Z druhé Kyrandie mám stejně rozporuplné pocity jako třeba z podobně prapodivné adventury Fable. Jaksi tu zvítězila forma nad obsahem a zatímco zpracování je, stejně jako u prvního dílu, na svojí dobu špičkové, s příběhem se asi nikdo moc netrápil - prostě se tam vrazil random záporák, který chce zničit svět a kde přesně se vzal a jeho motivy vysvětleny nejsou.

Hoši z Westwoodu byli asi permanentně zhulení, protože takovou plejádu ujetých postav a fantasmagorických obrazovek jsem už dlouho neviděl. Zatímco první polovina hry se ještě jakž-takž pohybuje v rámci mezí, ke konci se to zvrhá např. v jízdu na tyranosaurovi z červeného krystalu za pomoci plyšového medvídka vyrobeného díky alchymii, útek před nadrženým yettim z jeho jeskyně či ve vymýšlení jak se zbavit paranoidních mluvících tancujících disco-stromů, které k smrti nenávidí dřevorubce. K tomu všemu podoba hlavního záporáka - chodící ruky jako vystřižené z Addams family - značí odklon od pohádkově laděného předchůdce k humorné střeštěnosti typu Day of the Tentacle.

V Hand Of Fate už naštěstí nenajdeme žádné rozsáhlé frustrující pasáže (zdravím bludiště z jedničky), k nasrání nám tentokrát slouží míchání lektvarů (resp. shánění ingrediencí), jež nám zabere značnou část herní doby. Alespoň je tentokrát k dispozici alchymistická kniha s recepty a není nutné zkoušet náhodné kombinace ingrediencí (opět zdravím jedničku). Speciálně ještě musím vypíchnout těžký puzzle těsně před koncem hry (inverzní hanojské věže krát 2), u kterého jsem málem rozkousal klávesnici.

Jak už jsem nakousl, druhý díl je prostě trochu jiný jak jeho předchůdce - bláznivější, vtipnější a nespoutanější - a obávám se, že jeho fanoušky by mohl zklamat. Pokud ale mezi vaše oblíbené hry patří kousky z dílen LucasArts, mohlo by se jednat o trefu do černého.