První Witcher mě naprosto uhranul svou geniální slovanskou atmosférou a nefalšovaným dospělým pojetím světa a proto ho i přes své nepochybné technické nedostatky řadím mezi absolutní špičku her, které jsem kdy hrál. Očekávání před vydáním jeho pokračování pak pochopitelně byla obrovská. Kromě Mafie II jsem se snad na žádnou jinou hru tolik netěšil. Dokonce jsem se zúčastnil na spoustě webů nejrůznějších soutěží o jednu z fyzických kopií a v jedné se mi tenkrát podařilo vyhrát (to bylo poprvé a naposled). Natěšenost byla ale tak obrovská, že jsem tenkrát nevydržel čekat na poštu a hru si v den vydání upirátil.

Tehdy v mých 16 letech tak vysoká očekávání v podstatě neměla reálnou šanci k naplnění a já byl tak po prvním dohrání dvojky spíše zklamán. V podstatě jsem očekával spoustu věcí, které přinesla později trojka. Nedokázal jsem v tom věku patřičně ocenit to, v čem je dvojka geniální - ve spletitém příběhu plným politických intrik (kde dost pomůže znalost knižních předloh), kdy každá z postav má svou vlastní motivaci v cestě na vrchol a své vidění světa, které z jejich pohledu je to jediné správné a v tom všem v podstatě náhodou zapletený dokonalý Geralt, za kterého hrát je jednoduše parádní a vůbec bych se ho nebál označit za nejlepší hlavní hratelnou postavu všech dob.

Nyní po 11 letech a druhém dohrání už hru vnímám střízlivěji a jsem lépe schopen ocenit její kvality. Hned na úvod mě tak mimo výše zmíněné uchvátilo skvělé audiovizuální zpracování, které je i po těch neuvěřitelných 11 letech opravdu úctyhodné a v daném roce (a snad i několik let poté) v tomto ohledu neměla hra minimálně na poli RPG žádnou konkurenci. Dalším prvkem, z kterého doslova padá huba, je pak skutečné rozhodování - jedním rozhodnutím zásadně ovlivníte děj celé druhé kapitoly (tj. cca 1/3 hry), pak je tu spousta menších rozhodnutí, které ale též mají velký význam. Rozhodnutí tu zkrátka nejsou jen kosmetická a na oko.

Co však trochu pokulhává jsou některá zvláštní designerská rozhodnutí - nemožnost pít lektvary, kdy já chci. Proč? Koho napadla taková blbost, že Geralt může pít jen, když medituje? Hráč je tak nucen metodou pokus omyl loadovat, aby mohl před souboji užít alchymie, protože při prvním hraní neví, kdy co nastane. Ve výsledku to pak vede k ignoraci celé alchymie. Dalším neduhem je pak zasekávání o sebemenší překážky, což mě v soubojích často stálo život. Občas jsem měl pocit, že Geralt vůbec nereaguje na moje pokyny - to přisuzuju špatné odezvě ovládání, kdy je nutné si na některé pokyny počkat, protože pokud je provedete o setinu dříve, hra na to nezareaguje a opět končíte smrtí (na těžkou obtížnost určitě).

Už na úvod jsem zmínil geniální slovanskou atmosféru prvního dílu. Dvojka na mě z více důvodů takto nepůsobí, hra je celkově mnohem víc západ-friendly. I dvojka má skvělou atmosféru, už bych ji ale neoznačil za temně slovanskou jako v jedničce, dvojka je přeci jen mnohem barevnější a víc laděná do západního fantasy, Při prvním hrání toto bylo pro mě asi největším zklamáním, nyní po druhém dohrání už to tak razantně nevnímám.

Druhý zaklínač je hra, která předběhla svou dobu nejen svým audiovizuálním zpracováním. Poskytuje dokonalý narativní zážitek, který je však občas rušen malichernostmi, které však bohužel mohou být místy značně frustrující. I přes to se ale bezpochyby jedná o úžasnou hru s vskutku originální re-playabilitou (nenacházím vhodný český ekvivalent). Abyste hru totiž poznali celou, musíte ji dohrát minimálně dvakrát.

V trilogii jsou Vrahové králů mnohými (včetně mě) považováni za její nejslabší článek. I když je to možná pravda, článek je to pořád setsakramentsky pevný a rozhodně by jím neopovrhlo žádné herní studio, u většiny z nich by pak určitě patřil k článkům nejsilnějším. Pokud tedy CD projekt do vydání Cyberpunku (zatím jsem nehrál, soudím dle okolních reakcí) mohl o druhém Zaklínači prohlašovat, že tohle je jejich nejslabší hra, neznělo by to jako skromná sebekritika, ale jako zasloužené chlubení.