Hráno v co-opu:
Po obou Baldur's Gate a obou Icewind Dale jsme se pustili do prvního dílu Neverwinter Nights, kde byl známý Infinity Engine nahrazen svým nástupcem Aurora Enginem. Tato hra tak přinesla plně 3D Forgotten Realms prostředí a postavy, díky čemuž vypadá naprosto hnusně. Začátky 3D grafiky byly opravdu těžký, myslím, že to muselo být hrozně odporný už když to vyšlo, natož dnes, a my jsme se tak hned v Tyrově chrámu teskně chtěli vrátit ke hrám na Infinity Enginu. Překonali jsme to, abychom zjistili, že ve srovnání se staršími hrami ani souboják nestojí za moc, příběh nestojí za moc a prostředí je tak ošklivé a jednotvárné, že pořád jen zdánlivě běháte odnikud nikam.
Zní to hrozně, co? Ono to zase tak špatný nebylo, jen se těžko srovnává s jedněmi z nejlepších her v žánru. Pořád to byla nadprůměrně dobrá zábava díky pěkně škálovanému co-opu, a to ačkoliv je Neverwinter Nights normálně stavěn na hraní za pouze jednu postavu s maximálně jedním společníkem. V tom je hra podobná spíše The Elder Scrolls než svým předchůdcům a je v tom ojedinělá, protože i sequel se navrátil ke klasické partě postav. Dále musím zmínit, že dungeony jsou poměrně atmosferické, možná i díky skvělé hudbě. A hlavně jsou v příběhu dvě věci, které opravdu musím vypíchnout:
Tou první je Lady Aribeth de Tylmarande. Postava, kolem které se vlastně točí celý příběh mnohem více než kolem hráčského charakteru. Sledování jejího vývoje přes děj celé hry bylo opravdu zajímavé a za mě je to jedna z nejlépe vykreslených postav ze všech BioWare her. Její scénář sice nepůsobí tak profesionálně, jako u postav z KotORu, Dragon Age či Mass Effectu, ale její příběh mě zkrátka zasáhl.
Tou druhou je přítomnost sarrukhů, jedné z ras stvořitelů, které nejenže v žádné jiné hře z Forgotten Realms nemají žádnou velkou roli, oni tam nemají vůbec žádnou roli. Já mám hrozně ráda příběh Netherské říše a málokdo ví, že právě sarrukh Arthindol zvaný Terraseer stojí za jejím vzestupem.
Díky tomu budu hodnotit hru optimisticky, byť bych její kampaň hrát v co-opu asi spíše nedoporučila, ale z úplně jiného důvodu. Tato hra má totiž dva povedené oficiální "datadisky", Shadows of Undrentide a Hordes of the Underdark, které na sebe navazují, ale nezvykle nenavazují na původní kampaň. Pokud tedy chcete využít hru na maximum a projít se svojí postavou od první úrovně až po epickou maximální úroveň čtyřicet, a to v rámci jednoho celistvého příběhu (který je lepší než původní hra), tak doporučuji začít práve s Shadows of Undrentide a pokračovat do druhého datadisku. S Hordes of the Underdark jsme sice měli značné problémy kvůli multiplayer bugům, ale hra se z nich vždy dřív nebo později sama zotavila.
Dohráno za 91 hodin.
Včetně:
Shadows of Undrentide
Hordes of the Underdark
Po obou Baldur's Gate a obou Icewind Dale jsme se pustili do prvního dílu Neverwinter Nights, kde byl známý Infinity Engine nahrazen svým nástupcem Aurora Enginem. Tato hra tak přinesla plně 3D Forgotten Realms prostředí a postavy, díky čemuž vypadá naprosto hnusně. Začátky 3D grafiky byly opravdu těžký, myslím, že to muselo být hrozně odporný už když to vyšlo, natož dnes, a my jsme se tak hned v Tyrově chrámu teskně chtěli vrátit ke hrám na Infinity Enginu. Překonali jsme to, abychom zjistili, že ve srovnání se staršími hrami ani souboják nestojí za moc, příběh nestojí za moc a prostředí je tak ošklivé a jednotvárné, že pořád jen zdánlivě běháte odnikud nikam.
Zní to hrozně, co? Ono to zase tak špatný nebylo, jen se těžko srovnává s jedněmi z nejlepších her v žánru. Pořád to byla nadprůměrně dobrá zábava díky pěkně škálovanému co-opu, a to ačkoliv je Neverwinter Nights normálně stavěn na hraní za pouze jednu postavu s maximálně jedním společníkem. V tom je hra podobná spíše The Elder Scrolls než svým předchůdcům a je v tom ojedinělá, protože i sequel se navrátil ke klasické partě postav. Dále musím zmínit, že dungeony jsou poměrně atmosferické, možná i díky skvělé hudbě. A hlavně jsou v příběhu dvě věci, které opravdu musím vypíchnout:
Tou první je Lady Aribeth de Tylmarande. Postava, kolem které se vlastně točí celý příběh mnohem více než kolem hráčského charakteru. Sledování jejího vývoje přes děj celé hry bylo opravdu zajímavé a za mě je to jedna z nejlépe vykreslených postav ze všech BioWare her. Její scénář sice nepůsobí tak profesionálně, jako u postav z KotORu, Dragon Age či Mass Effectu, ale její příběh mě zkrátka zasáhl.
Tou druhou je přítomnost sarrukhů, jedné z ras stvořitelů, které nejenže v žádné jiné hře z Forgotten Realms nemají žádnou velkou roli, oni tam nemají vůbec žádnou roli. Já mám hrozně ráda příběh Netherské říše a málokdo ví, že právě sarrukh Arthindol zvaný Terraseer stojí za jejím vzestupem.
Díky tomu budu hodnotit hru optimisticky, byť bych její kampaň hrát v co-opu asi spíše nedoporučila, ale z úplně jiného důvodu. Tato hra má totiž dva povedené oficiální "datadisky", Shadows of Undrentide a Hordes of the Underdark, které na sebe navazují, ale nezvykle nenavazují na původní kampaň. Pokud tedy chcete využít hru na maximum a projít se svojí postavou od první úrovně až po epickou maximální úroveň čtyřicet, a to v rámci jednoho celistvého příběhu (který je lepší než původní hra), tak doporučuji začít práve s Shadows of Undrentide a pokračovat do druhého datadisku. S Hordes of the Underdark jsme sice měli značné problémy kvůli multiplayer bugům, ale hra se z nich vždy dřív nebo později sama zotavila.
Dohráno za 91 hodin.
Včetně:
Shadows of Undrentide
Hordes of the Underdark
Pro: Aribeth, sarrukhové, hudba, dobré datadisky
Proti: Ošklivá grafika, prostředí a nic moc příběh hlavní kampaně