Měl jsem velké problémy vcítit se do matky Lorraine. Ztratí se jí dítě v noci v zábavním parku a místo hledání syna se vozí na labutích nebo kolotočích, pročítá si pohozené dopisy, zprávy a záznamy. A občas teda zakřičí: "Callume, kde jsi?" aby se jako neřeklo že ne.

Co mi vadilo ale ze všeho nejvíc, byly ty křečovité okamžité přechody z hororové atmosféry do melancholie za doprovodu klavíru a zpět.

V první půlce hry jsem se poměrně ztrácel, mohl jsem jít kamkoliv a nevěděl jsem, co se ode mě očekává.

Zato prostředí parku, postavy, myšlenka, příběh a druhá polovina hry, kdy se vše rozjede na plný obrátky - tady se Funcom zase předvedl. Ty severský pohádky a příběhy mají prostě něco do sebe.