„Udowondnileś, żeś najlepszy. Muszę ćwiczyć. W końcu jesteśmy nejemnikami i nigdy nie wiadomo, kiedy staniemy po przeciwnych stronach barykady.“ -      


je věta, která má pro mě význam více než-li symbolický. Charakterizuje totiž vztah, jaký ke druhému Zaklínači mám. Rozporuplnost je dozajista velmi trefné slovo. Důvod, proč jsem si výše napsanou větu vybral, pochopíte po přečtení.  

První Zaklínač má neochvějné místo v mém srdci, oplývá mnohým zapamatovatelným a jedinečným – příběhem, zdáním velkého světa, povedeným soubojovým systémem, skvělým dabingem, slovanským středověkým prostředím s prvky fantasy…  

To druhý díl obrací naruby. Ze Zaklínače se stal Wiedźmin, ze středověkého slovanského prostředí s prvky fantasy se stalo fantasy s prvky středověku, z vybalancovaného „stylového“ klikacího soubojového systému se stala zběsilá klikačka s parakotouly bez funkční alchymie, z prostorného prostředí se stal klaustrofobický koridor. To vše hozené do přestřeleně saturovaných filtrů, že by i Instagram bledl závistí. Jeden prvek ale přebije vše ostatní…  

A to je naprosto příšerné uživatelské rozhraní. V žádné jiné hře - a to podtrhuji červeně – v ŽÁDNÉ JINÉ hře jsem se nesetkal s tak nepopsatelně zpraseným uživatelským rozhraním. Práce s inventářem je noční můrou a stávalo se mi často, že jsem se ho bál jen otevřít, abych se nemusel zase zlobit a zdržovat patetickou snahou v něm najít, co potřebuji, či nedej bože, porovnat si statistiky zabraní a zbrojí. Vzpomínáte ještě na krásně zpracovaný inventář, encyklopedii a záložku s alchymií a talenty z prvního dílu? Vzpomínejte dál a trpte. Nikdy by mně nenapadlo, že zrovna něco podobného mi natolik otráví hraní a že u toho budu tolik klít. A už vůbec by mě nenapadlo, že to bude zrovna u Zaklínače, kterého jsem vždy považoval za učebnicový příklad nápaditosti a kreativity. Tím to bohužel nekončí. Druhý díl to u mě měl složité i z absencí dabingu, na který jsem byl u Geralta zvyklý. Proto, než jsem vůbec začal hrát, vybíral jsem si, jaký dabing budu poslouchat. A to s úmyslem, že angličtinu ne. Nakonec vyhrála polština a dnes mohu říct, že to byla asi nejlepší volba, protože Geralt prostě zní jako Geralt (to je hlavní) a ne jako nějaký šeptající anglosaský drsoň, kterých ve hrách slýcháme desítky. Krom toho to mírně kompenzuje tu absentující slovanskost.  

Dabing je ale o zvyku a nijak v mých očích zážitek nesnižoval, další prvky už ano. Ten, který mě zklamal velmi, je samotná hratelnost. Můžu hře odpustit konzolovost a z toho vyplývající neintuitivní ovládání na které jsem si dlouho zvykal, ale soubojový systém a alchymii už nemohu. Ze začátku jsem se snažil hrát hezky takticky, ale někde v půlce hry jsem to zabalil a jen klikal… a uskakoval. Tudíž první, do čeho přednostně investujte všechny své velmi omezené dovednostní body, je délka kotoulů. Kotouly vám totiž vyhrají souboje i celou hru, tak prachsprostě jednoduché to je. Ale mnoho-účelnost kotoulů neguje často samotné herní prostředí. Již jsem zmiňoval, že ze hry je koridor. Tudíž i „arény“ jsou velmi prostorově omezené. A to tak extrémně, že často nemůžete ani efektivně manévrovat, či alespoň někam popoběhnout, abyste na sebe rychle nahodili Quen, nebo položili Yrden. Ani těch několik drahocenných vteřinek si pro sebe neukradnete. Ještě teď mi není dobře po těle, když si vzpomenu na první souboj s Lethem v elfských ruinách. To byly velice frustrující momenty a nebyly bohužel poslední svého druhu. Poněvadž jsem hrál na vysokou obtížnost (příště to už určitě dělat nebudu), hra mi při podobných situacích nic nedarovala. A stejně jako v jedničce jsem hledal spásu v alchymii. Ale dostal jsem jen další lepanec. Elixíry jsou zde jen pro psychologickou podporu, protože jinak jsou naprosto nepoužitelné. Umíchám si Havrana a za jeho vypití dostanu +10% působeného zranění – to je opravdu velkolepé! A Vlaštovka, tolik nedocenitelný lektvar z prvního dílu, přidává neskutečných +1 k hojení a regeneraci energie - nekupte to. Jen snad Petriho Filtr, který jsem naproti tomu nepoužíval v jedničce, se zdá být trochu použitelný. Na ostatní lektvary jsem zanevřel okamžitě potom, co jsem viděl, že výhody hlavně ubírají, než přidávají. Tudíž: začínal jsem se třemi základními elixíry, končil jsem se třemi základními elixíry a nikdy jsem nedostal alespoň pocit, že by mi, krom placeba, poskytly byť sebemenší výhodu. Elixíry se navíc nedají pít během boje, chybí jakýkoliv typ lektvaru, který by vám ihned doplnil část zdraví a nejhorší ze všeho – lektvary mají trvání pouhých deset minut! Za tu dobu obvykle neskončí žádný větší souboj a hra vám meditace v takových situacích zakazuje. Ještě horší je to s oleji, které vydrží jen směšných pět minut, ale alespoň se dají používat během boje. Nedává to smysl, když se nad tím zamyslíte. Co je naopak veliká výhoda, jsou petardy, pasti a hlavně vrhací dýky, ale často je nemáte čas ani použít, protože jakmile je chcete vrhnout, obvykle vás hned něco kousne, nebo někdo sekne. Kladné statistiky lektvarů a olejů se sice dají vylepšit pomocí dovednostního stromu alchymie, ale zkušenostních bodů je tak zoufale málo, že si musíte zvolit zaměření jen na jeden dovednostní strom. Ty jsou celkem čtyři, z nichž jeden je základní. Já volil pragmaticky soubojový strom a trochu magický, kvůli Quenu, tudíž mi na nějaké bylinkaření nezbyly body. Takže ani na konci samotné hry se mi nedostavil onen uspokojivý pocit, že jsem už opravdu zkušený, trénovaný drsňák, co ho jen tak nějaký souboj nerozhází. Naopak až do samotného závěru jsem měl stále stažené půlky, což není nic proti ničemu, ale já nechtěl Dark Souls, nýbrž Zaklínače.  

Tak si alespoň napravím chuť nějakou skvělou výbavou, pomyslel jsem si. Ano, oproti jedničce se nám výběr zbraní a zbrojí mnohonásobně rozšířil, ale znovu ho zde sráží systém, nastavený hrou. Opravdu velmi dlouhou dobu jste nuceni používat jen nějaký podřadný verk, který si navíc musíte nechat zhotovit z komponent, které nalézáte všude kolem (nejotravnější práce s inventářem). Lepší výbava je ale závislá na velmi unikátních předmětech a k těm se jen tak nedostanete. Takže mnohdy hodně dlouho čekáte, než naleznete onu kýženou surovinu, načež zjistíte, že jste po cestě už dávno sebrali něco lepšího. To se vše změní v poslední kapitole, kde unikátní předměty a recepty doslova sbíráte ze země na každém kroku a je jich najednou tolik, že nevíte který si vybrat dříve. Bohužel… trochu s křížkem po funuse. To vše ale stojí velkou hromadu orénů a ty se tu vydělat prakticky nedají, neboť dobře placených zakázek na potvory je málo. Jediná možnost, jak přijít najednou k větším penězům, je páka, konkrétně s Adamem Pangrattem. Tím jsem si vydělal na recept k Draugově zbroji (asi nejlepší zbroj ve hře) a ještě jsem si něco přivydělal na runové recepty. Suma sumárum, s Adamem jsem se kvůli financím přetlačoval asi čtyřicetkrát. Od té doby už umím jeho hlášku (vypsanou na začátku) po prohraném mači vyšišlat z paměti skoro foneticky dokonale a zvolání: „Muszę ćwiczyć“ mi už asi z hlavy nikdy nevymizí. Kromě páky jsou zde i kostky, co už byly v jedničce, ale tím si opravdu nic nevyděláte. I když hrajete s tím nejvěhlasnějším karbaníkem, stále se zůstává u počáteční sázky deseti orénů. Navíc už kostky nejsou vůbec zábavné. O pěstních soubojích už ani nemluvím.  

Když ještě připočtu, že hra mi hardwarově přijde náročnější, než třetí díl a s velikou oblibou často padá (hlavně při ukládání a načítání), nevychází z toho druhý Zaklínač vůbec dobře. ALE… stále je to prostě Zaklínač a to má stále hodně do sebe. Dokonce tolik, že to druhý díl vlastně zachraňuje, jinak bych řekl, že se nejedná o dobrou hru. Příběh, jeho dynamika, charaktery a skvělé zosobnění Sapkowského světa, je zde ještě lepší než v prvním dílu. Zatímco jednička byla především fanservis, zde už jsou kalkul a pokřivenost Sapkowského světa vyobrazené dokonale. Pořád někdo politikaří, pletichaří, vydírá, uplácí, vyhrožuje, lže, manipuluje, hraje to na obě, někdy až na tři strany a mezi tyto mlýnské kameny jste vrženi vy, respektive Geralt, jako poskok krále Foltesta, který se o svou roli královského ochránce nikdy neprosil a nejraději by se o nic nestaral. Geralt je ještě morousovitější a kousavější, než v jedničce, neustále má ke všemu otrávené poznámky, ale přitom vždy všechno vyřeší – musí, protože se jako vždy do všeho namočí. Není prostě možné jeho neotesanému šarmu odolat. Ostatní charaktery vůbec nehrají druhé housle a je radost s nimi interagovat a spolupracovat. Každý charakter ve hře má svou hloubku a působí živoucím dojmem i uvěřitelnou povahou. Hodně jsem si oblíbil třeba Roche a Ves. Ze záporáků mi utkvěl v hlavě zejména slizký Detmold, nebo čarodějka Sheala. Ve velmi jemné romantice je nám zde i prezentován milostný vztah Geralta s Triss, mezi kterými po celou dobu panuje silné erotické (a přitom nevulgární) napětí. Moc se mi rovněž líbil nápad, jakým způsobem se zapisují úkoly. Zatímco v jedničce si deník píše jakoby sám Geralt, zde nám příběh vypráví sám mistr trubadúr, Marigold. Všechny úkoly jsou tedy napsány jako balada, vyprávěná Marigoldem. A dělalo mi radost si číst Marigoldovu verzi dané události, protože jeho přepis událostí, které ve hře zažíváte, je mnohdy přestřelený, nadsazený, nebo rovnou slouží jako vyvyšování jeho osoby. Marigold zkrátka zůstává legračním, nafoukaným šaškem, přičemž jeho psychiatrický rozbor Geraltovi halucinace, je geniální. A nikdy bych si, vzhledem k všeobecné pověsti, nepomyslel, že někdy řeknu, že polský dabing je ve hře naprosto skvostný. Nečekal jsem, že mi ke hře až tak sedne. Nesmím opomenout ani báječné ozvučení a výbornou hudbu Adama Skorupy, která ale dosáhla geniality až ve třetím díle. Neznamená to ale, že by ve druhém nějak zaostávala. Některé kousky jsou opravdu epické.  

Když to tedy shrnu: kvůli hernímu zážitku nemá smysl hru hrát, protože jako hra prostě není příliš povedená, ale prožít její příběh a být na chvíli součástí jejího krutého a přitom tolik atraktivního světa, stojí za každou minutu, co s ní strávíte. Dobře promyšlený svět a jeho charaktery hru vyvyšují. Ale z těch dosavadních tří dílů zůstane (alespoň pro mě) ten druhý nejhorší. Když se mne jednou jeden známý, který na druhém a třetím díle externě spolupracoval, zeptal, co si o druhém dílu myslím, odpověděl jsem: „Je to takové tech-demo ke třetímu dílu.“ Z jeho úsměvu jsem pochopil, že asi tak daleko od pravdy nebudu.  

Rád jsem si druhý díl znovu po letech prošel, ale současně jsem rád, že už ho mám zase za sebou. To je ona jeho rozporuplnost, která dvojce už zůstane.