Metal: Hellsinger je nářez. Na pohled taková normální first-person střílečka plná pekla a démonů. Pak ale začne hrát hudba, a všechno je třeba dělat do rytmu - pohyb, střílení, skákání, nabíjení - všechno. Pokud se hráči daří držet rytmus, zvyšuje se kombo. A když je kombo na maximu, přidají se k hudbě takové vokály, že jsem začal toužit po kožené bundě, ruka se mi sama od sebe začala tvarovat do metalových gest a krk jsem si málem urval, jak jsem máchal hlavou, navzdory nedostatku dlouhých vlasů. METAL!

A to je zhruba všechno, na čem záleží. Je tu nějaké vylepšování, odemykání nových zbraní, sem tam nějaká vedlejší výzva, k tomu příběh jak z bookletu metalového alba... ale všechno je podružné hudbě. Pokud se člověku líbí soundtrack, je vyhráno. Pokud se hráči metal nelíbí, nemá smysl Hellsinger hrát.

Já si ho naštěstí užíval maximálně. Protože je hudba napsaná přímo pro hru, dynamicky se přizpůsobuje levelu a člověk ani nepozná, kdy se začala opakovat. Nehrozí tak, že by při pomalejším průchodu úrovní najednou přišlo ticho. Každá úroveň má svoji hlavní skladbu a na výpomoc si tvůrci přivolali slavná pěvecká jména, což přidává dalších pár bodíků navíc.

Původně byla ve hře jen relativně krátká kampaň, kdy po dohrání zbývala maximálně možnost hrát znovu na vyšší obtížnost, bojovat o vyšší skóre a dokončovat opomenuté challenge. Nějakou dobu po vydání ale do hry přibyl nový Leviathan mód, ve kterém se rogue-like stylem bojuje proti vlnám nepřátel s pomocí náhodných upgradů a náhodných zbraní. A protože to není úplně jednoduchá záležitost, o zábavu na další hodiny je postaráno. Navíc je to dobrá příležitost pořádně vyzkoušet všechnu tu DLC hudbu, kterou jsem si pořídil...

Herní výzva 2024 - 10. V záři reflektorů - Dohraj hru, která obsahuje hudbu se zpěvem přímo během hry.