Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PS5 --
Naprosto neplánovaně jsem Železný Vocasy dohrál v den vydání druhého dílu, přestože jsem se o to pokoušel už před rokem. Tahle roztomilá kreslená 2D bojovka je totiž těžká jako prase a protože neustálé opakování soubojů nepatří mezi moje oblíbené kratochvíle, odložil jsem ji velmi rychle k ledu.  

Naštěstí do hry vyšlo DLC s názvem Krvavý Fousky, které kromě nové stejnojmenné obtížnosti (pro totální magory) přineslo i novou obtížnost Pohádkový Vocásky (pro princezny). A díky Ratnoru Rodentsovi za to, protože na základní obtížnost Železných Vocasů bych neměl trpělivost.  

Autoři podporovali hru po vydání naprosto příkladně - už zmiňované DLC nabízí pět nových bossů, možnost získat klíč do královských komnat a poodhalení dalšího temného vocásku příběhu. Druhé DLC je pak cirka hodinový nášup v novém prostředí, přístupný po dohrání původní hry.

Co se soubojové části týče, úplně nadšený jsem z ní nebyl, přestože tvoří gró hratelnosti. Ve hře je jakýsi ukazatel váhy, který má vliv na rychlost pohybů a útoků. Je rozdělený na třetiny a každý kus zbroje nebo zbraně může zvedat nebo naopak snižovat váhovou náročnost. Přestože jsem se většinu času pohyboval v první třetině ukazatele, měl jsem stále pocit, že doba odezvy úhybů a odrazů není ideální a že postava prostě nereaguje dostatečně rychle. Naštěstí mi bezhlavé mlácení všude kolem, u obtížnosti pro princezny, procházelo.

Ke hře bych měl spousty výhrad, od přebordelených hromadných soubojů, přehnaně velkému množství vybavení, které je na tak malou hru prostě overkill nebo repetivnost povinných "vedlejšáků", které se opakují ve stejných lokacích a jsou nutné pro další postup ve hře... přesto z toho nemám úplně blbý pocit - v malebném audiovizuálu najde zalíbení nejeden infantilní čtyřicátník a při poslechu vypravěče s hlasem Geralta bude stát v pozoru kdejaký fousek (a možná i vocásek).

Hodnocení: ✰✰✰
+6
  • PS4 75
PS herní katalog je docela fajn na objevování podobných (mně) skrytých klenotů. Tails of Iron (ta slovní hříčka mě baví) je 2D akční plošinovka. Ačkoliv to zezačátku vypadá, že se v ní budou nacházet i adventurní části, není tomu tak. Je to skutečně "jen" mlátička, ale ve velice zajímavých a pestrých kulisách. Mezi souboji jsou nejrůznější interakce s NPC, díky čemuž se akce nestane monotónní. Potrápí některé boss fighty (pár raqe quitů bylo), ale celé je to jen o trpělivosti. A bylo fajn si připomenout, že některé hry vám skutečně nedají nic zadarmo.

Co musím vypíchnout, je postupně se měnící prostředí některých lokací. Na začátku se nacházím v troskách zničeného království, ale o misi později už vidíme dělníky, kteří opravují mosty, v příští chvíli nám řemeslníci opravují trůnní sál, na nádvoří se opravují hradby a tak dále. Tohle mi hrozně chybí ve všech těch overbudgetových AAA hrách, kdy ve světě trávíme 160 hodin a ten svět se nemění ani naším přičiněním, ani díky okolnostem (čest nečetným výjimkám).

Klidně bych omezil počet výzbroje a dublování dialogů (ty probíhají formou obrázků a následně jsou pro méně chápavé hráče vysvětleny vypravěčem) a klidně bych ocenil o jedno nebo dvě prostředí více. Opakované questy ve stokách mi přišly vyloženě líné, ale není jich zas tolik.

Za mě příjemná hra, jsem rád, že jsem na ni náhodou narazil. Doporučuji všem. A pokud se bojíte obtížnosti, hrajte na tu nejlehčí, protože v průběhu hry už nelze změnit.

Pro: velmi příjemná hra, hezká grafika, odsýpá to, prostředí mohlo být klidně ještě pestřejší, ale stačí

Proti: nic výrazného, snad jen, že jsem čekal malinko víc (víc lokalit, víc fíčur), 900 bych za to prostě nedal

+11
  • PS5 80
Tak mi do PS+ přišel Tails of Iron - hra která krásně sedla do herní výzvy - nevýrazná plošino/souls/animální indie titul. Nebýt té výzvy, tak bych si hru podle obrázků nestáhl a to by byla chyba!

Od začátku mě hra chytla díky vyprávění příběhu a drsnějšímu zpracování. Souboje byly ze začátku trochu otravné, ale neodradily mne a ke hře mě stále něco poutalo. Jak se odvíjel příběh o pomstě a záchraně svých bratrů, tak soubojový systém přešel celkem v pohodě do krve a to i díky milosrdným checkpointům. Čím víc zbraní a možností začalo do hry přibývat, tím víc jsem si souboje užíval a nevadilo mi i když jsem umíral.

Oproti jiným souls hrám popřípadě jiným plošinovkám (CupHead, Meat Boy) se souboji je Tails of Iron o dost jednoduší ale i tak dokáže občas potrápit a to hlavně při souboji s bossy. Problém vidím hlavně ve zmatených hitzónách bossu, kdy se stávalo že v určitých fázich a místech arény zásahy nepůsobily žádné poškození. Druhá frustrující věc v soubojích s bossy byly plošné útoky, které hlavně v pozdějších fázích hry byly dost nejasné. Naštěstí mi vždy k vítězství dopomohl luk či kuše, které byly pro tyto souboje doopravdy důležité.

Jak se začne hra otevírat, tak i svět nabízí v rámci mezí více možností a úkolů co plnit, nicméně i když se tak netváří, tak většina je povinných. Hra je navíc lineární, takže i když to vypadá, že si můžete dělat co chcete, není to tak a třeba vedlejší úkol můžete plnit jen jeden. Tím pádem se v pozdější fázích hry často chodí z jedné lokace do druhé stále dokola (a to více méně do stejných lokací).

I přes výtky bych ale hru doporučil, hlavně díky jednoduchému příběhu, který je ale skvěle odvyprávěn. I ty souboje jsou nakonec dost naplňující a nebýt pár zaváhání se sbíráním výzbroje, měl bych ve hře platinu.

Pro: stylizace, vypravěč, krátká délka

Proti: částé pendlování tam a zpět kvůlí úkolům, zmatené hitzóny u bossů

+16
  • PC 70
Už dlouho se nestalo, že by mě zaujala nějaká plošinovka, ale po náhodném Tails of Iron streamu, jsem se rozhodl dát téhle hře šanci.

Jako první mě zaujal soubojový systém, který má daleko větší Dark Souls feel, než například Dead Cells, u kterého mi toto připodobnění přišlo spíše jako marketingový tah. Hlavní postava - krysí princ Redgi působí lehce pomaleji a nemotorněji, takže pokud zaútočí ve špatnou chvíli, tak již nemáte možnost například blokovat, dokud vaše postava neprovede celý útok. Především souboje proti bossům patří mezi moje nejoblíbenější části hry, jelikož podobně jako v Dark souls i zde je potřeba se postupně naučit bossovi pohyby. Většina bossů mě tedy celkem bavila, ale našlo se i pár horších. Především otravné bylo, když bossovi dali plošné útoky, kterým i když vizuálně uhnete, tak stejně dostanete zásah. Strávíte tedy pár pokusů čistě tím, že zjišťujete, jak daleko vlastně musíte uhnout, aby vás určitý útok nezasáhl. Celkově je ale tento pomalejší soubojový systém pro mě velké plus.

Další plus mi přišel celkem jednoduchý příběh, který si nehrál na nic extra a krásně zapadl do světa, kde krysy bojují proti žábám o nadvládu nad královstvím, doplněný čistým a decentním vizuálem, který mi přišel pro tenhle styl hry naprosto ideální.

Co mě bohužel zklamalo byly vedlejší questy. Zprvu se tváří, jako menší nepovinné záležitosti, ale skrze hru v nich dostanete přesně tolik zlata, abyste si mohli dovolit vybavení, které vám umožní postoupit v příběhu, takže téměř všechny vedlejší questy jsou ve výsledku povinné. Výjimkou je pár případů ve stylu, kde se například jednomu krysákovi rozbije kolo od vozu a když mu přinesete nové, tak vám dá nějaké extra vybavení. Samotné "vedlejšáky" navíc spočívají v tom, že se vrátíte do předchozí lokace a sejmete novou/upravenou potvoru, takže to celé působí spíše jako taková forma prodloužení hry. Jediný vedlejší obsah hry, který mě zaujal, byly nepovinné miniboss fighty, při kterých jste mohli dostat zajímavé vybavení, jako například krysí adaptaci na Thorovo kladivo.

Pokud tedy hledáte nějakou plošinovku s důrazem na příběh a pomalejšími souboji, tak Tails of Iron můžu doporučit.
+15