Když ji miluješ, není co řešit. Popravdě má tato hra celou řadu neduhů ale bavil jsem se při jejím hraní až do konce. A o to tu jde ne... Každopádně pojďme popořadě.
Audiovizuálně není hře co vytknout. Grafika je super. Vizuální zpracování nácky ovládané zeměkoule (a i jiných planet) je opět famózní, o to víc, že se autoři nebojí ukázat nacistickou symboliku a nenahrazují ji nějakými korektními náhraškami. Hudební podkres opět topovka a i zvuky mě přišly na dobré úrovni.
Trochu slabší je to s level-designem. Některé lokace se mi sice vizuálně líbily ale jejich logika není dobrá, navíc mapa mi přišla poněkud nepřehledná a s mojí trochu obsendantní snahou posbírat všechen bordel po cestě jsem se v těchto lokacích dlouho a poněkud nepříjemně zdržoval. Třeba takový Doom tyto věci řeší mnohem lépe. Některé lokace mi přišly vůbec nudné a v tomto směru byl předchozí díl lepší.
Dostáváme se ke zbraním. Ty jsou po všech stránkách super, možná pocit ze střelby je trochu slabší, ale nijak mě to nerušilo. Hra nabízí dostatečné množství hraček na hraní, navíc s možností zbraně vylepšovat, to vše přitom poměrně uměřeně. I vylepšování a rozvoj schopností je celkem dobře řešen (jednak tím, že některé věci prostě děláte nebo musíte najít určité vybavení). Systém vylepšování postavy i zbraní mi ve výsledku přišel nerušivý, srozumitelný a nezabírající moc času, což mě u takového typu hry vyhovuje.
Samotnou akci nelze hodnotit jinak než jako bombovou. Vše je rychlé, plynulé a zábavné. Lze volit i stealth přístup, což mě však moc nebavilo. Více jsem si užíval maximální akci. Umělá inteligence nepřátel není světová, ale vzhledem k arkádovému stylu hraní je dostačující a pokud hrajete na vyšší obtížnost, nabídne hra i celkem slušnou výzvu.
Na závěr se dostávám k příběhu a stylu vyprávění. Zde jsem trochu rozpolcen. Wolfenstein je přirozeně crazy záležitost a musí se k tomu takto přistupovat, přesto se mi to už chvílemi zdálo až moc přehnané. Navíc přechody mezi bláznivými scénami a Blazkowiczovími duševními problémy mě moc netankovaly. Na druhé straně je ve hře hodně skvělých momentů, cutscén a dialogů, které opravdu stojí za to, a které mě místy i upřímně rozesmály. Samozřejmě Adá a jeho filmové studio na Venuši bylo třešničkou na dortu. Hra se snaží také o jakousi satiru současné politiky ale je to místy velmi kýčovité a trochu na sílu. Obecně mohu říci, že oproti předchozímu dílu je tento Wolfenstein více ujetý, více odvážný a více se snažící tlačit na pilu. Místy je to dobře, místy to není úplně zvládnuté. Ale ve výsledku jsem byl vlastně spokojen, protože mi hra nabídla opravdu řadu povedených momentů a ty slabší chvíle rychle zapomenu.
Na závěr tak mohu říci, že The New Colossus splnil mé očekávání a nabídl mi skvělou singlplayerovou arkádovou řežbu ve výborném audiovizuálním provedení. Není to bezchybná hra, ale nabízí zábavu, které v současnosti konkuruje (a v řadě věcí překonává) snad jen Doom.