"She looks familiar. Reminds me of an actress. Or someone. - Come on Bo, you know, the only movies you watch are porn...OH YEAH!"
Musím říct, že první ze šesti kapitol mě zaujala. Vlastně mě na první dobrou zaujala celá hra. Binary Domain totiž vypadá jako třiáčková záležitost a hned z kraje Vás oslní totální béčkovou atmosférou, že kdyby se v hlavní roli objevil Steven Seagal, ani by Vás to neurazilo. To mě imponovalo, co Vám budu nalhávat.
Binary Domain je ale v podstatě hrozně jednoduchá střílečka. Její největší devizou je ale právě ten béčkový příběh, o kterým jsem mluvil. Ta béčkovost totiž skrývá super postavy, poměrně skvělý hlášky a momenty, které nebudete chtít zapomenout. Na úkor toho všeho se ale odehrává v hi-tech prostředí, které je víceméně hnusné. Vypadá tak, jak by mohlo vypadat Tokio za sto let s tím, že doufáte, že se toho nedožijete. Navíc většinu času kosíte unylé roboty, kteří Vám jsou u prdele a jediné štěstí hry je to, že tu sem tam (poměrně často) vyskočí nějakej ten super boss, kterej Vám chce řádně nakopat prdel, ale je na Vás, abyste mu jasně ukázali, kdo je tady hrdina dne.
Tomu, že hru dohraju, jsem v prvních minutách ani náhodou nevěřil. Hru jsem spustil někdy lehce před půlnocí, kdy přítelkyně spala a hra samotná se mi hned v úvodu snažila vysvětlit, že jedna z její vlastností je ta, že budu rozdávat rozkazy přímo skrz mikrofon. To jsem o půlnoci zkusil, ale zjistil, že když to nebudu dostatečně řvát, tak jsem prostě v hajzlu. Jako, tvůrci hry, super nápad, ale ne pro někoho, kdo doma nežije sám. Samozřejmě jsem tu možnost hlasového vyvolávání rozkazů vypnul a hrál po zbytek hry bez toho. Vždyť bych kvůli Vám vyvolal hádku, diskuzi, nepříjemnosti....a to jsem samozřejmě nechtěl. Jako fakt super nápad kluci, ale totálně k hovnu...
To zbytek už je jiná sranda. Je totiž znát, že hra je primárně na konzole, takže jsem měl co dělat, než si zvyknu na ovládání. Nejhorší asi byla ta citlivost, která mi dala hodně zabrat. Zaměřit robota bylo kolikrát umění, ale na druhou stranu jsem v dialozích slyšel české slovo "robot" a to mě nutilo hrát dál. Minimálně se dozvědět více o příběhu, který začal poměrně zábavně, aby se z něj postupem času stala vážnější...a hlavně daleko akčnější...záležitost.
Během hry kosíte na co přijdete. Také sbíráte body a nebo nějaká ta vylepšení. Za body si ostatně také kupujete vylepšení a celkově jste ve hře lepší a lepší, což je logické, protože se postupem času objevují stále lepší a lepší roboti. Binary Domain je v tomto jednoznačně přímočará a musím uznat, že v rámci odpočinkové střelby mi to totálně vyhovovalo.
Je otázka, co o hře víc napsat. Na první dobrou očekáváte solidní událost a výsledek je poměrně jednoduší, než by Vás napadlo. Hloupí nepřátelé, které kosíte lusknutím prstů. Nevýrazná hudba, hnusné prostředí, ve kterém nechcete být už ani minutu. Tomu všemu ale dává valeé příběh, který je zábavný a napínavý až do samotného závěru. Postavy jsou živé, máte k nim vztah, je Vám s nimi fajn, baví Vás volit si koho si do party do bojů zvolíte. Prostě z tohoto úhlu podařená záležitost, o jejíž partě byste neměli problém říct, že se jedná o Expendables herního světa. A ono to tak nejspíš asi i bude. Binary Domain totiž nabízí parádní herní týmovku dnešní doby...a který jiný film by tomu mohl být podobný, než právě série Expendables, která z béčkových borců, které všichni milujeme, dokázala udělat něco víc. Tak, jako tato hra.
Musím říct, že první ze šesti kapitol mě zaujala. Vlastně mě na první dobrou zaujala celá hra. Binary Domain totiž vypadá jako třiáčková záležitost a hned z kraje Vás oslní totální béčkovou atmosférou, že kdyby se v hlavní roli objevil Steven Seagal, ani by Vás to neurazilo. To mě imponovalo, co Vám budu nalhávat.
Binary Domain je ale v podstatě hrozně jednoduchá střílečka. Její největší devizou je ale právě ten béčkový příběh, o kterým jsem mluvil. Ta béčkovost totiž skrývá super postavy, poměrně skvělý hlášky a momenty, které nebudete chtít zapomenout. Na úkor toho všeho se ale odehrává v hi-tech prostředí, které je víceméně hnusné. Vypadá tak, jak by mohlo vypadat Tokio za sto let s tím, že doufáte, že se toho nedožijete. Navíc většinu času kosíte unylé roboty, kteří Vám jsou u prdele a jediné štěstí hry je to, že tu sem tam (poměrně často) vyskočí nějakej ten super boss, kterej Vám chce řádně nakopat prdel, ale je na Vás, abyste mu jasně ukázali, kdo je tady hrdina dne.
Tomu, že hru dohraju, jsem v prvních minutách ani náhodou nevěřil. Hru jsem spustil někdy lehce před půlnocí, kdy přítelkyně spala a hra samotná se mi hned v úvodu snažila vysvětlit, že jedna z její vlastností je ta, že budu rozdávat rozkazy přímo skrz mikrofon. To jsem o půlnoci zkusil, ale zjistil, že když to nebudu dostatečně řvát, tak jsem prostě v hajzlu. Jako, tvůrci hry, super nápad, ale ne pro někoho, kdo doma nežije sám. Samozřejmě jsem tu možnost hlasového vyvolávání rozkazů vypnul a hrál po zbytek hry bez toho. Vždyť bych kvůli Vám vyvolal hádku, diskuzi, nepříjemnosti....a to jsem samozřejmě nechtěl. Jako fakt super nápad kluci, ale totálně k hovnu...
To zbytek už je jiná sranda. Je totiž znát, že hra je primárně na konzole, takže jsem měl co dělat, než si zvyknu na ovládání. Nejhorší asi byla ta citlivost, která mi dala hodně zabrat. Zaměřit robota bylo kolikrát umění, ale na druhou stranu jsem v dialozích slyšel české slovo "robot" a to mě nutilo hrát dál. Minimálně se dozvědět více o příběhu, který začal poměrně zábavně, aby se z něj postupem času stala vážnější...a hlavně daleko akčnější...záležitost.
Během hry kosíte na co přijdete. Také sbíráte body a nebo nějaká ta vylepšení. Za body si ostatně také kupujete vylepšení a celkově jste ve hře lepší a lepší, což je logické, protože se postupem času objevují stále lepší a lepší roboti. Binary Domain je v tomto jednoznačně přímočará a musím uznat, že v rámci odpočinkové střelby mi to totálně vyhovovalo.
Je otázka, co o hře víc napsat. Na první dobrou očekáváte solidní událost a výsledek je poměrně jednoduší, než by Vás napadlo. Hloupí nepřátelé, které kosíte lusknutím prstů. Nevýrazná hudba, hnusné prostředí, ve kterém nechcete být už ani minutu. Tomu všemu ale dává valeé příběh, který je zábavný a napínavý až do samotného závěru. Postavy jsou živé, máte k nim vztah, je Vám s nimi fajn, baví Vás volit si koho si do party do bojů zvolíte. Prostě z tohoto úhlu podařená záležitost, o jejíž partě byste neměli problém říct, že se jedná o Expendables herního světa. A ono to tak nejspíš asi i bude. Binary Domain totiž nabízí parádní herní týmovku dnešní doby...a který jiný film by tomu mohl být podobný, než právě série Expendables, která z béčkových borců, které všichni milujeme, dokázala udělat něco víc. Tak, jako tato hra.
The Curse of Monkey Island
Pro: Totální béčková událost, které dominuje skvělý a zábavný příběh se živými postavami, u kterých se každou další minutou těšíte, co za hlášku zase vyblejou..
Proti: To vše ale v industriálně hnusném moderním prostředí se sterilní hudbou, která na hře nepřidá, ale Vám je to ve výsledku vlastně jedno, protože jste za tu chvíli dokázali zjistit, co je Binary Domain zač.