Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Icewind Dale: Trials of the Luremaster

  • PC 60
Hry na Infinity Engine jsem na začátku století zbožňoval. Tedy hlavně Baldury a posléze i Planescape. Na IWD se mi líbila předevšim hudba, náplň hry samotné už méně. Byl jsem tehdy schopen dohrát (po několika neúspěšných startech) jak základní hru, tak i datadisk (první bitva s drakem) i začít Trials of the Luremaster, ale příliš daleko jsem se nedostal. Přesto ve mně vždy zůstala touha dohrát všechny hry na IE. Po letech jsem pak se zaťatými zuby dorazil i IWD 2 a nyní konečně i Trials of the Luremaster.

Nejspíš patřím k minimu hráčú (minimálně zde na DH), pro kterého jsou boje v IE hrách prostředkem, ale nikoli cílem. Neužívám si nějakého taktizování, naopak chci, aby boje netrvaly dlouho, moje postavy nechcípaly, já se nemusel štvát s ochranami, zrychleními, maximálně si tak loknout léčivého lektvaru, prostě aby boje nestály v cestě příběhu. Proto také nižší hodnocení právě na boje zaměřených datadisků TOTSK, TOB a taky samotné série IWD, protože to mě prostě nenaplňuje. Příliš mě to nebralo před dvěma desetiletími a nyní mám pro to ještě méně pochopení.

Bohužel pro mně, přesně o tom je i TOTL - boje, boje, boje, sem tam puzzle, příběh mě nezajímal. Ještě rád jsem si zapnul story mode (hrál jsem Enhanced Edition), nejvíc mi zatápěli spectral warriors v samotném hradě, jinak to celkem šlo. Hrou jsem pak prosvištěl za zhruba 2,5 hodiny, což mi naprosto vyhovovalo. Navíc jsem poprvé v životě hrál s předpřipravenou partou (což přispělo k ještě většímu pocitu odcizení, nepřekvapivě). Na druhou stranu mi nikdo neumřel, což považuji za velké plus...

Pokud vás bavilo IWD (a HOW), TOTL by zklamat neměl.

(Herní výzva 2020: Parťák)
+18

Western Press

  • PC 70
Stylová hříčka, která potěší, pokud od ní nečekáte víc.

Western Press jsem si koupila, protože mě nadchla přesvědčivá westernová stylizace a zlákal dojem, že půjde o typing game, které miluju, a přitom je jich tak málo. Příslib prvního byl naplněn beze zbytku - grafika, hudba a celkový ráz vytvářejí a hráči zprostředkovávají dokonalou atmosféru Divokého západu. Hra stojí za spuštění už jen kvůli krásným filmovým titulkům / intru (i když já osobně bych se obešla bez toho hlubokého "trailerového" významy obtěžkaného hlasu vypravěče) a stylu se nezpronevěřuje ani po nich. Gameplay spočívá v duelech s přesně deseti protivníky a skrývá se pod volbou Skill Tester. Protivníci - indiáni, floutci, dámy, kněz a další - jsou výborní, každý má svou osobnost, své prostředí a své kousavé hlášky/urážky, kterými vás během souboje častuje (stejně jako vy jeho), vy sami máte na výběr z více různých postav, za které můžete hrát, a výběr se s poraženými protivníky postupně rozšiřuje (můžete si také zdarma stáhnout jako DLC postavu Heavyho, vytvořit si v editoru postavu či prostředí podle svých představ nebo si ve workshopu stáhnout ty vytvořené ostatními hráči - já si vybrala mimozemšťana a Doktora Who). Je to všechno strašně okouzlující, ale je tomu rychle konec. Pokud byl single player mód myšlený pouze jako trenažér pro multiplayer, dává to asi smysl, ale protože na serverech nikdo není, je to vlastně všechno a je to zoufale málo.

Existuje tu sice ještě možnost turnajů s boty, u nichž si můžete nadefinovat různě vysokou úroveň schopností, ale ani ta toho ve skutečnosti moc nenabízí, protože v časovém módu turnaj ve výsledku sestává z pár vašich duelů ničím se zvlášť nelišících od těch už odehraných a z nekonečně dlouhých prostojů při čekání, až nezbytné duely odehrají boti mezi sebou (a to i pokud souboje jako takové přeskakujete - přičemž si hra neodpustí komentáře typu "Někam spěcháš?" - protože loadingy / animace / představení protivníků / oslavy vítězů jsou při neustálém opakování v úhrnu dlouhé skoro k nepřečkání), zatímco v paměťovém módu i při nastavené obtížnosti "very hard" váš protivník začne někde okolo desetipísmenné řady dělat chyby, takže pokud například chcete splnit achievement "zapamatovat si dvacetičlennou řadu", musíte se v té chvíli přestat snažit být bezchybní a začít se snažit dělat přesně stejný počet chyb jako on, aby duel neskončil (z mých několika pokusů se mi zdá, že v tom není neměnný pattern, který by bylo možné vysledovat, zapamatovat si, a pak se jím řídit, ale že je to v daném rámci náhodné, i když jistá si tím nejsem), což tedy je opravdová výzva, pro mě pro neúnosnost již zmiňovaných vše protahujících prostojů příliš velká. (K ilustraci pojmu "neúnosná délka" může posloužit in-game statistika "time duelled", zachycující čistý čas, po který hráč skutečně hrál - při mých necelých 5 odehraných hodinách je to pouhých 12 minut.)

Možná pokud byste měli k dispozici člena rodiny s kontrolerem nebo kamaráda, který by si s vámi zahrál po síti, mohlo by to být jiné, já jsem hru po příliš brzkém konci "kampaně" a víc než desítce nakonec vždy (nikoli z důvodu obtížnosti) frustrujících turnajů nerada opustila. Občas se do ní zkouším vrátit a vždycky si mě okamžitě znova podmaní, ale ono v ní prostě není už co hrát.

Na závěr ještě poznámku - parametry typing game (alespoň pro mě) Western Press nesplňuje, protože se vždycky strašně načekáte, než se dostanete k napsání toho jednoho soubojového slova. (Jak stojí v jedné steamové recenzi: "It's good for testing out your 1 word bursting speed however.")

Pro: atmosféra, postavy, decentní humor, atmosféra

Proti: strašlivě dlouhé prostoje, minimum single player obsahu v kombinaci s mrtvým multiplayerem

+14

Metro Exodus

  • PC 85
Herní výzva 2020 - 4. Reálná virtualita (Hardcore)
Krok směrem ven z hlubin metra sérii v mnohém prospěl, avšak také na světlo světa vynesl neduhy, které v tunelech metra nebyly tak patrné.
Začneme tedy tím, co se povedlo. Jakmile zamíříme z Moskvy ven a poprvé se rozhlédneme po dalekých krajinách mrazivé oblasti Volhy, zůstaneme s úžasem poměrně dlouho stát a jen se rozhlížet. Samozřejmě mluvím o grafickém zpracování krajiny, která ani nyní, rok po vydání, takřka nemá konkurenci. Bohatá krajina plná míst, která lze objevovat a která prodlouží herní dobu o několik možná až desítek hodin. Otevřený svět je v sérii něco naprosto nového a vývojáři se nebáli nápadu chopit a vytřískat z něj maximum. Další věc, kterou je určitě třeba vyzdvihnout je charakter takřka všech postav, aneb když v některé z lokací ztratíte některého ze spolucestujících, ihned v následující scéně poznáte, že ve vlaku někdo chybí, zkrátka na každým vám ve hře najednou záleží a co si budeme povídat, v FPS titulu je to poměrně nevídaná věc. Potěší také velmi široká nabídka zbraní se spoustou modifikací, které je ovšem nutné nejprve najít popřípadě ukořistit ze zbraní nepřátel. Aby ale vývojáři uplně nepozapomněli také na hráče, kteří si přeci jen více užívají temnotu a atmosféru tunelů, která je v celé sérii až neuvěřitelná, v mnoha místech nám stejně dopřejí hromadu klaustrofobických pocitů, dokonce včetně zcela nového komplexu metra. Touto atmosférou dokáží opět vytvořit pocit nejistoty, co za dalšími dvěřmi čeká a věřte, že až vám přes obrazovku poprvé proběhna skupinka pavouků alá nový hororový prvek, utvrdíte se, že skutečně hrajete hororovou hru (ačkoliv bych jakožto arachnofobik dotyčného vývojáře s radostí za tento nápad udeřil něčím tvrdým do hlavy!!).

Nyní už ovšem něco k tomu, co hru kazí. Jak jsem již zmínil, většina neduhů hry je vidět také právě především v otevřeném světě. Hned na začátku bych zmínil největší problém v celé sérii, který je v tomto díle dvakrát podtržen. Tím je absolutní nemluvnost hlavního hrdiny. Dobrá, z mnoha her jsme zvyklí, že hrdina je ticho, ale tady už to překračuje všechny meze. Koho proboha napadlo vložit do hry, kde hlavní postava zkrátka nepromluví, texty vedlejších postav, které na něho do vysílačky pokřikují: „Jsi vpořádku?“, „Kde jsi, ozvi se, neslyším tě!“. Skutečně si tohle autoři nemohli odpustit? Nebo se snad jedná o výsměch ze strany autorů? Další velký problém je samotný pohyb nedejbože jízda vozidlem. To, co v tunelech není vidět, objeví se hned při prvním šplháním nebo běhu z kopce. Zkrátka, postava neběží, ale spíše sama zběsile skáče. Nebyl by to až takový problém, kdyby ovšem už pád skoro z minimální výšky neznamenal smrt nebo alespoň vážně zranění. Další prvek, který kazí celý dojem je ten, že ačkoliv máme k dispozici celou kupu zbraní, je od nás vyžadován takřka pacifistický přístup. Když před sebou máme celou tlupu ozbrojených cápků a parťák vedle řekne: „Snaž se je nezranit!“, ukápne nám skoro slza. Skutečně musím mít tolik zbraní, které využiji takřka jen v boji s netvory? Nejhorší, co ovšem z této situace vznikne je to, že ve výsledku opravdu nestřílíme po žádném člověku, protože co kdyby to byl vlastně ozbrojený nevinný chudák, který na nás při první příležitosti vytáhne samopal? Samozřejmě je možné, každou situaci řešit násilím, ale tím ztrácíme šanci na dobře známý dobrý ze dvou možných konců, které celou sérii provázejí.

Když člověk srovná základy pro a proti, stále získá nesmírnou zábavu, která jej skutečně může zabavit na několik desítek hodin, pokud k tomu ještě připočte již 2 vydaná DLC, může si připočítat ještě několik dalších. Každý, kdo sérii alespoň na chvilku přičichl, by měl dát Metro Exodus určitě šanci. Musí ovšem počítat s tím, že někdy je tato neskutečně propracovaná pouť skrze celý kontinent frustrující a nevypočitatelná, jako Rusko samotné.

Hodnocení: 85%

Pro: Atmosféra, grafické zpracování, rozmanitost hratelnosti, příběh, charakter postav

Proti: Němý hlavní hrdina, kostrbatý pohyb

+16

Cuphead

  • PC 95
Starší kreslené filmy mají svoji osobitost. To není jako soudobé pí... kravinky. Ale první slovo asi souhlasí víc. Krom toho, že k oživení potřebovaly daleko víc umu, tak mnohdy měly i více náplně a více zabavily a to i do dnešní doby.

A my tu máme Cupheada. Kreslenou plošinovku, která vizuálem jakoby vypadla z dob, o kterých jsem mluvil. A nejen to. Která splňuje i další věci z toho, o čem jsem mluvil.
Cuphead je jedním ze dvou hrnkohlavých reků, kteří, díky své závislosti na hazardu, přijdou prakticky o všechno. Ten druhý je Mugman, aby bylo jasno. Uzavřou s Ďáblem, majitelem kasína, dohodu, že nebudou muset do peklíčka, když mu seženou smlouvy na dušičky od jiných osůbek.

Mno, to by tak bylo na začátek. Každopádně jde o dost hardcore plošinovku, která se právě za nádherným vizuálem skrývá. Z drtivé většiny zaměřená právě na souboje s bossy.
Abych pravdu řekl, tak jsem moc nevěřil, vzhledem ke svojí labilitě, že jde o hru pro mě. A ono ejhle. Cuphead je sice náročný. KU... sakra náročný (zase by první slovo bylo lepší, ale nebudeme přece nikoho pohoršovat). Ale spravedlivý. všechny mechaniky, jakkoli jsou nepříjemné, se dají naučit a když už vidíte, jak fungují, tak... tak to tak bude i posté. Je to vážně hard to master, ale nevěřili byste, jak budete nadšení, když toho bastarda skolíte.... a hurá na dalšího...;)

Všechno, co zde najdete, je neuvěřitelně stylové. A i obtížnost jde v ruku v ruce se zábavností.
Jak už vyšlo najevo z toho, co jsem napsal výše - nejde o žádnou procházku růžovým sadem. Ale pokud se rozhodnete dát Cupheadovi (a Mugmanovi) šanci, rozhodně vás nezklamou. Pokud jste aspoň trochu plošinovkami zasaženi, našli jste zlatý důl.

Pro: obtížnost, styl, bossové, hudba, vizuál

Proti: sem tam periferie vyletí z ruky (náhodou)

+21

Schein

  • PC 50
"Hrajte jako RomcaT" komentář psán zpětně

Hra je takovou prazvláštní kombinací utrpení jak herní postavy, tak i samotného hráče. Vaše postava trpí tím, že hledá svého syna a neustále pomalu propadá šílenství. Já jako hráč jsem trpěl velmi těžkou obtížností, která mě od hraní odrazovala, ale zároveň mě i tak nějak přitahovala.

O obtížnosti hry svědčí, krásné statistiky, kdy jsem za 5 hodin herní doby, zemřel téměř 500x. To je docela vysoké číslo, ale především se jednalo o překlepy, kdy musíte přepínat mezi světy nebo nepochopením hádanky, či nějaké chyby v postupu. Nejčastěji jsem nejspíše umřel utopením, dále pak nabodnutím a uhořením.

Líbilo se mi celkem přepínání mezi světy, kdy jste se z pochmurné bažiny, kde se celá hra odehrává přepnutím dostali do světa kytiček, ohně či mrazu. To ovlivňovalo především logické hádanky, které byly na přepínání světů stavěné a občas vyžadovali rychlost či určitou přesnost. Především hlavně trpělivost po pár lokacích.

Ve hře se nachází i bossové, od kterých jste získávali právě možnost využívat nový svět. Bossfighty byly také založeny trochu na logice, ale i na přesnosti. Naštěstí nebyly ukládací menhiry, daleko od sebe, a tak vám překonání jedné zapeklité hádanky, přineslo alespoň pocit bezpečí, že už ji nemusíte opakovat, předtím než narazíte na novou.

Pro: Herní doba, bossové, veliké množství ukládacích bodů blízko za sebou, přepínání světů

Proti: Příběh, stereotypní prostředí, obtížnost, závěr

+13

Zool 2

  • PC 20
Tentokrát budu opravdu zlej, protože tahle hra mě totálně zničila nervy.

Všechno co jsem napsal k Zool 1 platí i tady - kýčovitá grafika (hojně posetá reklamami na Chupa Chups), naprostý chaos, zmatek a bordel, kdy na Vás padá neustále ze všech stran něco, kromě zepředu, abyste se náhodou nemohli bránit. Bloudění, sbírání blbostí, respawn monster, málo životů.

Autoři se ale totálně pomátli a udělali ze hry nehratelné šílenství. Podotýkám, hrál jsem na easy a se save states a stejně jsem hodně hodně dlouho neměl takovou chuť se na to vysrat, dokoukat hru na youtube a říct si, že mi to za ty nervy nestojí. Proč? Odskakování od zdí funguje tak z 50%. V jedné chvíli se zaseknete a až díky youtube zjistíte, že mravenčí ninja umí jakési salto od zdi - stačí držet střelbu a jít dopředu... Hrdina má naprosto šílenou setrvačnost což v kombinaci s rychlostí hry znamená, že skoky na malé plošinky budete skákat třeba 20* - protože buďto nedoskočí, nebo sletí dolů, nebo když se zadaří Vás něco zabije. Je tu nutnost sesbírat 99 pokladů, což se mi přes ukládání v jednom kole nepovedlo a chcíp. A je tu naprosto brutální časový limit, který Vám ve spoustě kol dojde, takže je nutnost hledat skryté chodby a v nich hodiny s časem či další životy.

Nemá cenu rozepisovat různé další chuťovky jako monstra při skocích ze všech stran, nutnost trefovat něco během skoků v úhlech kam hrdina moc nedostřelí, nejrůznější pasti, propadla a propasti nastavené vždy tak, abyste pokud možno ztratili co nejvíce energie.

To vše v 5*3 + 1 kole, což dělá 16 kol bez jakékoliv možnosti napojení. Výsledek? Posledního šéfa, jakousi kostku jsem v druhé fázi zabíjel s jedním dílkem energie na poslední život s tím že kdyby mi došel čas, jel bych od začátku i přes ukládání. A tohle prostě ne... nedoladěné ovládání, naprosto přepálené kombinace potvor a skoků a minimum životů v kombinaci s věcmi co jsem vytýkal už jedničce. Nebudu nadhodnocovat ani procento, tohle byla prostě sračka na 20%.
+10

Anarchy Reigns

  • X360 65
Dystopická budoucnost na sto způsobů. Jedno z nejnadužívanějších zasazení v herním průmyslu, tentokrát jako japonský brawler. Na první pohled naprosto nezajímavá rubačka minulé generace, která je o to nezajímavější, že ji tvůrci prezentovali především multiplayerem. Výsledek? Prázdné servery chvíli po vydání a velký Sega omyl. Jeden důvod proč Anarchy Reigns hrát tu však je. Logo PlatinumGames na obalu.

Pokud stejně jako já patříte k fanouškům studia, pak by vás tahle hra i mohla zajímat. Ale zcela na rovinu říkám, že nikoho jiného asi neosloví, jelikož na trhu je spousta lepších bojových her. Nečekejte však souboják po vzoru Bayonetty nebo epické a těžké boss fighty na úrovni Metal Gear Rising. Anarchy Reigns je rychlá, stylová a uh... generická rubanice, která od hráče neočekává víc, než bezhlavé drcení tlačítek. A to všechno vinou multiplayeru. Celá singleplayer kampaň totiž působí jako nějaká příprava na online bitvy.

O příběhu se tím pádem nemá ani cenu rozepisovat. Je strašný. Během cesty, teda, cest dvou protagonistů, narazíte na všechny postavy použitelné v multiplayeru a člověk se nevyhne otrávenému protočení panenek když si uvědomí, jakým násilným a nesmyslným způsobem tam polovina z nich byla našroubována čistě proto, aby tam byla. Všem jim teda nakopete zadek a občas si za ně dokonce můžete zahrát, což je ta nejhorší věc! Protagonisté jsou děsně nudní týpci dle klasických stereotypů zatím co vedlejší postavy, které dostanete do ruky jednou či dvakrát, jsou podstatně zajímavější jak charakterem, tak i na samotném bojišti. Dokonce dvojice holčin, disponující tou nejlepší bojovou skladbou, se ve hře objeví na jeden jediný souboj a už je víckrát nevidíte. Jaká škoda...

Mimo souboje jste vhozeni do otevřené oblasti, ve které můžete dělat co chcete. Třeba bojovat nebo bojovat. Naprosto nepochopitelné je rozdělení misí, kdy abyste odemkli příběhovou část, musíte nasbírat určitý počet bodů. Mimo misi je budete sbírat hodinu, tudíž musíte do nepovinných misí, což z nich rázem dělá povinné, že jo. Jejich náplň je samozřejmě boj. Boj s hordou tupých týpků, boj s mutanty či boj s roboty. Neustále dokola. Občas se objeví oživeni v podobě závoděni, při kterém stejně masakrujete nepřátele a nebo variace na fotbal, kde, opět, zároveň i bojujete. Také nepochopím rozhodnutí "oživovat" hru náhodnými eventy jako tornádo nebo bombardování. Fakt není zábava s někým bojovat a najednou se vyhýbat padajícím bombám. No a v příběhových misích pak překvapivě bojujete, jen s o něco těžšími cíli a někdy i s krakenem.

Anarchy Reigns nemá krom boje příliš co nabídnout. Příběh je generický, postavy převážně nudně napsané a nějaké vtípky, o které hra vyloženě prosí, zaslechnete zřídkakdy. Přesto jsou však samotné souboje solidní zábavou podpořenou výborným soundtrackem a díky své krátkosti hra ani nezačne příliš nudit. Zaměření na multiplayer tak spíše škodí, ač si dokážu představit, že by mě chvíli zabavil. Osud podobných online brawlerů bývá ovšem často stejný a obávám se, že tak dopadne i blížící se Bleeding Edge od Ninja Theory. Platinum fanoušci se rozhodně nudit nebudou, ostatní však ruce pryč.
+17

King's Bounty

  • PC 80
  • SegaMD 70
Do hraní King's Bounty jsem se pustil hned ze tří důvodů. Je to historicky významná hry, předchůdce skvělé série HOMAM a Richmondova výzva. Pokud vám to přijde málo, tak hned na začátku musím uvést, že je to povedená a zábavná hra. Příběh je jednoduchý, musíte nalézt Sceptre of Order pro svého krále. Polohu lze zjistit z tajné mapy jejíž části jsou rozesety po čtyřech kontinentech. Hraje se vždy pouze za jednoho hrdinu - na výběr jsou čtyři. Po mapách kontinentů se pohybuje pouze váš hrdina a do bojů se zase zapojuje pouze jeho armáda(až na kouzla). Tu lze najímat za zlato buď v domovském hradu nebo na speciálních místech po celém světě. Velikost vojska limituje nejen vaše peněženka, ale i schopnost vůdcovství. Proto je nutné tyto dva atributy s rozmyslem vyvažovat. Je k ničemu moct najmout stovky bojovníků když nejsou peníze a naopak mít hromady zlata, ale moci najmout jen pár sedláků.

Části mapy se odkryjí po nalezení artefaktů, ale většinu je nutné získat za kontrakty - úkoly. Ty jsou k dispozici ve vesnicích a vždy jsou skoro stejné - najít správný hrad a dobít ho. Povedené je, že není nutné mít celou mapu, stačí jen poznat místo úkrytu žezla. Po jeho nalezení je okamžitý konec hry. Kromě toho má hrdina možnost kouzlit. Kouzla jsou rozdělena do dvou kategorií - bojová a pomocná, použitelná na mapě. Boje jsou celkem klasika, každá jednotka má sílu, životy a počet polí o kolik se pohne. Jednotek je dost a jsou celkem různorodé. Hra tak není příliš komplikovaná,. ale nabízí dost možností pro taktizování, něco jako šachy. Jednoduchá pravidla, ale slušná variabilita.

Je také nutné hlídat si dostatečný příjem aby hrdinu vojsko neopustilo. Zadarmo kuře nehrabe ani ve fantasy. Během postupu hrou také získává hrdina stále vyšší hodnost - během audiencí u krále. Ovládání probíhá pouze skrz klávesnici, což mi vyhovovalo. Bojiště jsou celkem malá a tak myš nechybí a na notebooku se mi hrálo opravdu příjemně a svižně. Grafika má svůj věk, ale kouká se na ní hezky. Označil bych ji za dobový průměr. Naopak zvuková stránka je nic moc. Hru jsem dohrál za rytíře a zběžně vyzkoušel za čarodějku a barbara. Liší se především vůdcovstvím a mírou magických schopností. Obtížnost je na normální úroveň celkem snesitelná. Nejvíce mi dělal problémy pohyb po poušti - rychleji ubíhá čas a tím dost dochází zlato. Chvíly jsem zkoušel i verzi pro Segu MegaDrive a hlavní rozdíl je v real-time pohybu po světě. Celkově jsem si hru dost užil a uvažuji o hraní některých nedokončených dílů HOMAM nebo o ruských pokračováních série, které mě doteď míjely. Seznam "Chci si zahrát" je prostě stále delší.
+24

Rayman Origins

  • Wii 75
Každoroční společné hraní na Wii, které si se ženou již čtvrtým rokem dopřáváme, jsme nemohli vynechat ani letos. Po Mariovi, Donkey Kongovi a Kirbym přišel na řadu Rayman, jakožto další z ikonických postav plošinovkového světa. Já hrál za klasického Raymana a Romča střídala charaktery od Globoxe přes Blue Raymana až nakonec skončila u Teensy Queen.

Po pár zdolaných úrovních si vždy stanovíme, co všechno budeme sbírat. Tady byl cíl jasný, najít všechny klece s Electoony, posbírat minimálně takový počet Lumíků, který stačí na zisk alespoň jednoho dalšího Electoona a získat všechny zuby v Tricky Treasure levelech. Medaile za 350 Lumíků jsou totiž jen pro dobrý pocit a poháry za excelentní časy také. První dva cíle až na výjimky nebyly příliš složité a v mnoha úrovních se nám podařilo získat i další Electoony, ale zubů jsme nashromáždili jen osm.

Zbylé dva bychom asi také nakonec ukořistili a kvůli tomu vůbec poslednímu jsme se dokonce museli zdoláváním několika počátečních úrovní na čas dostat na celkový počet 200 Electoonů, ale už jsme na to prostě neměli nervy. Když jsme se navíc podívali na YouTube, jakou odměnu bychom za zkompletování rudého chrupu získali, nestačili jsme se divit, co za příšernost si vývojáři vymysleli. Stačilo nám jen shlédnout gameplay bonusového levelu, abychom se ujistili, že tohle opravdu zapotřebí nemáme.

Nechybí samozřejmě i na rychlost laděné pasáže či dokonce celé úrovně, které přímo nesnáším a útěk před hordou pavouků, netopýrů, ryb a kdo ví, čeho ještě, bych z plošinovek vystřihl. Zde naštěstí není těchto pasáží tak velké množství a plnění těch deseti Treasure levelů s bonusovou zemí mrtvých je pouze dobrovolnou zkouškou nervů, kterou není nutné absolvovat k dokončení hry. Takto bych to řešil i jinde a klidně bych se obešel i bez těch několika pasáží ve standardních levelech.

Skvělý byl vývoj postav, které neustále dostávaly do vínku nové schopnosti. Ke skákání tak postupně přibylo i mlácení a kopání, vznášení se, zmenšování, potápění a nakonec i běhání po stěnách. Celkově je Rayman Origins kvalitní plošinovkou s výbornou hudbou a celkovým ozvučením, kterou bych na počítači s největší pravděpodobností nehrál, ale na Wii ve dvou šlo o skvělou zábavu.

Pro: Rayman, nové schopnosti postav, hudba, ozvučení, multiplayer

Proti: některé levely, na rychlost laděné pasáže

+20

Infamous First Light

  • PS4 70
Neonová Fetch nám detailněji vypráví příběh známý již z hlavní hry, o tom, jak přišla o bratra. Příběhově v tom nic dalšího není. Jak říkám, příběh ničím nepřekvapil, rozhodně ale neurazil.

Celé rozšíření je však postaveno hlavně na challengích, které vás mají přínutit strávit ve hře daleko víc času než jen k závěrečným titulkám. Město známe již z hlavní hry, zde se liší hlavně tím, že není tolik D. U. P. prolezlé. Hlavní zábava zde spočívá v neonových graffiti (oproti Delsinových z hlavní hry dle mě slabší), sbírání lumenů - statických, pro které si musíte někam vyskočit, nebo pohyblivých, které musíte chytit dřív než uletí, zachraňování rukojmích, ničení policejních dronů a projíždějících nepřátelských aut . Oproti hlavní hře působí prázdně, vy se ale dokážete pohybovat mnohem rychleji z jednoho konce na druhý i bez rychlého cestování.

A pak je tady aréna. Vlastně tři arény. Vybrat si můžete módy přežití nebo zachraňování rukojmích.. a pak prostě jedete, co to jde.. Pokud chcete odemknout všechny trofeje, tak tam dozajista strávíte mládí. Aréna zabaví na chvíli, ale jinak je prostě jednotvárná. O to víc mě potěšilo, že si můžete arénové výzvy, pokud vlastníte původní hru, zahrát i za Delsina. S jeho schopnostmi jsem měla trochu problém rychlé tempo arény stíhat, ty vtipné komentáře vůči Augustine ale určitě stály za to. :D

Pro: příběh, vedlejší aktivity, challenge (pokud vás zajímají)

Proti: vyloženě mě štvalo asi jen ovládání u neonových graffiti

+10

Kingdom Come: Deliverance – A Woman's Lot

  • PC 80
Příběh Terezky a Johanky hráči zcela rozdílným způsobem představí úděl těchto dvou žen, které jsou součástí příběhu i v základní hře. A musím uznat, že za mě poměrně povedeným způsobem.

Tereza: Hraní za Terezu představuje Skalici před příběhovým zvratem na začátku hry. Hráč tak má možnost poznat nové postavy, případně některé staré známé poznat hlouběji, lépe si projde okolí Skalice, sem tam pomůže lidem okolo sebe a řeší trable svého otce, místního mlynáře. Poté co nastane zvrat, hra se mění z rozverné a veselé na temnou a plíživou, atmosféra zmaru a zoufalství je patrná všude kam se hráč dostane a osobně jsem se přistihl, jak jsem si příběh a postup hrou opravdu užíval.

Johanka: Tady je to již podstatně slabší. Kromě faktu, že Johanka je poměrně fanatická ve své víře, zatáhne Jindřicha do svých problémů tím, že ho nutí dělat věci, které jsou občas za hranou zdravého rozumu. Ano, zde již nehrajete retrospektivně za hrdinku, jako v případě Terezy, ale úkoly pro Johanku plníte v roli Jindřicha v současnosti, tedy s vaší postavou na úrovni na jaké jí máte. Tam kde je Tereza sympatická, je Johanka umíněná. Tam kde Tereza srší vtipem, Johanka srší fanatismem. Na druhou stranu, úkoly které Jindra v rámci questů pro Johanku dělá, jsou zajímavé, zábavné a vůbec je radost to hrát. Kdyby tam byla méně fanatismu ze strany Johanky, byla by i tato část DLC bez větších chyb.

V rámci celého DLC navíc, kromě dvou výše uvedených příběhů, získáte psa Vořecha. Můžete ho s sebou mít kdykoli a kdekoli, nebo ho klidně můžete nechat u Terezky na mlýně. Vořech je pako, pořád chlastá z kaluží, pokud se chcete někam nepozorovaně přiblížit, buďte si jistí že to s Vořechem nepůjde protože je pako. Ale na druhou stranu, při questu kdy potřebujete poměrně rychle lovit zvěř pro získání masa, je Vořech sice pořád pako, ale pomůže vám vystopovat zvěř, případně dokáže pomoci v boji. Není to pes který skočí na nepřítele a zničí ho, ale dokáže velmi dobře odvést pozornost a nejednou mi zachránil krk tím že zaměstnal nepřítele, který by mě jinak dal. Ale díky Vořechu měl práci s ním a já čas na oddych. Už z tohoto důvodu je škoda,že DLC vyšlo jako poslední. Protože je dobré s sebou mít Vořecha od začátku hry, nejednou vám jeho přítomnost ve hře pomůže.

Graficky a zvukově nepřináší DLC nic nového, tak jako žádné nové lokace. Jednoduše se v případě Terezky jedná o retrospektivní vyprávění a možnost poznat Skalici před útokem, v případě Johanky se jedná především o sadu zábavných questů s nepříliš zábavnou Johankou :) A Vořech? Ať je jaký je, tahám ho s sebou všude. :)

Pro: Možnost poznat Skalici před útokem z jiného pohledu, doplnění příběhu, při hraní za Terezu se příběh několikrát setká s příběhem Jindry, zajímavé questy jak u Terezy, tak u Johanky, získání parťáka i do základní hry - psa Vořecha

Proti: Johanka není příliš sympatická postava

+19

Battle Chess

  • PC 65
Možná ne úplně první šachová simulace, která byla vytvořena, ale rozhodně první, kdy si to všichni ti oddaní poddaní svého krále rozdávají na férovku na kostkovaném jevišti královské hry.

Pamatuju si jako jinoch, který se nedávno naučil od strejdy pravidla, jak jsem chtěl vyzkoušet umělou inteligenci a dostával jsem na prdel, což se postupem času a let měnilo, protože jsem si hru dlouhá léta nechával na kapacitně ubohém HD. Hra se dala ukládat v průběhu partie, computer Vám i nabízel nejvhodnější protitahy a pokud máte šachy rádi, padlo na to spousta času.

Těžko hodnotit, ale dávám lepší průměr a nostalgicky zamačkávám slzu.

Pro: souboje figurek

+14

Zool

  • PC 50
Zool spolu s druhým dílem a First Samurai jsou ty největší hopsačkové resty z první půlky 90. let, které jsem nikdy nedohrál. O Zoola jsem se párkrát pokoušel, ale nikdy jsem se nedostal z prvního světa a popravdě, nebýt možnosti save state v Dosbox SVN Daum, nikdy v životě bych se nedonutil to dohrát.

Zool je krásným příkladem, proč se některé hopsačky jako Another World, Blackthorne či Flashback staly klasikou a jiné ač byly recenzovány v herních časopisech a vydány v ČR nikdo nehrál. Intro a příběh neexistují, hned po spuštění na Vás hra vyblije nechutně kýčovitou, přeslazenou a příšerně dětinskou grafiku, které se drží až do konce. Prostředí se sice mění (sladkosti, hudba, ovoce, dílna, hračky a zábavní park), ale grafika ne.

Máme tedy 6 světů, v každém z nich jsou tři kola, což dělá dohromady 18 kol + 6 bossů. Hned od začátku se na Vás valí totální chaos - potvory, stejně cukrkandlové jako prostředí splývají, útočí, resp. padají a chodí ze všech stran a naprosto brutálně respawnují. Stačí odejít o krok vedle a právě zničená potvora oživne. Takže je to taková klasika - dětinská grafika pro nejmenší a naprosto šílená obtížnost. Nic nepomůže nastavení na easy či navolení pěti continue. V tom zmatku se nedá vyznat, bossové jsou tuzí, hra je brutální bludiště a vy jej musíte probloudit co nejdůkladněji. Občas samozřejmě nebudete tušit kam jít. Jak už to v podobných hopsačkách chodí, je tu milion sebratelných předmětů zdánlivě k ničemu, jenže pokud jich nesesbíráte určitý počet, dostanete se k exitu a ten se neotevře. Ze začátku jsem si myslel, že je to bug, ale nebyl.

Hlavní hrdina, jakýsi mravenčí ninja toho moc neumí - skákat, střílet a ve vzduchu sekat mečem, což je sázka do loterie. Umí se ovšem přilepit na zeď a odskakovat nahoru, což je další peklo, protože se to ovládá příšerně, navíc se 100% jistotou Vám při takovém odskakování něco spadne na hlavu. Jako bonus kolo je tu naprosto neovladatelná pasáž s "raketkou".

Přiznávám, že jsem to hrál s obrovským sebezapřením čistě z důvodu zkompletovat všechny známé hopsačky počátku 90. let a plánoval jak tomu švihnu tak 20-30% a půjdu spokojený spát. Někde v páté epizodě se to ale trošku zlomilo. Pochopil jsem co po mě hra chce, kola se staly přehlednější a lineárnější, monstra méně zákeřná a nebo jsem se to trošku naučil hrát. Nakonec i ten poslední boss se dal jakžtakž utaktizovat a ne jen se modlit za vítězství.

Dávám 50%, ale Zool je jedna z nejslabších arkád co vyšly na PC. A pokud si ji budete chtít zahrát, doporučuji najít ISO verzi. Ta vyripovaná běží asi o 100% rychleji a nedá se vůbec hrát.
+10

Armed and Dangerous

  • PC 55
Musím říct, že tohle byla celkem slabota. V poslední době se snažím dohnat všechny zajímavé herní počiny, které mě za celou moji hráčskou "kariéru" minuly, přičemž si vybírám zejména podle zdejšího hodnocení a příslušných komentářů. Sem tam se ovšem stane, že se spálím a vyberu si těžce přeceněný titul. Here we go!
V prvé řadě, nic jsem nečekal a to, že se jedná o další kousek od autorů originálního Giants: Citizen Kabuto (které mě ovšem také moc nechytlo..), jsem zjistil až po dohrání, takže shrnuto podtrženo - ovlivněn jsem ničím nebyl.
Grafická stránka hry je nemastná-neslaná, rozhodně to tedy není můj styl, ale do hodnocení tento fakt nepočítám s ohledem na rok vydání. Prostředí se sice jakože po celou dobu hraní mění, ale pořád bych si jej dovolil oznažit za prázdné a plytké.
Nepřátelské jednotky jsou otravné a neustále se objevují na místech, která jsem již několikrát "vyčistil". Tohle opravdu nesnáším. Dokázaly mi sice občas solidně zatopit, ale k čemu to, když z každého třetího grunta vypadne lékarnička, z každého druhého bomba a z každého prvního náboje.
Náplň jednotlivých misí se ze začátku tváří neskutečně originálně, ale záhy zjistíte, že se pořád dokola opakují úkoly: zabij "x" nepřátel, vyhoď do povětří "x" domů, zachraň "x" vesničanů a to nejlepší nakonec, chraň město před útočníky pomocí dělové věže. Především poslední jmenovaný úkol byl poprvé ještě celkem zábavný, potřetí a dále už přicházela nuda a takový ten pocit musím to už dohrát, ať je to konečně za mnou a můžu si na DH udělat fajfku..
Lehkým nadprůměrem tedy hodnotím hlavně kvůli humoru, který už ale ke konci také začíná ztrácet grády a kvůli tomu, že se hra sama nebere moc vážně. Nejvíce mě pobavilo hned úvodní video se slepým Rexem a jeho psy a především skutečně nevídaná Land Shark Gun. Asi nejlepší a nejúsměvnější zbraň v počítačových hrách, kterou jsem kdy viděl. 55%.

Pro: humor, příběh, zbraně

Proti: stereotyp, respawn, opakující se úkoly

+17

Pitfall: The Mayan Adventure

  • PC 70
Zprovoznit jakoukoliv vykopávku pod Dosboxem je vcelku pohoda, na hry po roce 2000 mám v podstatě nativní 11 let starou mašinu s Windows XP. Nicméně zprovoznit spoustu her z období 95-99 je vcelku peklo. Protože známé plošinovky z do půlky 90. let mi pomalu dochází, strávil jsem půl soboty pokusy sehnat a zprovoznit hratelnou verzi buď Bermuda Syndrome nebo Pitfallu. Bermudu vzdávám, ta je pro mě asi zakletá. U Pitfallu ISO verze hlásila chybějící knihovny, chybné rozlišení, přeorala mě ikony složek a dokonce i mechanik do podoby Windows 95 a nakonec triumfálně zahlásila že v neexistující mechanice není CDčko... mor aby ji spral. Takže jsem sáhl po nějakém ripu bez zvuků, který jsem kupodivu rozjel.

A uvědomil jsem si, že jsem Pitfall už kdysi hrál a možná i vyhrál? Těžko říct. Každopádně Pitfall není špatná hra. Je trošku podobná Jungle Book od Disneyho, jak prostředím, tak grafikou, která je poměrně pěkná, ale například konkurenční Rayman ze stejného roku vypadal líp. Důvodem je i jistá repetivnost prostředí - neustále se střídá džungle, vodopády a jeskyně. Podobně jako třeba v Aladinovi umí hrdina skákat, šplhat po lanech, mlátit na blízko bičem a na dálku střílet buďto šutry, nebo bumerangy (k ničemu) nebo výbušné kameny. Které doporučuji šetřit na bossy. Kromě toho je tu ještě plížení, procházení dveřmi, tahání za páky, skoky na trampolínách a bungee jumping.

Ovládání je celkem slušné, skoky nejsou obtížné... ze začátku. Ne Pitfall není neférová hra - máte pár životů, možnost sebrat další, po cestách se válí energie a checkpointy a dokonce máte i tři continue. Ve Windows menu (hra jede jen v okně) si můžete po smrti zvolit začátek od kola, ve kterém jste skončili.

Pitfall je jen dost obtížná hra. Má 13 poměrně velkých kol, naprosto brutální bossy. Zejména ten poslední, který skáče, střílí, přitahuje si Vás bez možnosti obrany. A jediné co mu ublíží je střela do hlavy, která je dost obtížná a ubere mu asi 2%. Bez zásoby bomb to nemá cenu ani zkoušet. Chuťovky čekají i v samotných kolech. Vozíčková dráha bez jediného checkpointu a chyby. Skákání z plošinky na plošinku, přičemž ta první zmizí dřív než se ta druhá objeví, takže stojíte, počítáte zhruba do osmi a skáčete na slepo. Skoky do neznáma, skoky na krokodýly, kteří otevřou tlamu a sežerou Vás... a nebo ne. Nesnáším ve hrách tyhle náhodné faktory. Co mě nepotěšilo je respawn potvor, které jsou často dost stěží zasáhnutelné (plazící se hadi, lítající netopýři). Když spadnete, musíte si cestu probojovat a padat budete znovu a znovu.

Co mě pobavilo byla jedna bonusová hra, kterou jsem náhodou objevil - a ve které jsem si zahrál klasického Pitfalla z pravěku - kterého jsem tuším někde ve třetí třídě hrál u kamaráda na počítači :) Příběh stejně jako u spousty starých hopsaček neexistuje, nicméně na konci zachráníte otce, což je hrdina právě z onoho starého Pitfallu.

Každopádně i přes výtky mě Pitfall celkem bavil. Pěkně jsem se u něj navztekal, potřeboval bych na něj tak asi od 10-20 let mladší a lepší reflexy a konkurence z roku 1995 (Rayman, Abuse, Jungle Book, Earthworm Jim) mě bavila o trošku víc, ale Pitfall není špatná hopsačka.
+11

Bad North

  • PC 60
Stylizací mi Bad North od první chvíle sedl, grafika je taková elegantně prostá, vyzdvihnout musím zajímavý hudební doprovod. Ze začátku se jeví jako fajn strategická hříčka. Bohužel časem se ukáže, že skýtá velmi málo skutečného obsahu. Tři typy jednotek a pár speciálních schopností vám nakonec nenabídne nikterak rozsáhlou strategickou variabilitu - prostě postavíte lučištníky na kopec, kopiníky před přijíždějící hordy vikingů a doufáte, že souboj dopadne dobře. Časem mi to však přišlo příliš o náhodě, chování jednotek je takové trochu nešikovné a nepředvídatelné. To vedlo ke frustraci a nakonec celkem rychlému odinstalování. Potenciál to má, ale zjevně je to vyvíjené spíš na mobilní platformy.
+14

Island

  • PC 80
Island je ve společnosti Steins;Gate a Ever 17: The Out of Infinity poměrně opomíjená vizuální novela, která se i přes několik přešlapů bezesporu ke šičkám žánru. Předně se i přes poměrně dlouho herní dobu blížícím se ke třiceti hodinám dokáže vyvarovat jistě utahanosti spjaté s žánrem. Jedním z hlavních důvodů je protagonista hry, Setsuna, který dokáže mnohokrát pobavit. Právě humor, napětí a drama jsou tady správně dávkovány. Příběh nabízí několik nečekaných (i očekávaných) zvratů a nuda rozhodně nehrozí.

Vše je zabaleno do povedeného vizuálu a doprovázeno pěknou hudbou a namluvením postav, jak už bývá u AAA tvorby zvykem. Hráčova rozhodnutí mají většinou opravdu vliv na rozdělení děje a nápomocný flowchart umožňuje návrat do jakékoliv dohrané pasáže a záchranu před špatnými konci. Příběh je vystavěn na hráčově pozornosti a k jistým závěrům je potřeba dojít vlastním uvažováním, protože Island plno věcí pouze nastíní. Přesto i pokud nebudete pátrat a číst mezi řádky si dokážete děj užít.

V žádném případě se nejedná o mystery kalibru Umineko no Naku Koro ni nebo jízdu ve stylu Wonderful Everyday ~Diskontinuierliches Dasein~, ale pokud vám tenhle styl her není cizí, tak Island nabízí zajímavou alternativu ke všem výše zmíněným titulům.
+13

Lollipop Chainsaw

  • X360 85
O žádné jiné hře v českých končinách nejspíš nemůžete říct, že ji každý zná, ale téměř nikdo ji nehrál. Můžete polemizovat proč tomu asi tak je, nicméně mezi hráči najdete jen minimum jedinců, kterým nic neříká jméno Jessica Nigri nebo kteří minimálně neviděli její cosplay Juliet Starling. Tehdejší mizivá popularita konzolí však ze hry udělala v podstatě nedostupnou záležitost a upadla v zapomnění, což ostatně můžete vidět i zde, na DH.

Herní legenda Goichi Suda byl pro mě do téhle zkušenosti velkou neznámou. Pár jeho her sice vlastním, ovšem nikdy jsem žádnou nezapl až do Lollipop Chainsaw a řeknu vám, že to je pro mě obrovské překvapení. Hra, která v recenzích sbírala vesměs průměrná čísla a zdálo se, že jediná její přednost je sexy roztleskávačka v čele, ve mě nevzbuzovala příliš velká očekávání. Stranou nechme zombíky, kteří mnohým z vás jistě lezou krkem, ač já se jich nemůžu nabažit, neboť „Killing people is fun when they're zombies!“ Tohle dílo je totiž přes veškerý ten masakr bravurně nahláškovaná komedie plná popkulturních referencí, sexuálních narážek a originálních nápadů.

Pravda, ve svém základu je hra velmi prostá a skoro by se dalo říct, že jen držíte páčku dopředu a drtíte tlačítka. Ač soubojový systém nabízí spoustu vylepšení a učení se novým útokům, jde stále jen o stereotypní řežbu v úzkých koridorech. Tvůrci se to však snaží vynahradit různými mini-hrami, které ve velké míře přerušují tu stereotypní hratelnost a neustále vás zásobují něčím novým, co vás zabaví. Jednou je to basketball s lidskými hlavami, jindy zase jízda v kombajnu, roztleskávání nebo parodování retro herních klasik a spousta dalších. Ve výsledku je tak hra nabitá něčím zajímavým na každém kroku.

Ta pravá zábava však začíná u jednotlivých postav a především u hrdinky Juliet. Musím se přiznat, že jsem zpočátku očekával hloupou roztleskávačku, která mi spíše poleze na nervy než že bude bavit. No, co si budem, občas něco hloupého fakt řekne, ale jinak je to moc sympatická slečna která pro nějakou tu cringe vtipnou hlášku nejde daleko. Zdatně jí sekunduje i její přítel Nick, respektive jeho hlava visící na Julietině sukni. Pobaví pak i vedlejší postavy a její rodina, především její drsňácký otec při konfrontaci s Nickem. „Son, if you don't quit acting like a fruit, I'm gonna stick you in the juicer.“ Vytknout zde však musím to, že postavy často mluví při akci a já moc multitaskingem neoplývám, tudíž jsem kolikrát nevěděl, na co se soustředit.

Velkou předností je i hudební doprovod, o jehož důležitosti svědčí i hudebně orientované boss fighty. Ty tvoří vždy zombie stylizovaný do nějakého žánru a hudebními nástroji často i bojují. Energický soundtrack je však přítomen po většinu hry a tvůrci se tak neustále snaží držet rychlejší tempo hry. I z toho důvodu tvoří většinu doprovodu spíše rockovější či metalové skladby, ač jiné žánry zazní též. Musí se však nechat, že tvůrci vybrali zatraceně dobře. Doporučuju poslechnout!

Lollipop Chainsaw je klenot minulé generace konzolí, který baví téměř v každém aspektu. Vytknout určitě lze lehkou zastaralost, přílišnou linearitu a možná někdy zbytečné QTE, jinak jde však o královskou zábavu a je až trestuhodné, že hra nedostala port na nové generace konzolí, remaster a nebo rovnou pokračování.
+22

The Legend of Bum-Bo

  • PC 65
I když nikdo nečekal, že by se Bumbo vyrovnal svému staršímu bráchovi Isaacovi, přece jen se nemůžu vyhnout určitému zklamání. Koncept spojení settingu The Binding of Isaac s hratelností match-3 her dával vzpomenout na můj oblíbený Puzzle Quest a Edmund McMillen u mě patří k těm nejspolehlivějším tvůrcům na nezávislé scéně. Bohužel výsledná hra, která v listopadu přistála na Steamu, se nedá nazvat jinak než rozpačitou.

Předně bych chtěl říct, že samotné jádro hratelnosti, tedy match-4 souboje, fungují dobře a jak už to u podobných logických rychlíků bývá, jsou správně návykové. Za skvělý nápad považuji různá kouzla, která vám umožňují manipulovat s hrací plochou a různě posouvat či ničit sloupce/řádky. Díky nim působí každý souboj jako zábavná hádanka. Výborná je i variabilita jednotlivých hratelných postav, které se na rozdíl od Isaaca docela markantně liší jedna od druhé a vyžadují zcela jiné strategie. A stejně jako u Isaaca, návnadu v podobě unlocků předmětů, svázaných s achievementy, jsem i tady sežral i s navijákem. Hrozně se mi taky líbí grafické zpracování, které Isaacovu zároveň odpornou a roztomilou estetiku posunulo ještě o level výš.

Kolem a kolem ale hra působí jako nějaký Early Access polotovar. Obsahu má málo, obtížnostně je nedomyšlená a technicky je občas dost mizerná.

Za největší problém hry bych označil délku jednotlivých runů. Zatímco u Isaaca vám i po všech expanzích a patchích, co do hry přidaly hromadu obsahu, jeden průchod hrou zabere kolem 40 minut, v první verzi Bumba si musíte vyhradit klidně hodinu volného času, za kterou stihnete absolvovat pouhých 12 soubojů a 4 bossfighty. To by samo o sobě nemuselo ani tak vadit, hra však v průběhu runů nejde ukládat! Když už jednou začnete, nezbývá vám než dotáhnout run do konce. Pokud se tohle nezmění, nedovedu si představit, jakým způsobem bude Edmund do budoucna hru rozšiřovat. Žádat od hráčů, aby si na podobně casual hříčku, které jsme normálně zvyklí hrát třeba v MHD na mobilech, museli bezpodmínečně vyhradit víc než hodinu, mi přijde absurdní.

S tím souvisí i problém spojený s obtížností. Poté, co si hru osaháte, zjistíte, že 95% herní doby pro vás nepředstavuje jakoukoliv výzvu. Postavy jsou i v základu vesměs docela silné a navržené tak, aby hra šla dohrát i s jejich základní výbavou, což má za výsledek, že jednotlivé runy se podobají jako vejce vejci. Když opakujete tu jednu fungující strategii, je v podstatě úplně jedno, jaké další předměty v průběhu hraní najdete.

V zbývajících 5% vás hra však postaví do situací zcela mimo vaši kontrolu. Životy jsou velice vzácné zboží a od jistého bodu začnou nepřátelské útoky být tak devastující, že v podstatě nepřichází v úvahu, abyste nějaké nepřátele nechali přežít první, maximálně druhý tah. A občas se hře zkrátka povede vygenerovat tak "ideální" herní plochu, že vám sama o sobě dokáže ukončit run. Což potěší hlavně na předposledním patře po čtyřiceti minutách.

Nemůžu sice říct, že bych při hraní pociťoval výrazný stereotyp, ale na druhou stranu, po získání všech achievementů za cca 20 hodin ani nevidím důvod ve hře pokračovat. Mám pocit, že jsem ze hry viděl úplně všechno a jakákoliv kombinace předmětů by nový zážitek nepřinesla. Bumbo sice dokáže zabavit, ale další evergreen jako Isaac to nebude ani omylem. Mimo hardcore fanoušků BoI se s čistým svědomím nedá moc doporučit a jestli vás láká spojení logického rychlíku s RPG, poslouží vám lépe osvědčený Puzzle Quest.

Na závěr malé varování. Již zmíněná nemožnost ukládat není první ani poslední technický problém, na který jsem narazil. Předzvěstí všech problémů byl už launch, kde se hru povedlo pustit do prodeje bez exe souboru. Pak následovala myriáda crashů, softlocků a chybějících nastavení (nejen grafických, ale i úplného základu jako je hlasitost audia). To se sice pět měsíců po vydání částečně povedlo opravit, ale ne dost a nejeden run jsem musel z rozmaru kódu ukončit. UI navíc celkově působí velmi barebones a na vymoženosti jako tooltipy nebo přehled unlocků, kterým disponoval již původní flashový Isaac, můžete rovnou zapomenout. Nejhorší však je, že po posledním updatu z půlky prosince se Edmundův programátor James odmlčel. Edmund sice na Twitteru stále slibuje, že updaty se blíží, ale stačilo zalovit na Discordu a dočetl jsem se, že na chudáka Jamese dopadla deprese a nemluví ani s Edmundem. Tak asi doufejme, že se v brzké době dá dohromady.
+18

Mobil 1 British Rally Championship

  • PC 90
Z mého pohledu rozhodně nejlepší rally simulátor a jeden z nejlepších závodních kousků na PC obecně. Zároveň jediná hra, kterou znám, u které téměř nikdy nepřeskočím povedený úvodní intro filmeček (zhlédnout můžete v profilu hry v sekci "Videa").
Graficky již v dnešní době Mobil 1 British Rally Championship asi neoslní, každopádně vším ostatním i po více než dvaceti letech od vydání rozhodně ano. Po individuálním nastavení potřebných parametrů v zajímavě zpracovaném hlavním menu a výběru herního režimu se ocitáte v ráji milovníků automobilového sportu. V režimu kariéry na vás čekají reálné tratě z britského mistrovství, jejichž délka je někdy až úmorná. Měnící se denní koloběh, změny počasí a různé povrchy jednotlivých "RZ" vám zároveň dávají možnost nastavení podvozku a pneumatik u vybraného vozidla. Při samotném závodu se také mohou poškodit různé komponenty (výfuk, motor atd..), které posléze můžete nechat opravit. Pokud ovšem do cíle vůbec dojedete. Hra vám rozhodně nedá nic zadarmo, soupeři jezdí téměř bezchybně a tím pádem totéž se očekává i od samotného hráče. Z vlastní zkušenosti, nejhorší je asi překlopit automobil v předposlední zatáčce před cílem, kdy za sebou máte ujeto zhruba 25 minut reálného času úplně čistým stylem. To pak naštve..
Velkým plusem pro mě osobně je nabídka vozidel: Renault Mégane I, Peugeot 106, Citroen Saxo a další, pro někoho francouzské "plečky", pro mě radost a vzpomínky, jelikož jsem téměř polovinu vozů ve hře opravdu vlastnil a na například takové Saxo VTS nedám nikdy dopustit. Dále, jaká hra vám dá možnost zajezdit si ve Felicii, třebaže ve verzi Kit Car? Nebo ve staré Octavii?
Samotné chování soutěžících automobilů není úplně bezchybné, respektive dokonalé, ale s ohledem na rok výroby je to v pořádku. Jediným mínusem tedy zůstávají někdy až neskutečně dlouhé tratě.

Pro: nabídka vozidel, reálné tratě, intro, možnosti, model poškození, nastavení vozů

Proti: délka některých tratí, chování vozů

+25