Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Death Stranding

  • PS5 90
Hry Hidea Kojimy mě vždycky zajímaly a fascinovaly, ale nikdy jsem neměl pocit, že by to bylo něco, co by mě bavilo. Metal Gear Solid jsem pár hodin zkusil, ale neovládalo se mi to dobře, VR demo P.T. bylo zas dost specifická věc, spíš zážitek než hra, zkrátka od jeho her jsem se vždycky držel dál, ač jsem si byl vědom, že zřejmě jde o unikátní kusy, nikdy jsem si k nim nenašel cestu. Stejně tak, jsem se dlouho vyhýbal tomu, zahrát si Death Stranding. Až letošní herní výzva v kombinaci se slevou v jednom z českých kamenných obchodů mě přemluvila k tomu to konečně zkusit.

A hodnotit to, co jsem za tu dlouhou herní dobu zažil, nebude o nic snazší než se vyznat ve všech dějových zvratech Kojimy. Jedna z prvních věcí co sem si uvědomil po dohrání hry byla - vážně sem teď strávil téměř 50 hodin ve walking simulatoru? Považuju se za dost netrpělivýho člověka, takže před rozehráním Death Stranding bych nevěřil, že je něco takovýho vůbec možný. Tady byl ale především jeden silnej hnací motor a to příběh. Kterej je celou dobu mystriozní, napínavej (těžkej nevyspoilerovat, proto jsou všechny recenze tak tajemný a občas i nicneříkající), že to prostě žene člověka od zásilky k zásilce.

Navíc s tím, jak jde příběh dál se mění i dynamika toho samotnýho donášení zásilek a způsobů jak sebe a náklad dopravit z bodu A do bodu B, než to začne být stereotypní, hra přidá nové mechaniky, takže z těch cca 50 hodin, co jsem ve hře strávil, si pamatuju že jen asi ve dvou hodinách byla určitá pasáž, kdy jsem si říkal "mohlo by to odsejpat trochu ryhleji". Což mi přijde v poměru s tou herní dobou vlastně skvělý.

Grafika, hudba, výprava, herecký výkony to se dá vlastně hodnotit dohromady, protože to mi všechno přijde postavený ještě nad tou veškerou hratelností - a odnést si z toho člověk může co chce. Cutscény působí prostě světově, je to jako sledovat film, ano, jsou často dlouhé, a pokud člověk nemá rád hodně pasivního vyprávění v rámci her, tak se tady bude nudit poměrně dlouho, ale mít nacastovanej takovejhle tým herců a nevytřískat z toho v rámci motion capture co nejvíc, a nechat ty herce hrát, by byla velká škoda. Hudba je atmosférická, skvěle dotváří krásná panoramata, která tam po cestě hráč sleduje a některý ty výhledy jsou fakt epický. Už chápu i ty Kojimovy rozhovory, že nemá cenu 1ku1 tvořit film podle hry. Pokud už člověk ten příběh jednou zažil, nebude to mít takový efekt v hrané podobě, takže jedině dobře, že chce v tom světě vyprávět v rámci filmu něco jiného.

Ani se mi to moc nechce hodnotit jako ostatní hry, je to fakt zážitek, něco jedinečnýho, co rozhodně není pro každýho, ale ti, co se do hry ponoří si odnesou velkej zážitek.

Na konec dodám ještě k příběhu závěr, resp. to zakončení příběhu roztáhlý přes 4 kapitoly mi chvílemi už přišlo trošku natažený, a vlastně to tak ani působit nemuselo, kdybych v rámci těch několika zakončení nemusel sledovat 3x ty úplně stejný credits, jen jinak graficky podaný. Když jsem těch posledních 5 hodin hrál naráz, působilo to fakt zvlátšně, koukat se pořád dokola na jména všech, co na hře pracovali a nemuselo to asi působit až tak nataženě, kdyby tam ty závěrečný titulky nechali jen jedny :D


Jsem rád, že jsem konečně okusil Hideovu tvorbu, až díky tomu zvažuju, jestli nedát ještě jednu šanci i Metal Gearu :)

Pro: grafické zpracování, hudba, herecké výkony, příběh, originalita

Proti: asi největší výtka je ve spoileru, můžu ji napsat jen těm, co už hru dohráli, pro ostatní - není to nic zásadního :D

+14

Deliver Us Mars

  • PS5 80
Po celkem zajímavém prvním díle Deliver Us the Moon přicházejí KeokeN Interactive s dalším dílem, tentokrát vyměníme krátery a měsíční moře (mare) za větrem a prachem bičované prostředí planety Mars.

První krůčky ve hře spočínají v poznání pozadí života hlavní hrdinky Kathy, přezdívanou Kat (kočka) a její sestry Sarah. Ty žijí spolu se svým otcem Isaacem a matkou Claire.
Zde nalézáme první paralelu s prvním dílem, neboť Claire Johansonová v něm je již po smrti. 
Isaac viní z této události společnost WMA a proto se rozhodne utéct spolu s Kat pomocí rakety, avšak kat klopýtne a zůstane ležet sledujíc vzdalující se plošinu vedoucí k raketě, kdy Kathy je zadržena členy WMA.
Od toho okamžiku uplyne několik let a my se vracíme do kůže Kat, která pracuje pro WMA, avšak jen jako technik.
Zatímco její sestra Sarah to dotáhne až na astronautku, velitelku lodi Zaphyr.

Příběh je napsaný mnohem lépe, než-li u prvního dílu a obsahuje hodně pasaží, kdy se retrospektivně vracíme do kůže mladé Kat, kterou učí Isaac používat různé dovednosti, příkladem budiž dvojice cepínů, sloužící k lezení po stěnách skal, ochranného obalu pláště lodí či ledových stěn.
Oproti prvnímu dílu, je příběh vyprávěn postavami a jejich interakcí, kdy se sice v několika případech vyskytnete v přítomnosti dvou NPC, ale ty spíše slouží k interakci ve smyslu rozhovoru, než o pomoc při řešení hádanek. Jednotlivé střípky hlubšího pochopení příběhu je doplňováno hologramy či opisy konverzací sbíráním záznamových zařízení, jakožto collectibles.
Většinu času Vám však zabere řešení hádanek, jako takových. Druhou disciplínou jsou "lezecké" výzvy, kdy jste odkázáni na použití cepínů. Pochopení některých lezeckých technik, zabere pár minutek, příkladem je lez na ledovou stěnu, kdy máte přeskočit na protilehlou stěnu a zachytit se, což se lehce řekne, ale než jsem přišel na způsob provedení, trochu mě to vytáčelo.
Bohužel, tyto lezecké disciplíny jdou na úkor řešením hlavolamů, které jsou opravdu skoro až triviální a málo kdy se zaseknete, že nebudete vědět, jak danou situaci vyřešit.
Ve hře se lze ve dvou kapitolách pohybovat i pomocí Roveru trochu připomínající vozidlo z filmu Marťan.
Pokud budete prozkoumávat okolí na otevřených pláních, pak jistě narazíte také na vozítka Sojourner, Opportunity či Curiosity a Perseverance.

Hra využívá Unreal Engine, avšak nemůžu si odpustit, jak "ošklivě" vypadají postavy. Netrpí na propady snímků, či chyb v texturách, ale pokud mám koukat v cut scénách (a že jich je taky celkem dost), na vzhlad postav připomínající spíše beta design, pak mám už celkem problém, obzvláště, když hra doznala značné odložení (ze Září na Únor).
Co si zaslouží pochvalu, pak to je jak realisticky působí průlet atmosférou, kdy po dosaření obězné dráhy nejste rušeni zvukem motorů (konečně někdo pochopil, že ve vakuu se nešíří zvuk), bohužel jen do expolze jednoho z motorů. 
Pokud jse o voice acting, pak zde je slyšet opravdu dobře odvedená práce, neboť intonace koresponduje s dějem na obrazovce. Pokud jde o hudbu ve hře, tak si moc nevybavuji, zda-li se zde nějaká nachází. Bude to dáno soustředěností na hlavolamy či samotný příběh.

Závěrem bych rád hru doporučil všem, kterým se líbí již první díl. Hra má svoje mouchy, ale myslím si, že za těch 8 až 10 hodin stojí.

Celkový čas ve hře: 12 hodin
Hra dohrána na 100% trofejí. (Platina č. 701)

Pro: konzistence příběhu, voice acting

Proti: grafický vzhled postav, menší počet hlavolamů oproti prvnímu dílu.

+14

Maneater

  • PS5 70
Když to řeknu v kostce, Maneater je taková správná blbina na odreagování. Dokonce bych i řekl, že hraní za žraloka, který si mimo obvyklého mořského jídelníčku s radostí pochutná i na člověčině, je docela originální nápad. 

Maneater nabízí černohumorné zpracování, kdy příběh sledujeme prostřednictvím reality show Maneaters vs. Sharkhunters. Hra se tak nebere vůbec vážně a to je právě to pravé ořechové. Vážné zpracování by celkem logicky hru mohlo zničit a místo radostného nahánění křičících turistů by nejspíš vzniklo nechutné gore. Příběh je pak vcelku zábavné béčko a očividně tu je jen pro to, aby aspoň nějaký byl. 

Hraní samotné je velmi fajn. Začneme jako mladé žraloče a vypracujeme se až do obřího megažraloka, a to díky žraní všeho živého, získávání zkušeností za splněné úkoly (kde žereme vše živé) a díky tomu rosteme a vylepšujeme evoluce, které dostáváme za zmíněné questy a eventy. Hra postupně odemyká nové oblasti, jedná se tedy o takový menší open world. Plusem je, že každá lokace vypadá trochu jinak, takže v tomto ohledu nuda nehrozí. Horší je to s herní náplní, která je po celou dobu hraní vlastně stejná. Hra se mi v současnosti dobře trefila do nálady, takže jsem ji dohrál docela rychle i na platinu, nicméně pokud by to tak nebylo, asi bych volil menší dávky a měl hru spíš jako doplněk na odreagování k nějakému jinému titulu. 

Soubojový systém je jednoduchý, koušeme a mlátíme ocasem co to jde a u toho používáme uhýbání a celkově se snažíme manévrovat tak, aby nás nic nepřekouslo vejpůl. Až na konci jsem zjistil, že jde ve vzduchu udělat rotace a tím výrazně poškodit či dokonce rozlomit loď. Nejzábavnější jsou souboje s bossy a s lidskými protivníky, zvlášť když jich je hodně. Problém je trochu v tom, že postupem času, kdy náš žralok sílí, se výrazně snižuje obtížnost, to je ale asi problém většiny open world her. Pochvalu zaslouží ovládání, ze kterého jsem měl trochu obavy, ale nakonec je vše zvládnuté na jedničku. Pohyb ve vodě je krásně plynulý a v soubojích pod hladinou se jde krásně vyhýbat, natáčet a celkově se cítit jako správná paryba.

Pochvalu zaslouží i podvodní svět, který vypadá pěkně a obsahuje i úctyhodný počet různých druhů ryb či krokodýlů. A také hodně collectibles a easter eggů.

Maneater je za mě nakonec docela kladné překvapení. Nejedná se sice o světoborné dílo, ale o poctivou oddechovku, u které může člověk hodit všechny problémy za hlavu a prostě si plavat...a žrát.
+14

Hades

  • PS5 80
Toulání podsvětím v plápolajících krocích tamního prince se postupně mění v návykovou řežbu doplňovanou dialogy zvláštních jedinců, ať už těch božských či lidských. Zpočátku budete umírat, tedy umírat budete po celou dobu hraní, ale postupné zlepšování a porozumění herním mechanikám dělá z Hadesa neskutečně návykovou záležitost.

Naučíte se, ke které zbrani se hodí jaké posílení od některého z Bohů. Stále efektivněji dokážete likvidovat zástupy nepřátel a objevíte správnou taktiku na každého z Bossů. Když potom konečně poprvé úspěšně projdete pekelnou branou, uvědomíte si, že vše teprve začíná. Najednou přichází nové postavy, dějové výhybky a vedlejší úkoly.

Občas náhoda přiřkne obzvláště obtížnou situaci a jindy zase generované upgrady půjdou vašemu buildu přímo na ruku. Přesto lze takřka pokaždé dosáhnout cíle. Šetření peněz na správnou chvíli a používání těch pravých skillů podtrhuje nebývalou komplexnost zdánlivě jednoduché premisy.

Zkrátka je Hades, ve své kategorii, pravděpodobně tou nejlepší hrou.
+14

Hogwarts Legacy

  • PS5 85
Hned zkraje komentáře bych chtěl dodat, že hodnocení ovlivňuje výrazně to, že jsem fanouškem Harryho Pottera. Kdyby ta hra nenesla tu licenci a nevyužívala ji tak, jak využívá, hodnotil bych výrazně níž. Mnoho prvků je v ní totiž spíše průměrných a na tom, jaký ze hry bude mít člověk zážitek v tomhle případě bude dost záležet na tom, jestli na něj ty povedený věci ze světa Harryho Pottera zapůsobí, či nikoliv.

Hra se tváří jako open world RPG. RPG to úplně není. Je to taková akční adventura. Nějaký level systém to má a můžete tam míchat lektvary, ale v podstatě vám tam jen autoři předkládají jednu verzi příběhu, kde nemá vliv na to, jak na vás pohlíží ostatní postavy jak s nimi mluvíte, do jaké jste zařazeni koleje a vlastně ani to, jestli použijete neodpustitelné kletby, které můžete bez obav do všech nepřátel chrlit hlava nehlava a kromě občasných poznámek profesorů jsou zjevně docela v pohodě odpustitelné.

Jsou zde fakt krásně zpracované Bradavice. Tak, jak jsme je ve virtuálním světě neměli možnost vidět nikdy. A pak velmi rozsáhlé okolí Bradavic, které je až zbytečně velké. Pár lokalit je opravdu pěkných (mlýn, zapovězený les - i když i ten si mohl zasloužit větší péči). Ale ten svět je poloprázdný, nic moc se v něm neděje, poloprázdné vesničky vypadají, že na nich autoři chtěli ještě nějaký ten měsíc pracovat. Celkově to vypadá, že si naložilo studio větší kus práce, než co byli schopní v daném čase dodělat. Kdyby se rozloha mapy trochu zmenšila, ještě se třeba víc práce investovalo do samotných Bradavic, mohlo to dopadnout lépe. Každý se teď snaží dělat co největší open-world mapy, ale tady je to zbytečné. Ačkoliv létání na koštěti je tu fakt super, po čase už stejně raději všude používám quick travel, abych nemusel přelítávat kilometry mapy.

Příběh je průměrný, neurazí, nenadchne. Až tak průměrný, že je tam jedna vedlejší dějová linka, která je mnohem zajímavější :) vedlejší mise s drakem je pak asi nejsilnější moment celé hry, to se fakt povedlo.
Strašně mě iritoval způsob, jakým byly napsané dialogy. Dalo se na každý dialog do jisté míry reagovat dvěma způsoby - pozitivní, negativní - ale bez jakéhokoliv dopadu, kromě toho, jak postava odpoví v následující větě. Hlavní postava bohužel nemá skoro žádnou osobnost, chápu, že to bylo asi zamýšleno tak, aby se s ní mohl každý sžít, ale vůbec se to nepovedlo. Radši bych, aby nějaký charakter od vývojářů postava měla, nejsou tam totiž žádné prvky, co by hráči umožnily vybudovat jí charakter vlastní.
Že tam není famrfpál chápu, vůbec mi to nevadí, a jsem snad i rád, že tam není. Udělat to tak, aby to za něco stálo - sportovní simulátor uvnitř hry, by znamenalo, že by se vývojáři museli vykašlat na spoustu dalších věcí. Je to asi jako být naštvanej na vývojáře GTA za to, že se tam nedá hrát na stadionu americkej fotbal. Nicméně pasivně, jako divák tam famfrpál udělat mohli. Udělat to čistě jako výplň v podobě cut scén. Ani bych nečekal, že postava, co je první rok v Bradavicích by automaticky měla být ve famfrpálovém týmu, když po pár hodinách hry teprvé poprvé sedí na koštěti.

Graficky hra vypadá moc pěkně. Zpracování Bradavic a vlastně i modely postav mi přijdou pěkné, co ale grafické zpracování shazuje je lip sync a výrazy postav. Asi nebyl budget a čas na motion-capture, ale tohle je opravdu technologicky daleko za skoro deset let starým třetím Zaklínačem. Když jsem si po tomhle pustil nové DLC Horizon, přišel mi ten rozdíl úsměvný. Rozhovory jsou tím pádem poměrně nudné, už jsem si zkrátka odvykl na to tupé civění postav, které reagují úplně stejně na to, že se někomu zaběhlo zvíře a úplně stejně na to, že někomu někdo umřel.

Soundtrack je jediný prvek hry co je naprosto bez chyby. Citlivě udělaný skladby, které do jisté míry připomínají filmové melodie, dotváří každé roční období, které v Bradavicích nastane a perfektně utváří atmosféru kouzelnického světa.

Na začátku hraní jsem si myslel, že to bude jedna z mála her, co na PS5 dojedu na platinu. Po 60 hodinách to ale vzdávám, ty vedlejší aktivity bohužel příliš zajímavé nejsou.

Tak jakto, že dávám 85%, když většinu komentáře hru vlastně jen kritizuju? Protože i přes ty všechny chyby jsem se 60 hodin náramně bavil. Hltal jsem každou drobnost a zajímavost z filmů a knížek, na který jsem tam narazil. Hra skvěle využívá licenci. Ten svět je autentickej, prostředí je autentický a fakt člověk cítí ten svět, ve kterým se nachází (možná dokonce i blíž tomu, jak je popisován v knihách, než ve filmu). Lítal jsem na koštěti tam a zpátky a procházel Bradavice skrz na skrz plus některý questy byly napsaný fakt dobře (na rozdíl od toho hlavního). A je to především velkej příslib do budoucna. Ta hra má silný prvky, kterých se autoři musí držet a pak spoustu dalších, který musí posunout mnohem dál. Pro fanouška toho světa to zážitek bude - do jaký míry pozitivní, to už bude dost individuální. Pro člověka, kterému Harry Potter nic neříká, to ale bude velmi průměrná záležitost.

Pro: soundtrack, grafické zpracování prostředí, využití licence, lítání na koštěti, jedna vedlejší dějová linka

Proti: lip sync postav, nedůležitost výběru dialogů, chudší okolní svět hradu, slabší hlavní dějová linka

+14

Humanity

  • PS5 80
Poměrně originální a dobře odladěná puzzle plošinovka na cca 12 hodin, která nabídne řekl bych středně těžké puzzly, docela zajímavou příběhovou omáčku, extrémně otravný soundtrack a dokonce i dva slušné bossfighty.

Hned ze začátku bych přiznal, že i když mě Humanity z prvního traileru docela zaujalo, neměl jsem v plánu si je za 30€ pořizovat. Jako součást předplatného bych ale řekl, že jsem si hru užil a rád jsem s ní strávil pár večerů.

Hra mi nepřišla nijak zvlášť těžká, jen dvakrát jsem se s řešením opravdu zasekl, což jsem snadno a rychle vyřešil přítomnou intergrovanou nápovědou, kterou beru jako velké plus každé puzzle hry. Úrovně jsou jinak celkem nápadité, jen málo z nich bych hodnotil nějak negativně. Pokud budete sbírat bonusové zlatouše, tak si postupně odemknete i sadu nových nástrojů, jako třeba pozastavení hry, zrychlení nebo zachování povelů při restartu a další quality-of-life vylepšení, a vedle toho i obyčejné kosmetické věci, což se mi taky docela líbilo.

Negativně hodnotím soundtrack, který jen v málo případech alespoň náznakem připomíná hudbu. Většinu času se bohužel jedná jen o primitivní nekonečné digitální tůtání a pípání, z kterého vám brzo začne píchat v hlavě. Naštěstí se dá pomocí získaných zlatoušů odemknout přepínač hudby, což je možná ten úplně nejdůležitější nástroj.

Ve hře je příběh, který není nijak světoborný nebo bůhvíjak originální, ale není špatný a hru dobře doplňuje. Nakonec jsem byl překvapen přítomností dvou bossfightů, které taky hodnotím kladně, hlavně ten závěrečný, ze kterého se mi - možná skriptovaně, možná náhodou - vyklubala celkem spektakulární podívaná a perfektní zakončení hry.

Uvědomuju si, že na Humanity brzo asi zapomenu a pochybuju, že bych si je někdy zahrál znovu, ale čerstvě po dohrání převažují kladné pocity a celkově se mi hra líbila a kromě soundtracku a pár slabších levelů nemám co vytknout.

Pro: Mechaniky, odladěnost, vizuální styl, bossfighty, nápověda

Proti: Hudba

+14

Ghost of Tsushima

  • PS5 90
Dobré, veľmi dobré! Open worldy mám rád (ak sú urobené dobre) a na Ghost of Tsushima som sa tešil. Už počas prvých pár hodín som si hru zamiloval a uchvátila ma jej atmosféra. Nielen pomerne krvavé zobrazenie vojny, ale aj nádherná grafika a poetické prírodné scenérie ostrova Tsushima.

Padajúce listy a lístky sakur, západ slnka na poliach, hmla v lesíku... Skrátka nádhera. Japonsko tu vyzerá ako raj, čo vytvára zaujímavý kontrast k barbarskosti krvavej dobyvačnej vojny. Je síce pravdou, že svet je relatívne prázdny, ale napriek tomu pôsobí živo. A to hlavne vďaka tej krásnej grafike, ktorá na človeka dýchne nefalšovanou atmosférou feudálneho Japonska.

Pozdával sa mi aj príbeh, ktorý ponúkal viacero zaujímavých motívov (napr. konflikt samurajskej cti a kódexu vs. boj v štýle „účel svätí prostriedky“) aj kvalitne napísané postavy. Fajn boli aj animácie v dôležitých cutscénach. Zmieniť musím aj súbojový systém, ktorý je absolútne fantastický. Autorom sa podarilo perfektne trafiť balans medzi realistickosťou a určitou štylizovanosťou.

Nemôžete skrátka nabehnúť medzi nepriateľov a náhodne stláčať tlačidlo pre útok. Musíte pozorovať ich postoje a pohyby a prispôsobiť tomu svoje útoky. Dôležité je tiež správne načasovanie. Súboje sú vďaka tomu dynamické, do istej miery strategické, ale zase nie tak veľmi technické ako napríklad v Souls hrách. Sú tiež dosť krvavé, čo pridáva na realizme. Za zmienku stoja aj viaceré pozoruhodné útoky, ktoré hráč postupne odomyká.

Páčilo sa mi tiež, že vedľajšie aktivity ako kúpanie v horúcich prameňoch, sekanie bambusu či skladanie haiku neboli len samoúčelná výplň, ale mali vplyv na hlavnú postavu a jej schopnosti (sekanie bambusu doplnilo odhodlanie, horúce pramene zdravie, uctenie viacerých svätýň poskytlo miesto pre amulet navyše, atď.). Je ale pravdou, že týchto aktivít bolo snáď až príliš veľa a po čase sa mi už proste nechcelo sledovať líšky či rozjímať v horúcom kúpeli.

Určitý stereotyp sa dostavil aj v prípade oslobodzovania dedín či pevností. Spočiatku ma to bavilo, ale ako som v príbehu postupoval dopredu, zábavnosť týchto úloh klesala. To platí aj pre niektoré side-questy, ktoré síce neboli zlé, ale občas som mal pocit, že hru len zbytočne naťahujú (na druhej strane, povinné pre hráča nie sú). Viacero z nich som ani nedokončil, ale možno sa k tomu ešte vrátim.

Otravné tiež boli mongolské hliadky na každom kroku, našťastie sa im väčšinou dá utiecť. Kritiku si neodpustím ani na margo niektorých animácií a cutscén (najmä tých menej dôležitých). Kamera je pri nich ďaleko od postáv a prakticky sa nehýbe a postavy len stoja oproti sebe a tiež sa skoro nehýbu. Pôsobí to strašne neživotne a strnulo.

Celkovo som bol s hrou nadmieru spokojný, aj napriek nejakým tým výhradám. Tak nejako som cítil, že hra mohla byť ešte o stupienok lepšia, ak by sa doladili niektoré detaily. Stále však ide o skvelý titul, pri ktorom je zábava na mnoho hodín zaručená.

Pro: grafika, príbeh, atmosféra, súbojový systém

Proti: menej zaujímavé side-questy, určitá repetitívnosť, niektoré strnulé cutscény

+14

Dark Souls III

  • PS5 100
Miyazaki sa vrátil a hneď je to iná pesnička! Dark Souls III už od prvej animácie dáva na známosť, že po meh dvojke je séria opäť na koni. Tretí diel má pôsobivú grafiku, hudbu, sound design a dýcha tou pravou soulsovskou atmosférou. Z dvojky si Miyazaki vzal niekoľko vecí, ktoré ma potešili, ale aj tie, nad ktorými som trochu nesúhlasne krútil hlavou.

Do prvej kategórie patrí napríklad možnosť dať si štyri prstene či voľne sa presúvať medzi ohniskami. Chápem, že niektorí hráči preferujú svet, v ktorom musia do Firelink Shrine dobehnúť po svojich, ale ja mám radšej pohodlnejší teleport. Čo ma až tak neoslovilo boli súboje proti viacerým bossom, prípadne bossovi a jeho pomocníkom. Na druhej strane, keď dvaja robia to isté, nikdy to nie je to isté, takže tieto súboje tu sú zvládnuté oveľa lepšie než v dvojke.

Dizajn bossov je veľmi vydarený a každý z nich má svojské čaro. Potešila ma väčšia dynamika súbojov. Sú energickejšie, rýchlejšie a adrenalínovejšie. Náročnosť mi prišla vyvážená. Súboje s bossmi boli rozhodne výzvou. Asi žiadneho by som neoznačil za vyslovene ľahkého, naopak, trojka má asi najťažších bossov z celej trilógie (tetralógie, ak rátame aj Demon’s Souls). Aspoň teda z môjho pohľadu.

Dokonca som vôbec prvýkrát počas svojho FromSoft maratónu musel pri troch najtuhších bossoch požiadať o pomoc iného hráča (!). Radosť z víťazstva síce nebola taká intenzívna, ale co-op súboj bol aj tak zábava. Zároveň ale platí, že bossovia sú fér a vyvolávajú v hráčovi dojem, že to môže zvládnuť. Ak bude odhodlaný, trpezlivý a ochotný poučiť sa z chýb.

Inak ani neviem, čo viac dodať. Je to proste Dark Souls „se vším všudy“, tak ako ho máme radi. Ľudia, ktorí ságu poznajú, dobre vedia, do čoho idú a čo môžu čakať. Hoci trojku považujem za najlepší diel trilógie, určitá únava materiálu sa predsa len trošku dostavuje, takže som rád, že sa Miyazaki presunul k iným značkám.

Myslím si totiž, že v rámci Dark Souls univerza už povedal všetko, čo sa dalo. Osobne som si aj trojku sakramentsky užil (po rozporuplnej dvojke pôsobila priam ako živá voda) a menej než 100 % jej skrátka nemôžem dať (aj napriek nejakým tým výhradám). Stále je to totiž ohromný zážitok.

Bossovia, ktorí mi dali najviac zabrať: Pontiff Sulyvahn, Champion Gundyr, Dancer of the Boreal Valley, Lothric a Lorian, Soul of Cinder, Nameless King, Sister Friede, Darkeater Midir, Slave Knight Gael

Pro: grafika, atmosféra, svet, bossovia, hudba

Proti: menšia únava materiálu sa predsa len dostavuje

+14

Astro's Playroom

  • PS5 90
Hurá, máme nový PlayStation! Co si zahrajeme? Místo hry jsme si jako bonus vzali druhý ovladač. V knihovně máme skoro všechno pro PS4, takže bude asi nejlepší zkusit Astro´s Playroom, které neobsahuje násilí a mohu se o gamepad střídat s dětmi. S tím, že po každé "smrti" se předá ovladač tomu, kdo je na řadě. A ono to fungovalo.

Musím říct, že možnosti PS5 ovladače mi až vyrazili dech. Nečekal jsem až tak velký krok kupředu. Natahování luku, foukání do větrníku nebo ovládání rogala jsou skvělé ukázky co tento ovladač umí. Vibrační zařízení, rozpoznávající povrch po kterém chodíte nebo jak akčně hrajete, je super. Nový ovladač toho umí hodně a Astro to zábavnou formou ukazuje. Kromě všech funkcí i perfektně padne do rukou. Jediná nevýhoda je nižší výdrž baterie, kterou všechny tyto funkce nesmlouvavě vybíjejí.

Astro mi ze všeho nejvíc připomíná hru Sackboy: Big Adventure. Mají společných několik herních prvků a je to stejný žánr. Tato hra je ale lepší. Obsahuje skvělé a přesné ovládání. Je dynamičtější a úroveň obtížnosti je nastavená tak, že si hru v pohodě užijí i malé děti (na rozdíl od pozdějších úrovních v Sackboyovi). Navíc jsem si jako fanoušek PlayStationu užíval každý sebraný artefakt. Sběratelská místnost funguje jako muzeum. Vidět všechny exponáty v nadlidské velikosti by v reálu vůbec nebylo k zahození.

Nakonec hru, skoro celý sám, dohrál můj pětiletý syn. Potom, co jsem se na to občas koukal nebo mu s něčím pomáhal, jsem si to musel dát také. A byla to skvělá zábava. Ovladač představen. Zjistil jsem, co všechno běhá v našem přístroji a bavilo mě to tak, že padla i platina. Mohl jsem se totiž kdykoliv vrátit tam, kam jsem chtěl a jakákoliv zdržující nahrávací obrazovka tady neexistuje. Výzva v tomto případě není potřeba. Stačí se jen pobavit u hry, za kterou se samostatně neplatí. Jediné co mi moc nešlo, bylo ježdění v kouli pomocí touch padu.

Jednoznačně palec nahoru. Snad jen, kdyby to bylo trochu delší. Všehovšudy jsme v tom, i s platinou, strávili osm hodin. "Artefakt nemůže zůstat ztracený v přístroji. Patří do muzea!"

Pro: zábavné představení skvělého ovladače, historie PlayStationu, velká zábava, stovky easter eggů obsahuje

Proti: mohlo by to být delší?

+14

Elden Ring

  • PS5 80
Spokojnosť? Určite áno! Nadšenie? Ani nie...

Bol som dosť zvedavý, ako sa Miyazakimu podarilo soulsovskú schému adaptovať na open world. A dopadlo to... vlastne dobre. Asi. Viac-menej. Elden Ring je často titulovaný ako najľahšia Soulsovka. Je to do veľkej miery pravda, ale je to zložitejšie. Totiž, hrať Elden Ring ako Souls hru nie je úplne vhodné. Proste je fajn brať ho ako klasické akčné RPG v otvorenom svete. Tak si ho človek užije oveľa viac. Pokiaľ sa mu nedarí, môže skúsiť šťastie v inom kúte mapy.

Navyše tu máme aj staré známe summony (nielen živých hráčov, ale aj Spirit Ashes, ktorých je pomerne veľa a dajú sa aj levelovať), takže si myslím, že Elden Ringu môžu dať pokojne šancu aj hráči, ktorí inak Souls hry nevyhľadávajú.

Neznamená to však, že by bola hra easy-peasy-lemon-squeezy. Stále predstavuje dostatočnú výzvu a pri mnohých bossoch sa iste zapotíte. Ale samozrejme záleží aj od uhla pohľadu. Inak bude náročnosť Elden Ringu vnímať niekto, kto Soulsovky doteraz nehral a inak ten, kto ich už má prejdené.

Tunajší svet je navrhnutý naozaj pôsobivo. Je poriadne rozsiahly a plný zaujímavých zákutí, ktoré je príjemné preskúmavať. Bavili ma dokonca aj rôzne jaskyne a dungeony, hoci to všeobecne nie sú moje obľúbené lokácie. Tu sú však navrhnuté dobre, sú dlhé tak akurát a hoci sa ich bossovia často opakujú, tak sú zábavné (aspoň spočiatku). Celkovo som teda bol spokojný, ale ako som naznačil vyššie, úplné nadšenie sa u mňa nedostavilo. A ja vlastne ani neviem prečo.

Možno je to tým, že zovretosť a sústredenosť Dark Souls či Bloodborne mi predsa len chýbala a želal som si, aby ten svet nebol tak strašne mamutí... Ohúrenie ním totiž funguje len do určitej miery a po niekoľkých hodinách sa mi už príliš nechcelo prechádzať ho úplne do detailov a hľadať nejaké zapadnuté zákutia či dungeony. Prečo aj, keď za odmenu dostanete len nejaký predmet, ktorý nikdy nepoužijete, prípadne ďalšieho summona do zbierky, ktorého tiež nevyužijete? Hodia sa akurát tie runy... Podľa mňa je ten svet proste zbytočne veľký a určitej monotónnosti sa hra nevyhla. Prídete, všetkých zabijete, zabijete bossa a šmytec, ide sa ďalej.

Čo sa týka bossov, tak po hernej stránke sú (plus-mínus) fajn, ale z vizuálneho hľadiska mi prišli dosť meh. Akoby tvorcom dochádzali nápady. Chápem, že stupňovať výtvarnú originalitu bossov sa nedá donekonečna, ale v Elden Ringu im akoby trochu chýbala charizma. Zase ale treba zdôrazniť, že tí najhlavnejší bossáci sú veľmi vydarení. Problém bol skôr v tom, že sa príliš nedostavila eufória, keď som nejakého z nich porazil. A podľa mňa je na vine práve fakt, že je to open world. Keď máte pred sebou ešte milión bossov, mini-bossov a field bossov, tak porazenie jedného z nich nemá ani zďaleka takú silu a razanciu. Ku koncu hry ma to už dokonca dosť nudilo. Príliš veľa nepriateľov, príliš veľa bossov, príliš veľa lokácií. Proste ma to ubilo.

V závere som teda naozaj dosť využíval co-op s inými hráčmi. Súboje s bossmi mi už totiž neprišli natoľko zábavné, aby som pri nich chcel tráviť desiatky minút. Keď som co-op používal v predchádzajúcich Fromovkách, mal som trochu výčitky svedomia, že to vzdávam a žiadam o pomoc. A keď som tak napokon urobil, tak to bolo po xy neúspešných pokusoch. V Elden Ringu mi to bolo viac-menej jedno. V iných Souls hrách som striehol, aby mi neunikol ani jeden nepovinný boss, tu som nad tým len mávol rukou.

Žiaľ, aj sem museli vývojári napchať dosť bullshit bossov, ktorí sa sólo dajú zvládnuť len veľmi ťažko (Commander Niall, Godskin Duo, Starscourge Radahn, Crucible Knight a Misbegotten Warrior) a ja som na to skrátka nemal nervy. Obzvlášť keď som vedel, že ma ešte čaká solídny kus mapy, ktorý musím preskúmať... Ďalej ma príliš nenadchlo množstvo predmetov, z ktorých väčšina je aj tak zbytočná. Aspoň teda pre mňa bola. Crafting tam vôbec nemusel byť, všetky predmety sa mohli dať normálne kúpiť u obchodníkov (ale niečím ten svet zaplniť asi museli).

Treba tiež povedať, že hráčov, ktorí hrali predchádzajúce hry od FromSoftware tu len sotva niečo prekvapí. Je to skrátka Dark Souls len v open worlde. Ten open world je síce krásny, ale keď v ňom strávite desiatky hodín, tak sa už predsa len začne zajedať. Ak by bol Elden Ring skromnejší, užil by som si ho zrejme viac. Takto musím len trochu smutne konštatovať, že väčší svet nutne neznamená aj lepšiu hru.

Celkovo u mňa ale prevládajú pozitívne pocity, hru som si užil a úspech jej prajem. Ale že by som Elden Ring korunoval ako najlepší open world na svete či najlepšiu hru od FromSoftware, tak to určite nie. Za kúpu ale rozhodne stojí.

P. S. - PS 5 verzia je pomerne otrasná a kvôli neustálym framedropom prakticky nehrateľná. Nestrácajte teda čas a rovno nainštalujte verziu pre PS 4. Síce má asi slabšiu grafiku (hoci ja som si veľký rozdiel nevšimol), ale zato beží hladko a nebolia z nej oči.

Bossovia, ktorí mi dali najviac zabrať: Margit the Fell Omen, Crucible Knight a Misbegotten Warrior, Starscourge Radahn, Commander Niall, Godskin Duo, Malenia Blade of Miquella, Godfrey First Elden Lord/Hoarah Loux.

Pro: svet, súboje, pôsobivá grafika

Proti: zbytočne masívne (vo všetkých ohľadoch), opakovanie bossov, ku koncu rutina

+14

Silent Hill: The Short Message

  • PS5 55
Short Message je taký malý experiment v sérii Silent Hill. Bol zadarmo a trval mi prejsť dve hodinky, tak som sa rozhodol, že si ho hneď zahrám. Príbeh sa točí okolo samovrážd, šikany na škole, depresii a domáceho násilia, takže tak nejak bude vypadať aj druhý svet, v ktorom sa naša mladá hrdinka bude potácať. Tento diel je z pohľadu prvej osoby podobne ako P.T.. Neodohráva sa v Silent Hill ale jednom starom paneláku v nemeckom meste Kettenstadt. Kľudne by som si hru zahral v japončine (alebo teda v nemčine), tá angličtina mi tam nesedela a aj Maya v cutscénach bola predabovaná. 

Short Message mi neprišiel vôbec desivý - je to skôr depresívny walking simulátor, v ktorom sa so stredoškoláčkou Anitou a jej mobilom pohybujete po starom paneláku a hľadáte informácie, čo sa stalo. Zisťujete, prečo si vaša najlepšia kamarátka Maya zobrala život a do toho vidíte krátke cutscény so skutočnými hercami. Budete tu utekať pred monštrom, ktorého totožnosť zistíte až neskôr. Tieto pasáže ma skôr otravovali. Najhorší bol labyrint v úplnom závere, kde ste utekali pred príšerou a zároveň ste museli nájsť 5 fotiek, aby ste si otvorili dvere. Dizajn tohto Anitinho malého pekla je ale vytvorený skvelo, rovnako ako monštrum, ktoré vám bude doslova dýchať na krk a nenechá vás vydýchnuť.

Mojim najväčším prekvapením bolo, keď som zistil, že na hre pracoval Akira Yamaoka a vytvoril do hry skvelú pieseň v závere hry a zvuky. Ďalším známym menom bol Masahiro Ito, ktorý dizajnoval druhý svet a vytvoril monštrum.

Hodnotím ale veľmi ľahko nadpriemerne. Pre mňa to bol taký nemastný-neslaný titul. Niekomu sa bude páčiť, iní nad ním ohrnú nos. Je zadarmo, takže si ho môže zahrať hneď každý a urobiť si názor sám.
+14

Call of Duty: WWII

  • PS5 80
Přiznám se, že můj vztah k sérii Call of Duty je dost pokrytecký. V různých příspěvcích na internetu na COD vlastně dost plivu a spílám jí za nulový posun a kadenci díl/rok. Jednou za pár let si přitom nějaký díl s chutí pustím a vlastně si ho i hodně užiju. A s WWII to nebylo jinak.

Díl z roku 2017 přinesl zpátky bojiště druhé světové války, po čemž fanoušci roky předtím již hlasitě volali. Kampaň je v rámci série opět dost klasika, ale i přes místy krapítek prvoplánový americký patos v příběhu dovede hráče zaujmout. Provede vás po různých bojištích západní fronty a i přes svoji jasnou lineárnost mě jednoduše bavila. Nechybí pro sérii typický tah na branku a nezapomenutelné momenty.

Střelba je již klasicky velice dobře zprostředkována, kampaň obsahuje strhující filmové momenty a příběh i přes svoji povrchnost váže jednotlivé mise do kompaktního celku. Ve WWII na scénu přichází i "schopnosti" parťáků a na vyšší obtížnosti se ta lékárnička od Zussmana občas šikla. Menší výhrady bych měl pouze ke spouštění skriptů a ukládání. V jedné z pozdějších misí se mi například stalo, že hra "uložila" na tak pitomém místě, že jsem měl co dělat abych přes mnohá opakování úkol nějak splnil. I na obtížnost "Hardened" (na Veterána jsem to zkoušel před pár lety a hra byla již místy až nepříjemně nekompromisní) se tak na pár místech dostavila frustrace spojená spíše s designem hry než s mojí schopností/neschopností rozdávat headshoty.

Multiplayer je v WWII stále živý a hratelný. Samozřejmě je zde úskalí, že se jako holobrádek pouštíte do křížku převážně s hráči na 1000. úrovni (a stovkami odehraných hodin), proti kterým se není přirozeně úplně jednoduché prosadit. To však s kvalitou hry příliš nesouvisí a mapy, zbraně i třídy postav jsou v WWII zpracované dobře, byť na mne jakožto občasného hráče působí hra více hráčů vlastně nachlup stejně, jako třeba v MW 2. Mód "Nazi Zombie" jsem zkoušel také, ale zalíbení jsem v něm nenašel. Hra s nezkušenými hráči velmi špatně komunikuje, co se po týmu vlastně chce a nic nepodnítilo moji chuť, do módu případně více pronikat. Momentálně jsem tedy po odmačkání kampaně skončil u oddechového střílení v rámci mulitplayeru.

COD: WWII si ode mne tedy odnáší vysoké hodnocení. Já mám to COD vlastně rád, jen nevím, proč bych ho měl hrát rok co rok a za kampaň na cca osm hodin a dost recyklovaný mulťák solit sedmnáct stovek. I když se mi tak hra vlastně líbí, stále mi přijde její masivní úspěch vůči některým jiným (a zajímavějším) hrám trochu nespravedlivý.

Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 172. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Zábavná kampaň s epickými momenty a bitvami; dobrý pocit ze střelby; podařené mapy multiplayeru; široké možnosti customizace Spojenců; hudba a zvuky

Proti: Velmi podobné předcházejícím dílům ve všech ohledech; omezené možnosti uniforem Osy

+14

Star Ocean: The Second Story R

  • PS5 85
Remake druhého dílu z dlouholeté série Star Ocean byl mojí první hrou z této série, takže jsem byla naprosto neznalá herních mechanik a vůbec celého herního světa. Hned zpočátku mě mile překvapila stylizace a vůbec grafika hry, kdy se 2D postavy v podobě pár pixelů procházely až téměř fotorealistickým světem (což je samozřejmě nadsázka, ale v porovnání s těmi postavami to není špatné srovnání). Některé výhledy mě donutily se zastavit a rozhlížet se okolo sebe, i když ne vždy jsem měla k dispozici volnou kameru, škoda. Na každou novou oblast či dungeon jsem se těšila a potěšilo mě, že jsem se dočkala i větší variability prostředí a neprocházela se tak jen lesy.

Příběh mě chytil už hned na začátku, protože mě zajímalo, jak se to bude dál vyvíjet a jestli si moje hlavní postava dočká šťastného konce, ať už doma či v novém světě. Zpočátku mi Claude nebyl až tak sympatický (to vlastně ani Rena), ale postupem času jsme si k sobě našli cestu. Nechybělo ani pár překvapení v příběhu a ke konci mě to bavilo čím dál více.

Postav, které hráče doprovázejí, je celá řada a některé z nich jsem exkluzivní pro danou hlavní postavu a záleží, koho si na začátku hráč vybere. Tyto postavy jsem více poznávala díky tzv. Private Action, které se sestávaly, ať už z cut-scén či rozhovorů s nimi a na základě mé volby v dialogu se náš vztah mohl prohlubovat či naopak. Popravdě mi ty volby přišly někdy tak náhodné, že jsem se často netrefila a na konci hry jsem moc srdíček s postavami nenasbírala. Ale nijak mi to nevadilo a naopak mě tyto interakce dost bavily a vždy jsem po splnění hlavního úkolu zjišťovala, jestli nějaké PA přibyly či ne. Říkala jsem si, jak v průběhu hry postavy vystřídám, ale samozřejmě jsem zůstala u té původní sestavy (tedy Claude, Rena, Celine, Opera)

Co musí nadchnout každého, kdo rád rozdává body za zisk nového levelu, je zdejší systém různých schopností pro jednoho, bojových dovedností, vylepšování kouzel a útoků či skupinových schopností. Tyto všechny části se dají vylepšovat a často se mi stalo, že jsem zůstala v nějaké oblasti, abych získávala levely a mohla tak utrácet všechny možné body a mohla tak používat nové schopnosti, a to jak v boji, tak mimo něj. Na to jsou navázány i různé výzvy, kdy třeba jsem měla za úkol 10x použít Blacksmithing, což byla také radost plnit. Opravdu jen s tímto systémem lze ve hře strávit plno času a vyhrát si s tím. Navíc se díky tomu dá odemknout plno nových velmi užitečných schopností, jako je třeba skládání hudby, psaní knih či jízda na králíkovi.

Pro mě osobně je největší slabinou soubojový systém, který mě moc nechytl a boje jsem si tak moc neužívala. Kolikrát jsem přes všechny ty efekty útoků či kouzel neviděla ani, co se na bojišti děje, a jen jsem doufala, že z té změti vyjdu jako vítěz. Kolikrát se mi stalo, že zbyl poslední nepřítel, který pobíhal po bojišti a já pobíhala za ním, abych ho porazila, ale nemohla ho trefit, jak přede mnou utíkal. Je fajn, že boj lze i zapauzovat a rozdat útoky, ale to následně proběhne tak rychle, že bych za vteřinu dvě musela pauzovat znovu, takže jsem si jen upravila strategie pro každou postavu a už jsem se většinou obešla i pauzy. Zpočátku jsem měla problém s dostatkem energie na kouzlení a speciální útoky, ale to rychle vyřešila výměna vybavení.

Hru jsem si užívala od začátku až do konce, jen mě překvapilo, jak byla vcelku krátká. Ale je fakt, že se nabízí i druhý průchod hrou za druhou postavu a navíc hra nabízí i post-game obsah, který určitě zabaví na další hodiny.
+14

A Plague Tale: Requiem

  • PS5 85
Byl jsem unešený z atmosféry, temného grafického ztvárnění gotického středověku a celkově ze singleplayerové filmovosti prvního dílu. Takové hry mám u televize nejradši. Sednout si na gauč a ponořit se do příběhového interaktivního zážitku. Druhý díl Requiem nabízí stejný styl hratelnosti. Je potěšující, že v dnešní době v záplavě Live Service/Free to Play her vznikají stále takové hry. I když často prodělají a pak skončí ze znouzectnosti alespoň na PS+ či jiných podobných platformách.

Oproti Innocence nabízí Requiem to samé. Jen se místo severní Francie podíváme do té jižní a dál do středozemního moře. Ponurá temnota středověkého města je vyměněna za více sluníčka, barev a krásné přírody idylického středomoří. Brutální atmosféra prvního dílu je v Requiem trochu rozmělněna. Na druhou stranu si můžete užít znepokojivých a děsivých kontrastů na větší a epičtější ploše hry. Akvitánské vévodství mi někdy chybělo. Jeho prostředí mi bylo bližší. Změna je ale život a stát na místě by byla chyba.

Největší problém prvního dílu byl určitě inteligence nepřátel. Druhý díl se v tomto aspektu značně zlepšil. Jakmile vás nepřítel spatří, můžete mu sice utéct. Bude ale stále bez přestávky a ostražitěji prohledávat okolí. Na druhou stranu má Amicia nové prostředky, jak se nepřátel zbavit. Pokročilejší a smrtící alchymii. Kuš při jejímž maximálním vylepšení nad jinou zbraň není nebo třeba samotného Huga a jeho krysy. Hru jsem dohrál dvakrát. Jednou jako mírumilovný stealth za 25 hodin. Podruhé jako nekompromisní zabiják na nejtěžší obtížnost v New Game+ za 10 hodin.

Zabíjet je tady to nejjednodušší. V některých ohledech je Amicia tak surová, že kam se na ní hrabe třeba Ellie z The Last of Us II. Platinovou trofej jsem tentokrát nedal. Chybělo mi vylepšit alchymistkou vynalézavost na maximum. Nedosáhl jsem na ni asi proto, protože jediná má alchymistická vynalézavost sloužila k brutálnímu zabíjení. Ne, že by si to nepřátelé nezasloužili. Jen se ze mě stal takový vynalézavý Manhunt. Sice se není čím chlubit, ale když je to nejjednodušší způsob průchodu, tak co má hráč dělat.

Nešťastník Hugo. Všude kam on s přáteli a jeho rodinou přijdou, tak jim jdou dřív nebo později po krku. On díky tomu nechtěně a nešťastně rozsévá zkázu i mezi nevinnými a hodnými lidmi. Za mě je to jedna z nejtragičtějších a nejnešťastnějších postav co jsem ve hrách potkal. A přitom je to jen šestileté nevinné dítě. Bylo mi ho opravdu líto. Sledovat jeho postupný a celkový psychický rozklad. Konec není překvapivý. Je nevyhnutelný a celý postup hrou je vlastně takové smíření se s ním. 

Hudbu v závěrečných titulcích jsem si opravdu vychutnal. Vlastně jako v celých obou dílech.

Pro: vylepšená AI, rozšíření herních možností, rozmáchlejší a krásný svět, závěr prostý sentimentu, úžasná hudba

Proti: zabíjení je ten nejjednodušší způsob průchodu, děsivá atmosféra prvního dílu byla lepší, ošklivější postavy

+14

DAVE THE DIVER

  • PS5 95
Co se stane, pokud smícháme 2,5 D subnauticu a farmville? Co vzít to nejzábavnější z obou a přetvořit do jediného titulu.

Dave - potápěč, hlavní postava sedící na pláži, popíjejíce koktaily, když z nenadání se ozývá starý přítel Cobra. Seznámí nás s nápadem otevřít sushi restauraci, kdy my budem zajišťovat ryby lovem v Blue Hole (skutečně existující velké mořské jeskyně, kdy jejich voda je často směsí mořské a sladkovodní).
Dave si vezme vybavení a na lodi spolu s Cobrou se sám ponoří do hlubin Blue hole. Zde začíná naše hlaní činnost, kterou je lov ryb. Podvodní prostředí je velmi rozmanité, proto ze začátku začneme lovit za pomoci harpuny. Průzkumem nalézáme zbraně, které napomáhají se zabitím, uspáním větších i menších ryb.
Ryby jsou členěny dle velikosti, a tak zde nalézáme druhy, které lze jednoduše vzít, kdežto ty větší, jako jsou žraloci, z nichž jen odebíráme maso.

Lov je ohodnocen systémem hvězd, jedna hvězda znamená, že ryba byla zabita a tak dostáváme pouze 1 kus masa. Dvě hvězdy značí ulovení za pomoci harpuny, kdy získáme 2 kusy masa. Tři hvězdy získáme uspáním a sebráním živé ryby, tím maximální počet masa tj. 3kusy.
Samotné ryby jsou zařazeny do ranků, které značí jejich úroveň. Úrovně jsou na šklále od 1 do 9.
Během průzkumu se střetneme i s několika bossy. Tyto souboje jsou náročné a často vyžadují lepší vylepšené zbraně.
Na lodi máme možnost měnit zbraně, po seznámením s Dustym, lze získat blueprinty a vyrábět zbraně.
Ve hře nalezneme možnost vylepšení vybavení. Mezi vybavení se řadí, vzduchová bomba - zvyšování kapacity vzduchu; podvodní schránka - vyšší množství hmotnosti ryb a vybavení; harpuna - zvýšení základního poškození; potápěčský oblek - dosažení větší hloubky a nůž - navýšení poškození.

Pro přepravu větších kusů ryb se nám v průběhu hraní otevře podvodní dron a past na kraby/humry. Ten lze v začátcích využívat jen jednou, kdy po dosažení maximálního vylepšení, lze využít až 3 krát.

Během dne nalovíme ryby, pokud není vyžadováno nočního lovu, ten se odemkne po získání podvodní baterky, kdy lze lovit i v noci. Ve většině případů však budeme večer trávit v restauraci.
Cobra nám představuje svého přítele Bancha, který je sensei přípravy sushi. Ten nás uvede do tvorby jednotlivých porcí, které lze vylepšovat. Zvyšování úrovně porce, znamená získat více peněz za porci a navýšení chuti.
Po vylepšení porcí, které je tvořeno nalovením určitého počtu ryb. Porce jsou připraveny a tak nás čeká tvorba menu, kdy počet porcí je odvislé od hodnoty restaurace.
Hodnocení je tvořeno pěti úrovněmi - bronzová, stříbrná, zlatá, platinová a diamantová.
Tyto úrovně mají vliv na počet hostů, kteří vás navštíví za jednu noc (Doporučuji si zjistit počty, aby jste zbytečně nevyhazovali porce).
Z počátku budeme obsluhovat celý bar pouze sami, avšak to bude pouze do návštěvy prvního vip hosta, kdy po splnění žádosti o speciálního jídla, nabídne svoje služby jakožto manager. Tím dojde k možnosti náboru obsluhy, tím je myšleno jak kuchařů, číšníků tak i zaměstnanců vysílaných pro získávání příměsí do jídel, jako jsou miso, curry, sojovka, sůl atd.
Hra obsahuje několik eventů, jsou mezi nimi návštěvy VIP hostů, kdy připravujeme speciální jídla, souboje kuchařů, kdy se pomocí miniher účasníme přípravou a závěrem tématické večery. Témata se mění a tak jsou hlavním motivem tuňáci, žraloci, krvety či okurky.

Díky VIP hostů dochází k otevření farmy a chovu ryb. Tudíž si budeme pěstovat zeleninu a posléze i ryby.
Chov ryb je mi i po více než 80 hodinách ve hře záhadou, jak dochází k zisku jiker, které jsou potřeba k získání minimálně dvou ryb k jejich množení. Získávání jiker působí velmi nahodile.

Mechanika lovu je triviální, připlaveme a harpunujeme, avšak lze pouze lovit do levé a pravé strany do určitých úhlů. ty jsou v rozmezí +70 až -70 stupňů, takže lovit rybu, která je nad námi či pod námi je nemožné. Ovšem to je asi má jediná vítka, která mi ve hře vadila, nicméně se dá na ni zvyknout.
Samotný lov rozličnými hroty harpuny, které mají uspávací, elektrizující, jedový, poškozující či popalující
(popálení ryby pod vodou? Ano, opravdu lze popálit rybu).

V mém případě jsem hral ps5 verzi, která má podporu ovladače dualsense ,a proto zvuky lovení a plavání jsou implemntovány přímo do reproduktoru ovladače, což je super jen do momentu, kdy jste v konverzaci s přáteli, kdy zvuky ostatní přehlušují, toto lze eliminovat použitím sluchátek.

Hra je neskutečně návyková a strávíte u ní opravdu velké množství hodin, které jsou zábavné, avšak po získání většiny vylepšení na maximální level a nechytání všech ryb na tři hvězdy (Dokončení všech ryb otevře přístup k tajnému bossovi Lusca)

Do hra je aktuálně dostupné Dredge DLC, které je zcela zdarma. V něm lovíme v noci v mlze zmutované ryby, které později večer připravujeme speciálním hostům v kápích. zbytek ryb od nás posléze vykoupí tajmná kapitánka lodi.
V květnu 2024 vychází rozšíření Godzila.

Osobně jsem si hru velmi užil a musím ji opravdu doporučit všem, kteří si rádi zahrají cokoliv jiného.

Platina: 50-60 hodin

Pro: Vysoce návykové, multi-managment, bezplatné DLC

Proti: Žrout času, úhly lovu

+14

Assassin's Creed IV: Black Flag

  • PS5 75
Na to, že má být podle mnohých Black Flag nejlepším dílem série, to zase takové terno nebylo. Z těch pár AC her, které mám za sebou, mi nejpovedenější přijde stále dvojka, i když rozhodně zde hraje roli i nostalgie a fakt, že jsem ji na rozdíl od právě propíraného dílu hrál relativně krátce po vydání. Black Flag nezestárnul úplně elegantně a vedle jasných kladů mi na hře celkem dost prvků i vyloženě vadilo.

Edward Kenway není špatný protagonista. Z podstaty věci jde však o charakter morálně velmi pochybný, s čímž ostatně hra v kontextu příběhu pracuje, a jde rozhodně spíše o antihrdinu než vyloženého klaďase. Pirátská tématika mi není úplně blízká a vzhledem k tomu, že jde prakticky o romantizované zloděje, reálně jsem postavám moc palce nedržel a že se jich konce příběhu dožila jen hrstka mi přišlo fér. Příběh jako takový má své momenty a scénář není špatný, někdy mi však přišlo, že scény hodně zvláštně navazují a některé zvraty či činy postav jsou dost hloupé a nelogické. Příběhu chybí i tah na branku a o Observatoř jde vlastně tak nějak mimochodem… to aby se hra úplně nepustila návaznosti na konflikt Assassinů a Templářů.

Herní plocha je poměrně rozlehlá a sestává se z pár měst a mnoha menších mořem oddělených lokací, mezi kterými nechybí domorodé chrámy, rybářské vesnice či opuštěné oázy. Vzhledem k zasazení do oblasti Karibiku jde o logický tah, málokdy si však zalezete na skutečně pozoruhodné budovy či místa a vlastně není moc po čem šplhat.

Největším tahákem jsou rozhodně námořní bitvy a plavba lodí po moři. To se vážně povedlo a i u takhle staré hry jde o krásně atmosférický zážitek. Brázdit moře s kormidlem Kavky v rukou za popěvků posádky je parádní zážitek a námořní bitvy zpočátku dokáží být zábavné i napínavé díky dobrému ovládání lodě samotné a jejich zbraní. Nebyl by to však Ubisoft, kdyby vás i ty zábavné věci nenutil dělat tak dlouho až zábavné být přestanou, což platí i pro námořní bitvy, zejména pokud se budete snažit splnit i stereotypní vedlejší aktivity. Po odehrání Black Flag mi nápad postavit hru pouze na lodích tak jako v Skull and Bones (AAAA!!!) připadá ještě hloupější, než původně, zvlášť když mají být některé mechaniky v uvedeném ubisoftím průšvihu dokonce ještě zjednodušené. Třeba bez šermovaček na palubě nepřátelské lodi si to nedokáži dost dobře představit i když i tady po nějaké době přichází ke slovu stereotyp, jelikož ani Black Flag nenabízí kdovíjak komplexní soubojový systém. Bambitky jsou ale fajn, to zase jo!

Hlavní mise občas přijdou s nějakým tím zajímavým nápadem, jejich náplň je však většinou poměrně stereotypní. Velmi často se opakuje nutnost někoho sledovat či vyslechnout hovor postav z poza rohu. Občas je to lahůdka i díky frustrujícím momentům, kdy Edward skočí někam, kam jste nechtěli a není to tak úplně vaše vina jako spíš rozmar trochu nešťastně vyřešeného ovládání.

Za zmínku rozhodně stojí i absurdní umělá inteligence nepřátel, kteří jsou regulérně retardovaní. Hlavně zpočátku mi lobotomické chování nepřátel, kterým jste právě prakticky před očima zabili parťáka až rušivé. Lokace jsou nepřátel bez mozku zbytečně přeplněné. Daleko víc by stealth hře slušel nižší počet nepřátel na smysluplných místech, kteří však na konání hráče reagují alespoň trochu uvěřitelně. Postupně jsem si ale asi trochu zvykl a začal automaticky s demencí nepřátel kalkulovat v hraní samotném.

Poslední zmínku bych věnoval dějové lince v „současnosti“, které mě asi jako jednoho z mála hráčů baví a zajímá. V trochu otravných minihrách jsem tak hacknul všechny počítače abych se dostal ke všem střípkům děje, které hra v tomto ohledu nabízí.

I přes to, že jsem v komentáři vypíchnul spíše to špatné ze hry, není Black Flag ani takhle po letech špatná hra a vůbec ne špatný díl AC (mimochodem, ruce pryč od Liberation, což je regulérně totální s*ačka). Hra však až na námořní bitvy nezestárnula úplně dobře a po vzoru dalších ubisoftích her budete opakovat některé činnosti až do zblbnutí. Víc než co jiného jsem si tak při hraní představoval, jak dobré by mohlo být regulérní pokračování s pirátskou tématikou vydané třeba letos... tedy za předpokladu, že by se o něj postarali lidé s vizí a talentem, tedy ctnostmi, kterých se bohužel většině vývojářských sekcí Ubisoftu dnes již bohužel nedostává.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – "1. Noemova říše:  Dohraj hru, ve které přímo ovládáš loď, ponorku nebo jiné plavidlo plovoucí po vodě nebo pod vodní hladinou." – Hardcore varianta /Hráč ovládá značnou část hry vlastní loď/

Hodnocení na DH v době dohrání: 83 %; 509. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Námořní bitvy; atmosféra pasáží na moři; většina aktivit je zábavná (než vás je autoři začnou nutit dělat podesáté); dabing

Proti: Imbecilní nepřátelé; stealth hra, kde se nedá plížit?; nic moc soubojový systém; příběh má rozhodně rezervy a postrádá "tah na branku"; občas frustrující ovládání

+14 +15 −1

DAVE THE DIVER

  • PS5 80
Takovou chuť na sushi, jakou jsem dostával při každém spuštění této hry, jsem už dlouho nezažil. A to sushi skoro ani nemám rád.

DAVE THE DIVER je celkem svěží a poměrně originální adventurka plná humoru, pop-kulturních odkazů a především ryb. Samotný Dave, sympaptický pohodář v neoprenu velikosti XXXL, se během dne snaží nalovit zásoby na večerní otevření restaurace, kde po nocích navíc pomáhá za barem. Hra tak dobře rozbíjí nebezpečí repetitivní hratelnosti mezi průzkum hlubin zátoky a sběr ryb, a posléze vás nechá odpočnout u Overcooked-like pasáže, kde svoje nasbírané suroviny následně za pohodové tropické noci proměníte na sumičku zlaťáků a trošku dopaminu. Základní loop na začátku funguje velmi dobře a hra je až nebezpečně chytlavá. Postupně odemykáte nové možnosti a hlavně také nové herní mechaniky, kterých bylo pro mě až překvapivě hodně. Správa restaurace se najednou rozroste o nábor zaměstnanců, zahradničení, chov ryb, dokonce otevření nové pobočky. Nebudu lhát, nic z toho mě ale nad rámec základní hry nijak zvlášť nebavilo. I když oceňuji do kolika žánrů her a prvků hratelností DAVE THE DIVER zabrousí, nemůžu říct, že by mě jejich kvalita nějak oslovila. Spíš mi to přišlo jako vzorky her, co bývaly na CDčkách v cereáliích. Na druhou stranu je asi fér uznat, že většina povinných odboček do těchto žánrů je velmi krátkých a už se nikdy neopakují, nebo jsou prostě nepovinné, takže to není problém. Hra vám bude předkládat nové mechaniky prakticky celou hru, a to až do úplně poslední minuty posledního bossfightu. Když jsme u toho, hra skutečně předkladá větší množství bossfightů, které jsou teda nahoru dolů. Některé jsou zábava, jiné díky nestandardnímu ovládání spíš opruz. Tak jako tak, jsou vždycky krátké a ten finanční výdělek, co vám přinesou na herní konto, za to nakonec stojí.

Po vizuální stránce hra vypadá krásně. Klasický pixelart se mísí se standardní grafikou nebo rozpixelovanou fullscreen grafikou, která vyniká hlavně při vtipných a krátkých cutscénách. Hudba je taky příjemná, i když se po čase začne trošku oposlouchávat. Uvítal bych možnost přepínání hudby při hraní. Ta jde přepínat jen v přehrávači na lodi a volba se zruší po odložení telefonu... škoda.

Příběh mě moc neoslovil. Většina úkolů je už z podstaty věci prostě a jen fetch quest. Nepomáhalo ani to, že občas najdete nějakou věc, kterou ale nemůžete sebrat, dokud to nedostanete přikázáno v hlavním úkolu a pak se musíte na místo vrátit. Navíc jsem měl celou dobu pocit, jako by hra vznikala v early-accessu a s každým novým patchem nabíral příběh trošku jiný směr. Příběh jsem bral spíše jen jako nezbytnou kulisu.

Kolem a kolem, DAVE THE DIVER byl fajn, nějaké výtky by se našly, ale i tak jsem si hraní pár dní užil a mám podezření, že mi jen díky této hře sushi chutná o trošku víc.

Pro: Grafika, humor, základní hra, originalita

Proti: Příběh, vedlejší herní mechaniky, minihry

+14

Days Gone

  • PS5 85
Žádné hře jsem nekřivdil tolik, jako právě Days Gone. Před vydáním na mě hra působila jako prostě další zombie hra s vykradeným Darylem z Walking Dead a když po vydání hra sesbírala na PS exkluzivku celkem mizerné sedmičky, bral jsem to jako doklad toho, že tady vážně není moc o co stát. Hra si však během uplynulých let vytvořila prakticky kultovní status a i jeden můj dobrý kamarád na ni nedá dopustit (jo, co jsme se na tohle téma na nakrákali během nekonečných nočních). Nakonec jsem se tak do Oregonu vydal i já v rámci letošní výzvy a tímto se musím autorům omluvit. Z Days Gone se totiž vyklubal vlastně až skvělý zážitek, kterému exkluzivní devítkové hodnocení uteklo jen o kousek.

Hra si vás získává pěkně postupně. Sice už první dojmy ze samotného hraní byly pozitivní, ale pár věcí mi přesto vadilo. Předně mě vlastně moc neseděl mnohými zbožňovaný hlavní hrdina Deacon, jehož dabér mě svým občas nesmyslně afektovaným projevem vytáčel (na lidské nepřátele třeba kolikrát huláká jak smyslu zbavený). To se však postupně změnilo, afektovaných výlevů ubylo (nebo jsem je už tolik nevnímal) a já si začal kromě světa velmi užívat i postavy a příběh.

Nalijme si čistého vína, příběh je poměrně velké klišé a „zvraty“ budete spolehlivě odhadovat dlouho dopředu. To, co by ve filmu už vůbec nefungovalo, jsem však videohře bez problémů odpustil. Díky značnému prostoru se totiž se četnými postavami máte možnost důvěrně seznámit a i když jsou možná některé z nich trochu šablonovité, stejně jsem si příběh řekněme od příjezdu do Lost Lake začal opravdu dost užívat. Scénář sice trochu zaskřípe, ale jako celek vše funguje velmi slušně a na hru budu i v tomhle ohledu nakonec asi celkem dlouho vzpomínat. Chemie mezi hlavním hrdinou a kladnými i zápornými postavami skvěle funguje.

Zasazení do amerického Oregonu na mě před vydáním rovněž působilo nezajímavě a tuctově, avšak hra mě přesvědčila o opaku. Prostředí je až překvapivě pestré a díky velmi slušnému grafickému zpracování i moc pohledné. Každá z oblastí je specifická a mapa nabízí mnoho pamětihodných míst. I  přes velmi slušnou rozlohu mapy jsem až na pár míst neměl pocit, že procházím přes neustále recyklované lokace. Paráda!

Soubojový systém se rovněž velmi povedl a střelba z některé z četných zbraní do hord nemrtvých i příslušníků nepřátelských frakcí je krásně uspokojivá. Maličko by chtělo snad jen upravit ovládání. Při vybírání pastí, vrhacích předmětů či léků ve víru boje občas vyberete něco trochu jiného, než bylo původně v plánu. Asi jako každá openworld hra vás i Days Gone nutí některé aktivity opakovat, díky zakomponování do příběhových událostí to zde však funguje poměrně dobře a mě vlastně ani po mnoha desítkách hodin nevadilo, když mě nějaký jeliman zase vyslal vystřílet nepřátelský tábor. Do hratelnosti autoři skvěle začlenili také motorku a já za celou hru ani jednou nevyužil možnost rychlého cestování. Ovládání Harleye se povedlo a vylepšení jsou znát. Díky nutnosti motorku opravovat, shánět do ní palivo, ale i jiné předměty pro výrobu, dokázali do hry autoři zakomponovat tak akorát surival prvků, abyste měli pocit, že vám hra nedá nic zadarmo. Nutno však podotknout, že bez alespoň základního vylepšení se do motorky vejde snad náprstek benzínu a skoro po vyjetí každého kopce abyste se už zase poohlíželi po kanystru.

Ke zpracování zombie apokalypsy přistupuje Days Gone relativně podobně jako již zmíněný Walking Dead. Nejde však naštěstí o ubohou vykrádačku, a i kdyby, tak bych se nebál říct, že jde o nejlepší „Walking Dead hru“ všech dob. Ze zmiňovaného seriálu stanice AMC (ze kterého je mimochodem teď už regulérní sračka) si hra bere spíše prvky soužití mezi přeživšími. Zdejší podoba nemrtvých je totiž daleko rychlejší (takový střed mezi Walking Dead a World War Z) a střety s obrovskými hordami, které mohou čítat až několik stovek smradlavých hnusáků, jsou jedním z vrcholu hry.

V Days Gone mám momentálně nějakých sedmdesát hodin a ještě pár hodin přidám, kupodivu se stále necítím být zdejším světem přehlcený a ještě zbývá pár hord k deratizaci. Z původního nezájmu a  skepse se tak zrodila skoro až láska a nebýt divného navazování skriptů (zejména při opravdu častého volání přes vysílačku), občas afektovaného Deacona a toho, že nemrtví svými šílenými počty v noci hráče kolikrát prostě regulérně jen otravují, bylo by to skoro na devítku. Volání po druhém dílu jsem dříve nerozuměl, teď se řadím mezi ty, které taky mrzí, že se do zamořeného Oregonu už asi nepodíváme. 

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – "2. Láska nebeská:  Dohraj hru, ve které uzavřeš manželství s jinou postavou, která se ve hře vyskytuje." – Hardcore varianta /Hra obsahuje scénu, kde si hlavní hrdina Deacon bere za ženu Sarah v kostele. Ta má být mrtvá, ale přibližně ve dvou třetinách hry ji Deacon najde a jejich vztah se v rámci příběhu dále vyvíjí./ – tímto prohlašuji letošní ročník za splněný!

Hodnocení na DH v době dohrání: 81 %; 189. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Hordy nemrtvých; zábavný příběh i postavy; povedený soubojový systém; zpracování Oregonu; motorka; lehké survival prvky; skvělá grafika a ozvučení

Proti: Občas divné navazování skriptů a nějaký ten bug; afektovaný projev Deacona v některých situacích působí divně; osamocení nepřátelé v noci občas zbytečně otravují

+14

Cuphead: The Delicious Last Course

  • PS5 95
Ak by som mal svoje pocity vyjadriť stručne, tak asi takto.

Na úvod by som chcel povedať, že hoci Cuphead nepovažujem za najťažšiu hru na svete, tak psychicky ma dokázala vyčerpať viac než akákoľvek iná. Predsa len... aj tie najťažšie hry obsahujú aspoň nejaké pasáže, ktoré nie sú tak hardcore a kde si človek môže vydýchnuť. Cuphead nič také nemá.

Ani v DLC sa mi to neprejedlo, ale je fakt, že psychicky ma to vyšťavilo ako citrón. Pôvodne som si po skončení základnej hry chcel dať DLC až po menšej regeneračnej pauze, ale keďže je hra dosť založená na muscle memory, obával som sa, že mi ovládanie „vyšumí z prstov“ a následne sa do hry budem zase ťažko dostávať. Takže som si to pekne krásne odtrpel prakticky hneď po skončení main game. *Strýznený povzdych*.

Tvorcovia nenechali svojej povesti nič dlžní a pripravili si pre hráčov poriadne tuhých bossov, z ktorých skoro každý by obstál ako záverečný boss v hlavnej hre. A porazenie každého z nich mi trvalo dlho. Veľmi dlho. Bolo to cca tri a pol hodiny sústavných pokusov na jedného bossa. Ten finálový bol potom tak hardcore, že ma takmer dohnal k psychickému kolapsu.

Trochu podozrievam tvorcov, že pri ňom popustili uzdu svojmu sadizmu a spokojne sa chechtali, ako to hráčom zavarili. Objektívne je to skvelý boss, ale proste som ho obdivoval a nenávidel zároveň. Ale tak to už v podobných hrách býva.

Po grafickej stránke je hra opäť nádherná. Postava Ms. Chalice bola fajn a jej schopnosti sa hodili hlavne na nepovinných minibossov. Hra má opäť parádny soundtrack a celkovo opäť ide o prepracovaný kúsok, ktorý vám do žíl vženie taký nával endorfínov, až sa vám bude točiť hlava. Takže som si to opäť užíval, obdivoval, trpel, nadával a napokon pociťoval slasť z víťazstva. Skvelé. Ale som fakt unavený...

Pro: noví bossovia, skvelá grafika aj hudba, náročnosť

Proti: občas to bolo také ťažké, že som mal pochybnosti, či to vôbec zvládnem

+14

The Last of Us Part II

  • PS4 100
  • PS5 100
Super hra, která by si určitě zasloužila nějakou cenu ohledně grafického zpracování. Líbí se mně motiv příběhu, který je zase jak je zvykem u Naughty Dog vysoce nadprůměrný. Grafika je opravdu skvělá a takovou jsem dlouho v žádné hře, co jsem hrál neviděl. Mimika v obličejích postav a to ne jen v cutscénách, kde je tak realistická, že poznáte jakou emoci postava má i bez toho, aby něco říkala nebo třeba plakala, tak i v gameplayi, kde je mimika taky výborně udělaná. V gameplayi to jde nejvíce vidět, při tichém zabití nožem Ellie. V jejím obličeji jde vidět ta vynaložená síla k zneškodnění protivníka, ale mimika jde vidět i při pouhém postávání a nicnedělání. NPC jsou o proti první hře zase o několik levelů výš, jsou perfektně zpracované a chovají se realisticky, volají na sebe svými jmény, a reagují na to, když někoho ze své skupiny uvidí mrtvého. Nepřátelé Vás dokážou i skvěle obklíčit až tak, že je někdy i těžké jim proklouznout. Nakažení jsou identičtí jak tomu bylo v prvním díle, jen třeba clickeři mi přišli o něco citlivější na zvuk a snáz Vás můžou najít než tomu bylo v první hře, ale to se mi možná jen zdá. (Spoiler k předem oznámenému druhu nakaženého Nové typy nakažených mě překvapili. Jeden je Shambler, s kterému se muselo zase přistupovat jinak než k ostatním typům nakažených. Určitě není na škodu, že ho do hry přidali. Jako svůj útok ze sebe vypouští jedovatou kyselinu, ve které se můžete udusit ). (Spoiler k neoznámeným druhům nakažených Druhý a jediný neoznámený druh nakaženého mně dal pěkně zabrat, neoznačil bych to jinak, než, že to byl boss fight. Je to taková velká slátanina všech možných nakažených dohromady a myslím si, že je v celku i povedený. Boj s ním byl zajímavý v tom, že se na něj spotřebuje snad vše, co máte u sebe. Tím pádem je boj dost těžký a až jsem ho konečně na tak čtvrtý pokus dal, říkal jsem si, že od tam chci už konečně pryč).

Druhou část hry se hraje za Abby. S Abby se mi ze začátku moc hrát nechtělo, protože jsem ještě nevěděl co ji k zabití Joela vedlo. Po prvním jejím flashbacku, mi to bylo jasnější a začal jsem chápat, proč to udělala, ale pořád jsem cítil soucit k Ellie a bylo mi docela proti srsti na Ellie útočit.
Příběh je zpracovaný dobře, nějaký chybičky by se tam našli. A jak si některá část hráčů myslela, že ta hra bude nějak potlačovat určitou orientaci, tak se opravdu spletl, nic přehnaného tam není. Líbili se mi i občasný pohledy do minulosti, které hru oživili a dávali ji i tu světlejší stránku a pozitivitu, jako třeba hezké slunečné počasí, o proti zamračenému a deštivému Seattlu. Uprostřed hry trochu zaostává tempo příběhu a je tam převaha gameplaye, je to asi i tím, že jsem dost prozkoumával, abych byl dostatečně vybavený do boje, ale myslím si, že i kdybych tolik neprozkoumával, tak by tempo nebylo až o tolik rychlejší. Celkově se mi hra líbí, hlavně graficky, technicky a i ten příběh byl skvělej. Takže můžu říct, že druhý díl The Last of Us je prvotřídní hrou s výbornou hratelností, skvělým příběhem, který si na plno užijete a grafikou, na kterou se i po celé hře nedokážete vynadívat.

NA POPRVÉ - 19-23. června 2020.
Hrál jsem na průměrnou obtížnost.
Hru jsem dohrál za 26 hodin, 18 minut, 47 sekund.

NA PODRUHÉ - 26. srpna - 12. září 2020.
Hrál jsem na průměrnou obtížnost +.
Hru jsem dohrál za 19 hodin, 31 minut, 11 sekund.

NA POTŘETÍ - 25. srpna - 27. září 2024. (PS5 Remaster)
Hrál jsem třetinu hry na zničující obtížnost, zbytek na těžkou.
Hru jsem dohrál za 25 hodin, 23 minut, 52 sekund.

Pro: Grafika, zvuky, hudba, příběh, mimika v obličejích, animace, zábavná hratelnost.

Proti: Pomalejší tempo vyprávění příběhu.

+14 +17 −3