Herní výzva 2022 - Hippokratova přísaha
 
Kdysi v dávnověku jsem tento kousek rozehrál a už tehdy mě bavil, ale pak jsem se někde seknul a jak mi bylo dřív podobné, vzdal to a hru nechal vyšumět někam do ztracena. Díky herní výzvě jsem se k tomuto kousku vrátil a jaké bylo moje překvapení, o jak skvělou herní záležitost se jedná! Druhým velkým překvapením bylo, jak si hru nepamatuji (samozřejmě prolézaní metra a post-apokalyptickou Moskvu si vybavuji). Čili se pro mě jednalo v podstatě o nový herní zážitek, takže dvě mouchy jednou ranou.

V první řadě, dokud ještě někdo čte, tak chci zdůraznit, že hra se rozhodně vyplatí hrát na Hraničář mode a v režimu přežití. Já bohužel zvolil (jelikož si matně vybavuji, že můj zásek byl způsoben nedostatkem surovin, ale kdo ví) pouze režim přežití s HC obtížností. Díky tomu jsem měl po celou dobu přehršel nábojů, lékarniček, filtrů... Prostě jsem si díky tomu rozbil imerzi celé hry a věřím, že s Hraničář módem by byl zážitek ještě o stupeň silnější a lepší.

Nicméně i tak je to skvělá záležitost. Velmi hutná, nepříjemná atmosféra, která by se dala krájet. Já, poměrně velký strašpytel, se obecně snažím hororovým záležitostem vyhýbat, nemám moc rád nepříjemné pocity, kdy vám běhá mráz po zádech... No a to přesně tato hra nabízí, ale je to ještě do určité míry i pro strašpytly snesitelné. Vlastně naopak, já si to přímo užíval, jak v každé lokaci opatrně našlapuji, opatrně otevíráme dveře, hledám loot a neustále se ohlížím přes rameno. Naštěstí se hra oprostila o většinu prvoplánových lekaček a já si tedy naplno mohl užít všudypřítomný, nepříjemný pocit, ale celou dobu mě hnala myšlenka, že to prostě dokáži...

Dokáži vlastně co? Příběh je velmi povedený, ale to není překvapením, když vychází ze světově známého bestselleru. Nicméně vám konec krásně naťukne, že není všechno tak, jak se na první pohled zdá a přesně tohle u příběhů miluji. Nejasnost, šedivost, otázky. To mě vlastně nutí vzápětí nainstalovat další díl a v příběhu pokračovat.

Co ještě samotnou atmosféru a příběh umocňuje? Postavy kolem vás. Spousta lidí kolem vás se jeví jakou pouhé kulisy, nicméně nemálo z nich skrývá nějaký menší příběh či historku, které jsem rád poslouchal a vlastně jsem si moc užíval i levely, kde pouze procházíte další stanicí a pronikáte do samotného světa Metra. Díky těmto minipříběhům (+deníku hlavního hrdiny) se hře daří vás do svého světa lépe vtáhnout.

Někdo si řekne meh, u FPS chci hlavně kosit nepřátele a nezajímají mě nějaké monology pološílenců. I to se dá (ale upozorňuji, že to dost ochuzuje celkový zážitek). Nicméně samotná akce je velmi zdařilá a hra hráčům nabízí hned dva přístupy. Jeden opatrný, kdy si vážíte každé kulky (ještě jednou - Hraničář obtížnost + režim přežití), spoustu situací musíte řešit stealthem a pak je tu ten druhým, kdy můžete vesele drtit své nepřátelé a zabíjet všechno, co vám stojí v cestě. Obě cesty mají něco do sebe a já si užil oba dva.

Metro 2033 Redux je výborná FPS záležitost, která nabízí i něco extra. Vlastně je to FPS, které si rozhodně ještě někdy zahraji, protože věřím, že dokáže přinést ještě trochu jiný zážitek. A čemu ještě musím sklonit poklonu je to, jak dobře hra vypadá. Kapky a krvavé šmouhy na vaší masce? Někdo si řekne nepatrný detail, ale to je přesně ten detail, díky kterému vás hra pohltí.