Komentáře

Tato střílečka těžila z Id Tech 2 enginu, jenž je shodou okolností mým oblíbeným jako Unreal engine, takže level design a kvalita textur byli poměrně kvalitní. Svou přednost Quake 2 engine ukazoval ve Wages of Sin deformací různých objektů. Stačilo rozstřelit knihy na polici, rozmlátit dřevěné bedny s municí, střílet do zdí se stopami po kulkách, proskočit oknem nebo vyzkoušet něco jiného. Zmíněná deformace nejlépe vynikla při soubojích s bossy. Ti byli několikerým zpestřením monotónní a nudné hratelnosti.

Kterou v nadprůměru držela občasná nápaditost herních stylů a úkolů. Kromě běžného hackování počítačů, hledání hesel a přístupových karet, deaktivace střílen nebo zapínání elektrického proudu, bylo vyžadováno splnit i nepovinné úkoly. Například vykrást trezor s penězmi, získat diamant, nezničit cennosti v muzeu, neprozradit se, nebo zachránit všechna rukojmí a odvést je pryč. Tyto úkoly mě, spolu s plížicími pasážemi, dokázaly u hry udržet až do konce. Plížení nebylo sice nijak komplexní, ale stačilo nemít v ruce zbraň a nevyvolat poplach. Tudíž jsem protivníky likvidoval osamocené od ostatních, a fofrem, aby nestačili poplach aktivovat. V opačném případě následoval jejich nepřetržitý roj a přestřelka s nimi. Z osvěžujících prvků potěšila i možnost si zajezdit čtyřkolkou a nepřátele snadno přejíždět.

Klasická řežba kolikrát spočívala v procházení tmavých a nepříliš osvětlených lokací. Na náladě mi rozhodně nepřidalo, že jsem se hned v té první musel brodit kanály a spletí podzemních prostor. Což v kombinaci nedostatku impulsů do baterky, a nabíháním mutantů s pavouky, činilo hru strašidelnou a nepřehlednou. Dále nezábavnost vyplouvala na povrch nemožností používat neustále tytéž zbraně a předměty. Po hráči se tak chtělo ať se dostatečně vyřádí, s tím co momentálně má, infračervené brýle byly proto k dispozici zhruba jen dvakrát. Já tedy dával přednost brokovnici, obouruční pistoli, raketometu a samopalům. Po stránce jednoduchosti hra nevybočovala, přestože mi na začátku učarovala třetí obtížností „HardCorps“. Zákysy mě potkaly jen dvakrát, poprvé ušly mé pozornosti hořlavé sudy nad mřížovým poklopem, a podruhé se mé mozkové závity značně unavily hledáním několika tlačítek. Po jejichž stisknutí se teprve aktivoval skript a šlo zdárně pokračovat dopředu.

Z jednotvárnosti nejvíce vyčníval až samotný závěr. Který přede mne nastrčil tuhé bosse, a ve strhujícím tempu. Tam kde se zdálo, že už bude závěrečné outro, teprve nabíral mission pack obrátek a já tak fascinovaně sledoval dění na monitoru. Tím více, že mě předtím většina hry nudila. Těsně po finálním souboji se přehrálo outro s titulky tvůrců a já v ten moment věděl, že zase tolik špatný tento rozšiřující balík misí nebyl.