Nejlépe hodnocené komentáře

No, asi si připravte mínuska, protože já jdu na váš klenot kydat hnůj. The Last Guardian je hra, kterou bych vážně chtěl mít rád, ale i když jsem se opravdu a upřímně snažil, tak to nejde.

Hra mě oslovila svým vizuálem, a protože podobné umělecké tituly vyhledávám, docela jsem se těšil. The Last Guardian je moc pěkná hra, prostředí je zajímavé, detailní, sedla mi i jemná stylizace a výrazná architektura. Navíc hra nabízí zajímavý minimalistický příběh a potenciál pro netradiční herní mechanismy, skrz zapojení vašeho čtyřnohého kamaráda Trica. Tohle všechno je super a samo o sobě se mi hodně líbilo, jenže... hehe, taková drobná maličkost... ono se to nedá hrát.

Ovládání, a bohužel i kamera, trpí na zpozděnou odezvu, která je od oka přibližně půl sekundy. Při prvním spuštění jsem si byl zcela jistý, že se jedná o bug, zapříčiněný zpětnou kompatibilitou na PS5. S úžasem jsem pak zjistil, že zpoždění na vstupu je ve hře zcela záměrně. Přitom se nejedná o zpoždění, které by způsobovala nějaká animace, jako třeba ve hrách od Rockstaru, ale po stisknutí páčky je půlsekundová prodleva, PAK se teprve spustí animace, a pak spadnete z útesu nebo narazíte do zdi. To stejné platí i pro otřesnou, dementní kameru, pro kterou nenacházím už žádné racionální vysvětlení. V kombinace s 30FPS je tak hra na samotné hranici hratelnosti, a často až za ní. V GTA nebo Red Deadu se to snese, protože tam přeskočíte plot 4x za celu hru, ale v plošinovce? Zpožděný vstup na ovládání? Děláte si ze mě srandu?

Aby toho nebylo málo, ovládací schéma je taky nejspíš dílem náhodného generátoru vstupů. Skok na △, interakce na O, a tlačítkem, kterým se v každé jiné hře skáče nebo leze: X - se PUSTÍTE římsy. Tady podle mě existuje jediné vysvětlení, a to to, že vývojáři sami nikdy žádnou hru nehráli... no ale na tohle ovládání se dá na rozdíl od zalagované hry zvyknout a ve finále mi vadilo nejmíň.

Samotná hra je pak založena na fyzikálním enginu a je vidět, že to měla být největší deviza hry jako takové. Ani to tu ale není bez problémů, fyzika funguje správně asi tak v 50% procentech případů, a na každou situaci, kdy vás něčím ohromní, přijde jiná, kdy se fyzika zblázní a chování předmětů, nebo samotného hrdiny působí spíš tragikomicky - počínaje ragdoll efektem chlapce na hřbetě bojujího Trica až po propady do textur nebo špatné kolize objektů.

Samotný Trico je pak tou nejlepší a zároveň nejhorší součástí hry. Váš čtyřnohý kamarád se chová skoro až neuvěřitelně autenticky, jako váš živý domácí mazlíček. Z jeho výrazů poznáte, že má strach, že je naštvaný, že chce pohladit, že je zmaten nebo že si chce hrát. Chování a animace pohybů jsou velmi realistické a skoro nejde si tohoto opeřeného blbečka nezamilovat, i když vám bude z hraní dělat peklo. Protože stejně jako vaše domácí kočka, Trico nerozumí jedinému vašemu povelu - prostě věrnost realitě každým coulem. Přimět Trica udělat něco, co chcete, se mnohdy zdá jako nadlidský úkol. Nespočítám, kolikrát jsem stál na okraji římsy, přímo před obrovským průchodem na druhé straně propasti, ukazoval, dupal, křičel... nepochopil. Trico na vás bude tupě zírat, nebo se otočí a jde někam jinam, při troše štěstí na třetí pokus pochopí, že když ukazujete tady na tu bránu, myslíte tím tady tuhle bránu. A stejně je vám pak líto, když někdo tohohle opeřeného dementa začne lechtat oštěpem v ledvinách...

Zajímavý příběh a pěkná vizuální stránka, ani uvěřitelný společník u mě nevyváží to, jak špatně se hra hraje jako taková. Možná tíhnu k přehnané kritice, protože jsem zároveň hrál It Takes Two, což je vlastně hodně podobný koncept - plošinovka, kde se bez kooperace nikam nedostane, stejně jako Trico bez chlapce a chlapec bez Trica (pun intended). Ale ovládání je tu přesné, rychlé, intuitivní, jak má u plošinovky být... No, ale co Japonci vědí o plošinkovách, že...? (smutný sakratistický smích) Je škoda, že mi tak pěkný umělecký zážitek dokáží zkazit tak otravné technické chyby. Přitom Japan Studio dokázalo, že dobré plošinovky dělat umí (viz. Astro), tak co se proboha stalo v tomhle případě?

Resident Evil sérii jsem začal z hráčské perspektivy objevovat teprve nedávno. Skoro se stydím to přiznat, ale až teď - po dohrání skoro všech her - jsem KONEČNĚ pochopil, co na této sérii hráči mají. Když jsem hrál RE:4 a RE:0, ještě jsem tomu nerozuměl. Obě hry jsem hrál a jen jsem kroutil hlavou v absolutním nepochopení. Když jsem viděl RE:8, začalo mi to v hlavě štrachat. Říkal jsem si: "To přece nikdo nemůže myslet vážně, vždyť je to příběhově totální kokotina, ty dialogy a hlášky jsou tak neuvěřitelně debilní a trapný. Co se na tom každýmu tak líbí? Proč padaj ty desítky?" A pak jsem pustil RE:Code Veronica a všechny dílky skládačky zapadly na svoje místo.

Měl jsem odehrané asi tak 2 hodiny, když přítelkyně prošla kolem televize a zeptala se mě, proč se tak divně tvářím. V očích děs, v rukou třes, uši krvácející. Chvíli si sedla a sledovala, co se na obrazovce děje. Pak se mě s pozdviženým obočím zeptala, proč něco takovýho vůbec hraju? A já (ke svému překvapení) upřímně odpověděl: Protože mě to fakt baví. Jí to ještě nedošlo, ale mně to v tu chvíli docvaklo.

Hry ze série Resident Evil nejsou survival horory, jsou to survival komedie.

Resident Evil Code Veronica je tou nejlepší hororovu komedií, kterou jsem za poslední dobu hrál. Dobrá střeva hratelnosti prvních dílů jsou zachovány a obaleny naprosto příšerným, katastrofálně dementním a nesmyslným příběhem a (pokud to vůbec jde) ještě horším dabingem, dialogy a cutscénami. Při každém filmečku jsem se škodolibě smál na celé kolo, při každé větě, která vyjde ze Stevovy huby, jsem se přitrouble křenil od jednoho krvácejícího ucha k druhému. Anglický dabing je opravdu na prokleté úrovni. Hledal jsem i japonský originál pro srovnání, ale ten se mi nepovedlo najít (ne že bych hledal nějak zvlášť důkladně). Dialogy opět působí dojmem, že je dělala skupina dětí na základní škole, ale je aspoň vidět, že vzorec se 20 let nemění. Pokud jste hru nehráli, opravdu doporučuji pustit si a poslechnout pár scén, zaručuju, že něco podobného jste ještě neviděli a jen tak na to nezapomenete.

Po hratelnostní stránce se jedná o klasiku, uvařenou podle receptu prvních tří dílů, čemuž odpovídá jak souboj, tak hádanky a level design, a všechno je vlastně docela fajn. Hrát se to sice skoro nedá, díky klasickému tank ovládání, ale líbilo se mi například přepracování kamer na jakési "semi-statické" kamery, které vás občas následují nebo se natáčí a fungují velmi dobře a přirozeně, časem jsem je úplně přestal vnímat. Taky se mi hodně líbil model Liv Tyler, resp. Claire - kam se hrabe model z remaku RE2.

Všechno ostatní bych hodnotil jako tak špatné, až je to boží. Procentuální hodnocení snad ani nejde udělit. RE:CD je příšerná hra, u které jsem parádně bavil.

Ať se jedná o moderní díl nebo o dvacet let starou vykopávku, vzorec RE her se nemění. Stupidní příběh, postavy chrlící jednu trapnou hlášku za druhou, návyková hratelnost, málo nábojů (okey, ne vždycky) a zombíci. Trvalo mi dlouho pochopit, že to, co jsem bral jako body kritiky, jsou vlastně základní charakteristiky RE her. Je potřeba prostě vypnout mozek a užít si, co je vám servírováno. Víte co? Teď bych si dal možná znova i ten čtvrtý díl.

Kafkova Proměna: The Game. Musím říct, že jsem byl při koupi na pochybách, ale nakonec mě čekalo příjemné překvapení. Jak Proměnu, tak Proces jsem četl, ale určitě bych netvrdil, že tyto dvě díla patří mezi mé oblíbené, právě spíš naopak. Kafkův styl psaní se mi nijak zvlášť nezamlouvá a obě knihy osobně řadím do kategorie "jednou a dost". To ale nemění nic na tom, že mě zajímá jakýkoliv herní projekt spojený s literaturou, zvlášť tou klasickou, a jsem o to radši, když takový projekt dopadne dobře. S herní Proměnou jsem strávil dva příjemné víkendové večery a musím uznat, že i jako ne-fanoušek knižní předlohy se mi výsledný produkt líbí.

Ono se vlastně nejedná o doslovnou adaptaci Proměny, tam by vlastně snad ani nebylo co hrát. Dá se říct, že hra si bere výraznou inspiraci z děl Proměna a Proces, přičemž Proměnu dá se říct hrajete, a Procesu jste ve hře svědkem. Jedná se o poměrně jednoduchou 3D hopsačku s občasnými lehkými logickými úkoly, zaměřenou na vyprávění "kafkovského" příběhu. Měl jsem obavy o technickou stránku hry, ale naštěstí marně. Hra se velmi dobře hraje a ovládá, i když 30 fps trošku tahá za oči, dá se to vydržet. Byl jsem překvapen, jak dobře je ve hře po technické stránce zpracován pohyb, kdy si opravdu připadáte jako brouk. Tzv. "coyote time" tu pracuje výborně a i při nepřesném doskoku na šikmou plochu, kdy byste v jiné hře spadli z římsy, se vaše broučí končetiny udrží i v poměrně ostrých úhlech dopadu, což působí uvěřitelně a velmi příjemně po hratelnostní stránce. Taky fakt, že vidíte svoje broučí končetiny, které se přizpůsobují texturám terénu a objektům, bych ve hře nečekal a jednalo se fajn překvapení. Druhá věc, čeho jsem se bál nejvíc, byla orientace v prostředí, zvlášť při pohybu s nízkou kamerou z broučí perspektivy, naštěstí taky perfektně zvládnutá. Neměl jsem sebemenší problém se v levelech vyznat, navíc můžete kameru šikovně oddálit a prohlédnout si level z ptačí perspektivy, což je super.

Po grafické stránce vás hra asi neohromí, ale nejedná se pro mě o nedostatek. Postavy jsou vyvedené spíše jako karikatury, takže stylizace některé grafické nedostatky skryje. Poklonu si zalouží hlavně specifický styl humoru v dialozích, který podle mě dost přesně vystihuje samotný Kafkův absurdní humor v jeho knihách, jako když se Řehoř ráno probudí v podobě brouka, a jeho největší starost je, že přijde pozdě do práce. To je myslím ve hře velmi věrně replikováno a to je dobře.

No nějaké zápory... možná by ve hře mohlo být víc komplexnějších logických úkolů. Moc mě nebavila část hry v Bugvillu, kde se z ničeho nic asi na půl hodiny zastavíte a jen běháte od jednoho brouka k druhému, vyřizujete nesmyslná poslání a věci se tak nějak dějí samy bez vašeho přičinění. Možná to je záměr... část hry, která má symbolizovat nesmyslnost vašeho počínání jako v Procesu, možná ne. Nedokážu říct, tak jako tak, nebylo to zábavné hrát, což mohla být klidně celá pointa... naštěstí se pak hra zase vrátí do svých předešlých kolejí.

Man of Medan je přijatelný gaučový horror pro dva na pár večerů, který vyniká hlavně v tom, že prakticky žádné jiné gaučové horrory pro dva neexistují. Celým svým konceptem se jedná, stejně jako u Until Dawnu, o nehru a spíš jen o interaktivní Béčkový horror.

Partička teenagerů se při svém potápěcím dobrodružství nešťastnou náhodou ocitne na staré válečné lodi z roku 1947 a jak už to tak bývá, začnou se dít pozoruhodné věci, z nichž nezvláštnější je třeba generátor, který už 70 let jede asi na vzduch a neustále napájí loď proudem, nebo krysy, které jsou imunní vůči smrti hladem a parovodní potrubí, které je i po 70 letech stále pod tlakem. Kupodivu, nikdo nic z toho nepovažuje za nadpřirozené, ale místo toho se lekají duchů, či co.

Srandičky stranou, hra je podle očekávání naprostá hovadina, scénař je plný nesmyslů, střih scén katastrofální, několikrát jsme na sebe s manželkou jen nechápavě koukali a snažili se společně rozklíčovat, co měla právě odehraná scéna vůbec znamenat. Únosci vytáhnou spoutané vězně z kajuty, hned v další scéně o 4 sekundy později je zase beze slova nahánějí zpátky. Postavy se mezi scénami převlékají, obouvají, nebo naprosto nereagují na události, které se staly před několika sekundami. Skoro jsme měli dojem, že některé scény ve hře chyběly.

Podobností s Until Dawn je tu podlě očekávání hodně, ale tam nám alespoň stálo za to hru dohrát kvůli té "záhadě na pozadí". Záhada bubáků na lodi Medan je ale od první chvíle průhledná jako slída, a z hry se stává typický případ čekání na to, kdy někomu z ťulpásků, za které hrajete, konečně dojde, co vy už 4 hodiny víte. Celé dobrodružství pak skončí tak nečekaně, že jsme se během titulek ani nestačili dosmát. Nezajímavý příběh lemuje repetitivní prostředí plné levných lekaček a klišé starších, než Ourang Medan. Hlavní postavy jsou sice asi o polovinu míň nesympatičtí kreténi, než ti z Until Dawn, ale stejně vám budem naprosto jedno, kdo z nich zařve, vzhledem k všemu, co jsem už zmínil.

Pochválit můžu snad jen kameru, která občas umí udělat zajímavé filmové nájezdy, a kupodivu systém poznámek, které se vám v menu propojují, díky čemuž je jasné, co s čím souvisí, a s novými indíciemi přibývají nové informace. Bohužel, ne že byste je k něčemu potřebovali.

Protože se PS Plus rozhodlo mít vyjímečně jeden ze svých lepších měsíců, a v zhledem k tomu, že na trhu prakticky není konkrence, byla tahle hra zadarmo celkem OK. Jinak škoda peněz.