Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Submarine Titans

  • PC 85
Neskutečně originální počin. Už u startu se dostanete do kokpitu ponorky a celé menu je interaktivní a na svojí dobu nevídané, prakticky bez konkurence.

K dispozici jsou 3 totálně odlišné rasy. Ekonomická část spočívá v dolení "Coroidu" a "Siliconu" také se musíte postarat o dostatečnou energiu.

Ovládací prvky jsou specificky zasazené do Hubu, takovým zvláštním způsobem, že vás hned navedou co klikat. Praktické rozdělení budov aj jednotek. K dispozici není žádná matematika, nečekejte popis jednotky typu: attack 5, armor 5. Vše si musíte hezky postaru vyzkoušet. Na začátku se vám může stát taková kuriozita, že postavíte špatnou budovu utratíte zdroje a nemáte způsob jak zdroje načerpat - musíte restart.

Doslova a dopísmena parádní strategie ze staré školy s neokoukaným podmořským světem.

Škoda že ke dnešnímu dni nemá hra pokračování, určitě by stálo za to.

verze hry: GOG 1.1.0 (34428)

Pro: originalita, 3 odlišné rasy, podmorské prostředí

Proti: absence mapy, v multiplayeru trocha kulhá balance, ale nic hrozné

+10

Rogue Trooper

  • PC 85
Ačkoliv zrovna nejsem úplně nadšeným příznivcem her s konzolovitým ovládáním (to znamená, že jednou klávesou spouštím asi dvacet různých akcí v závislosti na tom, kde a jak zrovna stojím), tak musím uznat, že Rogue Trooper mě chytl hned od úvodní sekvence a nepustil až do konce. A systém ovládání hlavní postavy a vše k tomu náležící mi vůbec nevadil.
Herní příběh sleduje válku dvou znepřátelených stran, ve které, jak už to tak bývá, dojde k nějaké té zradě a tím pádem následuje i nějaká ta touha po pomstě a tak dále, nic nového, ovšem zde je vše podáno a zpracováno velmi chytlavě. Sci-fi prostředí, ve kterém se potuluje váš "modrokožec", je originální a neustále se měnící. Chvíli bojujete na pláži, poté se přesouváte do přístavu, po kterém následuje městská čtvrť, zanedlouho se proletíte v obrněném letounu, trošku si zalezete po skalách a tak dále, zkrátka žádná nuda. Hlavní postava má k dispozici na první pohled omezený zbraňový arzenál, ale jakmile zjistíte, že každá ze zbraní jde různě vylepšovat a má několik palebných módů, nebudete vědět, do čeho dříve investovat nalezené součástky. Tyto součástky lze nalézt jak u mrtvých nepřátel a spolubojovníků, tak i většinou na odlehlých místech herní mapy.
Parťáci, kteří jsou zde pouze ve formě malých mikročipů, umí svými hláškami dobře pobavit a po celou herní dobu nikomu nelezou krkem.
Momentálně, čerstvě po dohrání, se mi nevybavuje žádná negativní stránka této zábavné příběhové střílečky. Mohu vytknout pouze délku hry samotné, která je odhadem na normální obtížnost asi pouze 6 hodin. Na zabití jednoho nudného odpoledne ideální volba. 85%.

Pro: příběhová linka, vylepšování zbraní, hlavní postava, "parťáci", prostředí

Proti: hra je poměrně krátká

+23

Wreckfest

  • PC 35
Závodní hry nepatří k mému šálku kávy, ovšem Wreckfest jde svojí cestou a má obrovský potenciál. Jediná dobrá hra od které jsem se nevěděl odtrhnout byla Destruction Derby a tohle je přesně jak přes kopírák to samé, teda mělo být, jenom dílo se úplně nepovedlo - lépe řečeno nepovedlo se vůbec a potenciál o kterém píšu o pár řádků výše nevyužilo absolutně.

Hudba je divoká až rušivá, ani jednu jsem si neoblíbil a po pár hodinách jsem hudbu raději vypnul. Úplně nejhorší věc je zvuk motoru, už jsem slyšel hodně strojů, ale tohle zní vše jak 2 taktní motorka v 18 000 otáčkách. I auta, která by měli mít typický dunivý zvuk, jsou k pláči a zní to až, tak nepříjemně, že jediný zvukový konkurent je škrábání nehty po školní tabuli. Prostě děs a hnus. Automatická převodovka žije vlastní život a jestli si nechcete zničit šipku nahoru, tak si raději nastavte manuální řazení. Fyzika taky nestojí za řeč.

Karierá stojí za starou bačkoru. Vylepšování auta je skoro nepostřehnutelné a končí jenom vizuálními prvky.

Jediné pozitivum jsou hezké modely aut i když jsou všechny na jedno kopyto a to asi z toho důvodu aby vývojáři nemuseli moc modelovat rozpad modelů. Jako chápu v 3D maxu to namodelovat musí trvat hodiny a hodiny práce, ale do prdele když se do toho pustím a hru zaměřím na ničení modelů, tak jak je možné, že právě tady hra šetří ? Čím jiným chce hráče zaujmout a udržet při hraní ? Tou nenormální cenou 60 € jako novinky a ještě teď stojí stále 40 € Jako proč ? Zakoupení vůbec nedoporučuji, dokonce bych váhal aj při 75% slevě.

A ty HW nároky, pro boha, každé loadování trvá hodiny a to mám SSD s rychlosti čtení 3500MB/s a k tomu 8 jádro CPU

Dál kritizovat nejdu, možno pár fanoušků tenhle počin má, ale v mém okolí o nikom nevím. Budu rád když někdo poradí něco podobné, ale ne tak zkurv.ný.

verze hry: v1.255957 + DLCs ani to tomu nepomohlo

Pro: možnosti destrukci

Proti: skoro vše, od technické stranky až po vizuální a k tomu ta děsná hudba

+9 +11 −2

Age of Wonders: Shadow Magic

  • PC 100
Age of Wonders Shadow Magic je nadstavbový datadisk k původní hře. Sám o sobě Age of Wonders je výborná tahová hra. Největší podobností je Heroes of Might and Magic a Disciples III.

Největším pozitivem je pestrá paleta různích ras, které jsou od sebe hodně odlišné, autorům se nedá upřít kreativita.

Mne nejvíce na hraní bavilo to, že na začátku si hráč vybere hlavního Bosse, rasu, perky, pozitivní a negativní schopnosti. Po spuštění máte základní město s hlavním Bossem a k tomu máte možnost koupit "menšího hrdinu", který, tak jako hlavní Boss může se účastnit fyzicky jakéhokoliv souboje. Tu hrají zásadní věc RPG prvky jako je levelování, sbíraní zkušeností a nechybí ani možnost vyzbrojit hrdinu výstrojí. Hlavní odlišností od Heroes of Might and Magic je ta, že na mapě máte své hranice a jenom na vašem území můžete používat ultimátní kouzla, které nepřítel fakt nepřehlédne. Za hranicí jsou vaše kouzla oslabeny a jestli vstoupíte na nepřátelské území, tak tam moc hlavního Bosse končí. Zůstává možnost sebrat na nepřátelské území Bosse a tým se vaše hranice vlivu posunou a můžete používat úplně vše, co je úžasný taktický prvek.

Další odlišností je získávaní zkušeností u klasických jednotkách, co způsobuje nezanedbatelné zesilnění a to až ve dvou stupňů, stříbrný a zlatý.

Budování města není tak hezké jako u Heroes of Might and Magic, na druhou stranu taktických prvků budování je omnoho více. Dokonce máte možnost postavit teleport, anebo magický štít kolem celého města co je zásadní věc v pozdní fáze hry, protože to vašemu městu dá imunitu vůči nepřátelským magickým vpádům.

Využití magie je obrovské, od boostovacích kouzel přes útoční kouzla až po čarování magických jednotek, které se neživí penězi jak normálně jednotky, ale pro svojí existenci potřebují manu. Můžete se dostat aj do stavu, že větší část vaší armády tvoří magické elementy a tady je velmi důležité to aby se vaše mana neminula, protože jestli ano, tak vaše vlastní jednotky se od vás odpojí a co je horší zaútočí na vás a klidně vám seberou město a dokonce se neštítí ho vypálit. Stejný princip funguje aj u klasický armády jenom se zlatem a to je hlavní odlišnost od budování armády oproti Heroes of Might and Magic. Hodně záleží jaký typ jednotek stáváte, protože dle toho se vám navyšují náklady na armádu jak zlata, tak many.

Z taktického hlediska je tohle nejlepší tahová strategie jakou jsem kdy hrál dokonce o dva levely lepší jak zmíněné hry nahoře. Doporučuji všemi deseti.

Jedno negativum na závěr, když hrajete na nejvyšší obtížnost, tak v pozdní fáze hry tvoří základní a hlavní sílu kouzla a magická síla, bohužel je to až tak silné, že když pošlete aj 40 jednotek do útoku, tak kým se dostanou na svůj cíl můžou být všichni mrtvý a když aj přežijou tu magickou "palbu" jsou do značné míry debufovaný a prakticky nepoužitelný k úspěšnému útoku. To celé může vést do stavu, že není možné mapu dohrát, jak nepřátel neohrozí vás, tak vy neohrozíte nepřátele. Klasická hra bez datadisku tímhle nešvarem netrpí.

verze hry: GOG v2.0.0.5

Pro: Hezké animace, pestrá paleta jednotek, využití many, hudba, rozšiřování vlivu, levelovaní jednotek, RPG prvky, vliv morálky

Proti: velmi silné kouzla v pozdní fáze hry při nejvyšší obtížnosti

+8

The Settlers IV

  • PC 65
Po děsivém zážitku ze Settlers VI, jsem se pustil do čtvrtého dílu a pocitově hned z prvního dojmu se mi vidělo jako kdyby hraji Settlers III, opravdu jsem nenašel skoro žádnou změnu.

Menu, ovládací prvky, rasy, jednotky, herní principy vše úplně stejné.
Popisovat detailně rozdíly ani nejdu, je toho fakt málo a nic co by stálo za řeč, pár nových jednotek a dalších drobností fakt nestojí za řeč.

Zajímavostí je více méně datadisk, který přidává celou novou rasu a dlouhou kampaň.


Pozitiva hry zůstali nedočteny, vše co bylo dobrý v trojce je aj tady. Zajímavá hudba, pestrá paleta jednotek, náboženství, bojové taktizování, obsazování nových území, velmi povedené animace.

Celkově hra ničím novým nenadchne, ale ani netrpí novými neduhy.

Jestli jste měli rádi Settlers III, tohle budete milovat.

verze hry: GOG Gold Edition 2.50.1516 v2 (30536)

Pro: typický Settlers III, úžasné animace

Proti: nekompatibilita s Windows 10

+11

Gorky 17

  • PC 80
Jelikož jsem si potřebovala dát od adventur chvilku pauzu, sáhla jsem úmyslně po tomto tahovém RPG. Ze hry jsem měla respekt už od prvního souboje, který skončil na poprvé ještě relativně dobře. Avšak souboje, které následovaly, mně daly tvrdou lekci.

Mnohdy jsem si musela některé souboje zopakovat, jelikož jsem časem zjistila, že jsem zvolila špatnou taktiku. U nepřátel hlavně nešlo předem zjistit, jaké mají odolnosti, a tak jsem klidně mohla promrhat tah tím, že jsem na ně zaútočila zbraněmi, které na ně neměly žádný efekt.

Dost mě překvapilo velké množství různých druhů nepřátel. Největší průser byl vždy, když na ně neúčinkovala vábnička, či zbraň způsobující ochromení. To už mi bylo jasné, že se u souboje zapotím.

Co se týká inteligence nepřátel, většinou byli až nepříjemně mazaní. Dvakrát se mi však podařilo dostat do patové situace, kdy nepřátelé, zaměřeni na útok na dálku, zůstávali ode mne v bezpečné vzdálenosti, a tak, když jsem je musela zlikvidovat, jsem k nim musela nakráčet jako prase na porážku, protože jiným způsobem se k nim dostat nedalo.

Popravdě jsem moc nevěděla, do jakých dovedností si mám rozdělovat body, tak jsem je dávala rovnoměrně do všech a nepřišlo mi, že by to mělo při soubojích negativní důsledky.

Příběh samotný, včetně prostředí, do kterého byl zasazen, mi přišel zajímavý. Soubojů bylo na můj vkus opravdu hodně, ale vzhledem ke krátké herní době mi to až tolik nevadilo.

Pro: velká škála nepřátel, příběh, prostředí, souboje

Proti: nepřehledný inventář, jinak nic zásadního

+33

Broken Sword 5: The Serpent's Curse

  • PC 65
Nejprve se musím přiznat, že jsem z této pětidílné série hrála pouze první díl, který se mi moc líbil, a tak jsem měla motivaci zkusit i toto pokračování.

Pátý díl mě nezklamal, ale bohužel ani nepřekvapil. V podstatě jsem dostala vše, co jsem očekávala, ale chybělo něco navíc, co by udělalo pátý díl něčím výjimečný.

Celý příběh se točí kolem krádeže obrazu, v jejímž pozadí se skrývá více, než to na první pohled vypadá. Čím hlouběji jsem však pronikala do děje, tím více můj zájem o hru upadal.

Hraní mi ještě do toho znepříjemňovala chyba ve hře, při které občas nefungovala šipka zpět. Když jsem si například prohlížela nějaký předmět, či jsem zkoumala něco zblízka, strávila jsem zběsilým klikáním na šipku nesmyslně dlouhou dobu, než konečně zareagovala.

Pokus o humor, respektive opakovaný vtip (tedy pokud to vůbec mělo být vtipné) např. viz strážník, kterého se v určitých situacích musím zbavit tím, že ho donutím k nutkavé potřebě dojít si na záchod, mi přišel celkem ohraný. Oproti prvnímu dílu, u kterého jsem se celkem bavila, jsem se zde nezasmála ani jednou.

Stejně tak ohrané mi přišlo milostné napětí mezi hlavními hrdiny, které bylo již v prvním díle, a zde jsem neviděla jakýkoliv důvod, proč to opakovat.

Za nejsilnější stránku hry považuji její pěknou grafiku, ale bohužel to není dostačující důvod k tomu, abych si hru někdy zopakovala, či ji někomu doporučila.
+31

Abuse

  • PC 80
Abuse jsem hrál a dohrál mockrát, ve své době to totiž byla jedna ze snadno sehnatelných arkád, což vzhledem k velikosti (3 Mb) není divu. Především to však byla arkáda velice netradiční, totálně odlišná od veškeré konkurence.

Abuse totiž vychyluje klasický plošinovkový mix skákání a boje s nepřáteli velice výrazně ve prospěch bojů. Jinými slovy, je to řežba jak prase! Ve hře se ujmete nějakého no name vojáka, který musí vyčistit 18 úrovní od hordy potvor. Potvory jsou zcela jasně inspirované vetřelci, narozdíl od nich ale střílí a to přesně stejnými zbraněmi, jaké má k dispozici hlavní hrdina.

Ten začíná se slaboučkým laserovým kulometem, ale už další zbraně se hodí k parádnímu masakru - granáty, rakety, bleskomet, plazma či naprosto ultimátní plamenomet dělají z nepřátel sekanou. Ve spoustě situací Vám to bude ale hovno platný, protože podobně jako v Aliens se na Vás valí nepřátelé po desítkách, většinou po zapnutí nějakého spínače či otevření dveří se rozpoutá totální peklo a tak zdrháte, pálíte bezhlavě za sebe a modlíte se za vítězství nebo aspoň za únik.

Kromě vetřelců jsou tu i nejrůznější roboti (létající mrchy představují výzvu pokud nemáte naváděný raketomet) a také brutální věže, které Vás rozsekají na kaši. Pokud máte štěstí, můžete využít jejich palebné síly a nechat rozsekat na kaši hordu, kterou k nim dotáhnete, většinou ale štěstí nemáte a někde zařvete. I na easy je to zejména v posledních kolech docela peklíčko, občas se vyplatí nezkoušet zlikvidovat vše na obrazovce, ale prostě zdrhnout, občas Vám dojdou díky berserku (Vašeho, ne postavy) všechny lepší náboje a nezbývá než zdrhat a modlit se.

Hru tvoří z 90% řezničina, na nějaké složité skákání se tu nehraje a co je tu dál? Pár spínačů otevírající dveře dál, tajné chodby, občas bonus jako rychlost či létání, celkem lineární postup a na konci každého kola vytoužený exit. Na frustraci se tu nehraje, hra obsahuje systém slušně rozmístěných checkpointů, kde si hru uložíte a navíc po nahrání máte plnou energii, takže se vyplatí uložit si to i s 1% (i to se stane). Naopak se nevyplatí ukládat uprostřed boje, může se Vám stát že během ukládání zařvete a pak můžete lovit starší save jak já.

Naprosto ojedinělé a revoluční je ovládání kombinací klávesnice a myši. Klávesnicí běháte a skáčete, myší zaměřujete a střílíte. Tradiční koncept 3D her, který ovšem v roce 1995 nebyl používán ani ve 3D hrách, natož v arkádách. Přiznávám, že jsem s tím ze začátku trošku bojoval, ale zvykl jsem si. Tady se na přesné míření nehraje, protože stačí mířit někam do chumlu vetřelců a vždycky něco trefíte.

Kdybych měl něco vytknout, tak naprostou absenci příběhu (textové nic neříkající intro a tradiční outro s vybuchující planetkou) a grafiku. Ta se sice ke hře hodí, ale upřimně, šedivá, rozplizlá renderovaná grafika a šedivé prostředí zestárlo nepěkně. Jinak v podstatě bez výčitek, Abuse je pořád stejně nadupaná 2D řežba s parádním vetřeleckým feelingem.
+18

XIII

  • PC 65
Herní výzva 2020: "Základní kameny"

XIII jsem si vybral, protože je to jedna z mála legendárních stříleček, které jsem nehrál. Stylizovaná nadčasová komiksová grafika vypadá i teď po letech pěkně. Co se mi ze začátku hodně líbilo jsou animace smrtí nepřátel, jsem si trochu vzpomněl na Dangerous Dave in the Haunted Mansion, hodíte nožem nebo vystřelíte kuší a v miniokénku uvidíte následky. Časem to omrzí, ale vypadá to furt dobře. Hra není čistokrevnou střílečkou, ve vybavení máte několik vychytávek jako vystřelovací hák nebo paklíče, v mnoha misích je vyžadovaný stealth. K omračování nemusíte jen používat zbraně, ale hodně věcí co se jen tak válí po ruce, od koštěte po židli.

Takhle by to vypadalo, že jde ve hře dělat hodně věcí a užívat si různá zabití. Bohužel, má to své ale. První je, že ovládání vychytávek není hladké jako je u dnešních her běžné (tím mě zklamala i další legenda. The Operative: No One Lives Forever). Prostě po použití paklíče či karty vám zůstává v ruce a musíte přepínat, s hákem více zoufáte než si užíváte, unášení je také dost zdlouhavě obtížné a mnohdy radši běháte s brokovnicí, než abyste za bukem stříleli nejistou kuší. Může za to i katastrofální systém ukládání, který mě nutil k delším herním seancím než mi je u stříleček milo (rozuměj 20+ minut už je na mě moc). Ruční ukládání tu uloží jen checkpoint, takže nějaké stylové zabíjení v mém případě bylo jen v prvních pěti minutách po checkpointu. Jelikož se má jednat o nějaký legendární belgický komiks, tak jsem měl od příběhu vysoká očekávání. No nic moc, další pronásledovaný agent s amn... bez hlavy a paty. No a i samotné mise mají, i přes celkovou krátkost, různou kvalitu a ne všechny mě bavily. Škoda.

Takže XIII je zaslouženě jednou z legendárních fps a rozhodě doporučuji ji zkusit. Ale podruhý už mě nijak neláká. Snad v nadcházejícím remaku neudělají jen upgrade grafiky, to je to poslední, co hře schází.

Pro: animace, grafika, stylizace

Proti: ovládání, ukládání

+19

The Settlers: Rise Of An Empire

  • PC 10
Hledal jsem fakt pečlivě nějaké prvky Settlersu, ale bohužel nenašel jsem ani jeden možná jenom ty hranice zůstali, jinak nic...

Grafika je hezká a to je vše z pozitiv. Jinak dílo utrpělo na všech frontách.
Inteligence jednotek je na bode 0. Obtížnost výroby základních jednotek je impozantní!
K tomu přičtete minimální zdroje a neskutečné malé mapy vzhledem k velikosti budov a výsledek je totální katastrofa. Celý koncept připomíná více budovatelskou strategii jak dobrý Settlers.

Takhle zničený koncept jsem myslel, že už nikdy neuvidím. Naposled to bylo při Supreme Commander 2 a to jsem si myslel, že je vrchol, ale děsně jsem se spletl a tohle překonalo všechny hororové představy.

Dál ani nemá smysl něco psát protože tahle hra si nezaslouží ani negativní reklamu.

verze hry: GOG Gold Edition 2.1.0.5

Pro: absolutně nic

Proti: absolutně vše - totální DES

+5 +7 −2

Crypt of the NecroDancer

  • PC 75
NecroDancera jsem si chtěl zahrát už dlouho, ale až teď díky výzvě jsem se do toho pustil. Je to mé první poražení rogue-like hry, jelikož mě rogue-like hry většinou moc nebaví. Jenže tahle hra je dost odlišná od ostatních. Ze začátku jsem si myslel, že hru budu mít za chvíli hotovou, protože má jen 4 zóny a v nich jsou jen 4 úrovně. První zónu jsem dohrál ještě v ten den co jsem tu hru spustil. Druhou zónu ten druhý den. Jenže postupem času obtížnost vyletí dost nahoru. A ve 4 zóně už jen doufáte, abyste to už dali. Bohužel se mi během hraní z nějakého důvodu vymazal save, takže jsem musel hrát od začátku. Naštěstí, když se naučíte v téhle hře pohyb nepřátel, máte to pak jednoduchý. Každá zóna má vlastní téma a tím se liší od ostatních. Každá zbraň se chová trochu jinak a i úplně na konci mě občas překvapila úplně nová zbraň a co jsem se koukal na wiki, tak jsem ani dost zbraní neměl v ruce, i když mám koupené DLC. Tahle hra rozhodně není pro každého, ale pokud vás nějak zaujala, nebál bych se do ni jít. Pravděpodobně se k ní ale už nevrátím, jedno dohrání mi stačilo. Ale kdo ví.

Pro: Originální nápad, hudba, obsah

Proti: Občas se mi zasekávala a jednou se mi smazal save

+10

A Way Out

  • PS4 75
A Way Out bych asi nejlépe shrnul slovy, že se jedná o zajímavý nápad, který nebyl plně dotažen. Jedná se o hru na 6 hodin, kterou lze hrát jedině ve dvou a my jsme jí včera s kámošem sjeli celou znova už podruhé. Pokusím se zde v komentáři být, co nejvýstižnější.

Celá to kooperativní myšlenka je podle mě výborná, ale čím dále hrou člověk postupuje, tím ta kooperativnost a obecně kvalita hry klesá. Ze začátku hry si jeden bez druhého skutečně neporadí, ale jak se postupuje dále příběhem, tak už se z toho stává hra pro dva, ale spolupracovat v ní už není potřeba a poslední třetinu lze teoreticky v pohodě dohrát v jednom. Později to ve hře vynahrazují (velmi zábavné) kompetitivní minihry, ale ty taktéž nejsou o kooperaci a jedná se tedy spíše o takovou blbinku mimo.
Příběh není špatný, ale originality moc nepobral a není ani příliš dlouhý, takže se v něm nejde dost do hloubky. Hlavní duo je fajn, charaktery jsou to vcelku výrazné a rozdílné, takže zde funguje dynamika i chemie, všechny vedlejší postavy jsou ovšem klišovité archetypy, které ani nemají moc prostoru.
Jednotlivá prostředí jsou příjemná a je velká zábava v nich interagovat a soutěžit v minihrách. Házení slepic do vzduchu a konverzace na houpačce jsou jen jedny z těch nejlepších interakcí. I v rámci příběhu tam jsou zajímavé prvky výslech na střeše mrakodrapu, ale obecně se hra moc nehraje, je to spíše taková sbírka menších jednotlivých úloh, které podle mě nejsou moc kvalitně zpracované.
Obecně jsou měl pocit, že hra byla nedodělaná nebo podfinancovaná nebo prostě nebyl dostatečně zkušený tvůrčí tým. Zpracování střelby, řízení vozidel ale třeba i pohyb postav jsou prvky, které nejsou doladěné. Chápu, že něco je jen v menších částech hry, ale celá hra na mě působí dojmem, že když už tam není nic pořádně, tak to ani pořádně zpracované, což je velký problém. Vlastně si nic ve hře pořádně neužijete, protože honičky jsou o nervy, střelba je nepřesná i neuspokojující a zasekávání při běhu nebo schovávání je vyloženě frustrující. Mimo to je ve většina hry jen chození, krátké konverzace s kolempostávajícími lidmi a občas nějaká minihra. Jsou tam skvělé pasáže jako třeba Leův fight v nemocnici, ale s ním tam je i naprosto banální a nezajímavá Vincentova pasáž.

A Way Out se nedá upřít odvaha a zajímavá idea, která ale podle mě nenaplnila svůj potenciál. Hru bych doporučil, pokud máte dobrého parťáka, se kterým víte, že si dokážete hraní náramně užít. Hra to není špatná, ale nečekejte od ní zázraky, jen zábavu s kámošem na jeden až dva večery, což není za rozumnou cenu taky úplně málo.

Pro: vězeňská část, minihry, interakce s prostředím, ústřední duo

Proti: banální příběh, podprůměrně zpracovaná hratelnost, délka

+12

Ford Racing 3

  • PC 70
Další hra ze zdánlivě nekonečné řady budgetových závodních titulů, která mě ale narozdíl od většiny ostatních zaujala a velmi dobře pobavila. Jakožto velkého fandu automobilismu obecně a obdivovatele starých a postarších Fordů zhruba do roku 2004 (v tomto roce i zcela příhodně hra vyšla) mě zaujala možnost projít si historii těch zásadních i méně důležitých modelů, případně speciálů, které se nikdy sériově nevyráběly. Radost mi udělala projížďka v mém oblíbeném Focusu první generace, v pseudo-sportovní verzi Fiesty Pumě a nebo také v krásné, dlouhé a stylové Galaxii.
Ze začátku jsem přitom moc nadšený nebyl, prvních několik závodů v hlavní sérii bylo nudných a fádních. Jakmile jsem si ale otevřel další postup do střední obtížnosti a odstartoval jsem závod "Focus vs. GT", bylo vymalováno. Udržení první pozici najednou bylo o mnoho náročnější, samotné projetí různorodými trasami rychlejší a bylo potřeba už více přesnosti, například v režimu "bílá čára", kde pokud se držíte na vyznačené stopě, přibývá vám nitro, pokud ne, nedostáváte nic a soupeři vám během chvíle zmizí z dohledu.
Jakmile se vám podaří vyhrát i střední třídu a přejdete do záverečné fáze, hra je zase ještě o jednou tolik těžší. Pokud se ale sžijete s prkenným ovládáním a s ne úplně normálním chováním zdejších vozidel, budete trasy projíždět s lehkostí bez ztráty "kytičky" a povětšinou lehce přetáčivým smykem.
Na závěr bych rád zdůraznil, že pro obyčejného náhodného hráče, kterému je auto-moto sport a automobilová tématika obecně cizí, se nebude jednat o nic extra a může si z hodnocení odečíst zhruba 10-30%.

Pro: nabídka vozů, tratě, obtížnost, herní režimy

Proti: ovládání a odfláknuté grafické zpracování některých vozů

+15

The Legend of Zelda: Breath of the Wild

  • Switch 100
Breath of the Wild byla hra, po které jsem prahnul velmi dlouho, a tak to byla jasná první volba na novou konzoli. Nejnovější Zelda je totiž mistrovské dílo, které exceluje snad ve všech svých ohledech. Chtěl bych se k tomuto veledílu vyjádřit nějak smysluplně, ale asi jen budu házet různé superlativy.

Volnost
Žádné hranice, žádné vození za ručičku. Po tutoriálové oblasti, kde se hráč naučí ty největší základy, se otevře svět a Link má za úkol porazit Ganona a prý mu pomůže, když aktivuje Divine Beast. To je všechno! Dále je jen na vás, co budete dělat. Hra nijak neomezuje, ale ani nepomáhá, hraní Breath of the Wild je krom ohromné zábavy i cvičením mysli. Musíte uvažovat, poslouchat a prozkoumávat. To vše v libovolném pořadí. Je jedno jestli budete prozkoumávat Shrines, vařit, kácet dřevo, stavět si dům, stavět celou vesnici, krotit koně, lovit zvěř, lovit draky, surfovat na mrožích, hrát kuželky, bojovat s minibossy, bojovat s bossy, sbírat poklady nebo třeba hledat korok a ještě mnohem a mnohem více. Aktivit je přehršel a všechny jsou dobrovolné. Ta volnost je fantastická a užíval jsem si jí plnými doušky.

Svět
Hyrule je nádherné místo, je plné rozmanitých ras a bohaté fauny i flóry. Jednotlivé oblasti jsou jedinečné a vždycky poznáte v jaké části světa jste. Ve hře funguje fyzika i logika, je to pro hry neobvyklý úkaz, ale tady tomu tak skutečně je. Na horách je zima a na poušti vedro (ale jen ve dne!), když prší kamení klouže. V noci obyvatelé neprodávají, ale místo toho spí, nebo sedí někde u ohniště. Link musí jíst a pokud možno i spát. Kovové předměty přitahují blesky a vedou elektřinu, kovy se ale dají i zmagnetizovat. Jsou to takové ty věci, které v reálném světě považujeme za samozřejmé, ale ve hrách většinou chybí, ve virtuálních světech jsme zvyklí, že nelze překonat malý plůtek, pokud to prostě nemá jít překonat. Zelda tyto herní pravidla boří a vše, co by šlo udělat v reálném světě jde i tady. Žádné otazníčky a ukazatele, místo toho jen mapa s dalekohledem.
Jak budete nakládat s věcmi ve hře je jen na vás a vaší fantazii. Například máte možnost dělat kulaté bomby, hra vám je v tutoriálu ukáže ve Shrinu, ale bomby můžete používat i v boji, na těžbu surovin, na bourání zdí, na vystřelování objektů a tak dále. Takových věcí je spousta, hra vám je neřekne, jen vás musí prostě napadnout. Svět je plný drobných detailů, které nemusí být hned vidět, čím více je hráč pozorný a vnímavý, tím více je hra odměňující a herní zážitek bohatší.

Příběh a postavy
Příběh je jednoduchý a pohádkový, přesto je poutavý a vtahující. Můžou za to výborné postavy, které sice většinou nemluví a jen vydávají nejrůznější citoslovce, ale všechny jsou zajímavé a sympatické a ta jejich "mluva" se dostane pod kůži. Svět je plný nejrůznějších stvoření a bytostí, každá oblast i včetně jejich obyvatel má nějaká pravidla a zákony, které vytváří tak unikátní atmosféru. Například Gerudo je jen ženská rasa, a tak do jejich měst můžou jen ženy, no a Link je muž. Tento prostý fakt vytváří zajímavé prostředí, questy i interakci s postavami, a tak je to i všude jinde. Ve hře nechybí ani humor, které není příliš častý, ale když tam už je, tak mě většinou od srdce pobavil.

Závěrem
The Legend of Zelda: Breath of the Wild by šlo shrnout předlouhým seznamem toho, co dělá hru tak skvělou. Nechce se mi tomu věřit, ale já tomu opravdu nemám, co vytknout. Možná soubojový systém by šel malinko více vymazlit, ale to může být tím, že hra a hlavně souboje jsou poměrně těžké, jinak fakt nic. Je to parádní jízda v krásném světě. Nebojím se říct, že je to rozhodně jedna z nej her všech dob!

Pro: svět, mechaniky, postavy, příběh, atmosféra, vizuál, hratelnost a úžasná titulní princezna Zelda

Proti: nechci to tu nechat prázdné, tak řekněme někdy až zbytečně velká obtížnost

+20

Desperados: Wanted Dead or Alive

  • PC 90
Westernová variace na první a (dle mého skromného názoru) nejlepší díl Commandos: Behind Enemy Lines. Stejně jako u konkurenční vojenské série mě tato prvotina bavila nejvíce a taktéž jsem ji úspěšně dokončil více než jedenkrát. No, pokud dobře počítám, myslím, že to bylo všehovšudy dohromady šestkrát. Čím více šly další díly směrem ke 3D, tím méně mi připadaly přehledné, zábavné a znovuhratelné.
Zde je pohled seshora naprostro vyhovující a umožňuje mít okamžitý přehled o celém dění na aktuální herní mapě a naplánovat si tak další kroky. Ze začátku jsou mise poměrně jednoduché, hra vás vede za ručičku jako miminko, vše vám vysvětlí, každou postavu představí a ukáže vám všechny její možnosti. Postupem času samozřejmě začne přituhovat, ale žádná hardcore šílenost se nekoná. Zde si opět dovolím přirovnání k partě kolem "zeleného bereta", kde jsem se v poslední třetině hry (a o to více ještě v datadisku) pěkně zapotil a každou misi jsem musel rozehrávat neustále dokola od začátku, protože se v průběhu něco nepovedlo. Desperados je oproti tomu, řekl bych, příjemnou oddechovkou.
Vaše parta je různorodá a každý člen má v kapse nějakou tu specialitku. Nejužitečnější a nejvšestrannější je pochopitelně hlavní postava John, mě ale nejvíce bavil Doc a Sanchéz, ženské charaktery mi klasicky k srdci moc nepřirostly, i když jsou v několika situacích bohužel nepostradatelné. Vlastně, ženy jako hratelné charaktery mě v žádné hře nikdy nebavily. Tady to asi vypadá na lehký náběh k šovinismu.
Misí je dostatek a herní doba je tudíž solidně dlouhá, za jedno odpoledne se na konec určitě nedostanete. Co bych ještě vyzdvihl, Star Wars easter egg mě velmi příjemně pobavil. O co se jedná se můžete dočíst v profilu hry v sekci zajímavosti.

Pro: prostředí, postavy, příběh, více možností postupu, délka hry

Proti: kopie Commandos, slabší závěr

+25

Wolcen: Lords of Mayhem

  • PC 60
Hru dosud nikdo neohodnotil, tak mám tu čest být jejím prvním recenzentem já. Wolcena jsem zakoupil už v betě někdy na podzim roku 2018, ale víc jsem se mu začal věnovat až někdy loni na jaře. Autoři slibovali to nejlepší z Diabla III a Path of Exile, tudíž mi po dohrání příběhu Grim Dawn již nic nebránilo se přemístit sem. Vybral jsem si tedy svoji oblíbenenou lučištnici a vydal se kosit nepřátele.

A úvod hry je skutečně povedený. Intro, v němž se autoři zjevně inspirovali scénami z Pána prstenů, vás do hry solidně navnadí a úvodní boje odehrávající se na útesech atmosféru jen přiživují. Hra je doprovázena herními cutscénami vysvětlujícími příběh a zapeklitou interakci s vašimi spojenci. Výhodou je, že se dají v případě nezájmu je sledovat přeskočit. Příběh a hra samotná hodně připomíná interfacem, grafikou a celkovým zpracováním třetí díl Diabla. Na čem autoři zapracovali je systém skillů, pasivních dovedností, craftování a podobně.

Přestože jsem byl předem obeznámen, že hra obsahuje krátce po vydání bugy a není vybalancovaná, všiml jsem si za necelých dvacet hodin hraní snad jen dvou propadů FPS, jednoho bugu v podobě pozdě zmizelého zabitého moba a jednoho pádu hry ve třetím aktu. Zklamání ale bohužel nastalo, možná trochu překvapivě, z přílišné linearity, zbytečné podobnosti lokací, jejich krátkostí, absencí širších map a zejména častým vykrádáním zejména Diabla III. A to především designem bossů, minibossů a herních lokací. Navíc mi přijde, že autoři šetřili s počtem mobů.

Marně jsem během prvního aktu čekal na moment, kdy příběh nabere spád. Přišlo mi, že hraji mobilní Hack&Slash hru ve stylu Anima a vůbec ne temnou rubačku. A myslím, že je to veliká škoda, protože Wolcen rozhodně měl a má na víc. Vím, že hra má celkem tři akty plus endgame a ve třetím aktu se hra rozjela a lokace jsou o něco větší. Pomohlo i překopání kláves, kdy jsem skilly z čísel přesunul na ASDFC a lahve na YX. Hra mě začala výrazně víc bavit, ale pořád se nemohu ubránit dojmu, že měla být udělána především výrazně temněji a ponuřeji. Hudební doprovod nezklamal, ale ani nenadchl. Vše je takové neslané, nemastné, jakoby spíchnuté horkou jehlou a nedodělané. Za mě velká škoda nevyužitého potenciálu.

Pro: úvod do hry, animace, příběh, zápletky a zvraty v příběhu

Proti: vypadá to spíš jako hra na mobily, krátké a totožně koncipované lokace, málo nepřátel, vykradení Diabla III

+14

INSIDE

  • PC --
Limbo bylo ještě indie poplatné dobovým vyprávěcím vzorcům (skromná, přátelská romance vůči krutému prostředí – systému viz. Machinarium nebo Super Meat Boy). Lišilo se ale ártovějším výtvarným pojetím (pro mě velmi emocionálním), herním minimalismem sázícím všechno na atmosféru a náročnějšími 6, 7 lety vývoje, který ho posunul dál než v jádru původně webové hry nastupující nízkonákladové scény z přelomu minulé dekády. Inside už není jen nezávislý projekt a singulární autorská vize, ale právoplatný árt se vším všudy. Komplexnějším tématem, víceúrovňovým fikčním světem a pokročilou grafikou. Jestli jsem dal Limbu 100%, tady bych mohl i 150%. Je to opět velmi jasně podáno jako hra na jednu noc a to noc potenciálně plnou zázraků, což se mi opět po 10 letech od Limba stalo.

Kompozice už není hlavně ozdobná jako u první hry, ale naládovaná obsahem a v kombinaci s živější filmovou kamerou, kdy máte vždycky něco i v popředí, jste naplno vtaženi do děje (všimněte si, že obraz je neustále lehce v pohybu a působí jako steadicam). Trpící malý objevitel je velmi plynule rozpohybován a obzvlášť když plave nevypadá jenom jako herní figurka (mimoto taky přesně reaguje na situace dechem a řečí těla). Grafika je detailní a světlo i fyzika vypadají skvěle. V té dystopické stylizaci orwellovského chladu a odcizení obrazů Edwarda Hoppera 40, 50. let zasazených do industriálního korporátu navíc její modelovitost pěkně vynikne.

Celý je to o kontrole, UI a korporátní kultuře: Chlapec se ocitne v lese, kde pěstují homunkuly. Pěstitelé nosí masky, protože v korporaci není prostor pro individuální identitu. Chlapec sleduje homunkuly skrze výrobní komplex (na ovládání a výrobu se používají červi - odkaz na Limbo - a spoooousta vody), přes zdecimované Sektory 1 a 2 do používané Trojky a Čtyřky, kde zkoumají chování UI. Tam najde Shluk (Huddle) a osvobodí ho. Ve skutečnosti zřejmě ale je Shluk právě tím, co ovládá chlapce. Alternativní zakončení je jak kluk odpojí ovládací panel a hra se vypne, protože se z něj stane homunkulus bez patronátu Shluku. Shluk zdemoluje co mu přijde do cesty. Jednoho z CEO rozplácne na krvavej biftek; asi jako pomstu. Hra končí na břehu jezera, kde se Shluk rezignovaně a úlevně zastaví. Vzhledem k povaze Sektoru 1,2,3,4 a dalším indiciím působí osvobození Shluku jako standardní, předem připravený jev. Další fázi výroby. Nehledě na to v celém příběhu je znát jistá forma nadsázky. Na jedné úrovni mi to přijde o revolučním souboji něčeho organicky nekontrolovatelného, bizarního a vykořisťovaného (Shluk může být symbolem spolupráce individualit, když už samotná individualita – hrdina, v souboji se systémem nestačí) proti nepřirozeným, umrtvujícím institucím. A na druhé straně o iluzi tohoto revolučního souboje, který je pouze součástí vyššího plánu oněch institucí. Alternativa (alternativní konec) o vzdání se kontroly, blaženém spánku, a postoupení ji něčemu jinému.

Pro: Všechny scény pod vodou a především s vodníma vílama.

+18

Doom 3: Resurrection of Evil

  • PC 80
S Doomem trojkou mě pojí mnoho vzpomínek. Na boží hod vánoční (roku 2004) jsem byl obdarován slavným Jeruzalémským hipíkem originálním CD tohoto dlouhodobě očekávaného produktu. Zatím, co celá famílie sledovala po 20té epický příběh utlačované děvečky se třemi nepoživatelnými ořechy, s bratrem jsme potili olovo a srali maggi v kostkách, zatímco jsme se zaujetím pubertálních výrostků kosili démony. Na to jsem vyzvrátil při hraní štědrovečerní večeří, abych se zase mohl vrátit k pekelné anabázi zpět. Bylo to dobrodrůžo, na které má mysl 14letého jinocha jen tak nezapomene.

Tedy si asi dovedete představit, co se mladému Pajmovi honilo makovicí, když zjistil, že na trhu je již expansion pack! To byla sháňka, to bylo hledání! Nakonec jsem měl štěstí, neboť jeden otec mého kamaráda mi to za 100kč na CD vypálil, tehdy to bylo celé jmění, ale nakonec se to vyplatilo!

Nyní jsem plně způsobilá, mentálně vyvinutá osoba s vlastním příjmem, tedy jsem si před rokem pořídil, za stejnou cenu jako před lety, digitální verzipůvodní hry i rozšířením.

V RoE hrajete opět za bezejmennou, němou, zelenou gumu, která si usmyslí "Hele, levitující věc neznámého původu na místě, kde se nedávno odehrál šílenej masakr, sundám si helmu a holou rukou na tu věc sáhnu, co se může stát?"

All Hell breaks loose, again! muhahaha!!!

A tak lov na zbabělého fašistického dědka, Betrugera, opět nabyl platnosti.

Nerve software, na rozdíl od svých slavnějších kolegů z ID, vůbec neztráceli čas. Hnedka na vás vybafne přeskynovaný lost soul, nyní pojmenovaný "Forgotten One" poslechnete si ve vysílačce staré voice samples ze trojky+charismatický hlas Jennifer Hale, dostanete do pařátů "gravity gun: Doom edition" která má při zapnutí AA tento zajímavý vizuální artefakt. Potkáte křížence mezi Impem a Alienem, jenž nese jméno Vulgár. Dále najdete lásku svého života "Super Shot-kun" a taky narazíte na nejnebezpečnější potvoru v celé hře, Bruisera, který patrně byl na kontrole u svého stomatologa, když se otevřel pekelný portál. Jak jinak si vysvětlit rendgen jeho chrupu na xichtě?

Jedna z věcí, která je tak trochu rozbitá, je obtížnost, která je díky vašemu kouzelnému měšci zcela triviální, nebot po zabíti z jednoho bossů ve hře nasajete schopnost právě onoho bosse. Nejprve je to sloooooow moooo, následně double damage a nakonec nesmrtelnost. Tyto vlastnosti z vás dělají mobilní deflorátor pekelných análů a celé se to mění v jakousi zvrhlou power fantasy, což by jeden od rozšíření původní hry nečekal.

Všichni si pamatujeme, jaké rozčarování jsme prožili u závěrečného souboje s Kyberdémonem, že? Nu, u Betrugera Palpatina platí jednoduchá taktika - BFG to the face! Jak to máme rádi. V závěrečné animaci se však pseudo doktůrek zadáví vaším magickým šourkem a je po srandě...představoval bych si výbušnější zakončení.

Tak či onak je RoE kvalitní přídavek s dobře nastaveným tempem a tak akorát herní dobou, jež to utne dříve než se začnete nudit.

Pro: Dvouhlavňová brokovnice! Akčnější a svižnější než Doom 3, stále solidní atmoféra.

Proti: Balanc obtížnosti, artefakt, "gravity gun"

+24

Need for Speed: Road Challenge

  • PC 100
  • PS1 --
Série Need for Speed je prostě pojem. A když proběhla diskuze na DH, jak si stojí závodní simulátory, co novější díly, několik uživatelů tam předneslo své názory. Mezi nimi i já. O den později mi to nedalo a poohlédl se po Road Challenge. Nemluvě o tom, že na disku jsem zrovna žádné pokračování kultovní značky neměl již delší dobu k dispozici. Stesk po těch časech udělal své, trochu i ta nostalgie. Neboť je obsažená náplň kombinací hned dvojice her. A zatímco mám trojku, pětku, šestku a sedmičku odjezděnou už dávno, zbývá vyplnit tu skulinku za prvním číslem. Přináším tak i důkladnou analýzu k Need for Speed: Road Challenge, shodou okolností deset let po komentáři k Porsche 2000. Zprvu mně vrtalo hlavou, jak je vlastně hra z roku 1999 koncipována, protože popisek mi toho o ní moc neřekl, a to ani dobové recenze. Nezbývalo tak nic jiného, než si udělat obrázek sám. Samotným odehráním, sepsáním textu a konstatováním finálního názoru, potažmo ukazatelů toho, co já považuji za zcela stěžejní.

Režimy Singe Race, Tournament, Hot Pursuit a Knockout zůstávají. V nich si dle preferencí vybírám několik parametrů, jak má závod vypadat a probíhat. Auta tu mají ve výběru plnou dostupnost, dle příslušnosti k dané výkonnostní třídě. Hlavní aspekt zde ale má, jistě nepřehlédnutelná, nabídka Kariéry - disponující třicítkou soutěží, abych nepoznal pocit nudy. Mimo jiné tím, že si koupím upřednostněné vozidlo v obchodu, za předem určený finanční obnos, kouknu na jeho výkon a případně mu ho vylepším. To platí i o vzhledu, kdy bývá většinou Level 3 s úpravami karosérie. Mnohdy originální motivy k mnou vybraným supersportům. A snažím se s nimi často vyhrávat. Čím pokročileji dosáhnu, tím utrácím více peněz na opravy, uhrazuji startovné, prodávám ojetiny za polovinu. U té nové herní varianty se dosažený status hráče pohodlně ukládá a dá se jednou absolvované sekce závodní jezdit opakovaně. Tak za ně získávat neomezené finanční prostředky. U Turnajů si fáze závodů musím stále manuálně uložit, to měla již trojka. A načítá se to z kontextové nabídky, ta je vidět hned.

Kouzlo tkví v té svobodě, těch malebných okolích tratí, duchu přírody a mé vlastní samoty z toho, že pro mě neplatí žádná pravidla. Jen vyhrát, jet, co můžu. Zírat na výstavní fára. Zažívat situace s bouračkami, úmyslným odstavením soupeřů, poslouchat muziku. Nepochybně i v faktu, že je stále náročnější archivní kousky rozjíždět, nastavovat v nich posléze veškeré technické a jiné záležitosti. A pak taky postupná kompletace videoherní historie a rozšiřování si obzorů. Zatáčky, překážky, tunely, občas i zkratky, devítka starších map, sofistikovaný systém modelu poškození. Grafická stránka věci rovněž potěší. Emulace DgVoodoo 2 výtečně drží můj dojem pořád na výši. Implementace počasí, deště, sněhu, rozvířeného prachu, paprsky slunce, svit měsíce v poušti, šero noci. Ten moment, kdy zkrátka sešlápnu plyn a chci být rychlý a zběsilý. Fascinace vozy Porsche. Pochopení toho, z čeho vychází legendární Porsche Unleashed.

Systém obměny vozového parku je na jedničku, úzce to souvisí s alternativním názvem hry. High Stakes sice spustím i s jedním žihadlem, ale časem to bez vlastnění toho druhého nepůjde. Tam právě přijdou k dobru nastřádané peníze ze spousty opakování dobře dotovaných příležitostí. Oba názvy hry reprezentují zdejší obsah perfektně. Ať už je cílový zájemce odkudkoli, nesejde na tom. Vsadit své vozidlo a pokusit se vyhrát soupeřovo, v tom horším případě o to své přijít, mělo něco do sebe a přimělo mě k opatrnosti. Aut je adekvátní počet, každé hýří trošku jiným stylem řízení, což je odvislé jeho maximálně dosažitelnou rychlostí. Já dal přednost těm, co s oddálenou kamerou nevypadala tolik ploše a dala se lépe ovládat. Nevyhovující poměr stran kazil realističtější dojem z hraní, ačkoli pomohl delší čas a následné navyknutí. Tratě ze staršího Hot Pursuit nejsou odemčeny hned, ale je nutné na tom zapracovat. Autoři je ukryli do části Memory Lane, kam vedou mé kroky v rozehrané hře.

Hot Pursuit disponuje čtyřmi typy závodů, z nichž tvoří novinky Getaway a Time Trap. Classic je pronásledování neukázněných závodníků číhající Policií, Time Trap spadá do kategorie obvyklého odpočítávání předem určeného času, během něhož je vyžadováno danou trať odjet. A ztěžují to vysoké šance vystavení se všudypřítomným, uniformovaným příslušníkům, nedám-li si pozor, budu pomalý, do něčeho narazím a tak. Dlouho mi trvalo najít vyhovující vozidlo třídy B, z něhož by dokázala hra těžit. Stal se jím model Toyota Celica GT-S, převedený z Underground 2 Jeho jízdní model překypuje pozměněným chováním, umožňujícím flexibilitu ovládání a maximalizaci rychlosti. Ve Snowy Ridge tak, za hustého sněžení a silničního povrchu s břečkou, rázem velká změna. Jakmile chci jet první i mít rozestup několika vteřin, stejně tak vyšší šanci na zvládnutí prudkých zatáček. U ostatních automobilů platí, že když inklinují ke sklonům k přetáčivosti, uvědomí mě hra o tom, že to fakt není snadné. Ověřeno s modelem Porsche 924 Carrera GTS, měl tendence se neustále přetáčet, projetí zatáček bylo uměním. Základní BMW Z3 naproti tomu zcela ok, v tomto ohledu. Nabídku luxusních žihadel reprezentuje jak oficiální seznam, tak i ten neoficiální z Internetu. Jednou chybou navýšeno konto financí, aniž bych projevil jakoukoli snahu. A to opakovaně. Zapříčiněno Dodge Charger R/T - 2006, ale ono auto poté odstraněno. V Single Player Arcade přibudou tratě ze trojky tehdy, absolvuji-li je prvně v kariéře. Na ně natěšenost vzrůstala s tím, jak blízko mě odjezděné kilometry dovezly k cíli. Do Hometown, Redrock Ridge, Lost Canyons a Atlantica.
+16

Commander Keen Episode 2: The Earth Explodes

  • PC 70
Druhý díl skákajícího pilota Keena se prakticky odehrává ve stejných kolejích jako předchozí setkání.

Tentokrát astronaut nehledá chybějící součásti, ale je nutné projít všemi oblastmi a zrušit vysílače či co, to vše opět za pomocí pogo tyče, blasteru ničícího mega rychlé fialové čokly, červené trpajzlíky a vyhýbání se stacatto střílejícím nezničitelným andriodům.

Tvůrci přidali tentokrát možnost vypnout obrazovku a tím pádem možnost na tajnačku se proplížit kolem zloduchům, toužících zničít matičku Zemi, stejně jako zapracovali na počtu levelů, takže dávám stejné hodnocení v lepším průměru.

Pro: arkádová hratelnost, prostředí, spínač tmy

Proti: obtížnost, grafika

+10