"Kdo si hraje, nezlobí." - říkali, když jsem byl malý a chtěli mít ode mě pokoj. Dneska skoro, řekl bych, platí pořekadlo - "Kdo si hraje, přežije.", protože dnešní doba zavřených krajů, okresů a obcí vybízí snad, a jen, buď k protestnímu shlukování přeživších u kontejnerů s tříděným odpadem nebo ke srůstání s židlí u počítače a hraní her, které obecně nemohli zažít větší žně, než za poslední rok. Všimněte si. Za poslední rok na hry nejen nikdo nenadává, navíc Vám ale ani nevyčítají, že jste zarostlý jak Ezop a vůbec nevylézáte ven. Ano, mohl bych tvrdit, že mi to nikdo neříká, protože už jsem pár měsíců doma sám, ale to bych pak nemohl nainstalovat tycoon s tycoonů nejtycoonovější a oddat se hraní na několik dalších hodin mého života, protože bych na to prostě a jednoduše neměl čas.
RollerCoaster Tycoon je značka, kterou v mé neblahé paměti opěvuji, co jsem jí poprvé držel v ruce jako svatý grál na vypáleném CD na základním škole s tím, že toto žezlo koluje třída po třídě a jestli na něm udělám byť jeden škrábanec, dostanu krutě po držce. Po držce jsem naštěstí nedostal, ale už od dob Theme Park mě bavilo stavět zábavní parky a užívat si radost druhých, byť postaviček, které jsou složené jen z jedniček a nul, takže jsem rozbití držky prostě risknul a první (a později i druhý) díl doma pařil jak zběsilej. Trvalo tedy dlouhých sedmnáct let, než jsem se k této značce opět vrátil a vrátil jsem se k ní především proto, protože jsem chtěl splnit výzvu pro rok 2021 na této databázi a pořádně si zapařit i s nějakým tím datadiskem. Takže databáze - díky - a jak jsem si toto hraní vůbec užil?
Užil, co Vám budu povídat. Největší sranda je asi s ovládáním. Nevím, jestli jsem už zapomněl na to, jak komplexní některé tycoony umí být, ale tady jsem teda měl co dělat, abych se ze začátku zorientoval. Měl jsem nutkání zapnout tutorial, ale říkal jsem si, že nejsem žádný máslo, a že to dám určitě bez něj. Dal jsem, ale chvíli to trvalo. Jako u každého tycoonu, tak i tady si musíte zvyknout na určitá pravidla. A je pravda, že v rámci ovládání jsem chvíli zmatkoval, než jsem si na to zvyknul. Komplexnost jsem pak opravdu pocítil v momentě, když jsem si vymýšlel svojí vlastní reklamní kampaň do národních novin a doufal, že na ty kupony 1+1 jízda zdarma se urve co nejvíc lidí z okolí.
Největší srandu ale shledávám ve stavbě samotných horských drah. Ze začátku mi to moc nešlo, musel jsem přijít na to, jaký volit úhel při stoupání a následně i při klesání, aby mi tam nějaká ta postavička nevylítla ze zatáčky, což naštěstí i nevylítla. Překvapilo mě, že jsem se tady třeba nesetkal s tím, že by mi někdo spadnul z nějaké dráhy, zařval a umřel, popřípadě že by se někde nějaké vláčky srazily a začalo to na dráze bouchat. Mám pocit, že v předchozích dílech se to dělo, dokonce mám doteď v hlavě i ten zvuk toho padajícího panáčka z asi sta metrů a následnou informaci o smrti. Tady se to neděje nebo jsem se s tím nesetkal. Asi hře chtěli trošku zvolnit rating a omezit násilí na nula. Dobře, no, chápu. Proč bych měl stavět horskou dráhu a strachovat se, že mi na ní někdo chcípne? To se spíš stalo, že vláček do prvního stoupání (byť brutálně strmého) vůbec nevyjel a já celé desetiminutové budování házel vzteky do koše.
Hra jako taková nabízí volné hraní, ale i kampaň. Kampaň mě docela bavila, protože v osmnácti mapách se setkáte s různými úkoly, které se sice pořád opakují, ale prostředí je ve většině případů vždy něčím originální. Ke konci jsem třeba dělal zábavní park tuším i na Marsu, což je sice abstraktní sranda, ale prostředí je to opět jedinečné a tak se s ním musí pracovat. Zajímavější kousky byly třeba ty ostrovy nebo celkově vodní mapy. Tam se teda zatraceně vyřádíte. A když už ten park do nějaké podoby postavíte, tak se třeba dalších deset minut kocháte na jednotlivé panďuláky, potutelně se usmíváte a máte dobrý pocit z toho, že se Vám něco povedlo. Ten pocit je prostě k nezaplacení.
Takže musím říct, že třetí díl na řadu hodin splnil to, co si předsevzal. Sice je to už hra stará jak Metuzalém , ale musím říct, že Complete edice na Windows 10 šlape poměrně dobře. Hra mi párkrát spadla, ale není to nic závratného, kvůli čemu bych musel trhat vztekem knoflíky u peřiny. Nedokážu porovnat, jak moc rozdílná je hra od předchozích dílů, ale předpokládám, že výraznější je grafika, atrakce, tak i možnost stavět si celou řadu atrakcí sám včetně oněch horských drah. Tam se teprve projevuje hračička každého z nás a právě tam přichází ta pravá sranda, nejnáročnější činnost a celkově ta největší devíza samotné hry.
RollerCoaster Tycoon je značka, kterou v mé neblahé paměti opěvuji, co jsem jí poprvé držel v ruce jako svatý grál na vypáleném CD na základním škole s tím, že toto žezlo koluje třída po třídě a jestli na něm udělám byť jeden škrábanec, dostanu krutě po držce. Po držce jsem naštěstí nedostal, ale už od dob Theme Park mě bavilo stavět zábavní parky a užívat si radost druhých, byť postaviček, které jsou složené jen z jedniček a nul, takže jsem rozbití držky prostě risknul a první (a později i druhý) díl doma pařil jak zběsilej. Trvalo tedy dlouhých sedmnáct let, než jsem se k této značce opět vrátil a vrátil jsem se k ní především proto, protože jsem chtěl splnit výzvu pro rok 2021 na této databázi a pořádně si zapařit i s nějakým tím datadiskem. Takže databáze - díky - a jak jsem si toto hraní vůbec užil?
Užil, co Vám budu povídat. Největší sranda je asi s ovládáním. Nevím, jestli jsem už zapomněl na to, jak komplexní některé tycoony umí být, ale tady jsem teda měl co dělat, abych se ze začátku zorientoval. Měl jsem nutkání zapnout tutorial, ale říkal jsem si, že nejsem žádný máslo, a že to dám určitě bez něj. Dal jsem, ale chvíli to trvalo. Jako u každého tycoonu, tak i tady si musíte zvyknout na určitá pravidla. A je pravda, že v rámci ovládání jsem chvíli zmatkoval, než jsem si na to zvyknul. Komplexnost jsem pak opravdu pocítil v momentě, když jsem si vymýšlel svojí vlastní reklamní kampaň do národních novin a doufal, že na ty kupony 1+1 jízda zdarma se urve co nejvíc lidí z okolí.
Největší srandu ale shledávám ve stavbě samotných horských drah. Ze začátku mi to moc nešlo, musel jsem přijít na to, jaký volit úhel při stoupání a následně i při klesání, aby mi tam nějaká ta postavička nevylítla ze zatáčky, což naštěstí i nevylítla. Překvapilo mě, že jsem se tady třeba nesetkal s tím, že by mi někdo spadnul z nějaké dráhy, zařval a umřel, popřípadě že by se někde nějaké vláčky srazily a začalo to na dráze bouchat. Mám pocit, že v předchozích dílech se to dělo, dokonce mám doteď v hlavě i ten zvuk toho padajícího panáčka z asi sta metrů a následnou informaci o smrti. Tady se to neděje nebo jsem se s tím nesetkal. Asi hře chtěli trošku zvolnit rating a omezit násilí na nula. Dobře, no, chápu. Proč bych měl stavět horskou dráhu a strachovat se, že mi na ní někdo chcípne? To se spíš stalo, že vláček do prvního stoupání (byť brutálně strmého) vůbec nevyjel a já celé desetiminutové budování házel vzteky do koše.
Hra jako taková nabízí volné hraní, ale i kampaň. Kampaň mě docela bavila, protože v osmnácti mapách se setkáte s různými úkoly, které se sice pořád opakují, ale prostředí je ve většině případů vždy něčím originální. Ke konci jsem třeba dělal zábavní park tuším i na Marsu, což je sice abstraktní sranda, ale prostředí je to opět jedinečné a tak se s ním musí pracovat. Zajímavější kousky byly třeba ty ostrovy nebo celkově vodní mapy. Tam se teda zatraceně vyřádíte. A když už ten park do nějaké podoby postavíte, tak se třeba dalších deset minut kocháte na jednotlivé panďuláky, potutelně se usmíváte a máte dobrý pocit z toho, že se Vám něco povedlo. Ten pocit je prostě k nezaplacení.
Takže musím říct, že třetí díl na řadu hodin splnil to, co si předsevzal. Sice je to už hra stará jak Metuzalém , ale musím říct, že Complete edice na Windows 10 šlape poměrně dobře. Hra mi párkrát spadla, ale není to nic závratného, kvůli čemu bych musel trhat vztekem knoflíky u peřiny. Nedokážu porovnat, jak moc rozdílná je hra od předchozích dílů, ale předpokládám, že výraznější je grafika, atrakce, tak i možnost stavět si celou řadu atrakcí sám včetně oněch horských drah. Tam se teprve projevuje hračička každého z nás a právě tam přichází ta pravá sranda, nejnáročnější činnost a celkově ta největší devíza samotné hry.
The Curse of Monkey Island
Pro: Vzorový simulátor stavby zábavního parku, kterému prakticky nelze nic vytknout. Pěkná grafika, hezké prostředí, opravdu rozsáhlá komplexnost, nápaditá kampaň...
Proti: ...ale trošku jí chybí absence smrti, která v předchozích dílech nechyběla a tak nějak hráče dokopala k lepším výkonům. Také obtížnost je obecně nižší, hudba nevýraznější.