Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Wild Guns: Reloaded

  • PC 70
Letošní rok jsem si dal předsevzetí, že zkusím držet krok s Retro Klubem a nevzdám to u první hry, která mě z jakéhokoliv popudu začne srát. To jsem ale neměl tušení, že k tomu zlomovému momentu dojde hned u třetí hry letošního roku, kterou si kluci pro klub nachystali.  

Název Wild Guns mě tak bude strašit nejen v posteli, ale i ve tmě, při nákupu potravin…no prostě kdekoliv, kde se budu cítit nesvůj. Budu brečet, nebo se potit nebo prostě budu někde nějak hrozně nasranej stát. Teď už pokaždé budu vzpomínat na hru Wild Guns. Hru, která v rámci Nintenda byla v devadesátých letech zřejmě opravdu považována za klasiku. Ale kde na ní dneska hledat nervy? Kór, když máte doma čerstvě miminko, moc nespíte, jste věčně nevrlí a hledáte každou dvaceti minutovku jak v hokeji, abyste v ní při rozehrání puku na buly stihli co nejvíce a zároveň to dávalo smysl.  

Tady to totiž moc nejde. Jen teda štěstí, že Reloaded verzi nemusíte vypínat, pokud nevypnete počítač, ale padnete jen do úsporného režimu. To hodně pomáhá, ale pravda, pořád je to málo. Při zapnutí hra naštěstí ale nabídne hezký pixel art a podstatu hry, kde si v úvodu vyberete jednoho ze čtyř pistolníků a závislost tak může začít. Mimojiné.

Původní jsou frajer Clint a ranařka Annie. Noví pak jezevčík Bullet a kyborg Doris. Všichni mají speciální vlastnosti a je jen na Vás, kdo Vám nejvíce sedí. Mně to ve výsledku nejlíp stejně šlo za klasiky – tedy za Clinta a pak Annie. Jezevčík Bullet byl k hovnu a kyboržka (můžeme tak říkat ženskému pohlaví od kyborga?) Doris děsně pomalá v útoku. Byť účinná.

No a v tu chvíli začíná přestřelka, která je podstatou hry. Nacházíte se na víceméně neměnné ploše (až na pár výjimek jako je třeba ujíždějící vlak). No a na této ploše se pohybujete, uhýbáte kulkám a snažíte se sestřelit co nejvíce nepřátel. Ten tlak nepřátel je pak pokaždé zakončen nějakým bossem, který ale úplně pokaždý stojí za hovno. No a ve většině případů pak po dvou fázích (dvou různých pozadí) zakončen finálním bossem, který prověří Vaše pohyby a prstoklad na klávesnici. Tedy v případě, že hru hrajete na klávesnici.  

Sympatické na hře je, že si ji můžete s někým zahrát v kooperaci. Já neměl tu možnost, ale věřím, že to může být docela fajn zábava pro zabití pár volných chvil s partou kámošů u jednoho počítače.

Nesympatické na hře pak je, že je její hraní neuvěřitelně k posrání. Hra totiž z podstaty hry neukládá každý postup hráče po vystřílení jedné obrazovky. Ona si počká, až když vystřílíte celou tu oblast – těch je pět a finální šmejd. No, na rovinu říkám, že mi nadobro odešla do věčných lovišť trpělivost s podobnými hrami a bez cheatů bych to nedal. Tak snad mě tady za to nesejmete :-)
+12

Front Mission 2: Remake

  • Switch 65
Po prvním díle, téměř přesně o rok později jsem se dočkal fyzické kopie dvojky této remakované mecha série; přičemž mi hraní vyšlo opět na první letní pobyt na chatě. Ještě že ten Switch mám. Dvojka přichází s řadou menších změn, které přispívají k většímu taktizování, nicméně stále jsem neměl pocit, že by se něco změnilo k lepšímu. Navíc se mi zdá, že se zhoršilo ovládání jednotek, jednou mi hra kompletně zamrzla a celá hra vykazuje jakousi pomalou dynamiku.  

Děj představuje jiné postavy a jiný válečný konflikt 12 let po událostech jedničky v relativně nově vytvořené Alordeshské republice (členský stát OCU, dříve Bangladéš). V předchozích desetiletích byla ekonomika země podpořena díky začlenění do společenství OCU, což znamenalo výstavbu a investici do válečných továren, nicméně po válce na ostrově Huffman Island přestaly mít investice smysl a ustaly, čímž se země opět nořila do chudoby a začala vzrůstat anti-OCU nálada, načež se objevil pokus o převrat, jenž byl zmařen Ashem, hlavním hrdinou hry. O pět let později však opět hrozí další nebezpečí, které může ovlivnit dění na světové úrovni. 

Grafika hry je stejná jako v předchozím díle a hudba také omílá ty samé skladby. Vůbec to celé působí jako DLC k jedničce, takže tentokrát se nebudu příliš rozepisovat. Kampaň obsahuje celkem 30 misí (technicky vzato 33, pokud počítám bonusové finále a dvě ukryté mise, jež se odemykají splněním konkrétních podmínek). Tentokrát chybí kampaň za protistranu, nicméně první polovina hlavní linky se štěpí na několik menších skupin, které se pohybují sem a tam na přibližně stejném území, rozehrávají jednoduchou šachovou partii se záporákem, který vždy přežije a v další misi se znovu objeví, a rozdělují si role, než se konečně všichni spojí do jednoho útvaru v poslední třetině, kdy dochází k zajímavějšímu dějovému posunu a gradaci v příběhu. Je škoda, že demoverze hry končí akorát předtím, než se začne něco dít, takže hře podle mého názoru spíše ubližuje. Celková zápletka, ačkoliv klasického charakteru, není špatná, ale je vyprávěna opravdu hodně pomalu a opět je zpracována stylem osmdesátkových béčkových filmů, takže hra je ve výsledku opravdu spíše pro fanoušky mecha Wanzerů, jež hráč šoupe po čtvercových políčkách na bojišti.  

A právě v ovládání a pohybu jednotek jsem měl po celou dobu hry největší problém.
Za prvé je možno (a nutno) otočit kamerou tak, aby se dal kurzor (na Switchi) posouvat kolmo a vodorovně. Jakýmkoliv šikmým směrem se totiž nedá strefit na požadované místo. Ale kamera se zároveň nedá naklonit do požadovaného úhlu a nedá se odzoomovat dostatečně daleko, aby vznikl vhodný přehled o bojišti, což znamená horší orientaci v prostoru - kolikrát jsem nemohl odhadnout pozici na sobě namačkaných Wanzerů už v druhém plánu obrazovky. Pokud je v cestě nerovnost v terénu, je to ještě o to horší. Jedinou pomůckou je neustálé otáčení kamery, ale je to poněkud otravné.
Za druhé, kurzor téměř vždy přeskakuje políčko, které potřebuji označit, což mi lezlo na nervy až do konce hry. Opravdu nevím, jaký má toto smysl. Že by tvůrci zapomněli, jak se má dělat taktická hra na konzolové ovládání? Ach jo.  

Z pohledu logiky soubojů se také moc nezměnilo. Stále jsem měl dojem, že AI znevýhodňuje hráče proti nepříteli. Špatně se do něj strefuje, nepřítel minimálně půlku střel vykryje nebo se jim vyhne, a naopak se mu daří drtit hráčovy jednotky. Už jsem však tušil, že toto nastane, a tak jsem na začátku nastavil nejjednodušší obtížnost, díky které to pro mě bylo snesitelné. Už po chvíli jsem přišel na to, že mimo ty opravdu nejsilnější kulomety je třeba vybavovat jednotky brokovnicí a plamenometem, a nepřátelské Wanzery se štítem obklopit a ničit ohněm do doby, než se jim zničí štít a až poté se dají efektivně zlikvidovat salvou střel z brokovnice. Ostatní vozidla, tanky nebo letouny už nepředstavovaly takový problém.  

Celkem zajímavou změnou je přidání AP bodů. AP body určují počet akcí u každé jednotky a týkají se pohybu, vyhýbání střelám i útočení. Všelijak se sčítají i odčítají podle toho, jak jsou jednotky blízko sebe, nebo naopak od sebe, a jak jsou aktivní v obraně i v útoku. Platí to i pro nepřítele. Ale upřímně, byl bych se raději bez tohoto systému obešel.
Hra také uvádí systém kámen-nůžky-papír, kdy některé typy jednotek jsou efektivnější proti jiným. Nicméně jsem si nedokázal tyto typy zapamatovat a už vůbec jsem je nedokázal od sebe rozlišit, takže jsem stejně používal tu samou taktiku brokovnice-plamenomet, která asi nejlépe vychází.
Nejlepším zpestřením je pak přidání většího počtu pasivních skillů (navýšení od prvního dílu), které naskakují s levelováním každé jednotky (a s tím i nový systém levelování pomocí „honor“ bodů); ačkoliv to celé působí tak nějak na sílu, protože každá postava může mít asi jen pět skillů a zbytek jde do úložiště. Během souboje s nepřátelskou jednotkou pak existuje určitá malá možnost, že se tyto skilly aktivují, dokonce řetězí za sebou - a občas mě to zachránilo, nicméně mnohem častěji se aktivovaly až ve chvíli, kdy už byl protivník tíměř zničený a nemělo smysl je vůbec aktivovat. Protivník navíc také rád používá skilly a někdy nastávaly tak neférové situace, že jsem musel reloadovat uloženou pozici na bojišti. Určitě je to však se skilly obecně zábavnější.
Změny nastaly i v řídících jednotkách počítačů do Wanzerů. Každá má na výběr asi 4 módy, které se zaměřují na nějakou funkci – boj na blízko, na dálku, a tak podobně, a ve fázi managementu mezi misemi se mohou měnit, což jsem využil pouze v jednom případě, kdy jsem věděl, že budu potřebovat počítač na detekci min - ale ouha, zrovna v tomto případě to vůbec nefungovalo! Tvůrci asi zapomněli pořešit. Ach jo.
Další změnou jsou i přidané týmové souboje 5vs5 v arénách (přísun peněz) - využil jsem toho jednou, když jsem tím potřeboval odemknout skrytou misi. Pak se tu ještě objevuje nová možnost kapitulace protivníka, s níž se mi ale za celou hru nepodařilo popasovat, jelikož vyžaduje velmi specifické podmínky.
A na konec; přibyl vnitřní herní „internet.“ Hráč může mezi misemi navštěvovat různé stránky (fóra), pročítat tajné i oficiální informace a pomocí získávaných hesel odemykat různorodé funkce, nakupovat díly nebo lze i dostat celé Wanzery. Jak se ale dobrat k nejužitečnějším heslům přímo ve hře, je pro mě stále záhadou. Musel jsem využít internetových návodů, abych zjistil, co a jak.  

Celkově vzato ze hry nejsem příliš nadšen a působí na mě dost průměrně (asi se nedivím, že Charllize vždy vyzdvihoval až třetí díl) a navzdory určitým zlepšením si nemyslím, že by se něco opravdu vylepšilo, možná spíše naopak. Příběhové finále nebylo tolik sci-fi jako v jedničce, likvidace Wanzerů probíhá stále stejně s cílem zničit čtyři různé části těla. I přesto jsem se potýkal s nedostatkem zkušeností a žádná z mých 12 jednotek nedosáhla na svůj super skill.
Defaultní nastavení dynamiky soubojů radím změnit – přeskočit bojové animace, které hru dost prodlužují (neustále pomalé kroužení kamery kolem Wanzerů po každém útoku), a nastavit maximální rychlost pohybu jednotek. Po této změně (vlastně až v poslední čtvrtině hry) jsem měl dojem, že hra teprve lépe odsýpá.
A samozřejmě je nutné stále upgradovat jednotky mezi misemi.
Všech 33 misí jsem odehrál za nějakých 40+ hodin a doufám, že ten třetíl díl vyjde a že bude stát opravdu za to. 

Ponámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 40+ hodin
Všechny skryté mise odemčeny

Pro: Mecha; obstojná retro strategie; od prvního dílu více možností v taktice a nastavení

Proti: AI zvýhodňuje nepřítele; kurzor přeskakuje políčka na bitevním poli; na kameru je nutno si zvyknout

+12

Painkiller

  • PC 75
Hra má různorodé a zajímavé levely. Je tu i hodně druhů nepřátel, ale spousta z nich mi přišli jenom přeskinovaní se stejnými útoky. Příběh je hodně jednoduchoučké bečko. Hra má opravdu skvělý a výrazný soundtrack, který hlavní dominantou téhle hry, jelikož parádně doplňuje zběsilou akční hratelnost. Umělá inteligence nepřátel není moc dobrá. Často mají nepřátelé problém dojít směrem k vám a místo toho někde stojí nebo běží do stěny. Boss fighty jsou hodně nezajímavé a nezábavné a úplně hlavní boss fight je extrémně špatný. Zatím se asi z mého textu zda, že těch negativ je poměrně hodně, ale celkově i přes výrazně chyby je tahle hra zábavná střílečka s pořádným adrenalinovým akčním zážitkem. Nakonec musím pochválit český dabing, který mi hodně sedl především díky výběru dabérů.

Pro: Pestré levely, soundtrack, gun play, adrenalinový feeling, český dabing

Proti: Příběh, uměla inteligence nepřítel, boss fighty, nepřátele jsou si až moc podobní

+7

Lil' Guardsman

  • PC 95
Po sklamaní, ktoré mi priniesol Graven , som úprimne dúfal, že ďalší titul, ktorý sa mi dostane do rúk bude otvorením herného roka tak, ako by som chcel. Lil’ Guardsman som sledoval od prvého momentu ako som mal možnosť vidieť trailer a vyskúšať si demoverziu. Moje prvotné dojmy boli každopádne veľmi dobré. Išlo o vcelku neopozeraný námet s veľmi zaujímavými postavami, dobre vymyslenou hrateľnosťou a navyše vynikajúcim zmyslom pre humor. Do plnej verzie som sa chcel ponoriť okamžite, a som vďačný, že sa mi to podarilo. Pretože aj keď rok sotva začal, toto bude určite na jeho konci jeden z mojich najväčších highlightov.

Na úvod si hru trochu priblížime. Lil je dvanásťročné dievča, ktoré spolu so svojim otcom býva v bare „Twisted Sisters“ v mestečku Sprawl. Žije si svoje pokojné detstvo, izbu ma polepenú plagátmi svojich obľúbených kapiel, no toto ráno bude úplne iné, ako všetky ostatné. Jej otec totiž potrebuje nutne ísť staviť na najbližší zápas v goblinballe, aby zabezpečil pre svoju rodinu peniaze. To však koliduje s jeho reálnym zamestnaním. A tak si vyberie svoju dvanásťročnú dcéru ako ideálneho zástupcu. Lil z toho nadšená síce nie je, no rodičom nie je radno vzdorovať, a tak sa musí pripraviť, že ju čaká niekoľkodňová prax, aby zistila, ako funguje dospelácky život.

Námet hry možno nie je úplne originálny (viacero kritikov spomenulo vo svojom hodnotení Papers Please) avšak napriek tomu tvorcovia z Hilltop Studios využili svoj talent, aby z hry vyťažili úplné maximum. Nejde totiž len o to, aby ste určili správne koho pustiť dnu a koho nie. V princípe je vašou úlohou snažiť sa zariadiť čo najlepší výsledok pre vaše mestečko. Občas totiž môže snaha získať viac informácií dopomôcť k oveľa lepšiemu výsledku, než keď sa rozhodnete okamžite, alebo dokopy využijete možnosť, ktorá vám neprinesie žiadny výsledok.

K tomu vám pomáha v prvom rade interakcia so všetkými, ktorí prídu k bráne, no rovnako aj nástroje, ktoré máte uložené vo svojej skrinke. Nájdete tam dekódovací prsteň, detektor kovov, sprej pravdy, rentgenový skener a nakoniec ešte aj parádny bič. Nie vždy sa dajú všetky nástroje využiť, dokonca nimi občas môžete spôsobiť aj celkom slušnú katastrofu. Buď sa čakatelia naštvú a nemajú problém vás zabiť, alebo niektoré zariadenia naopak môžu zabiť ich. Ako príklad môžem uviesť, že upíri sa vám veľmi nepoďakujú, pokiaľ ich budete chcieť skontrolovať skrz váš rentgen. Aby však nástroje fungovali, budete do nich musieť povkladať špeciálne kryštáy, ktoré máte v dvoch variantoch. Kvalitnejšie a nekvalitnejšie. Ako sa ich rozhodnete využiť, a ktoré, záleží už len na vašom úsudku.

Okrem týchto nástrojov však máte k dispozícii ešte jednu pomôcku nesúcu názov Chronometer 3000. Ten vám umožní vrátiť čas, a buď začať celý level kompletne od začiatku, alebo skúsiť len jednotlivo zlepšiť vaše rozhodnutie v určitých situáciách. Občas je najlepšia možnosť rafinované skrytá a je už len na vašej šikovnosti, či sa vám ju podarí odhaliť. Tento vynález je navyše aj veľmi šikovne zakomponovaný do celkového príbehu, čo považujem za veľmi dobrý nápad.

Kde však musím vyzdvihnúť hru ešte viac, ako v celkovej hrateľnosti, tak to bude humor. V prvom rade je treba pochváliť Jillian Welsh za vynikajci dabing pre hlavnú hrdinku Lil. Jej sarkazmus ma často vedel poriadne rozosmiať. No rovnako sa o poriadnu dávku komédie starajú aj všetci ostatní. Scenáristi očividne nemali úctu voči ničomu a vďaka tomu tu máme kvalitne vytvorené paródie na obrovské množstvo televíznych produktov, na ktoré si len spomeniete. Nebudem prezrádzať všetky (aby ste sa mali na čo tešiť), no minimálne nikdy nezabudnem na Chloe, ktorá pôsobí ako Belle z Krásky a zvieraťa od Disney, no očividne sa z nej stala riadna podpaľačka. Ušetrený neostal ani Hamlet, Mandalorian, inšpektor Columbo, no rovnako sa tvorcovia nebránili robiť si srandu ani z typických herných klišé, ako sú napríklad aj úvodné tutoriály, nakoľko postupne už bude Lil mať plné zuby tutoriálovania.

Hudba takisto veľmi dobre zapadá do celého herného kontextu. Vie privodiť tú správnu stredovekú fantasy atmosféru, no rovnako aj tón danej situácie. Hudba vie byť príjemnejšia, adrenalínovejšia, a pokiaľ sa vám podarí nejakým spôsobom opraviť jukebox vo vašom bare, budete si môcť aj jednotlivé skladby kedykoľvek zapnúť. Záleží už len na vás, či vám to stojí za to.

Keď už som tú tému ale načal, povedzme si niečo aj o vašom zlate a nakupovaní. Primárne vaše zdroje potrebujete správne investovať, nakoľko za ušetrené zlato si môžete vylepšiť vaše nástroje v strážnej búdke. Existujú však vždy spôsoby, ako si zaistiť nejaké extra peniaze. Tu už záleží aj na vašom šťastí a tiež talente skonfiškovať predmety, za ktoré môžete dostať solídne zaplatené. So zlatom však treba vedieť správne hospodáriť. Aby ste nemuseli náhodou svoje útraty následne ľutovať.

Pochváliť musím ešte aj dobre vystavanú príbehovú líniu. Je pravda, že je to miestami trochu šialené, no vzhľadom na to, že hra má byť primárne satirickým prevedením fantasy rozprávok, tak tvorcovia odviedli skvelú prácu. Minimálne čo sa týka charakterov, dizajnu postáv a väčšiny kľúčových elementov. Je treba priznať, že hra má momenty, ktoré sú relatívne predvídateľné a rovnako aj účel niektorých postáv vám bude zrejmý dávno predtým, než k tomu dôjde. Samozrejme, však závisí aj od toho, akým spôsobom budete riešiť situácie v strážnej búdke. Niektoré rozhodnutia vám totiž môžu odblokovať aj nové lokality, z ktorých si môžete následne vybrať iné čriepky príbehu. A ak by ste s tou možnosťou neboli spokojní, máte možnosť sa vrátiť späť v čase. Je teda možné, že čo mne prišlo predvídateľné vás môže vo vašej hre prekvapiť.

Postáv je tu veľké množstvo a nenájdem dokopy asi nikoho, komu by som mal niečo vytýkať. Každý si plní svoju rolu dobre, všetci sú veľmi zapamätateľní, majú svoje charakterové črty, ktoré ich robia zaujímavými a nenašiel som tak nikoho, kto by mi prekážal. Na začiatku to na mňa pôsobilo, že možno vzťah Lil s jej otcom Hamishom bude len tutoriálom a viac ho neuvidíme, no vôbec to tak nie je. Dokonca si myslím, že ich vzťah je v dôležitých momentoch nádherne zachytený. Lil mu síce (pokiaľ jej to dovolíte) vie odpapuľovať, alebo sarkasticky okomentovať jeho názory, ale rovnako vedia vyniknúť aj tie srdečnejšie chvíle. Veľa z toho však robí aj už spomínaný kvalitný dabing. Všetci zúčastnení totiž dali svojim postavám dušu.

To je aj jeden z dôvodov, prečo ma hra počas celého hracieho času bavila. Nie je to len počúvanie postáv, využívanie správnych nástrojov a následne potiahnutie páčky, ktoré určí osud daného návštevníka. V skutočnosti je toho pod povrchom oveľa viac a len čaká na to, aby to správne dokázalo vyznieť. Tak ako vie byť hra správne vtipná, tak rovnako dokáže pracovať aj s emóciami a je schopná niektoré scénky poriadne dramaticky vygradovať. Vďaka tomu hra nikdy neupadne do určitého stereotypu, čo ma veľmi teší. Je tu však niekoľko drobností, ktoré podrobím teraz menšej dávke kritiky.

V prvom rade trailery sľubovali, že si budeme môcť poriadne prejsť aj mestečko Sprawl. A hoci to reálne robiť môžeme, tak som si často hovoril, že by mi nevadilo, keby sme mohli jednotlivé lokality navštevovať trochu viac. Hra by tak lepšie využila svoje chvíle, kedy nemusíte sedieť v strážnej búdke. Druhá vec je, že v jednom momente sa z hry doslova stane point-click adventúra, kde budete musieť získať určité predmety na to, aby ste mohli pokračovať ďalej. Celá táto časť je však dokopy len na pár minút a viete ju odbúrať behom chvíľky. Je síce fajn, že na vyriešenie daného problému existuje viacero riešení, no je to trochu zbytočná vsuvka.

Nevadilo by mi ani keby sme mohli viackrát absolvovať nočnú zmenu pri bráne, kde by sme stretávali viac magických bytostí. Vašim manuálom je tam inak kniha, ktorú zrejme používajú hráči Dungeons & Dragons a kde nájdete všetky potrebné informácie o jednotlivých bytostiach. Tieto časti boli jemným spestrením a nevadilo by mi, keby sme si ich mohli užiť viac než len dvakrát. Nebudem však spochybňovať, že to vždy stálo za to. Postavy, s ktorými sa tu stretnete patria medzi absolútne najlepšie.

Čo viac ešte dodať? Pokiaľ ste naladení na kvalitnú satirickú hru, ktorá si nedáva servítku pred ústa, umožňuje vám vziať osud celého kráľovstva do vašich rúk a využiť k tomu niekoľko skvelých vynálezov, Lil’ Guardsman vám vyčaruje veľký úsmev na tvári. Ak by Hilltop Studios niekedy uvažovali o pokračovaní, rozhodne by som sa tomu nebránim a takisto som veľmi zvedavý, s čím sa nám pochvália nabudúce. Klobúk dávam dole, a hoci nenosím ten najkrajší na svete, vôbec mi to neprekáža.
+8

Helldivers II

  • PS5 80
Málokdo čekal jak velká pozornost a zájem se kolem hry spustí, jaké šílenosti hráči ve hře dokážou, a že druzí Helldivers prodají 12 miliónů kopií za 12 týdnů. Ale pro koho vlastně hra je, co se skrývá za o ním úspěchem?

Odpověď je hlad po kvalitních coop hrách, kdy s partou přátel čelíte obrovskému množství brouků či robotů, kdy díky friendly fire dochází k vtipným zabitím vlastních spoluhráčů nálety či špatně hozenými zásobami nebo palbou vlastních věží. Nástrahy tedy nepřináší jen nepřítel ale i spoluhráči.

A to funguje dobře s partou lidí co se znáte a bavíte se, potíž nastane když hrajete s random lidmi tam je to případ od případu. Potkal sem lidi kteří pomůžou a snaží se hrát týmově a pak i pravý opak co hru kazí nebo Vás vykopnou ze hry těsně před koncem mise.

Základ je tedy ověřená parta, tím se dostáváme k tomu že tato hra fakt není pro vlky samotáře. Nenabízí žádnou kampaň a příběh. Galaxii s planetami a soustavami které je potřeba osvobozovat a bránit demokracii.

Každé úspěšné splnění přináší peníze pro nákup nových zbraní, vylepšení lodi a její palebné podpory a level postavy které umožnuje využívání pokročilejších zbraní. A zde se dostáváme k věci která buď hráče nadchne nebo jako v mém případě řekne že má dost. A tím je obří grind a zvyšování obtížností.

Je tu 9 levelů obtížností kdy na těch vyšších se objevují mnohem větší množství nepřátel, tužší varianty a nové elitnější jednotky co mají hráčům zavařit. Zvětšují se i mapy přidává více úkolů a sekundárních misí. Dostali jsme se na tu 3 nejtěžší a to už mi přišlo jako peklo a trápení než zábava.

Ale věřím, že pro spoustu lidí budu právě toto onou zábavou kdy se snaží dosáhnout maxima. Jeden z mých pravidelných spoluhráčů byl blázen do toho a zvládnul to po 111 hodinách dokončit vše na platinu. Já oceňuji nápad a zábavnost ale ten grind pro mě není.
+12

Harold Halibut

  • PC 75
Pokud vám oznámení této hry nějak uniklo a nevíte, o co se jedná, tak jde o sci-fi příběhovou adventuru, ve které se vžijete do role Harolda, údržbáře a chlapa pro všechno, který svou práci vykonává na mimozemské planetě, do jejíhož oceánu před mnoha desítkami let spadla loď bývalých obyvatel planety Země, kteří se ji snažili kvůli válečným konfliktům opustit. Po mnoha letech se tak na lodi zrodila nová generace obyvatel, postavili se přeprávní trubky mezi roztříštěnými pozůstatky lodě (aby se obyvatelé mohli přemisťovat) a postupně se tak z vraku stalo místo pro poklidný život roztodivných obyvatel. Nebudu lhát, už jen samotný koncept mě velice lákal, ale samozřejmě to není to nejhlavnější lákadlo. Tím je stylizace hry do stop-motion animace. 

 Co se týče vizuálu, tvůrci tu šli do tak daleko, že většinu postav a objektů, které ve hře uvidíte, si ručně vytvořili, vyřezali a nabarvili. Podle mě je to fascinující a já osobně vždy ocením, když vývojáři ujdou tu extra míli pro plnohodnotný zážitek. Naposledy jsme mohli v tomto stylu vidět například mysteriózní adventuru Truberbrook, která i přes nádherný, také ručně dělaný vizuál, byla pro mě menším zklamáním a dovolím si říct, že Harold Halibut jí v mnoha aspektech poměrně převyšuje. Jak jsem už zmínil výše, jedná se o příběhovou adventuru, ačkoliv já osobně bych se nebál hru zařadit i do škatulky filmových adventur, jelikož tady žádné těžké puzzly nečekejte.

Opravdu se jedná o interaktivní narativní zážitek, což hře vůbec neškodí, ba naopak toho nabízí opravdu dost. Jak jsem nastínil, celá hra se odehrává na lodi potopené v oceánu cizí planety. No a vy jednoduše žijete život údržbáře Harolda. Ten velice často plní úkoly, které jsou nad rámec jeho povinností. Je to takový univerzální chlápek pro všechno, který dělá činnosti, které ostatní nechtějí vykonávat. Od toho se poté odvíjí i celá náplň hry, kdy proplouváte životem na lodi, bavíte se s postavami, plníte různé úkoly a do toho se velice pomalým tempem posouváte v ději, který ale není příliš důležitý. 

 Přijde mi, že nejsilnější devízou hry je právě život na lodi spolu se zábavnými postavami a hravým prostředím, které mě bavilo po celou herní stopáž. Bylo to dáno i tím, že každý herní den na vás v různých místech lodi čekají nové interakce či vedlejší úkoly. Nutno říct, že většina je velice povedená a vy tu budete například řešit spor “skoro” indentických paterčat nebo zkoušet doručovat dopisy, které nikdy nenašly svého příjemce. Všechny tyto aktivity máte přehledně zaznamenané ve vašem “pageru”, ve kterém se vám zobrazují jak úkoly, tak například zprávy od různých postav; představte si takového PIPBOYE. Také během vašeho putování lodí a plnění hlavní dějové linky či vedlejšáků vám může i některá z postav napsat, zda si právě nechcete zajít na skleničku, či se za nimi stavit a pokecat s nimi. Těchto interakcí bohužel není zase tak velké množství, ale hezky přispívají do pocitu živějšího světa. 

 To jednoduše musím pochválit, jelikož i přes mé obavy, že se mi prostředí potopené lodi okouká, se tak nestalo, a díky různým odbočkám v příběhu či tomu, že máte vždy něco nového k objevování, jsem se cítil jako doma a už každý nový den vyhledával, jaké nové dialogy si otevřu. Tímto ale míra detailů a zábavy v potopeném světě nekončí. Celá loď je totiž rozdělená na několik sektorů, které jsou pospojované trubkami, díky kterým mezi nimi cestujete. To je z důvodu, že po nárazu se loď rozpadla a hodně sektorů pluje odděleně od ostatních.

 Musím říct, že mě to cestování za celou stopáž neomrzelo, a to i když při vystupování se vám přihrávají dokola ty samé hlášky od společnosti “All Water”, která trubky spojuje a věčně vám děkuje, že využíváte jejich služby, přstože vlastně nic jiného na výběr nemáte. To skvěle dokresluje absurdní a vtipnou atmosféru celého života hlavního hrdiny. Ano, podle popisu se to nemuselo zdát, ale celý příběh spolu s dialogy je často napsaný s nadsázkou a velice příjemným humorem. Zpátky ale k sektorům, ty nabízejí různorodá prostředí. V jednom například máte restaurace, arkádovou hernu, ve které si můžete zahrát tři arkádové minihry, továrnu a další zajímavé věci. Nové sektory se vám otevírají během postupu příběhem, nemusíte se proto bát, že by šlo pořád o to samé. A i kdyby, jednotlivé místa mají tak hezké, detailní a místy i kreativní zpracování, že se vám to jen tak neokouká. 

 K tomu přispívá i naprosto výborný dabing a animace, které jsou naprosto špičkové. Jde za nimi vidět obrovský kus práce. To stejné platí pro soundtrack, který výborně podkresluje celou podvodní atmosféru. Nedokážu ani popsat, kolikrát jsem schválně procházel místnostmi pomalou chůzí, abych si to všechno pořádně užil. Takže ano, vizuál, postavy a vše kolem je tu naprosto perfektní. I tak se ale hře nevyhnula nějaká menší zakopnutí. Tím hlavním je podle mě skoro až neexistující gradace příběhu. Z valné většiny se jedná o takové proplouvání životem s tím, že někde na pozadí se formuje jakási hlavní linka, která ale vlastně není podstatná, jelikož tvůrci tu naprosto neumí pracovat s jakýmkoliv napětím. 

 Často se pak stává, že se tu po třech hodinách vytvoří nějaký konflikt, ale ten se lusknutím prstu vyřeší a pokračuje se dál. Místy mě až vyloženě překvapilo, jak antiklimatická celá hra umí být. Ano, naštěstí tu má nosné postavy a aktivity, které vám to celé vykompenzují, ale stanovená délka 12 hodin (já měl 16 hodin na Steamu) příběhové nedostatky prostě nezakryje. A ano, celá hra je hlavně o poselství, že se nemáte bát plout svým vlastním proudem a nenechávat se jen tím davovým unášet, což hra skvěle parafrázuje celou gameplay složkou, kdy jen plníte zadávání jiných postav, ale to je prostě na ryze příběhovou hru málo. To zamrzí hlavně v případě, když těch možností na větší příběhový zvrat či gradaci měli autoři nespočet, jen to holt vždy spláchli do záchodu. Z toho důvodu jsem se pak upřímně cca dvě poslední hodiny nudil, protože to byl naprosto typický příklad nudné scenáristky, kdy pro vysvětlení filozofie postav musíte využít psychadelicko-surrealistických scén, což už bylo viděné tolikrát a moc mi to do hry nepasovalo. 

 Tohle bych označil za asi největší zápor celé hry, což u primárně narativní adventury je poměrně na škodu. Mohl bych se i lehce opřít do toho, že hra neobsahuje žádné puzzly či něco více interaktivního, krom průchodu lokacemi a povídání si, ale to by bylo zbytečné, jelikož právě odprostění se od těchto mechanik dělá z této hry poměrně celistvý zážitek a nic bych na tom neměnil. 

 Harold Halibut je tak velice poutavá a nádherná filmová adventura, která v sobě krom skvělých postav, nádherného designu a úžasného soundtracku má i velké srdíčko. Uvedené aspekty z toho všeho dělají nadprůměrný zážitek, který vás minimálně do posledních dvou kapitol bude bavit na jedničku. Je tedy pouze na škodu, že celý hlavní příběh vyšumí naprosto do prázdna a nedokáže ve vás vzbudit ani špetku napětí či strachu o vaše milované postavy, kvůli čemuž se pak pe konci hry můžete nudit nebo se cítit frustrovaní. Přesto ale Halibuta doporučuji všem, kteří si chtějí užít poměrně nevšední zážitek. Kdyby hra byla o trochu kratší či nabízela šikovněji uchopenou hlavní příběhovou linku, nebál bych se s hodnocením jít znatelně výše.

Pro: Skvělé prostředí potopené lodi, postavy a jejich příběhy, Vizuál a soundtrack ,Vedlejší úkoly či aktivity

Proti: Ke konci příliš natahované, slabší práce s hlavní zápletkou příběhu a její gradací, pro některé malá míra interaktivity a klasického adventuření

+21

Sand Land

  • PC 75
Sand Land nakoniec splnil väčšinu mojich očakávaní. Môžem spokojne povedať, že výsledný produkt je solídna akčná hra, kde si užijete atmosféru horúcej púšte, nedostatok vody, no rovnako aj solídnu kolekciu rôznorodých vozidiel, skvele vypracované príbehové zvraty a veľké množstvo zapamätateľných a dobre napísaných postáv. Pre ideálny zážitok však odporúčam sa primárne venovať hlavným príbehovým misiám. V prvom rade to výrazne zlepší tempo hry, a v druhom rade to odbúra jeden zásadnejší problém, ktorý som počas hrania mal.

Otvorený svet síce láka všetkých hľadačov pokladov, no atmosféru nekonečných exteriérov často narušujú donekonečna sa opakujúce dialógy. Nevadí mi, že postavy majú potrebu spolu komunikovať, no bol by som spokojnejší, keby občas zmenili tému, alebo nerotovali stále dokola tie isté dialógové možnosti. Niektoré majú možno slúžiť ako pomôcka pre hráčov, no veľmi často som sa pristihol, ako by som najradšej postavám zalepil ústa. Pokiaľ sa však budete primárne sústrediť na hlavné príbehové misie, hra výrazne zdvihne svoje tempo a nebudete mať pocit, že ste sa zasekli v nekonečnej púšti opakujúcich sa dialógov.

S výnimkou tejto skutočnosti však nie je niečo, čo by som na Sand Land nejako výraznejšie kritizoval. Hra vyzerá veľmi solídne a zachytáva atmosféru, ktorú sme mali možnosť vidieť už v pôvodnom manga. Silnou stránkou je aj možnosť vylepšiť si vaše vozidlá, získať silnejšie zbrane, a stať sa skutočne silným protivníkom proti vašim nepriateľom. Možno ale miestami až príliš silný. Hral som hru na normálnej obtiažnosti, a nikdy som sa nezbavil pocitu, že nepriateľov sa mi darí likvidovať až príliš rýchlo a jednoducho. Dokonca to isté platilo aj pri boss súbojoch, hoci tam je potrebné vedieť zvoliť aj správnu taktiku. Každopádne najlepšia metóda, ako oklamať umelú inteligenciu nepriateľov, je neustále okolo nich krúžiť v tanku. A v momente ako vypustia rakety, pridať rýchlosť. Touto metódou som sa stal skoro neporaziteľný. Aj keď je ale akcia relatívne jednoduchá, stále ponúka kvalitnú zábavu, ktorú si užijete.

Najviac tomu pomáha skutočnosť, že jednotlivé vozidlá sú dobre spracované, je zaujímavé ich neustále medzi sebou striedať a vidieť, akým spôsobom sú vhodné na súboj. Viem si predstaviť, že keby som sa postavil svojim protivníkom na motorke, mal by som problém. Tá je najlepšia na rýchly útek. Oproti tomu tank je dobrý na útok i obranu. Znesie celkom veľkú dávku zásahov, a zbrane sa vždy otáčajú podľa toho, ako otáčate kamerou. Veľmi užitočné.

Najsilnejším elementom hry je ale bez debaty jej príbeh a postavy. Sledovať Beelzebuba a jeho priateľov na jeho ceste za hľadaním vody pre Sand Land bola náramná zábava. Najmä Beelzebub je úžasnou postavou. Fascinuje ma, ako sa prezentuje ako nebezpečný a zlý princ démonov, no súčasne si z jeho akcií a činov uvedomíte, že je čestný, spravodlivý a v jadre má skutočne dobré srdce. Hoci si to nikdy sám pred sebou neprizná, má v sebe viac úprimnosti než ľudia, alebo dokonca aj anjeli. No rovnako zaujímavé bolo spoznať minulosť šerifa Raa, alebo vašej mladej priateľky Ann, ktorá má tiež svoje veľké tajomstvo. Tak veľké, že o ňom ani sama vlastne netuší. Vždy keď ale na tie potrebné zvraty príde, hra odvádza skvelú prácu v rámci dabingu a dialógov, no najmä nikdy nejde o zvraty, ktoré by pôsobili prestrelene, alebo stupídne. Všetko čo sa dozviete má svoj dôvod.

Najlepšie ale na tom všetkom je ešte aj to, že rovnako kvalitné sú aj vedľajšie postavy. Nikto sa nespráva hlúpo, postavy vedia používať aj vlastnú hlavu a pokiaľ s niečím nesúhlasia, alebo začnú mať pochybnosti, jednajú tak, ako by som si to predstavil. Vďaka tomu je táto hra skutočne solídnou zábavou, ktorá ma držala viac ako 40 hodín. Ak máte radi pôvodné manga, určite odporúčam hru vyskúšať. A ak nie, aj tak si myslím, že čas strávený s týmto titulom nebudete ľutovať. Len sa pokúste nejakým spôsobom odventilovať tie nekonečné dialógy v otvorenom svete, ktoré ste počuli už 50x predtým.
+8

BioShock

  • Switch 60
Hned ze začátku musím přiznat, že jsem docela zklamaný. Spousta lidí mluví o prvním Bioshocku jako o kultovní hře. No čekal jsem, že mě to bude bavit více. Gun play je poměrné slabý. V jednotlivých levelech se často blbě orientuje i přesto to, že hodně času (ale ne vždy) vám šipka ukazuje zhruba směr kde máte jít. Musím pochválit atmosféru a podmořské město Rapture, akorát level design by mohl být lepší. Po určité době mi gameplay přišel docela repetitivní. Otravovaly mě alarmy, které po spuštění volají chvilku létající bojové roboty. Kdyby to tam nebylo bylo by to lepší. Zajímavý a skvělý prvek jsou speciální schopnosti, které působí originálně. Příběh jako takový není špatný, ale jeho vyprávění, je dost nudné. Vyprávění prostřednictvím volané hlasové komunikace je nezáživné. Radši bych byl za klasické cutscény. Celkově to byl takový slabě nadprůměrný zážitek. Snad budou pro mě další díly lepší.

Pro: Design zbrání, atmosféra, město Rapture, cool speciální schopnosti

Proti: Gun play, často problematická orientace, repetitivní hratelnost, otravné alarmy, styl vyprávění příběhu

+10 +11 −1

GRIP: Combat Racing

  • PC 80
Měli jste před dvaceti až třiceti lety rádi extrémní závody plné vysokých rychlostí a likvidování nepřátelských vozítek v rámci her Wipeout, Rollcage a Rollcage Stage II? Pak je pro vás GRIP: Combat Racing tím pravým ořechovým. Opět usednete do oboustranných vozítek uhánějících šílenou rychlostí a s pomocí různých power-upů se budete vašim pronásledovatelům buď snažit ještě víc ujet, nebo je naopak dostihnout.

Autoři se netají tím, že právě v sérii Rollcage se hodně inspirují. Futuristická vozítka uhánějící šílenou rychlostí přilnou k zemi, boku či stropu a osazená kulomety, raketami, štíty a turbem se budou snažit využít všech těchto vylepšení k co nejrychlejší jízdě a likvidaci okolních vozítek. Budete se prohánět po různých rampách, zasněžených krajinách nebo na písku. Závody budou napínavé a ani kilometrový náskok nemusí být dostačující. Nikdy nevíte, odkud na vás přiletí raketa, která vás otoči do protisměru a z první pozice se rázem stane poslední. Stát se toto těsně před cílem notně zamrzí a následovat bude restart.

Hra nabízí klasické režimy kampaň, závody jednoho či více hráčů a Carkour. Obtížnost v kampani se zvedá postupně s přibývajícími závody. První patra jsou celkem v pohodě a neměla by vám činit výrazné problémy. S přibývajícími novými patry se však obtížnost zvyšuje a samotný závěr je hotové peklo, kdy budete muset opakovat závod i třeba padesátkrát. Protivníci totiž budou velmi agresivní a častokrát se stane, že to koupíte od více hráčů po sobě a propadnete se až na samé dno. Celkem vás čeká asi 50 eventů v 11 skupinách a dohromady nějakých až 150 závodů. Mód Carkour je o projíždění tratí na zručnost a taktéž v posledních závodech počítejte s hotovým peklem.

V podstatě jediná výtka z mé strany patří k o něco slabšímu soundtracku než v původních Rollcage. Tento nedostatek je ale jen drobnou chybičkou. Závody jsou chytlavé a hra velice povedeným nástupcem svých předchůdců. Devadesátková atmosféra ze hry dýchá na každém kroku. Velice doporučuji, hra vás zabaví na několik desítek hodin.

Pro: extrémní rychlost, těžké hlavně na konci, paleta zbraní, multiplayerové řádění

Proti: soundtrack

+6

Final Fantasy VII Rebirth

  • PS5 85
O Rebirthu se všude možně píše mnoho chvály, takže já zůstanu věrný formě komentáře a okomentuji věci, které mi hodně vadily, abych to na těch internetech trochu srovnal. Předně je třeba říct, že roztahovat normálně dlouhou hru na tři předlouhé díly, byl totální nesmysl. Každou chvíli vás do očí praští moment, který je očividnou zoufalou snahou natáhnout hru, co nejvíce. Místy dělají Japonci čest anime, když natahují a fillerují, co jen síly stačí. Rebirth si totiž neváží hráčova času a to vůbec! Remake tím trpěl taky, ale stále se jednalo o koridorovku a ne openworld, takže to nebylo tak úmorné. Většina vedlejších věcí se naštěstí dá ignorovat, ale celý koncept je roztažený i tak. Ne, já skutečně nechci po páté dělat tu otravnou minihru s lovením chocobů. Nechci obíhat kruh furt dokola v příběhových segmentech, které jsou úplně zbytečné (Barretův deus ex machina kámoš), nebaví mě furt porážet Turks, které vždy necháme upláchnout, ale řadové vojáky budeme vraždit o sto šest, ale běda, jak bychom zabili tyhle masové vrahy a vykořisťovatele! Ve hře chybí uspokojení, prostě se furt za něčím honíte, jak blbci a hra před vámi tu mrkvičku stále posouvá.

Rebirth zároveň trpí všemi neduhy druhých dílů i po příběhové stránce, protože kolem a kolem, co se vlastně stane, můžete kamarádovi převyprávět, tak za dvě minuty, protože toho vlastně není mnoho. Ono to celé působí dlouze, protože přesun z místa A do místa B nemůže trvat deset minut, kdepak, hodinu se budete probíjet tunelem, kde jsou všechny výtahy rozbité a dveře zamčené, aby toho nebylo málo, tak se s vámi ještě propadne podlaha. V druhé půlce už jsem jel jen hlavní příběh (plus kartičky, ty jsou top) a i tak jsem byl bržděn, kde se jen dalo. Vývojáři mají velký talent a prostředky, však jen ta různorodost prostředí a myriáda vedlejších aktivit ukazují, kolik péče bylo věnováno. Ovšem k prdu, musím podotknout, v konečném důsledku to jsou spíše věci, které mají rozptýlit od faktu, že není, co vyprávět, a naplnit "moderní požadavky" na délku hry. Mě fakt zajímá, jak to dopadne, mám rád ty postavy, ale ono to jádro je tak zahrabané, že mě už ke konci obtěžovalo se k němu dostávat. Ve Square Enixu měli zvolit styl jak Capcom a předělávat ty díly normálně jako u Residenta, takže bychom tu teď měli remaky sedmičky i devítky a já bych znal dva skvělý herní příběhy, takhle znám půlku jednoho a to mě mrzí.

PS: Ta hra je furt super, ale pokud jste kompletionista, tak vám přeju pevný nervy, protože tohle vás chvilku zabaví.

Pro: grafika, prostředí, kartičky, jádro příběhu, svět, atmosféra

Proti: natažené až běda, plné fillerů a zaplevelené vším možný, jen abyste byli rozptýleni

+13

Super Mario Land

  • GB 90
Po rozšiřování herních obzorů s Nintendem Switch, jsem si pořídil původního Game Boye DMG a k tomu pár kultovních her, mezi nimi i tento launchový titul. Chtěl jsem si hru užít stejně jako před 35 lety, odehráno tedy bez emulátoru a na původním displeji (tedy jen za dne, nejlépe venku). Super Mario Land je na dnešní poměry kratičká hra (i v porovnání s navazujícími hrami na GB) o délce do půl hodiny. Stejně jako bylo na tehdejší dobu zvykem, délka se vyvažuje krutou obtížností. Dokončení zabere hodně neúspěšných pokusů, povedlo se mi dosáhnout na GAME OVER možná tak na 10. pokus, po půl roce od prvního pokusu. Nicméně pocit z vítězství byl stejně příjemný jako když jsem za Alyx setřásl Jeffa.

Jak se hraje Mario asi nemusím představovat. Umí skákat, sprintovat, zašlapovat, rozbíjet, sbírat mince, lézt do trubek, občas střílet, ale také padat do propastí, lávy a umírat při jakémkoliv kontaktu s nepříteli. (Pokud jste však předtím nesebrali houbičku, které je ale alespoň ze začátku docela těžké najít).

Velká část úspěchu tkví v tom si co nejdéle udržet "květinkového" Maria, který umí střílet, pak je hra relativně jednoduchá. Ale jakmile jednou zemřete, získat květinku zpět může být problém. Hru se dá dokončit jedině tak, že se postupně naučíte, kde se nachází který bonus, jak vyzrát na stále nebezpečnější nepřátele a jak nejlépe projít jednotlivé tuhé pasáže. Na ukládání zde zapomeňte, stejně jako na nějaké "zkratky", každý pokus musíte jít pěkně od začátku. Ke konci jsem tedy do posledního světa vstupoval bez ztráty kytičky a s nasyslenými 30 životy a doufal, že to už tentokrát opravdu bude stačit.

Pár much by se dalo vytknout, ale chápu, že v té době byl hlavní limit hardware. Podle mě i je to po tak dlouhé době stále zábavná hra a mohu doporučit všem, kdo si chtějí odpočinout od moderních her. Neuvěřitelné, kolik toho autoři tehdá nacpali do pár desítek kilobajtů.

Pro: jednoduchá pravidla hry, stále nové prvky, shmup pasáže, krátká hrací doba (každý pokus akorát na 15 minut), pěkná hudba, někde i různé trasy průchodu levelem, radost ze závěrečných titulků

Proti: nekonzistentní pohyb (někdy spadne Mario rychle), časem je otravné pokaždé absolvovat znovu první jednodušší levely

+10

Sherlock Holmes: The Devil's Daughter

  • PC 75
S herním Sherlockem Holmesem jsem se dostal do křížku až s dílem Crimes and Punishments. Tedy i nejvíce hodnocenou a sledovanou hrou Frogwares zde na Databázi her. No a musím říct, že setkání to bylo veskrze velice příjemné. Vlastně mám i pocit, že jsem se do té doby nesetkal se hrou, která by vyšetřování zmizelých nebo vražd pojala tak sofistikovaně, jak v případě právě této série. A to, že tu jste v roli slovutného Sherlocka Holmese je vlastně jen velké plus. Dal jsem si tedy na čas a v jeden příznivý moment se pustil do dalšího dílu této série s příznačným názvem Devil´s Daughter – tedy ďáblova dcera.  

No a výsledek je opět víceméně uspokojivý. Ukrajinští tvůrci tu dva roky po sobě představili hru, která se konceptem neliší právě od Crimes and Punishments, což je vlastně ve výsledku dobře. To, čím mě do této série vpravili a čím mě tak bavili, tu vlastně jen rozšířili o pět dalších dílčích příběhů. Celkově zabalených do jednoho celistvého, jehož hlavní postavou a tématem je „dcera“ Sherlocka Holmese. Pěkně nakombinované vyšetřovačky tu ale trošičku chřadnou nad prostředím, ve kterém se odehrávají. Jediné výrazné a i zábavné prostředí mi přišlo na zahradní slavnosti, kde byl případ pro Sherlocka správně absurdní a ještě jste si tu navíc na pohodu zahráli pétanque.  

Celkově musím říct, že se mi tu ale opět zalíbil fakt, že v průběhu vyšetřování netušíte, s jakou minihrou se tu tvůrci na Vás vytasí. Jak to tak bývá, pravda, některé jsou zábavnější, některé méně. Zajímavé je, že s některými se za celou hru setkáte jen jednou. Třeba právě s výše zmíněným petanquem (což je škoda), nebo s rozklíčování písma psacího stroje (což je také škoda, protože tohle jsou přesně ty minihry, co k tomuto hernímu Sherlockovi sedí a zároveň Vás těší, když je rozluštíte). Zábava miniher ale začíná naštěstí do průměru kulminovat až ke konci, kde se obtížnost hádanek u posledního mysteriózního/záhrobního případu neúměrně zvyšovala v porovnání s celkovou hrou a i z toho důvodu mě to mírně otravovalo. A to asi i vzhledem k prostředí, které když se netočilo kolem interiérů, tak se točilo kolem londýnských uliček, které, byť prázdnotou nezejí, jsou trošku šedivějšího charakteru, než by si možná zasloužily. Zase tu ale na druhou stranu je poměrně dost akce. Více, než by kdekdo tušil. A s tím i spojená interakce Vás, coby hráče. Nemusím říkat, že pro jistou herní dynamiku je toto jednoznačně k plusu.  

Graficky se taktéž jedná opět o velice povedenou záležitost. K postavám si prohlubujete vztah (i když Dr. Watson nebo pes Toby jsou tu využiti méně, než by si zasloužili) a i když to tu příběhově působí jako dílčí epizoda ke grandióznímu finále rozdělená na jednotlivé pátračky, tak to nějak tvůrcům ve výsledku s radostí odpustíte. Hra se totiž pořád drží skvělých herních mechanik, které nespadnou do rutiny a průměru. Dokáží bavit po dobu cirka 10 hodin a příhodně nalákají na pokračování. Je to, jako kdybyste si v televizi pustili jednu z epizod Sherlocka v hlavní roli s Jeremy Brettem (pro mladší varianta s Benedictem Cumberbatchem) a po skončení věděli, že chcete další. Čistě a jednoduše proto, že Vás vyšetřující praktiky daného Sherlocka Holmese prostě a jednoznačně baví. Tak, a takto je to vlastně i s touto hrou. I já se už teď těším, až se s ním pustím do dalších klidně i řádně absurdních a neuvěřitelných případů, kterých má Sherlock v portfolii stále více, než dost.

Pro: Po Crimes and Punishments vlastně žádný rozdíl, ale po chvíli Vám dojde, že Vám to vůbec nevadí. Naopak se vracíte do toho prostředí, které Vás tak bavilo.

Proti: Jediné, co je na hře trošku slabší, tak je prostředí jednotlivých případů, které není tolik zapamatovatelné, jako u předchozího dílu. I finále to s minihrami trošku přehnalo.

+16

Far Cry 3: Blood Dragon

  • PC 85
Takhle si představuju dobré DLC. Vzít engine a gameplay základní hry a udělat téma, které se nehodí a nesouvisí se základní hrou. Osmdesátkové šílené scifi je zpracované skvělé bečkově. Prostředí ostrova za tmy s častýma neonama je zajímavá změna oproti základní hře. Do toho jsou tu ještě neonový draci. Jinak je to v základu hratelnosti Far Cry 3. Trošku mě zklamalo vyprávění příběhu, které je vyprávěno prostřednictvím střídáním lehce rozpohybovaných obrázku s dabingem. Poměrné laciné a nezajímavé. Finále je docela odbyte, čekal jsem, že bude na konci boss fight nebo alespoň gameplayový střed se záporákem. Poměrně škoda. Jinak je, ale tato kratší šílenost velmi příjemné zpestření tradičního Far Cry stylu. Spokojenost.

Pro: Atmosféra, náměť, zpestření v rámci série, cool bečkovost, gun play, neonový draci

Proti: Cutsceny/necutsceny, slabší závěr, hlavních misí by mohlo být více

+11

Weakless

  • PC 60
Jednoduchoučká logická akční adventura zhruba na 3 hodiny (i s achievementy), která spíše než jako plnohodnotný titul působí jako (velmi dobrý) studentský prototyp. Umělecky hra vypadá vcelku pěkně, ale po technické stránce to není žádný zázrak. Hra je poměrně hodně nezačištěná, plná drobných leč otravných glitchů (naštěstí checkpointy nejsou daleko od sebe) a všudypřítomných děr v texturách - ať už na herní ploše, kde to komplikuje postup, nebo v okolním prostředí, kde to zase kazí imerzi. Weakless je levná záležitost, projekt několika málo lidí a je to bohužel místy hodně znát.

Na druhou stranu nemůžu říct, že bych se na těch pár hodin slušně nezabavil. Příběhově je to sice takové to u tohoto subžánru stokrát ohrané klišé - les, bytosti žijící v souladu s přírodou, tajemná nákaza, dávná technická civilizace, ale na tak krátkou hru to asi stačí. Základ hratelnosti utváří fajn nápad s dvojicí hrdinů, přičemž jeden je hluchý a ten druhý slepý, kde každý umí něco jiného. Není to moc dotažené (ten slepý je spíše sidekick a kámen na noze), ale v rámci možností to funguje. Je tu hrstka ok hádanek, trochu té explorace a sbírání collectiblů. Nic co bychom neznali, nic co by zkušenějšího hráče nějak zdvihlo ze židle, ale je to celkem fajn. Hra je to svou nízkou obtížností vhodná i pro menší děti, byť ty by mohly potrápit některé glitche a unavit pomalejší tempo a pohyb postav. Jakkoli se hra na první pohled tváří jako plošinovka, tak jí není. Hlavní postavy neumí skákat a herním prostředím se spíše jen tak plouží.

Pro: mírumilovný koncept, art design, relaxační hratelnost, fajn hádanky

Proti: nezačištěné, množství drobných glitchů, otravná hudba, nevyužitý potenciál, klišé zápletka

+8

Sigil II

  • PC 70
Kdyby si Alfonso John Romero nevydupal předčasný porod, mohl si nadělit Sigil 2 jako dárek k vlastním narozeninám. Léto lásky však bylo v plném proudu, z ampliónů na každém rohu se ozývalo blouznění chcimírů, a tak není divu, že začal kopat a chtěl ven. Nakonec se mu to podařilo o 6 týdnů dřív než bylo v plánu - 28. října 1967. Mařkou provoněná éra květinek neměla na jeho vývoj špatný vliv, protože z Alfíka vyrostl Džejár odpovědný za příchod pekla na herní monitory.

Vydání Sigil 2 v prosinci 2023 jako oslava 30 let od prvního DOOMa má pěknou encyklopedickou symboliku, ale rokem DOOMa byl až rok 1994. Od té doby zaplavily internet možná desítky lepších wadů, ale hlavní konkurenční výhodou Sigilu je, že ho udělal právě JR, což chlupům k zježení bohatě stačí. Obyčejné hovno na chodníku bez zájmu překročíš a jdeš dál. Když ti ale řeknu, že ho tam nechal Ježíšek, tak do něho schválně šlápneš a ještě si uděláš selfíčko. A o tom to je.  

Sviňským způsobem přepálená obtížnost mě okamžitě donutila vytáhnou prst z nosu, protože férový boj s náběhem do prostoru znamená rychlou smrt. Nepřátelé zákeřně vyčkávají ve stínech a výklencích stěn, tajná tlačítka jsou záludně skrytá v nenápadných škvírách. Úzké stezky jsou absolutně nevhodné pro rychlý (klouzavý) pohyb, protože hrozící držkopád je více než častý. Je nutné opatrně našlapovat a zdvojeným zrakem terén pozorovat. Neustálý nedostatek munice do rychlopalných zbraní způsobuje nadužívání brokovnice. Prasat, kakáčů a ohnivých lebkovic je od začátku všude plno, ale kosit je frkačkou zavání po chvíli nudou. Likvidace trvá, postup se zastavuje. Svižný koně cval se přes slepičí krok mění až na šnečí šnel. Kvůli pomalému tempu zabere průchod mnoha pidimapek více než 10 minut. A taková hratelnost mi u DOOMa není zrovna po chuti.  

Nemusíš být zrovna génius, aby ti nejpozději na začátku prvního kola docvaklo, že se Džejár záměrně rozhodl dělat hráčům naschvály, aby se při jejich chcípání mohl škodolibě usmívat. Já jsem se zase pobavil při závěrečném masakru, když jsem místo střílení tancoval kolem pentagramu a moulové pekelní se vykydlili navzájem mezi sebou. Tady vážně zamrzí, že se důmák neumí skrčit a udělat hop. Hned bych si dal kozáčka!

Ale co už, dohráno na hodně ublíženou za 1:55 bez myšího oka.
+6

The Tiny Bang Story

  • PC 50
Dohráno s dcerami ve věku 7 a 3 roky. Pěkně nakreslené, ale bohužel bez příběhu, pouze sekvence obrazovek. Samotné hledání objektů je v pohodě, ačkoliv tam bylo pár podpásovek. K dispozici je i nápověda, když se zaseknete. Ovšem některé hádanky byly hodně těžké (i pro dospělého, upřímně), anebo byly velmi špatně vysvětlené, takže občas bylo složitější přijít na to, co má člověk udělat, než to pak opravdu udělat. Uživatelské ovládání bylo taky často dost krkolomné.

Celkově docela slušný zážitek, ale z poslední doby mám v hlavě srovnání s A Tale for Anna, které bylo (minimálně pro děti) o stupeň zábavnější.

Celkové hodnocení: Dobrá
+4

Shanghai Summer

  • Switch 70
Nějak mi začíná připadat že melancholické adventury, které řeší psychické či existencionální problémy, se poslední dobou silně drží toho samého mustru. Nejenže často na sílu emocionálně vydírají hráče ale uchopení daného problému je prakticky vždy totožné. Postava bojuje s vnitřními strastmi a vy tak se musíte dostat do jejího nitra a probudit jí než navždy zůstane ztracená v komátu či blouznění. Což je teda jedna z berliček. Přijde mi že tropa o postavě co je nemocná/upoutaná na nemocniční lůžku a vy zažíváte dobodružství v jejím podvědomí je nadužívaná debilita která by měla skončit. Protože díky tomu se tvůrcům dá ledacos odpustit a navíc to zbytečně levně hraje na emoce hráčů.

No a Shanghai Summer není žádnou výjimkou... Jo vím SPOILER, SPOILER, ale podle mě to nevadí protože hra vám to dost explicitně řekne v úvodní půl hodině. Což byl teda taky naprostý dick move. No, ale pojďme si jen ve zkratce říct příběh.

Nazval bych ho jako čínskou odpovědí na  A Space For The Unbound, nebudu říkat v čem přesně, ale kdo to hrál tak už podle popisu Shanghai Summer to dost jistě pochopí. Vžijeme se tu do role Baichuana, který poslední dobou má pocit že v jeho životě není něco úplně v pořádku. Často totiž vidí záblesky vzpomínek které si nepamatuje či podivné náhledy do jiných realit. Nedlouho poté se mu zjeví černá kočka, která mu sdělí že je uvězněn v jakém si světě, kde se střetávají vzpomínky či sny z různých realit a že Baichuan musí čelit svých strachům a traumatům, aby se dostal zpátky do svého reálného světa. 

Prostě naprostá klasika, už v první půl hodině kdy nám tvůrci řeknou jak se to vše ve skutečnosti má, jsem protáčel oči. Kupodivu ale k mému překvapení jsem se od hry nedokázal odtrhnout, jelikož i přes opravdu klišoidní příběh nabízí příjemnou melancholickou atmosféru. Celá hra prostě tak příjemně plyne, nezatěžují vás tu žádné fetch questy, backtracking, debilní minihry (A Space for the Unbound!!!) a jste jen neseni příběhovým proudem. Tomu všemu navíc pomáhá i velice relaxační ost plus i hezký vizuál. Je sice pravdou že prostředí často působí jako v mizerném rozlišení, ale podle mě je to umělecký záměr a má to třeba působit jako fotky nalepené v deníčku či kresbičky. A upřímně mi to celou atmosféru ještě umocňovalo.

Postavy nejsou na tom o nic hůře a vy se tu seznámíte s různorodou plejádou postav kde většina mi přišla sympatická a každá sice měla stokrát okoukané problémy, které se řeší v každé podobné hře, ale zase se mi líbilo že se v tom hra neutápěla a řešili se s poměrnou lehkostí. Škoda jen že celkovému dojmu škodí poměrně horší překlad, který očividně nikdo nekontroloval a dost dialogů šustí papírem a nebo vyzní velice těžkopádně. Místy to totiž dost kazí dojem a nezní to jako něco co by postava v tomto věku řekla. Otázkou ale je do jaké míry to je špatný writing nebo zmršený překlad. I tak jsem se přes to dokázal přenést a po většinu času se bavil, ale neříkám nic, občas jsem ucítil lehkej cringe. Když tam například hlavní hrdina začal peskovat studenta o tom jak by se měl soustředit na učení a že kam půjde jeho život když bude chodit za školu, to mi přišlo dost mimo od skoro cizího člověka (aler horší writing). Naštěstí to nepřevyšuje ale ty fajn momenty co ve hře jsou, takže dobrý.

Co se hratelnosti týče, tak je to hlavně silně narativní adventura bez puzzlů, příjemně mě ale překvapilo to, že sem tvůrci zakomponovali flowchart, která mi tu teda přijde lehce zbytečná, ale zase přidává do hry lehkou míru interaktivity. Hra má totiž hromady konců, ke kterým po čas hry můžete dojít, i když ten správný je ten úplně v závěru hry. Přijde mi to ale zbytečný, protože tyhle what if endingy vám toho moc nedají a přišli mi místy do počtu, ale co už, jako mínus to rozhodně neberu. Dále tu pak můžete nahlížet od deníčku kam se vám zapisují různé informace o postavách či dění, nebo můžete hledat po lokacích sběratelské kartičky s chobotničkami :)


No a to je vše, jedná se prostě o příjemnou melancholickou adventurku, která je sice klišé, dialogy občas šustí papírem a má to horší překlad, i tak se ale jednalo pro mě o opravdu příjemnou jednohubku kterou jsem si užil a myslím že by jste si jí užili i vy kteří těmto "fritolovinám" holdujete. Je to záležitost cca na 4-5 hodin, což je taky fajn. Jo a nemá to dabing!

Pro: atmosféra, soundtrack, fajn postavy, hezký vizuál, příjemně to plyne

Proti: překlad a pár horších dialogů, hodně klišoidní příběh

+10

INDIKA

  • PC 90
To se takhle v baru sešel Friedrich Nietzsche s ansámblem z Monty Pythonu, do němoty se všici ožrali, a vostrej budíček jim přišla doručit mladá jeptiška, jež k prsům tiskla poněkud alternativní verzi Bible...

Indika se s tím nesere a hned od úvodních krůčků dává jasně najevo, až jak zvostra bude kritizovat náboženskou ideologii společně s aspekty moderní společnosti, a jak umně to bude podbarvovat občasnou černočernou satirou samotné lidskosti. Pod touto slupkou však taky navýsost zkoumá motivy izolace a introspekce optikou dokonale uvěřitelné mladé slečny, která holt prochází krizí nejen víry.

Herně je to prachobyčejná chodička s někde zajímavými, jinde nudnými hádankami, která je občas narušena 2D pixelovými segmenty (které jsou samy o sobě herně také dokonale prostoduché), nicméně tvůrci si dělají prdel jak sami ze sebe, tak z celého herního média, což ať vám už sedne sebemíň/víc, tak nějaké ty sympatie to z vás vyždímat musí takřka zákonitě. Je to arthouse, ale takové té odrůdy, z níž neleze puch protivné dosebezahleděnosti. Zaplaťsatan.

Byl bych asi byl ještě spokojenější, kdybych si počkal na slevu a vzal to za takových 15 éček, nicméně přespříliš si stěžovat nemohu, když je to bez ohledu na cenu prostě dosti silný, unikátní tříhodinový zážitek, na který budu blaženě vzpomínat ještě dlouho. A mile rád jej doporučím i takovým, kterým by zdejší náboženské motivy mohly být proti srsti, neb se dají relativně obstojně taky ignorovat, aby si člověk jen užíval ten kvalitní VA podávající výborný banter ve vizuálně uhrančivém, mrazivém a zároveň hřejivě uvěřitelném prostředí.
+19

Evil Dead: Regeneration

  • PS2 80
Ash is Back!

THQ tímto dílem dovršuje svojí Evil Dead trilogii a musím říct že se loučí poměrně se ctí. Navíc mi i přijde že se jedná o nejvíce ambiciózní díl (na poměry béčkového žánru), nejenže je tu poměrně dost cutscén, které jsou velice povedené, tak je tu i velké množství zábavných dialogů napříč celou hrou. Navíc co se týče gameplaye tak se asi jedná i o nejvíce zábavný díl, i přes to ale hra trpí několika neduhy.

Pojďme se ale nejdříve mrknout na příběh. Ten navazuje na konec druhého filmu a ukazuje nám "What If" scénář toho co by se stalo, kdyby se Ash nedostal skrze portál do středověku. Tady po masakru v chatě je uzavřen do speciální psychiatrické léčebny. Bohužel to by nebyl Ashův luck, kdyby místní německý doktor neukradl Necronomicon a nesnažil se získat moc démonů a tím je opět jednou nevypustil na svět. No, a tak Ashovi nezbývá nic jiného než si nasadit motorovku na svůj pahýl a brokárnou rozstřílet pár hlav,

Co musím hned pochválit je dabing, jehož se opět ujal výborný Bruce Campbell, který jako už v minulém díle, posouvá celou hru o pár bodu nahoru. Tvůrcům to ale nejspíše nestačilo, a ještě si přizvali Teda Raimiho (což je poměrně taky kultovní béčkový herec a brácha režiséra originálního Evil Dead), který tu ztvárňuje vašeho liliputího nemrtvého side-kicka. Ten krom toho že s hlavním hrdinou vede časté absurdní a dementně vtipné dialogy, tak umí být i nápomocný. Vy ho totiž během soubojů můžete kopat na různé nepřátele které on pak efektivně zlikviduje (většinou pomocí urvání hlavy) či je znevýhodní. Další featurkou je i to že ho Ash může posednout a dostat se skrze něj i na hůře dostupná místa.

Hratelností se každopádně hra řadí ke klasickým hack-n-slash hrám. Kde většinou kosíte nepřátele dvě způsoby, střelnou zbrání (většinou klasická upilovaná brokárna) či motorovkou. Později se k vám přidají nové featury, jako třeba grappling hook na nepřátele, co jsou od vás daleko nebo raketomet pro zneškodnění zdí apod. I přes menší různorodost těchto udělátek tu ale nečekejte žádné puzzly, které by je více využívali, vše je striktně lineární a hra vám jasně ukáže kdy co použít. Což je sice škoda, ale zrovna v této hře jsem poměrně ocenil že tu puzzly nejsou a jedná se jen o frenetickou akční jízdu plnou usekaných končetin a hlav.

Na škodu ale je že hra vás z té zábavné akce občas vytrhne naprosto debilními misemi, kdy máte vašeho sidekicka chránit před nepřáteli, než něco někam donese. Jde o to, že musíte vždy otevřít dveře tím, že donesete tři duše k těm dveřím. No a každá duše je jinde. Nejenže je to zdlouhavý, ale občas se váš sidekick zasekne či odběhne někam doprdele, aniž byste stihli dokosit nepřátele a v mžiku ho zabijou, což pak znamená že tu duši musíte dopravit znova. Ze začátku se to dalo, jenže hra pak velice ráda vám tento typ úkolů cpe více a více, a ještě delší delší. Což je prostě škoda. Jenže ona ta hra by asi měla hodinu a půl kdyby se tyhle debilní mise vyškrtli. Jop hra má cca 4 hodiny, což je ale podle mě naprosto adekvátní vzhledem k tomu o co jde.

Ve výsledku se tedy jedná o fajn řežbu, která ale i ve čtyřech hodinách spadá do poměrného stereotypu, díky "escort" misím. Je škoda že hra si nedokázala dodržet atmosféru jako v prvním levelu v blázinci, kdy se jednalo hlavně o zabíjení, a to ještě v super atmosférické lokaci. Hra vás poté provází totiž po většinu času stokami, lesy a jak už byli tyto lokace více otevřenější, tak jim chyběla ta správná atmosféra. Jinak se ale jedná o fajn rubačku, která je navíc neskutečně vtipná, a právě její šarm spolu s dabingem jsou ten hlavní důvod proč si to zahrát. Teda hlavní důvod je i ten, pokud si chcete zahrát fakt brutální gore hru.

Takže všem fanouškům Evil Dead doporučuji, i přes ten stereotyp ke konci ta hra baví, no a pokud Evil Dead neznáte tak si to nepouštějte a radši si tuto klasiku pusťte!

Pro: Výborný dabing, humor, soundtrack, brutální souboják, grafika, cutscény, adekvátní délka

Proti: stereotypní ke konci, debilní escort mise

+11

Hero of the Kingdom II

  • Android 75
Edit: musel jsem opravit komentář, kvůli mé chybě ohledně herních mechanik.

Druhý díl ze série Hero of the Kingdom mě přišel poněkud slabší než první díl, který mě bavil více. Opět řešíme problém celého města a přilehlého okolí, na které útočí piráti. A nejen piráti.

Novinkou jsou dungeony, kde máme nové nepřátele v podobné hadů, pavouků či dokonce krokodýla. Boj s nepřáteli se neliší od prvního dílu. Vlastně se nic neliší. Zůstala příjemná grafika, stejná hratelnost i hudba, stejný pixel hunting a stejné otravné spaní.

I tady jsou důležité peníze. Oproti prvnímu dílu je tady ale poměrně problém. Zlatnictví je k dispozici ihned, což vypadalo podezřele. A fakt jo! Získání peněz během hry je ze začátku lehké, ale až se vše prodá a prozkoumá tak se objeví problém. Na samotném konci hry jsem musel rozprodat všechno vybavení, které jsem nepotřeboval na závěrečný boj. Což mi bylo celkem líto.
Hru jsem dokončil navzdory tomu, že mi chybělo pár úkolů pro obyvatele, které jsem musel vyřešit až po dohrání hry pomocí návodu.

To znamená, že jsem měl větší problém se ziskem hvězdiček, naštěstí stačilo to, co jsem získal během hraní. Další věc je, že v mapě nejsou napsány názvy lokací. To by celkem u různých názvů pobřeží a ostrůvků pomohlo. U prvního dílu to tolik nevadilo.

Pro: Grafika, zvuky a hudba jsou stejně příjemné jako u prvního dílu. Zajímavý příběh, velikost mapy a nové zajímavé předměty.

Proti: Zisk peněz, absence názvů v mapě. Nutnost spánku.

+7