Komentáře

Jak napsat recenzi na jednu z nejlepších her, co jsem kdy hrál a přitom neprozradit nic?

Mám moc rád A Way Out, protože mi dala co-op zážitek, jaký jsem do té doby neznal. Mám ještě raději It Takes Two, protože byla hravější, nenásilnější, dojemná a plná nápadů. Očekávání od Split Fiction potom byla zákonitě tak vysoká, že mohla jen zklamat. Nestalo se.

První dvě hodiny jsem ještě neměl jistotu, přece jen jsou některé chvíle a mechaniky podobné těm z předchozí hry, ale s postupujícím časem spokojenost rostla až k úžasu. Není se ani čemu divit, když jsou hlavní hrdinky od začátku do konce ve dvou vděčných žánrech. Fantasy mám raději než sci-fi, ale v obou směrech mám načteno, nakoukáno i nahráno dost, proto mě kulisy nebo premisy jednotlivých světů nepřekvapí. Jenže o to právě jde! Právě v tom, že člověk strávil na vesmírných stanicích, ve futuristických městech, ve společnosti robotů nebo naopak v pohádkových sférách, po boku nadpřirozených tvorů a s mečem v ruce kus života, je ta největší síla. Protože hrajete tam, kde to máte rádi. A pak zase jinde. A pak zase jinde.

Split Fiction je skvělá hra a jsou to desítky her v jednom. Ne v podobě miniher jako minule, ale v podobě jednoho celku, který dohromady dává kompaktní zážitek a má neocenitelnou kvalitu v tom, že je čím dál lepší. Vážně, z počátečního "hodně fajn", přes "regulérně tak super jako It Takes Two" až po "To je asi nejlepší finále, co jsem kdy hrál!"

Nicméně první ohlasy nelhaly. Zatímco předchozí Faresovy kousky se daly úspěšně prožít s méně vyhraným sourozencem, partnerem nebo rodičem, tady to neplatí. Nedokážu si představit, že se do téhle změti obrazů vrhne nehráč, protože i jako někdo, kdo hraje už pěkných pár let, jsem chvílemi nestíhal zírat, jestli mám zrovna útočit, bránit se, zatáčet, střílet, přeskakovat na jinou platformu nebo jen fascinovaně zírat na tu obrazovou nádheru.