Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Wild Guns

  • SNES 80
Kvůli Wild Guns jsem se do Cabal-like her vůbec pustil a nakonec dohrál i oba tituly které této hře posloužily jako inspirace - Blood Bros. a Dynamite Duke. A jak si tedy samotný Wild Guns stojí? Jde opravdu o titul který si bere nápady z obou zmíněných her, dobře je kombinuje a přidává i něco vlastního. Hra je sice rozdělena na samostatné obrazovky, ale v rámci většiny je možné se mírně pohybovat do stran, díky čemuž hraní nepůsobí tak staticky. Vyskytují se zde i souboje na blízko, ale v menší míře než předvedl Dynamite Duke. Westernové zasazení zase připomíná Blood Bros., ale je obohaceno o sci-fi prvky. Celek tak trochu připomíná Wild Wild West.

Hra krásně vyřešila problém vysoké obtížnosti a s tím spojené opakování řady úrovní dokola. Po první úrovni je možné si zvolit ze čtyř následujících a projít je (a natrénovat) tak v libovolném pořadí. Po dokončení všech čtyř už následuje napevno závěr. Hratelnost také oživí možnost výběru dvou různých postav. Rozdíly sice nejsou zásadní, ale hrálo se mi o něco lépe za svižnější Annie.

Se záplavou nepřátel pomůže i množství power-upů, laso nebo možnost házet dynamit zpět. Hratelnost je celkově velmi dynamická a hráč se ani na chvíli nenudí. Tomu napomáhá i slušná variabilita prostředí a nepřátel. Dalším zpestřením jsou bonusová kola mezi hlavními úrovněmi, hlavně, když se každý bod hodí k zisku bonusových životů. Grafika je moc pěkná a detailní, SNES opravdu ukazuje co umí a prostředí působí krásně živě. Naopak hudba je přinejlepším průměrná a efekty nic moc. Za pozornost stojí pěkně zpracovaný manuál. Celkově je Wild Guns povedenou evolucí žánru a rozhodně stojí za zahrání.
+20

Terminator: Resistance

  • PC 80
Herní výzva 2024 - 2. Láska nebeská

Tak jo, dohrál jsem to a popravdě jsem od toho moc nečekal, ale hra mě mile překvapila. Probudilo to ve mě takové nostalgické vzpomínky, že jsi snad ještě dnes pustím, minimálně první Terminator film. Hra se vlastně odehrává v budoucnosti ve válce proti strojům (Skynetu), což známe právě z filmů T1 a T2. A já jsem do teď ani nevěděl kolik druhů strojů vlastně v tomto universu existuje, dokud jsem si tuhle hru nezahrál. Ten arzenál všemožných zbraní co se tu vyskytuje je fascinující. A ty zvuky výstřelu? To je úplná bomba, jako kdybych byl přímo ve filmu.
Stejně tak je naprosto jedinečný soundtrack, který jenom podtrhuje atmosféru hry, nemluvě také o ikonických tématech, které známe právě z filmu. A nemůžu nezmínit, když v jedné misi máte najít rádio pro jednoho vašeho člena a když ho najdete, už z dálky slyšíte skladbu Burnin' In The Third Degree která je právě ikonická ze scény v baru v prvním T. Tak to jsem úplně zaplesal.
A v neposlední řadě také musím zmínit pár easter eggů na T1 i T2, které opravdu potěší i některé scény dobře známé fanouškům filmů.
Tomuhle všemu ale na druhou stranu, trochu škodí horší AI nepřátel i slabší grafika, ale to se dá odpustit.

Pro: příběh, soundtrack, tématika filmů T1/T2, známé postavy, zbraně, Skynet (stroje, terminátoři)

Proti: slabší grafika, AI nepřátel

+12

The Tiny Bang Story

  • PC 60
Hra, která kopíruje Machinarium, někdy až nestydatě. Designem a grafickými prvky (steam punk, různé páčky, lampičky, skříňky, kolečka apod.), druhy hádanek (herním automatem počínaje a otravným potrubím konče), stylem hudby, dokonce podobným rozložením některých obrazovek(!). Jen je to celé barevnější a veselejší.

Za méně peněz dostanete také méně muziky. Nesetkáte se tady se sympatickým hrdinou (přestože další postavičky tady jsou). Je jasné, že animace by spolykala obrovský kus práce, proto možná byla postavička vyškrtnuta?

Také nečekejte žádný příběh (přestože je v názvu Story). Je to jen luštění hádanek, které jste už x-krát viděli v jiných hrách. Hledání předmětů a puzzlíků dá ale občas trochu zabrat, což je fajn.

Takže sice příjemná jednohubka, která však ve výsledku působí jen jako nápodoba snažící se svézt na popularitě slavné hry. Za to okaté opisování od Machinaria bodíky dolů.
+4

Annotation of Love

  • PC 65
Jedna z nejkratší her, kterou jsem kdy hrála je právě Annotation of Love. Překvapilo mě, že celá hra je jen o třech krátkých levelech přičemž každý level je doprovázený jednou písničkou. Délka písně udávala i délku kola. Ze začátku jsem si říkala, že je to lehoučký a pak jsem se nestačila divit, jak začalo přituhovat. Ke konci prvního a třetího kola jsem si už říkala, že to snad nedám. Druhé kolo bylo nejpohodovější, protože pexasa mi vždy šla celkem dobře.  

Nejméně mi šel hned první level, protože tady jsem měla jen přeskakovat šípy, ale chtělo to dost přesnosti, která mi moc nešla. V posledním levelu jsem se musela chránit před létajícími talíři, na konci to na mě létalo takovou rychlostí, že jsem si říkala, že si rozbiju myš.  

Dominantou hry jsou určitě písničky. Musím říct, že se mi všechny tři líbili a skutečně pěkně dokreslili atmosféru celé hry.

Pro: hudba, jednoduché pojetí, pěkně odstupňovaná obtížnost

Proti: krátké

+6

Bud Spencer & Terence Hill - Slaps And Beans 2

  • PC 80
K téhle hře už asi navždycky budu mít takový zvláštní vztah. Je první hrou, kterou jsem podpořil už na Kickstarteru, protože se mi líbila jednička a jsem samozřejmě velký fanoušek ústřední dvojice. S Kickstarterem ale souvisí i jedno moje zklamání, protože jsem poslal tvůrcům 25€ s vidinou steam klíčů k oběma dílům a umístění svého jména do titulků po dohrání hry. Za pár dní mi přišla zpráva, že přidali i možnost vlastní fyzické kopie za připlacení 15€, takže jestli si nechci svou pozici upgradovat, šel jsem do toho, protože jsem věděl, že krabičku brácha jistě ocení. To vše bylo před 2,5 roky. Nyní jsem hru konečně dohrál a zjistil, že v titulkách nejsem :( Bohužel se tato odměna nepřenesla na mojí úroveň přispění. Takže jsem zaplatil víc, ale hlavní benefit bohužel nedostal, no byl jsem smutný, ale tak snad někdy příště u jiné dobré hry to vyjde ;) 

Hra samotná je samozřejmě zase jízda plná nostalgie. Člověk poznává scény, nebo inspiraci jednotlivými filmy této dvojice, ale je tu i několik věcí, které pochází z jejich samostatných hereckých projektů, což je taky fajn, protože to vždycky daný protagonista patřičně okomentuje, nebo aspoň udělá narážku. Výběr filmů byl pro mě asi lepší než minule, protože tu jsou k vidění zákusky z jejich, dle mého, nejlepších filmů: Jestli se rozlobíme, budeme zlí, Sudá a Lichá, Jdi na to!, nebo Banánový Joe...

Samotný gameplay je mlátička se vším všudy, oba hrdinové mají své schopnosti, Terence Hill je rychlý a mrštný, Bud Spencer je odborník na hrubou sílu a odolnost. Vždycky jsem měl o trochu radši Buda, takže jsem hru absolvoval za něj, někdy příště si třeba zahraju i za Terence. Hra je rozdělena na cca patnáct 15-30 minutových lokací a ty jsou ještě prokládány minihrami v podobě např. převážení banánů, hraní peloty, nebo švindlování u karetní hry. To všechno tak hodí cca 5-6 hodin fajn hraní.

Za celou hru jsem zmlátil odhadem tak 500 chlápků, což je možná číslo, které za svou filmografii zvládli taky :) Asi dvakrát jsem musel hru restartovat, protože se nějaký klíčový nepřítel bugnul a nebylo možné mu ublížit. Opět mám drobné výhrady k vlastnímu scénáři, nebo spíše k dialogům, působí na mě moc dětinsky, ve filmech byly vždycky vážnější. Občas návaznost scén působí až moc na sílu, aby se propojily reálie z 2 filmů. Dabing je ale fajn pokrok, zvolil jsem si italštinu a ač jsem všechny filmy vždycky viděl jen v češtině, tak mě to do hry celkem vtáhlo. Ocenit je nutné i soundtrack, kde je opravdu hodně známých písniček z filmů.

Hodnotím o kousíček méně než jedničku, novinek není tolik a přesto to vývojářům trvalo více jak 2 roky a to už nemuseli začínat od nuly. I přesto má hra pár chyb, které se daly testováním vychytat. No, ale je to pořád dobré hraní se zábavou a nostalgií, to je přece fajn ;)

Pro: Bud Spencer a Terence Hill, odkazy na jejich filmy, soundtrack, nostalgie

Proti: několik bugů, dětinské dialogy, mohlo to být o trochu lepší

+11

Journey

  • PC 60
Hra má nádherný vizuál, mixující Egypt, Tibet, oceán a závratně vysoké industriály (občas připomínající postapokalyptický Portal 2). Ale stačí to? Mně osobně ne. Chybělo mi hodně, že nevím, proč se plahočím k té Hoře osudu. Proto se také na konci nedostavil žádný pocit uspokojení, že jsem se tam konečně dostal. Vlastně žádný pocit. Na rozdíl třeba od Inside, kdy se dostaví aspoň pocit uspokojení z destrukce zrůdné mašinerie i za cenu vlastního života, přestože nemám sebemenší ahnung, o co sakra jde. Nebo The Forest Quartet, který má na konci obrovské "jo ahá", které chytne za srdíčko. V Journey není nic takového, prostě tam ten panáček (uznávám, že s perfektním outfitem) dojde.

Není zde téměř žádná hádanka a i to pramálo, co se cestou vyskytne, je (bohužel) osvěžující. O nějakém hlubším objevování, odhalování tajemství, překonávání překážek a luštění, jak na to, aby se člověk dostal dál, tady nemůže vlastně řeč. Prostě jen jdete a jdete, až tam dojdete. Kolikrát jsem měl i pocit, že se ta hra hraje tak nějak sama, stačí vlastně jen svištět dopředu (případně vzhůru).

Naštěstí hra není tak dlouhá, aby začala vyloženě nudit (jako právě zmiňovaný Portal), cestou stihne vystřídat několik různých exteriérů, potkat kolegu, který záhadně mizí někde vzadu, aby se zase objevil nesmyslně vepředu, a mechanické draky, kteří jsou... no, prostě tam jsou. Cestou dokonce stihne umrznout (a to ještě ani ne vlastní vinou, ale jen záměrem designéra). Onen pokus o abstraktní pojetí archetypální teologie samozřejmě chápu, ale obávám se, že skutečná cesta bude končit spíš tím umrznutím mezi desítkami dalších pomníčků.
+7

The Dark Pictures Anthology: Man of Medan

  • PC 75
Tak konečně se mi podařilo nalodit se na tuhle výpravu a zažít ji na vlastní kůži.

No hned na začátku musím říct, že hra mne celkem bavila. První část byla trochu nudnější, ale jakmile se dostanete na loď, tak v týhle části se opravdu dost vyskytují jumpscary, které jsou dobře udělané a hra dostane dobrý spád.

Jenže pak se tempo zase zpomalí a tak už to bude do konce jako na houpačce, kdy někdy dojdou zajímavé pasáže a někdy nudnější. Je škoda, že si hra neudržela konzistentní tempo, určitě by to tomu prospělo. Ale příběh jako takový mne celkem bavil, ale zase není to úplně nic originálního, ale jako vymyšleno to bylo zajímavě.

Co se týče hratelnosti, tak ta se moc nepovedla. Můžou za to i pohledy kamer, které se přepínají a někdy dost nešikovně, naštěstí v důležitých pasážích kamera je ok, takže se to týká jen při pohybu postav. Stejně tak jako QTE, kterých není zas tolik, ale některé zvláště ty, kde mačkáte určité tlačítka jsou fakt špatný a musíte se opravdu hodně snažit aby jste to splnili jak chcete. To trochu i kazí zážitek jelikož i kvůli tomuhle to může dopadnout hůř než myslíte.

Ale jinak je to fajn, hra určitě navádí ke znovuhratelnosti a tady mi to nevadí a určitě aspoň jednou znovu je to potřeba projít protože možností a rozhodnutí, které mají dopad je tu celkem dost a to se cení.

Grafika je stejná jako u ostatních her tohoto studia, tam není o čem. Mne se grafika líbila i když některé animace postav jsou dost krkolomé zvláště v akčních pasážích působily pohyby dost divně.

Jinak pokud neholdujete trochu béčkovějším příběhům a QTE hrám, asi vás tento počin nepřesvědčí o tom, že je to něco co si musíte zahrát. Ale pro lidi jako jsem já by to mohlo posloužit. Hra není zas tak dlouhá, jen pozor, cena je pořád celkem dost vysoká, je lepší to vychytat ve slevách, bundlech apod.

Pro: postavy, příběh, znovuhratelnost, rozohdnutí mají dopad, první půlka má hororovou atmosféru, loď je dobře udělaná

Proti: nešikovná kamera, ovládání, QTE, příběh ke konci už působí odfláknutě

+7

Return to Grace

  • XboxX/S 65
Jestli mi něco na nervy rozhodně nepomáhá, tak to je kontrolované dýchání a máchání rukama. Obou činností jste ve hře nuceni se účastnit, a to dokonce „empatií“. Kromě tohoto excesu se jedná o docela příjemné putování komplexem, ve kterém se skrývá umělá inteligence, a záhada jejího zmizení. Narativem poháněné FPS hry bez akční složky často padají na hubu svým kostrbatým ovládáním. Zde se naštěstí podařil najít balanc, který umožňuje proplout jednotlivými lokacemi bez záseků a frustrace. Hlasové výkony jsou povedené, grafika sice jednoduchá, ale vkusná a neruší. Ohledně nějaké hudby si vlastně nic nevybavím, takže pokud tam nějaké byla, tak byla hodně v pozadí, ale zároveň neiritovala. Sem tam je nabídnuto nějaké rozhodnutí, které ovlivní spíš jen dialog. Logické hádanky jsou jednoduché, a lze je i přeskočit. Return to Grace je jedna z mnoha. Naštěstí těch lepších.

Pro: hratelnost, dabing

Proti: příběh nemá moc hloubku

+2

Diablo IV

  • XboxX/S 75
Je zvláštní, jak čtvrté Diablo působí podobně, jako jeho dva předchůdci (počítám i Immortal), a zároveň je takové nenápadně své. Skoro bych řekl oldchool, ale starší díly jsem nehrál, tak porovnávám jen dojmy ze screenshotů. Svět je zpracován s grafickým detailem, který potěší – hlavně v situacích, kdy se z donucení pohybujete mezi cíly svých questů, jelikož vás hra obdaruje koněm až poměrně „pozdě“ v průběhu kampaně. Uznávám však, že bez oře jsem se rozhodně pouštěl do častějšího prozkoumávání okolí, a bojoval jsem se skupinkami nepřátel, které jsem v pozdější fázi hry jen rozmetal pod kopyty.

Diablo 4 je jeden z již mnoha pokusů přetvořit zajetou značku v open world, kde se to hemží speciálními místy, které si můžete odškrtávat, a získávat za to nějaké bonusy. Tohle se bohužel velmi rychle ukázalo jako nedobrý nápad. Poté, co jsem v první lokaci vymetl všechny shrines, dugneony atd, jsem se nemohl donutit nic z toho dělat v lokaci následující. Co mi hratelnost kazilo asi nejvíc byly aspekty. Strašně to komplikuje třídění lootu, nutilo mě to odcházet od hratelnosti, kterou jsem chtěl, k administrativě inventáře.

Jako hráč vstupující do hry pracující se sezónami jsem vědomě naskakoval do rozjetého vlaku. Ukázalo se, že ne všechno měl strojvedoucí dobře spočítané. Jak jinak si vysvětlit, že jsem se ve třetině kampaně stal nepřemožitelným borcem, který umíral jen když zapomněl, že na záchod se chodí PŘED opuštěním dungeonu.

Poté, co mi bylo na Redditu vynadáno, že nemít na levelu 55 dohranou kampaň a být zaseklý na druhé obtížnosti, je vrchol sebemrskačství, jsem tedy s brbláním prosvištěl zbytkem příběhu. Obtížnost bossů kolísala neúměrně jejich důležitosti v příběhu. Za celou hru jsem se nedokázal efektivně bránit jedovatým nepřátelům, což je ale určitě zapříčiněno tím, že jsem prostě odmítal strávit ještě víc času alchymií aspektů. Po dohrání příběhu se mi najednou otevřel zcela nový svět sezónního obsahu, který ale nakonec mojí pozornost neudržel. Hratelnostní smyčka není tak poutavá, jako u předchozích dílů. Četl jsem porůznu, že se to dává za vinu neuspokojujícímu množství destrukce a zkázy, kterou může hráč vnést do řad démonů. Něco na tom bude. Já jen mohu říct, že mi to za ten měsíc Gamepassu asi stálo.

Pro: detailní grafika, oldschool vibe, prostě Diablo

Proti: hratelnost omrzí, nezajímavý příběh, Lilith je trapné jméno pro démona

+5

Neverwinter Nights 2: Storm of Zehir

  • PC 75
Hráno v co-opu:

Tak co tohle bylo?

Mám bandu přátel, se kterou hrajeme v co-opu všechno, co se v rámci cRPG žánru namane. Ano, občas se stane, že nějaká hra někomu nesedne a dohráváme pak bez něj/ní, ale že bychom se všichni po pár herních sessionách shodli, že tohle hrát nechceme, tak to tu ještě nebylo. A přitom to na internetech docela chválí, jsou lidé, co tomu narvou 10/10. Proboha proč? Ano, asi si to nezaslouží úplně červený čísla, je to jenom DLCčko, nemůže tak úplně za nedostatky enginu, hra nedostala ani remaster a autoři nejspíš chtěli vyzkoušet více sandboxový styl hry místo příběhového railroadu, ale nedopadlo to.

První problém nastal už při vytváření družiny. Hráči si naimportovali postavy podobně jako při hraní předchozího rozšíření, Mask of the Betrayer, abychom zjistili, že tentokrát se postava pro účely kampaně nijak neupraví. Zůstane jí level, veškeré vybavení, dokonce i schopnosti příběhově vázané k jiné kampani. Postavy se tak musí vytvářet přes lodní deník posádky. Ale to byl zatím jen úsměvný zádrhel. Pro jistotu jen upřesním, že tato kampaň dějově nenavazuje na žádnou jinou hru či rozšíření.

Následně nás překvapila otevřená mapa světa. Storm of Zehir se snaží lehce vrátit ke kořenům žánru, trochu připomíná důkladné prozkoumávání lokací v prvním Baldur's Gate. Příběh samotný vlastně nepůsobí nijak důležitě a družina dobrodruhů jej řeší jen tak mimochodem, zatímco získává bohatství a slávu na Chultanském poloostrově. Hlavní úkolová linie se zabývá obchodnicí Sa'Sani, která se snaží rozšířit vliv své obchodní společnosti. Naše družina tak také dostala možnost zajímat se o obchod, ale se spoluhráči jsme se shodli, že nás více baví zabíjení monster a procházení dungeonů než převážení surovin z města do města. Nabídka šla jednoduše odmítnout a v této části hry, která byla z počátku poměrně zábavná, už o ní nebyla ani zmínka.

S téměř celým prozkoumaným poloostrovem jsme začali cítit, že nějaký výraznější příběh nám prostě chybí. Byla to docela nuda a když nás hlavní úkol poslal portálem (zas a znovu) na známé Mečové pobřeží, tak jsme doufali, že se začne něco dít. Nejenže se však příběh nijak nerozjel kromě nostalgických návštěv známých míst, dokonce nás hra vytrestala za odmítnutí stát se obchodníky. Pro pokračování v hlavní lince je totiž potřeba určité množství obchodních prutů, které se jinak ve hře získat nedají. No a to byla konečná. Dále jsem hru už dohrávala sama.

Jala jsem se tedy zjistit, jak funguje systém obchodování. Naštěstí obchodních prutů nebylo potřeba mnoho, je klidně možné, že jsme je i v nějaký moment hry měli jako odměnu z úkolů, ale některý ze spoluhráčů je prodal. Asi po dvou hodinách jsem pruty získala, aby mě hra naštvala ještě jednou. Přes deník hostů v hostinci jsem smazala postavy bývalých spoluhráčů a měla v plánu dokončit hru sólo, ale jeden z povinných puzzlů na cestě k dokončení hry vyžaduje společníky a nedá se nijak obejít. Naštěstí to už byla poslední překážka, vyřešena opětovným znovuvytvořením družiny, a pak už netrvalo dlouho a Zehirova bouře byla ukončena. Uf!

Pro: Zpracování mapy světa je docela fajn, byť by pohyb po ní mohl být trochu rychlejší

Proti: Systém obchodování, nutnost společníků na jeden moment ve hře, naprosto nezajímavý příběh

+11

The Solitaire Conspiracy

  • PS5 70
Postupem let zjišťuji, že mě virtuální kartičky v různých podobách vážně baví. Nejinak tomu bylo i v The Solitaire Conspiracy, kde jsem se subjektivně možná pobavil i více než na konečných 7/10. Objektivně je však třeba uznat, že je to vlastně pořád "jen" Solitaire a většina té omáčky "navíc" je vlastně spíš nic moc.

Autor Mike Bithell (jeho Thomas Was Alone mám velmi rád) se na karetní klasiku pokusil nalepit příběh odvyprávěný částečně v live action sekvencích, přičemž hlavní roli si pro mne překvapivě střihl Greg Miller z IGN (jinými slovy, ideální kandidát do příslušné sekce aktuální herní výzvy). Na kartičky je však děj naroubován jen velmi neohrabaně a vlastně to vůbec nedává smysl. Není navíc vlastně ani trochu zajímavý a působí tak absolutně zbytečným dojmem a spíše otravuje než baví.

V jednotlivých "misích" hrajete klasický Solitaire s tím rozdílem, že karty "J", "Q" a "K" tvoří agenti některé z frakcí, z nichž každá má unikátní schopnost. Jedni tak mohou na vršek řad vytáhnout karty s určitým číslem, další seřadí řadu pěkně podle hodnoty a podobně. Jsou i agenti se schopnostmi, které většinou nadělají daleko více škody než užitku a o vyváženosti tak nemůže být ani řeč, což však není ani účel. Kampaň je naroubována na mapu světa, ze které vybíráte libovolné mise s přednastavenými frakcemi agentů. V základní obtížnosti stačí úroveň jen dohrát a zcela tak absentuje výzva. Za bonus v podobě pár XP navíc lze však spustit level s omezeným počtem tahů, což je daleko uspokojivější zážitek.

No a to je tak nějak celé... nechybí možnost volné hry, kterou však zkusíte tak možná jednou a frenetická časovka, která prověří rychlost hráče. Nakonec jsem to v ní doklepal až do 15 úrovně a platina tak padla (hurá!). Hra tak zabaví maximálně na deset hodin (spíše o něco méně). Twist v podobě schopností agentů je fajn, v jádru je to však pořád desetiletími prověřený Solitaire s nic moc omáčkou okolo. Jestli je to dost, si musí rozhodnout každý sám.

EDIT 10/8/2024:  Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 4. Tenkrát v Hollywoodu: Dohraj hru, ve které vystupují živí herci. " – Hardcore varianta / Příběh hry je vyprávěn pomocí četných live action sekvencí./ 

Hodnocení na DH v době dohrání: 67 %; 5. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Příjemné vizuální zpracování; proměnné barevné filtry; schopnosti agentů; lety prověřená hratelnost zde funguje

Proti: Příběh je nezajímavý a v kontextu karetní hry vůbec nedává smysl; vlastně jen Solitaire s pár speciálními efekty J,Q,K karet

+8

Twelve Minutes

  • PC 70
Po seriálu Za Rozbřesku, kde hlavní představitel prožívá ten samý den dokola, jsem dycky si chtěl zahrát i hru s takovým námětem a po dlouhém čekání jsem se i díky výzvě k ní dostal.

No, řekněme si to narovinu, mohlo to dopadnout i lépe, ale i hůře. Co určitě stojí za pochvalu jsou 3 hlasy herců, kteří propůjčili své hlasy postavám. Ne, že by teda jejich výkon byl na Oscara, ale je fajn slyšet Dafoův hlas. Je pravda, že Maccavoye jsem fakt nepoznal, ale co se týče tohohle aspektu, to bylo na jedničku.

Jenže teď se dostáváme k samotnému hraní. Hrál jsem to na ovladači a ovládání se relativně dalo, nic spešl ani nic co by mne otravovalo, prostě takový standart, hlavní postava dělala to, co jsem po ní požadoval a to svůj účel spnilo. Co byl ale problém, tak jsem narazil na jeden bug, kdy se jedna postava chtěla dostat přes mne, když jsem ležel na zemi a to se muselo vyřešit jen vypnutím a zapnutím hry naštěstí, ale to mne moc nepotěšilo.

A taky mne nepotěšil ten aspekt té opakující se smyčky. Na jednu stranu jsem se těšil, co nového objevím, ale na druhou stranu, když už jsem procházel více příběhem a trochu tušil, co by se mohlo dít, mne to začalo trochu rozčilovat. Zvláště pokud uděláte nějakou věc blbě, zase se vrátíte na začátek a musíte všechny úkony, které jste dělaly předtím, znovu celé opakovat. A to bylo celkem frustrující, jelikož občas těch úkonů nebylo málo. Zvláště když jsem se zasekl a nevěděl jsem jak dál, tak jsem musel zkoušet všechno možný a už chápu tu délku hry, protože jinak by se to dalo zvládnout za daleko menší hrací dobu.

Ale asi chci moc, přece jenom hra je o opakujícím se dnu a to splnila. Příběh mne tolik neoslnil a i když jsou různý konce, bohužel ve mne nedokázal vyvolat pocit, abych si to potřeboval zahrát znovu. Proto to hodnotím jako takovou dobrou jednohubku, ale upozorňuji předem, že je lepší si počkat na slevu protože tahle hra za 20 Euro opravdu nestojí. Bohužel.

Pro: zajímavý námět, pohled zeshora, dabing

Proti: cena, občas frustrující, obsahuje bug, hra se dá dohrát za relativně krátkou dobu, příběh není tak poutavý

+9

Bzzzt

  • PC 85
Plošinovky nejsou žánr, který bych vyhledával nějak často, ale čas od času si nějakou kratší zážitkovou záležitost s důrazem na atmosféru a příběh dopřeju rád. Bzzzt na to jde ale úplně opačně. Je to skutečně retro plošinovka zaměřená na skill hráče, kde příběh hraje spíše až, ne druhé, ale rovnou třetí housle. A upřímně, kdyby to nebyla česká hra a nebyl okolo ní tehdá takový humbuk, asi bych ji i směle ignoroval. A byla by to asi škoda, protože i když asi nejsem typ hráče, který by dokázal tenhle žánr naplno docenit, musím říct, že jsem se bavil. A jakmile jsem překonal krušnější začátky, bavil jsem se opravdu skvěle a dostával se do takového toho úporného herního transu, který pamatuju naposledy z dětství.

Hlavně z toho důvodu, že Bzzzt je fakt skvěle ovladatelný a dost možná jsem nehrál plošinovku, u které bych měl tak přesvědčivý pocit, že mám její ovládaní tak pevně v rukou, jako tady. A čím větší skill jsem ve hře získal, tím lepší pocit z hraní jsem měl a chtěl získávat i maximální score. Bzzzt není lehká hra, ale není ani vyloženě těžká (když jsem ji zvládl i já). Na hráče nečekají žádné vyloženě zákeřnosti, hra pouze vyžaduje svalovou paměť a chce po hráči, aby se každou z 52 úrovní precizně naučil. A právě díky ovládání je toto učení skutečně radost, protože jsem si byl vědom, že každý fail byl můj, nikoli hry. S čímž souvisí i precizní výstavba úrovní, které jsou designované svým tempem pro speed runnery a zpravidla nejlehčího průchodu jsem docílil vždycky, když jsem okamžitě vyrazil a držel se zamýšleného tempa.

Příjemným osvěžením byl shoot 'em up level a v posledním updatu Karel Matějka přidal i desítku challenge secretů zapuštěných do původních levelů. Zejména pasáže inspirované původním Arkanoidem nebo Donkey Kongem byly super. Dokázal bych si představit v případném DLC nebo rovnou pokračování takových hrátek i více.

Dohráno na Normal na 100 % za necelých 12h (bez insane achievementu, masochista zase nejsem).

Pro: hratelnost, ovládání, férová výzva, grafika, chytlavá hudba

Proti: příběh a dialogy

+19

Dynamite Duke

  • SegaMD 50
  • Arcade 70
Třetí dokončenou hrou ve stylu Cabal v řade je Dynamite Duke. Zasazení je opět vojenské, ale s roboty a kybernetickými zlepšováky navíc. Na rozdíl od Blood Bros. se tentokrát dočkáme dostatku novinek. Celkem devět úrovní už není rozděleno na statické obrazovky, ale plynule se posouvá. Hra tak evokuje dojem pohybu přes nepřátelskou základnu, tunely nebo laboratoř, podobně jako Operation Wolf. Na druhou stranu mají scény méně zničitelných objektů.

Samotná akce je také trochu opatrnější díky omezené munici, kterou lze naštěstí získávat z beden a některých protivníků, stejně jako lékárničky a power-upy. Výraznou novinkou jsou souboje na blízko. Občas se některý protivník přiblíží a zkusí vás bodnout, u bossů je to hodně časté. Duke má samozřejmě k dispozici protiúdery včetně extra silných. Po dvou podobných hrách jde o příjemné osvěžení a je škoda, že porty tento prvek využívají minimálně. Z verzí pro Mega Drive a X68000 jsem odehrál jen kousek, oproti arkádě to za moc nestojí. Překvapivá je také o něco nižší obtížnost u arkády a ještě výrazněji u domácích verzí. Jak jsem se třetí podobné hry už trochu obával, tak nakonec příjemně překvapila a udržela míru nenáročné zábavnosti.
+13

Assassin's Creed IV: Black Flag

  • PC 65
Žádnou "asasínskou" hru jsem dosud nehrál a když jsem tak občas koukal na jejich gameplay videa, ani mě to moc nemrzelo. Přišly mi hrozně konzolovité, s podivným ovládáním, nudné a příběhově nezajímavé. Black Flag jsem si tedy kdysi pořídil ve velké slevě, protože jsem měl za to, že by to mohlo být něco trochu jiného. A z části jsem měl pravdu.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že co se odehrává na moři, je hodně povedené a co se odehrává na souši, je o ničem. Alespoň na mě to tak působilo, protože "akrobatickému běhu", což má být hlavní deviza hry, jsem na chuť nikdy úplně nepřišel. Často jsem měl pocit, že hru nehraju, ale že ona hraje mě a občas prostě stačilo držet klávesu pro pohyb vpřed + akrobatický běh a Edward už se o vše bez mého přičinění postaral sám.

To tedy neplatí úplně vždy, protože ač jsou jeho gymnastické kousky efektní a efektivní, nejde mi do hlavy, proč proboha nemám možnost sprintovat bez akrbacie. Tedy bez toho, že by se Edward automaticky pokoušel vylézt na cokoliv, co jen trochu vyčnívá? Zvlášť v pasážích, kdy mám někoho pronásledovat, potichu sledovat (a že takových pasáží je, dokonce i v námořní variantě, kdy se občas "plížíte" s lodí) nebo se plížit bez možnosti odhalení. Takové mise jsem opravdu nesnášel a zatímco stealth hry mám docela rád (zrovna teď hraju ještě třetí Splinter Cell), tady jsem u každé skřípal zuby. Takže mám smůlu, buď musím chodit pomalu jako hlemýžď nebo trnout strachy, abych náhodou nezavadil o nějakou stěnu/dveře/sloup/strom, protože jinak mě strážní uvidí a následuje "desynchronizace".

Navíc ani soubojový systém není kdovíco, prostě stačí zuřivě klikat (nějaké přesné načasování potřeba opravdu není), sem tam zmáčknout E a když je souboj obzvláště vypečený, podržet dokonce i mezerník!

Proto jsem měl mnohem raději části na moři. Jakmile po cca 15 hodinách skončí tutoriál a hra mě konečně nechala dělat si, co chci, mohl jsem se do hry ponořit naplno a užívat si tu volnost. Postupné vylepšování lodě, dobývání pevností, doplňování posádky, rabování ostatních plavidel... to vše mě zprvu neskutečně chytlo.

Jenže zhruba v polovině hry, kdy jsem měl loď vylepšenou téměř na maximu (bez vylepšení, na které jsou potřeba speciální plány, ty se mi nechtělo shánět), se dostavil stereotyp. Všechno se mi tak nějak už okoukalo a fakt, že nemůžu plout 2 minuty bez toho, aby na mě nějaká loď nezaútočila, mně taky zrovna dvakrát na náladě nepřidával.

Do toho je potřeba přičíst ještě takové drobnosti, jakože vzhled mé lodi zůstává totožný (proč se nemůže třeba s narůstajícími upgrady zvětšovat?), možností vylepšení zas tak moc není (v podstatě se "jenom" zvyšuje damage různých děl nebo výdrž lodi) a posádka je mimo přepadávání lodí taky jen kulisa. Na to jsem přišel v momentě, kdy jsem v jedné misi nalákal pronásledující vojáky na svou loď a moje posádka se v klidu dívala, jak jim jejich kapitána tluče parta vojáků.

Tak jsem se pokusil hru co nejrychleji dohrát, jenže spousta hlavních misí se odehrává na souši... a ty mě prostě zoufale nebavily (viz výše). V praxi to tedy vypadalo tak, že jsem přišel domů z práce, umyl nádobí, vynesl koš, vytřel podlahu a splnil jednu hlavní misi v Black Flag. Přičež nejvíc z toho mě bavily právě ty domácí práce, protože u nich jsem mohl poslouchat hudbu nebo nějaký zajímavý podcast.

Z dohrání hry se stala útrpná rutina. Edward mi jako hlavní postava taky dvakrát sympatický nebyl (což byl asi trochu záměr), příběh jsem moc nepochopil, přišel mi zmatený a ani mě moc nezajímal. Jenom jsem se divil, proč autorům přišlo jako dobrý nápad dávat do pirátsky laděné hry hlavní mise odehrávající se v současnosti. Naštěstí jich nebylo tolik, ale i tak. 

Aspoň už tedy vím, že další asínské hry vynechám, protože bych si je patrně užil ještě méně.

Herní výzva 2024 - Nemova říše (HC)

Pro: S trochou nadsázky: vše na moři

Proti: S trochou nadsázky: vše na souši

+17

Halo 3: ODST

  • PC --
V roce 2007 si Bungie vyjednali odchod z područí Microsoftu, výměnou za Halo 3. Ukázalo se ale, že Microsoft chtěl vytvořit pokračování značky a Bungie zahájili práce na dalším dílu (Halo 4, později přejmenováno na Reach). Zároveň se zavázali pomoct s vytvořením hry Petera Jacksona, která ale nakonec nevyšla a Microsoft tak přichystal pro Bungie ještě jeden úkol - datadisk pro Halo 3. Měli na to pouze malý tým lidí vzhledem k tomu, že větší část týmu pracovala na Reach. Plán byl jasný: rok práce, vydání na jaře 2009, účtovat si $30. Slíbit málo, dodat více. Protože ale pro prázdniny 2009 chyběl Microsoftu na Xbox nějaký zásadnější titul, rozhodli se vydání datadisku pozdržet a vydat ho za plnou cenu $60, což na jednu znamenalo větší zisky také pro Bungie, zároveň se ale oni sami cítili provinile, že své fanoušky uvedli v omyl.

Příběh jednotky ODST (Orbital Drop Shock Troopers) se odehrává paralelně s druhým dílem a přestože mám raději komornější vyprávění než mezigalaktické eposy, absolutně to u mě necvaklo. Retrospektiva hře nesluší, příběhy neznámých vojáků mě nezajímaly a nezachrání to ani filijón.

Nově je tady jakýsi HUB v rámci města New Mombasa, který má takový ten sajbrpankovo-desuexovský vibe a slouží jen jako prostor pro odstartování jednotlivých levelů. Atmosféra je hodně noire, všude je tma a bez visoru nejde nic vidět - a to je můj první problém se hrou. Totální tma. Tu může přeříznout jen visor, který nechá obtéct všechny předměty okolo, sám o sobě ale příliš světla zprostředkovat nedokáže. Do toho hraje celkem fajn, ale absolutně se nehodící (píchací) jazz a těch pár přestřelek v rámci HUBu spíše zdržuje od reálných misí.

Velmi rychle jsem si uvědomil, že bych to dohrával jen s nechutí. Obtížnost dost zásadně klesla, nepochopitelně nejde vypnout film grain a co mi pilo krev naprosto monumentálně byla pípající nízká hladina zdraví. Pípá konstantě, pokud zdraví klesne, což u mě vedlo až k úplnému vypínání zvuku.

Tohle nevyšlo, taxnad Reach...
+9

Burnhouse Lane

  • PC 85
Někdy se člověku podaří zahaluzit, překvapí sám sebe a úspěch se dostaví hned napoprvé. Ve většině případů je však nutné vzdělání a praxe.  

Měl jsem kámoše, který se 2x neúspěšně pokusil o sebevraždu. Jako správný přítel na telefonu jsem mu poradil, ať si zabíjení nejdřív vyzkouší na někom jiném. Pak u mě zazvonil, že prej si to jde zkusit na mě. No tak to si zkus a zabiju tě! Rozeřval jsem se a práskl dveřma. Znovu jsem ho viděl až napudrovanýho v rakvi. Napotřetí se mu to konečně podařilo. Chvála Bohu.   

Po smrti svého manžela se rakovinou prolezlá Angie Weather rozhodne spáchat sebevraždu hozením mašle. Už z amatérského vázání smyčky mi bylo jasné, že se jí to nepovede a taky že ne. Smůla pro ni, dobře pro nás. Cesta do hlubin umírající duše právě začíná.  

Stejně jako předchozí zářezy od Harvester Games - Cat Lady/Lorelai - přináší i BURNHOUSE LANE hororově laděný příběh proklepávající psychický stav všech jeho účastníků. Není už tak temný ani depresivní, ale stále má v sobě slušnou dávku bizáru. Velmi rychle se zamotá ovšem k jeho rozmotání není potřeba nic chlastat, píchat, sypat, hulit ani smažit.  

Angie ví, že brzo zařve, ale od neznámé bytosti dostane nabídku, že po splnění pěti úkolů, zařvat nemusí. Při svém putování se dostává mimo realitu všedního dne. Z vidlákova na obskurní místa plná podivných lidiček a zvířátek. Ne každý si chce povídat a ne každé si chce hrát. Krev, samá krev...  

Dialogy nabízejí mnoho možností, jak si svěřenou postavu profilovat. Angie může být hodná, zlá, fikaná, blbá, vtipná, namyšlená, lhostejná... Kromě klasického adventůření není nouze o nervy drásající akci a hopsandu s kouzelnou čičinou.  

BURNHOUSE LANE podává mistrovský výkon v designu hádanek, jejich přirozeného začlenění do herního světa a následného logického řešení, které je zábavné hledat. Po chvíli má sice Angie v kapse zastavárnu plnou zbytečného harampádí, ale jeho použití dává na místě určení vždy smysl.  

Po aplikaci metody 3V (VodhadVodVoka), která je přesnější než metoda 3O (OdhadOdOka), musím zásadně konstatovat. Co se hlavolamů týče, patří BURNHOUSE LANE k tomu nejlepšímu v celé historii adventur. Na Realms of the Haunting se pochopitelně nechytá, ale na bednu se dostane. Všechny "všechno na všechno zkoušej" hovadiny byly totiž automaticky diskvalifikovány.  

BURNHOUSE LANE obsahuje velké množství pěkných nechutností, které ti způsobí šimrung mezi nohama, ať už tam máš cokoli. Věkové omezení 18+ je ale přehnané, protože když jsem si v sedmé třídě koupil první pornočasák, bylo tam napsáno - nevhodné pro děti - a stačilo to. Jeho čtení mi dalo mnoho cenných rad do života. O 5 let později by už bylo pozdě. Než někoho omezovat sociálními konstrukty bylo by pro BURNHOUSE LANE výstižnější - libtardům vstup zakázán. Krvavá Máša sice vypadá jako přerostlá opice, ale ČokoAfro tu není. Týrání ženštin je oblíbená kratochvíle vysmahlýho pánbíčkáře a maso se tu žere i lidské. Varováni jste byli, ale to nejhorší vás teprve čeká, když to přesto zkusíte. Ale copak ty dobytku, jsi zvědavej? Tak jdi do toho!   

Celkový dojem a výsledné hodnocení sráží o ždibec dolů způsob ukládání. Hra se uloží pouze na předem daných místech, kterých je málo, lze je snadno minout a je nutné se k nim vracet. Díky akčním pasážím, kde může čekat nečekaná smrt, je pak nutné znovu řešit už jednou vyřešené problémy. Stane se to sice jen párkrát, ale vždy to dokonale rozbije pečlivě budovanou atmosféru.  

Tak jako tak je BURNHOUSE LANE nejlepší adventura za posledních 10 let a vsadím botu i s ponožkama, že dokud se nerozpadne EU, tak nic lepšího nevyjde. Už aby to bylo!    

Ovšem nesmím zapomenout na labužníky...  

...v BURNHOUSE LANE mi bylo po dlouhé době umožněno sednout si jako žena na záchod a pustit splávek fest. Uchu lahodící tón močopádu byl však patrně náhodně vybrán z nějaké zvukobanky. Místo keramických útrob mísy to totiž znělo jakoby někomu chcala do huby. Podobných eňo ňůňo vypečených momentů je možné najít požehnaně. Stačí mít oči na šťopkách  a nestát a nesrát při zdi. Když už nic jiného, tak tohle prostě chceš zažít. A proto bez remcání v krámu kupuješ a plusem děkuješ.
+8

Warhammer 40,000: Rogue Trader

  • PC 85
Kombinace slov RPG a Owlcat Games jsou zárukou dobře strávených 100+ hodin. Dokonce takovou zárukou, že jsem šla do, pro mě do neatraktivního a v podstatě neznámého, settingu Warhammeru 40.000 a to ještě za plnou cenu. Vyplatilo se to, Owlcat nezklamali.
Jedná se o velmi hutnou hru s obsáhlým lorem, složitými komplexními pravidly soubojů zapříčiněné hlavně obrovskou škálou vlastností a dovedností postav. Díky tomu jsou v pozdějších fázích hry souboje neskutečně zábavné a odměňující, když zvolené buildy charakterů fungují jako mašiny na zabíjení (Heinrix van Calox ftw!) a daří se kombinovat různé podmínky jednotlivých akcí, itemů a skillů do řetězce, kdy ani nestíháte číst výši uděleného poškození nepřátelům. Je to určitě jedna z nejsložitějších her, ne-li ta úplně nejsložitější, kterou jsem, kdy hrála.

Jenom vybírání dovedností při postupu na novou úroveň trvá z počátku klidně i pět minut pro jednu postavu. V aktivní družině jich je šest, další 4 potom čekají na lodi. Úrovní je ve hře 55, takže jsem z celkových 103 hodin reálně mohla strávit kolem 30 hodin (někdy to šlo i rychleji) postupem na vyšší úroveň. Jestli tato statistika o něčem vypovídá, tak rozhodně o monumentálnosti hry anebo taky o tom, že se neumím rychle rozhodovat.

Rogue Trader je udělaná podle klasického Owlcat rukopisu – dlouhatánský hlavní příběh plný různých zvratů, který ale ke konci ztrácí dech, třetí kapitola, která jako by z oka vypadla čtvrté kapitole z Pathfinderu WotR (ugh, už ne prosím), spousta vedlejších questů, ve kterých se nedá moc dobře vyznat, protože deník nefunguje úplně spolehlivě a na mapě se vedlejší questy neukazují, deset úžasných companionů, kteří tvoří epickou retinue a hned bych s nimi zašla na skleničku Amasecu, zábavné, tentokrát tahové souboje střídané nezábavným prozkoumáváním vesmíru a scanováním planet alá Mass Effect, doplněné o neuvěřitelně otravné souboje vesmírných lodí (zlatý management království). To vše zabalené v zabugovaném a depresivním Warhammerovském kabátku.

Je to takový mix Shadowrunu – špinavá budoucnost plná augmentu, mutací, tahových soubojů a hromady textu a létání ve vesmíru jako ve zmíněném Mass Effectu. Někomu to sedne jako prdel na hrnec, někdo jiný by to zase ihned refundoval. Já se většinu času císařsky bavila, nicméně mi předchozí Pathfinder přišel o chlup lepší, hlavně z hlediska znovuhratelnosti.

Tento komentář bych ráda věnovala Charllizemu, se kterým jsme se společně na tuhle hru těšili. Bohužel už se jí nedočkal, ale myslím, že by se ti, kámo, líbila.

Pro: neokoukaný setting WH 40K, společníci, příběh, zábavné souboje, hromady skillů

Proti: bugy, nudné vesmírné souboje, absence ukazatele questů a zbytečné pendlování vesmírem, sodoma gomora třetí kapitola

+14

Tinykin

  • PS5 70
Docela fajn hra pro mladší hráče. S hlavním hrdinou se pohybujeme zmenšení po domě, úkolem je nalézt součástky, díky kterým opravíme raketu a budeme se moci vrátit domů. Žánrově se jedná o sci-fi, v domě se zastavil čas v roce 1991 a pomáhají nám brouci, kteří si zde vytvořili vlastní kulturu. Je tedy otázka, co se to vlastně děje a k tomu i příběh směřuje. A vlastně se mu nedá ani moc co vytknout. 

Hra je rozdělená na levely, v každém je nutné najít součástku k opravě rakety. To ale není tak jednoduché, zdejší broučí obyvatelstvo má vždy nějaký problém, který je třeba nejdřív vyřešit. Například je nutné upéct dort, takže musí hráč sehnat ingredience. Cesta k nim bývá často složitá, přeci jen, když jste velcí jako brouk a musíte najít cestu na polici pod stropem, chvíli to trvá. A tady jsou důležitým prvkem právě Tinykinové, které musíme v každém levelu nasbírat. Někteří mají sílu a mohou nést těžké předměty (každý předmět ukazuje, kolik Tinykinů je třeba, aby byl zvednut, a to platí pro všechny druhy Tinykinů), jiní vybuchují, další si můžeme naskládat na sebe a po nich vylézt. Hratelnostně? Jednoduché, oddechové a zábavné. 

Ve hře sbíráme i zlato, za které si můžeme v každém levelu vylepšit bublinu, hrdina totiž může pomoci ní plachtit vzduchem. Čím více bublin, tím delší dolet. Jinak pád na zem a smrt. Za kterou není absolutně žádný postih, hra ukládá prakticky neustále a po smrti je hráč přesunut na místo, odkud "skočil".

Ve hře nenajdeme žádné nepřátele (jen bacha na masožravé kytky) ani záporáka, je to celé úplně mírumilovné a odpočinkové. Cením nápad, ke hře se hodící grafické zpracování, prostředí plné tajemných míst a detailů i humor. Zkrátka naprosto odpočinková hra. A pokud vám nebylo 15, klidně si 10% přidejte.
+17

Warhammer 40,000: Boltgun

  • XboxX/S 75
V mých 44 letech jsem pro boomer shootery zřejmě ideální cílovka, přesto je Boltgun první hrou z tohoto nového žánru, kterou jsem dotáhl do konce. Když mám na něco podobného náladu, tak prostě zapnu starý Doom, který je výborně hratelný i na současných konzolích. Tady mě ale lákalo zasazení do 40k světa. Ten znám pouze asi z deseti knih Gauntovi duchové, které se mi hodně líbí a postupně se určitě dostanu i k ostatním sériím, které u nás vychází.

Hra samotná je rozdělena klasicky po staru na tři episody po osmi levelech. Zpočátku se mi zdály nepřehledné a občas jsem při hledání klíčů bloudil, ale pak jsem si buď zvykl mebo se to zlepšilo. Graficky je to podle očekávání kopie stříleček z roku 1995, takže vyhovující, hudba správně tvrdá, doprovázená neustálým dupáním našeho Space Mariňáka v brnění. Ten má k dispozici 8 různorodých střelných zbraní plus legendární chain sword. Nepřátel je velké množství - základní vojáci chaosu s různými zbraněmi, různé varianty Chaos Space Marine až po jakési žaboidní potvory, které mi tam moc neseděly, ale později jsem zjistil že i ihle mají v lore Warhammeru 40k svoje místo.

I na medium obtížnost jsem se občas zapotil a pár pasáží vícekrát opakoval, ale dalo se to. Hra mohla být trošku kratší, ke konci jsem už byl trošku přejezen a doufal v brzký konec. Celkově jsem ale od hry dostal co jsem očekával a určitě ji mohu všem staromilcům vřele doporučit.
+10