Rok a půl po vydání Spear of Destiny vyšly ke hře dva datadisky. Ten první jsem dnes večer dohrál, druhý (Spear of Destiny: Mission 3: Ultimate Challenge) na mne ještě čeká. Stejně jako původní Spear obsahuje hra 19+2 mise a na rozdíl od Spearu nabízí kompletně překopanou grafiku a zvuky. Koneckonců v roce Dooma II už bylo na čase přijít s něčím novým. Naopak hudba je stále stejná a táhne se už od Wolfensteina. Grafika je zvláštním způsobem laděna do modrých odstínů (včetně zbraní). Zpočátku mi vadila, ale nakonec jsem si na ni zvykl. Poslední level je opravdu stylový a vzhledem se začíná blížit hře Doom.

Hru vytvářelo jiné studio a na kvalitě herního zážitku je to bohužel znát. Vše, co mi vadilo u Wolfa je v Return to danger dovedeno ad absurdum. Levely 4, 19 (tajný), 5 a 10 obsahují průchody a povinné klíče v tajných chodbách, což považuji za obrovskou chybu level designu. V první polovině hry jsou levely dlouhé a spletité a zkoušet mezerníkem každou zeď mi přijde jako masochismus hraničící s řezáním se žiletkou (rezavou a tupou). Ve výše zmíněných levelech jsem byl nucen několikrát nakouknout do mapy a level 10 jsem dokonce pomocí mapy dohrál. A i tak jsem několikrát zabloudil. První polovina hry mi přijde jako pokus studentíků, kteří se nějakým způsobem dostali k editoru Wolfa a rozhodli se ho testovat.

Ve druhé polovině hry ubrali autoři na spletitosti levelů, ubrali na povinných secretech a přidali na obtížnosti soubojů. I na nejjednodušší obtížnost se mi podařilo v 15. levelu dvakrát zemřít. Obě úmrtí byla způsobena skrytým kulometčíkem, ke kterému jsem se nestačil otočit čelem. V pozdějších levelech tvrdí muziku také jediný nový nepřítel - netopýr. Netopýr je nebezpečný. Jeho střelba je rychlá a největší riziko je v tom, že ho ve všem tom bordelu na obrazovce hráč jednoduše přehlédne. Zatímco první polovinu hry jsem prošel vyloženě na sílu, ve druhé jsem se občas přistihl, že se i bavím.

Poměrně zajímavé je zalíbení autorů v osové symetrii. Často vidíte v místnosti trojici dveří vedoucí do tří identických místností (jako trojlístek) se stejnými nepřáteli. I rozložení vojclů v těchto místnostech je shodné. Je-li tedy kulometčík za jedním sloupem, bude bezpečně i za druhým a třetím. Autoři mají dále velkou oblibu v esovitých zatáčkách a jsou schopni jich dát do levelu třeba 10 za sebou, zřejmě aby se jim podařilo zaplácnout kus mapy, který vypadal moc prázdně.

Nepřátelé jsou s výjimkou netopýra přeskinovaní vojáci z Wolfensteina. To do velké míry platí i pro bossy, za které jinak autory musím pochválit. Zejména ten bubák na konci je tentokrát opravdu stylový. Jen si ho člověk příliš neužije, protože většinu posledního levelu stráví pobíháním po aréně s větou "kam se ta svině sakra schovala" na rtech.

Datadisk má shodnou úvodní obrazovku, po poražení bossů se na gratulační obrazovce zobrazují jména bossů z původního Spearu (Trans Grosse, Ubermutant, apod.). To si to autoři po sobě ani nezkontrolovali? Outro je shodné s původním Spearem. Přestože hra vyšla rok a půl po původním Spearu, přijde mi v tomto šitá horkou jehlou.

První polovina hry je bídná. Soubor chodeb a secretů je nasypán do mapy bez ladu a skladu. První polovinu hry vidím na 20%. Druhá polovina hry je výrazně lepší, přesto to však na víc než na průměrné hodnocení není (50%). Suma sumárum, (20% + 50%) / 2 = 35%. Hru bych tentokrát spíše nedoporučil. Z hlediska kvality nedosahuje původního Wolfa a Spearu a přestože bossáci jsou fajn, datadisk se moc nepovedl.