že nejlepší zážitek s Road 96 je jen na jedno dohrání a na více průchodů funguje míň a míň. Jedině napoprvé totiž jakž takž funguje avizovaný systém procedurálního generování cesty kupředu a náhodného vybírání NPC encounterů, byť i tam lze občas najít nesoulady, např. postava se nelogicky objeví na protější části Petrie, a příště zase zpátky, hlavně Sonya, která by podle příběhu měla hlavně reportovat události u zdi. Tenhle systém je ale nastavený tak, že s největší pravděpodobností některé encountery minete. Pokud jste jako já, řeknete si "wow, to je motivace zapnout New Game+ a dohrát to komplet!". Jenže není. Hra vám ani v New Game+ nebude nové encountery nabízet přednostně a jsou stejně náhodné jako na první průchod. Tedy procházíte druhým průchodem a opakovaně u téže postavy (u mě John) narážíte na staré encountery, co už jste hráli, místo toho jednoho, který byste ještě chtěli vidět, přestože používáte správný způsob transportu k hranici. Toto nabízí otázku: K čemu tedy bylo, aby každý měl události v jiném pořadí, když můžete najít díry i v jednom průchodu a nefunguje to ani jako lákadlo k opakovanému dohrání?

Jako celek vlastně dobré. Jak říkám, kladů není málo a hru si jde užít díky dílčím příběhům i ve výsledku funkčnímu příběhu tak, jak je. Můj problém je asi ten, že bych od ní čekal o něco víc. Není to totiž tak, že by hra nemohla zvládnout být něčím víc i v rámci indie omezení, ale spíš tak, že se zbytečně snaží zapůsobit procedurálně generovanými průchody a nabízet spoustu hráčských voleb, když by místo toho mohla fungovat daleko líp za ceny méně experimentů a většího důrazu na výpovědní hodnotu skrz více naskriptěný průchod. Aby si hráč taky jenom nezahrál, ale něco si z hraní i odnesl, když už chceme být političtí.

Pro: postavy a jejich postupně rozkrytá mozaika vztahů, stylizace, soundtrack, funkční možnost volby jak v RPGčku vedoucí k odlišným koncům

Proti: prostoduchá binární politika s jasnými odpověďmi, spousta voleb zbytečná a samoúčelná jen aby byla, procedurální generování cesty k ničemu neslouží a jen hru zhoršuje, velmi málo detailní textury

+11
  • PC 45
Poslední roky jsem vůči příběhovým hrám čím dál ostražitější, méně se mi do nich chce, a je to přesně kvůli hrám jako je Road 96. Tahle hra je o to větší zklamání, že na papíře mi zněla takřka dokonale. Ve hře se postupně ujímáte role několika náctiletých dětí, které prchají přes hranice z fiktivní autokratické země jménem Petria. Ty po cestě potkávají nejrůznější postavy, zaplétají se do dobrodružství inspirovaných filmy Quentina Tarantina a bratří Coenů a celá hra je prodchnutá melancholickou devadesátkovou atmosférou a klasickou americanou. Na tohle mě utáhli autoři a já jsem se tu hru opravdu snažil mít rád. Bohužel to ale nedopadlo.

Tak zaprvé, ta atmosféra je jednoznačně osmdesátková. A nutno říct, že audiovizuální zpracování, zjevně inspirované Life is Strange, se opravdu povedlo. Ve hře jsem se potloukal kolem silnic při západu slunce a kolem motelů s blikajícími neony, v horách jsem se kochal krásnými výhledy a do toho mi hrála převážně výborná melancholická muzika, která dokázala navodit tu správnou náladu - něco mezi nostalgií a touhou vydat se na cestu. První chvíle jsem strávil v malém kempu, kde jsem se potkal s tulačkou Zoe a společně jsme do noci troubili Bella Ciao. Takových momentů je ve hře několik, i když žádný už mě později nechytnul tolik, a je to taky důvod, proč dávám tak "vysoké" hodnocení.

Každá další "štace" cesty je pak jedna malá epizodka, kde potkáte jednu z celkem sedmi postav, jejichž příběh postupně rozkrýváte, byť očima několika postav. A nutno zmínit, že právě tyhle postavy mají v každé epizodě hlavní roli. Ačkoliv jsem u benzínové pumpy mohl prohodit pár slov s jiným cestovatelem, v motelu jsem mohl vykrást pokoj nebo ukrást auto a všelijak jsem si obstarával jídlo, pití a nocleh, těmto sedmi postavám se nedalo vyhnout. Většinou po vás něco chtějí, někdy jim musíte v něčem pomoct, někdy se společně dostanete do problémů. Co je ale hlavní, až na jednu z nich jsou všechny příšerně napsané a já jsem se vyloženě děsil další interakce s nimi. Abych byl fér, všechny epizodky s nimi nejsou hrozné, ale o žádné, krom první zmíněné, nemůžu říct, že by mě vyloženě bavila. Řidič náklaďáku a starý rocker John ještě jde, ovšem reportérka Sonya, kriminálníci Stan and Mitch a pubertální genius Alex jsou karikatury, které jako by vypadly z nějakého kresleného seriálu pro děti. Alexovi navíc ubírá to, že ho zjevně dabovala žena (já vím, že dabování dětských postav ženami je poměrně běžná praxe, ale tady to bylo opravdu do očí bijící a působilo to divně). Zdaleka nejhorší je ale obtloustlá policistka Fanny, která mi svou ovčí náturou neuvěřitelně lezla na nervy, a psychopatický taxikář Jarod, který při každé příležitosti nesmyslně vybuchoval vzteky a kazil onu výbornou melancholickou atmosféru.

Do toho pak vstupuje ještě jedna vrstva v podobě politického příběhu země, který se táhne na pozadí - hra začíná několik měsíců před volbami a hráč má z nějakého důvodu možnost ovlivnit vývoj politické situace v zemi i příběhy jednotlivých postav (čímž v podstatě zase ovlivňuje politické dění). Problém je, že tenhle politický aspekt hry je tak prosťoučký, že působí, jako by ho napsal někdo, komu bylo jedenáct, a do hry často vstupuje úplně nesmyslně - několik postav vám v jednu chvíli z ničeho nic oznámí, že "vypadáte, jako by jste se chtěli na něco zeptat", což si můžete přeložit jako "teď se mě musíš zeptat na politickou otázku", a následuje výběr z naprosto nezajímavých možností, které nezajímaly ani moji postavu ani mě. Podobně neumětelsky působí i momenty jednotlivých postav, které byly zřejmě zamýšleny jako emocionálně silné, ale kterým bohužel chybí jakákoliv gradace či katarze. Prostě se s někým minutu bavíte, začne hrát smutná hudba a postava vám vnutí nějaký svůj osobní příběh, který skončí stejně rychle jako začal. To je všechno. To mě vede k otázce, pro koho je tahle hra vlastně určena. Podle devadesátkové (respektive reálně spíš osmdesátkové) nostalgie a politického zaměření bych tipoval, že cílovka jsou hráči kolem třicítky a výš, ale podle dětsky naivních dialogů a postav to působí, že je to zaměřené spíš na mladší puberťáky.

Poslední věc, která měla potenciál, ale zůstala nemastná neslaná, je samotný gameplay. Ve své podstatě se jedná o walking simulator se survival prvky. Musíte jíst a spát a občas se připletete do nějakého toho nebezpečí nebo k nějaké práci. Na začátku hry si ve stylu rouge-lite her vybíráte, za které z dětí utíkajících přes hranici budete hrát, z nichž každé je jinak staré, má jiné množství energie, peněz atp. Ale ve výsledku je to úplně jedno, protože i když si vyberete tu nejhorší možnou postavu, hra je tak jednoduchá, že abyste nedošli do konce, museli byste se vyloženě snažit. Hra má údajně i systém akcí a následků, ale pokud se moje akce nějak projevily, pak to bylo tak bezvýznamné, že jsem si toho sotva všimnul, a akce, které ovlivnily ostatní postavy, mi byly stejně vzhledem k mému neexistujícímu vztahu k nim celkem ukradené (zvlášť u závěrečné scény (kdy John umírá rukou Fanny) se mi chtělo křičet: "No a cooooo?!"). Minihry jsou krátké a jednoduché, ty akční působí spíš navíc a na sílu.

Celkově je Road 96 snůška nenaplněných slibů. Přesněji řečeno, věřím tomu, že autoři se opravdu snažili a do hry dali svoji duši. Prostředí i hudba jsou nádherné, prvotní idea je velmi zajímavá, ale kde scénárista vůbec neumí psát, tam ani čert nebere. Autoři by bývali udělali lépe, kdyby se toho do hry nesnažili na tak malé ploše nacpat tolik a hra se nesnažila pouštět do dospělých témat, které v tomto podání působí přinejlepším směšně.
+13
  • PC 80
Příběhový roadtrip o útěku z diktátorské země, ve kterém potkáváte další lidi na cestách, kteří jsou nějakým způsobem zapojení do budoucnosti země. Hra umí být krásná, dojemná a vlastně jsem se u ní bavil víc než jsem čekal. Jedno z letošních překvapení.

Pro: hudba, dabing, vizuál

Proti: pokud chcete zjistit jak to dopadlo se všema postavama musíte hrát i novou hru +

+10