Komentáře

Kdybych měl popsat Shadow of the Colossus v několika slovech, vystačím si se slovy umění a elegance. Jen málo videoher bych dokázal označit za ambiciózní počiny, které si nezadají s uměleckým projevem u jiných médií. Tam kde ICO teprve odkrývá potenciál autorů, tam nepřímé pokračování Shadow of the Colossus působí jako bezchybné dílo těžící z média to nejlepší, co může. Kultovní status zcela nepřekvapuje, takto unikátních a zajisté i obdivuhodných videoher nevzniklo mnoho.

Obecně platná poučka, že v jednoduchosti je síla - zde platí dvojnásob. Prostý příběh o zemřelé a její záchraně takzvaným "Wandererem" skrze zneškodnění kolosů v neznámém světě je prostý většiny narativních berliček. Po krátkém intru a příchodu do ruin staré civilizace se následně otvírají hráči k prozkoumání široké pláně, písečné duny nebo husté pralesy. A to je vše. Koncept titulu počítá především s objevováním nového a s následnou konfrontací s různorodými kolosy. Mnoho otázek, minimum odpovědí. Proč je vůbec nutno porazit obrovské, se zdejším světem zcela spjaté, organismy? Přitom je vidět, že mnoho z nich ani konfrontaci s Wandererem nemá v cíli a očividně tak narušujeme zdejší harmonii světa. Přes všechny tyto pocity se pokračuje k nevyhnutelnému osudu a silnější víře k záchraně bezvládného těla Mono. I přes absenci psaných i verbálních vjemů je s každým dalším zabitým kolosem cítit větší pocit bezmoci.

U děl Fumito Uedy můžeme pozorovat důraz na vyvolání emocí. Žádné prvoplánové příběhová rozhodnutí ale nečekejte. Naopak u SotC přesně Ueda odhadl, co nepůsobí vulgárně až odpudivě (k tomuto může někdy trochu svádět ICO), a naopak nechává mluvit pouze výsledné scenérie a kolosy. A to je počin hodný uznání, vzhledem ke stavění na kontrastu mezi minimem (obrovské a prázdné plochy) a naopak maximem (obrovské kolosy) jako výrazového prostředku. Potěší také nezvyklá míra detailů - mimika, jednotlivé části těl kolosů až po rozpohybovanou srst nebo i jen střelba z luku ze sedla koně. Na jehož hřbetu strávíte podstatnou část hry.

Shadow of the Colossus je ale především také krásná hra. Úhly kamery, architektura a celkové genius loci zdejších ruin nebo fantastický soundtrack Kow Otaniho (dle mého jeden z vůbec nejlepších) ukazují na obrovskou kreativitu autorů. A na výsledku je to vše znát. V době vydání se hra pyšnila prakticky jen desítkovým hodnocením. O více než deset let později myslím můžeme říci, že jde o jeden z milníků videoher. Tedy, Shadow of the Colossus jsem si zamiloval.