Monster Hunter sérii jsem znala jen z názvu a popisu a říkala si, že to nebude nic pro mě. Potom jsem se stala častým divákem a kolemjdoucím Monster Hunter: World a zaujalo mě to. Po nějaké době jsem se rozhodla, že sérii zkusím s jejím nejnovějším dílem Rise a zjistila jsem, že tato série je hodně pro mě.
Zpočátku jsem moc nevěděla, co mám dělat, jaké úkoly mám dělat, jak se vybavit, jaká zbraň mě bude bavit či jak využívat asi milion věcí, které má lovec k dispozici. Tomuto mému pocitu nepomohla ani hra, která usoudila, že čím víc tutoriálů a nových věcí mi hned na začátku ukáže, tak tím lépe. A já přitom ani nechápala, jak dostat věci z truhly do mého opasku pro rychlé použití. Taková triviální věci mi kvůli absurdnímu množství menu a tabulek připadala složitá. Po desítkách hodin hraní se na to už dívám jinak a zvykla jsem si na menší tabulkový simulátor, ale začátky byly docela pro mě těžké jako úplného nováčka v sérii.
Samotný lov monster jsem si také udělala omylem těžší. Když jsem v Hub úkolech zvládla prvního většího bosse (Magnamalo), tak jsem se dočetla, že Village úkoly jsou tutoriál a že ta monstra v nich jsou o něco lehčí a představují vstupní bod do hry. A já si do té doby často říkala, proč mi někdy lovy trvají o několik minut déle a jindy je to docela rychlé a proč některé lovy mají úvodní cut scény, když už jsem to monstrum jednou potkala. K příběhovému závěru hry, tedy kolem HR7 a desítkách hodin hraní, jsem zjistila, že ten Demon Mode není jen tak pro srandu u mé zbraně a že postava je o něco agilnější, může dělat pěkná vizuální komba a že je také o něco silnější. Dalším objevem byly buildy, kdy vhodná sestava doplňků a dovedností z výbavy může razantně mé lovy zrychlit. Ale i přes všechny tyhle klacky pod nohy, které jsem si naházela, jsem hrou proplula sice pomalu, ale vcelku snadno a nestalo se mi, že bych nějaký lov (včetně finálního příběhového bosse) nezvládla hned na poprvé. Z toho vyplývá, že základní hra je opravdu snadná a počítám, že razantně přituhne v rozšíření a v Master Ranku a mám z toho trochu obavy.
Hra je sice, co se týče příběhu a úkolů, velmi osekaná na prosté plnění úkolů s cílem porazit dané monstrum, ale to je přesně to, proč mě ta hra tak baví. Samotná postava se až tak nezlepšuje, nezvyšují se jí postupně životy, obrana či výdrž. Samozřejmě hodně pomáhají skilly nebo výroba vybavení, ale nejvíce boje zrychluje hráč a to, jak se postupně zlepšuje, jak je všímavý při boji a jak dokáže číst pohyb monster. Je zvláštní, jak jsem si dokázala zapamatovat pohyb jednotlivých monster a ke konci jsem byla ze sebe překvapená, jak mě jedno monstrum, které mi úvodu hry dělalo docela problémy, dokázalo nyní zasáhnout maximálně třikrát a já ho vyřídila během dvou setkání. Hra dává výrazně najevo, že efektivita lovce je to nejdůležitější. Čím víc úspěšně se dokážu vyhýbat útokům, tím víc dávám poškození a tím rychleji ukončím boj a snížím moji šanci na neúspěch. A přesně tenhle pocit jsem ještě v žádné jiné hře tak nepocítila.
Rise přinesl oproti Worldu několik změn. Hodně hráčů nebylo nadšených z toho, že před bojem je docela vhodné sesbírat permabuffy v podobě malých ptáčků, které zvyšují zdraví, útok a tak. Je fakt, že od samotného lovu to vcelku zdržuje, ale na druhou stranu je pohyb lovce po mapě o něco rychlejší díky novému společníku palamutovi. Takže mě to až tak nevadí a už jsem si dokázala svoji první cestu mapou docela zefektivnit, abych jich vysbírala co nejvíce. Co mě baví, tak jsou Wirebugy a nové možnosti použití zbraní. Tady jsem sice ještě nevyužila jejich úplný potenciál, ale to přijde. Hra je díky nim o něco rychlejší a je pro mě vždy zajímavé sledovat, jak se hraje World a porovnat s to s mým hraním. Někdy se věci na obrazovce dějí tak rychle, že to nestíhám sledovat a jen doufám, že z toho jaksi vyváznu živá. Některá monstra mi připadají, jak kdyby byla na kokainu. Na druhou stranu je fakt, že několik věcí je zjednodušených, kdy například kočičí společník hráče upozorní, že monstrum lze chytit do pasti, nebo třeba vůbec že jsou monstra viditelná na mapě a odpadá tak jejich hledání a stopování. Na hře je znát, že byla vyráběna primárně pro přenosnou konzoli, ale nemyslím si, že by kvůli tomu její kvalita nějak trpěla.
Rise ovšem přinesl jednu pro mě naprosto otravnou a ohavnou věc, které se v rozšíření očividně zase rád zbavil, a to jsou Rampage úkoly. Dokážu si představit, že tato variace na tower defense žánr při hře více hráčů není nic hrozného a může to být dokonce i zábava. Ale pro sólo hráče, jako jsem já, to je naprosté utrpení a jsem ráda, že v podstatě povinné jsou jen tři tyto úkoly a že už tohle nikdy nemusím dělat, protože pro jednoho hráče se z toho stává závod s časem a uhlídat všechny pozice je docela náročné.
Myslela jsem si, že si dám chvíli pauzu od lovení, ale moc dlouho jsem to nevydržela a už mám koupený Sunbreak a moc se těším na novinky, které přináší.
Zpočátku jsem moc nevěděla, co mám dělat, jaké úkoly mám dělat, jak se vybavit, jaká zbraň mě bude bavit či jak využívat asi milion věcí, které má lovec k dispozici. Tomuto mému pocitu nepomohla ani hra, která usoudila, že čím víc tutoriálů a nových věcí mi hned na začátku ukáže, tak tím lépe. A já přitom ani nechápala, jak dostat věci z truhly do mého opasku pro rychlé použití. Taková triviální věci mi kvůli absurdnímu množství menu a tabulek připadala složitá. Po desítkách hodin hraní se na to už dívám jinak a zvykla jsem si na menší tabulkový simulátor, ale začátky byly docela pro mě těžké jako úplného nováčka v sérii.
Samotný lov monster jsem si také udělala omylem těžší. Když jsem v Hub úkolech zvládla prvního většího bosse (Magnamalo), tak jsem se dočetla, že Village úkoly jsou tutoriál a že ta monstra v nich jsou o něco lehčí a představují vstupní bod do hry. A já si do té doby často říkala, proč mi někdy lovy trvají o několik minut déle a jindy je to docela rychlé a proč některé lovy mají úvodní cut scény, když už jsem to monstrum jednou potkala. K příběhovému závěru hry, tedy kolem HR7 a desítkách hodin hraní, jsem zjistila, že ten Demon Mode není jen tak pro srandu u mé zbraně a že postava je o něco agilnější, může dělat pěkná vizuální komba a že je také o něco silnější. Dalším objevem byly buildy, kdy vhodná sestava doplňků a dovedností z výbavy může razantně mé lovy zrychlit. Ale i přes všechny tyhle klacky pod nohy, které jsem si naházela, jsem hrou proplula sice pomalu, ale vcelku snadno a nestalo se mi, že bych nějaký lov (včetně finálního příběhového bosse) nezvládla hned na poprvé. Z toho vyplývá, že základní hra je opravdu snadná a počítám, že razantně přituhne v rozšíření a v Master Ranku a mám z toho trochu obavy.
Hra je sice, co se týče příběhu a úkolů, velmi osekaná na prosté plnění úkolů s cílem porazit dané monstrum, ale to je přesně to, proč mě ta hra tak baví. Samotná postava se až tak nezlepšuje, nezvyšují se jí postupně životy, obrana či výdrž. Samozřejmě hodně pomáhají skilly nebo výroba vybavení, ale nejvíce boje zrychluje hráč a to, jak se postupně zlepšuje, jak je všímavý při boji a jak dokáže číst pohyb monster. Je zvláštní, jak jsem si dokázala zapamatovat pohyb jednotlivých monster a ke konci jsem byla ze sebe překvapená, jak mě jedno monstrum, které mi úvodu hry dělalo docela problémy, dokázalo nyní zasáhnout maximálně třikrát a já ho vyřídila během dvou setkání. Hra dává výrazně najevo, že efektivita lovce je to nejdůležitější. Čím víc úspěšně se dokážu vyhýbat útokům, tím víc dávám poškození a tím rychleji ukončím boj a snížím moji šanci na neúspěch. A přesně tenhle pocit jsem ještě v žádné jiné hře tak nepocítila.
Rise přinesl oproti Worldu několik změn. Hodně hráčů nebylo nadšených z toho, že před bojem je docela vhodné sesbírat permabuffy v podobě malých ptáčků, které zvyšují zdraví, útok a tak. Je fakt, že od samotného lovu to vcelku zdržuje, ale na druhou stranu je pohyb lovce po mapě o něco rychlejší díky novému společníku palamutovi. Takže mě to až tak nevadí a už jsem si dokázala svoji první cestu mapou docela zefektivnit, abych jich vysbírala co nejvíce. Co mě baví, tak jsou Wirebugy a nové možnosti použití zbraní. Tady jsem sice ještě nevyužila jejich úplný potenciál, ale to přijde. Hra je díky nim o něco rychlejší a je pro mě vždy zajímavé sledovat, jak se hraje World a porovnat s to s mým hraním. Někdy se věci na obrazovce dějí tak rychle, že to nestíhám sledovat a jen doufám, že z toho jaksi vyváznu živá. Některá monstra mi připadají, jak kdyby byla na kokainu. Na druhou stranu je fakt, že několik věcí je zjednodušených, kdy například kočičí společník hráče upozorní, že monstrum lze chytit do pasti, nebo třeba vůbec že jsou monstra viditelná na mapě a odpadá tak jejich hledání a stopování. Na hře je znát, že byla vyráběna primárně pro přenosnou konzoli, ale nemyslím si, že by kvůli tomu její kvalita nějak trpěla.
Rise ovšem přinesl jednu pro mě naprosto otravnou a ohavnou věc, které se v rozšíření očividně zase rád zbavil, a to jsou Rampage úkoly. Dokážu si představit, že tato variace na tower defense žánr při hře více hráčů není nic hrozného a může to být dokonce i zábava. Ale pro sólo hráče, jako jsem já, to je naprosté utrpení a jsem ráda, že v podstatě povinné jsou jen tři tyto úkoly a že už tohle nikdy nemusím dělat, protože pro jednoho hráče se z toho stává závod s časem a uhlídat všechny pozice je docela náročné.
Myslela jsem si, že si dám chvíli pauzu od lovení, ale moc dlouho jsem to nevydržela a už mám koupený Sunbreak a moc se těším na novinky, které přináší.
