Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Mafia II

  • PC 75
Těsně po vydání by bylo mé hodnocení kritičtější než teď. Jedná se zejména o osekanost a nevyužití plného potenciálu hry.

Dnes hru hodnotím o něco mírněji, pár let už od vydání uteklo a přistupoval jsem k ní tedy jako ke hře, která je nástupcem první Mafie, ale dal jsem stranou některé ze slibů, které vývojáři nedodrželi.
Hra jako taková je velice dobrá, grafika je i na dnešní poměry neobvykle hezká, zvláště pak prostředí a modely aut, ale i různé potěšující detaily jako možnost zhasínat/rozsvěcet, pouštět rádio, otvírat okna, pouštět vodu atd. Zejména pak v zimním období vypadá hra naprosto famózně.
A pak skok do letního období, dobře vymyšlený, je hodně znatelný. Posunete se v čase pár let a venku jako by se změnila doba. Nová auta, některá poupravená místa, nová hudba, noví lidé, a samozřejmě jiné roční období. Grafické zpracování hry je ukázkové a i dnes opravdu pěkné.
Zvukové zpracování taktéž velice dobré, ať už hudba v rádiu nebo misích je atmosférická, zvuky okolí jsou přirozené.
Hratelnost je chytlavá, a to i díky bravurně zvládnutým přestřelkám, poměrně dobrému jízdnímu modelu, pěstním soubojům a náplním misí.
Hra je lineární, během misí je možnost jezdit po městě a zde se objevuje první problém - totiž nevyužití města. Velkou část postav, které během příběhu poznáte, potkáte tak maximálně jednou, dvakrát za příběh. Při tom hra naznačuje, že s nimi byly daleko větší plány. Totéž platí i o samotných rodinách, které svůj potenciál ztratily naplno. Jen pár misí pro každou rodinu je nedostačující a kromě Eddieho a Henryho si snad k žádnému jinému členovi rodiny kladný vztah neuděláte.
Příběh je velice dobře napsaný, mohlo by v něm být daleko více rozvinutého, nevyužitý potenciál zde smrdí na míle daleko. A to je špatně! Postavy jsou totiž dobře napsané, zahrané a každá má svou osobnost. Jedná se o jedny z nejlépe zpracovaných charakterů posledních dob, a právě proto je škoda toho, že některé nedostaly více prostoru.
Kampaň se skládá z 15 kapitol, které zaberou pod 10 hodin času, jednotlivé kapitoly se skládají z různorodých úkolů a právě díky vynikajícím přestřelkám a pěstním soubojům, tak i díky velice dobré AI a vtipně hláškujícím kolegům kapitoly odsýpají a něco ve Vás obvykle zanechají. A zvraty jsou také zajímavé, až na ten odfláknutý konec.
Co chybí, tak jsou vedlejší úkoly, nic takového zde nenajdete a je to ohromná škoda. Open World hra by něco takového měla mít...
Atmosféra města, prostředí a celkově té doby je zvládnuta perfektně, policie je nyní mírnější, honičky jsou v pohodě. Při rozbití auta pak určitě oceníte možnost jeho ruční opravy. Také je zde malý tuning auta, možnost vykrádání obchodů, podplácení policie, dovážení aut a to je vlastně asi všechno.

SHRNUTÍ: Mafia 2 byla po svém vydání mnohými kritizována a to zejména proto, že byla značně osekaná a je to na ní znát. Hra, ač je velice dobrá, smrdí nevyužitým potenciálem, mnohými chybějícími základními prvky a podivným koncem. A to je škoda, protože kdyby vývojáři splnili to, co slibovali, mohla se Mafia 2 stát jednou z nejlepších her ve svém žánru. Takhle se od fanoušků dlouho očekávajících tento díl dočkala průměrné odezvy. Je to škoda, protože M2 k pomyslné vítězné hranici neměla daleko, a měla k ní našlápnuto správným směrem, jen kdyby...


Hodnocení Definitive edition: 
Hra má lepší grafiku na mnoha místech, zvláště pak při odlescích a detailech postav, na druhou stranu se potýká také s řadou grafických glitchů typu podivná pára z kanalizace, blikající odpadky na zemi, roztodivné oči Lea - jednou byly bílé, poté zase Leo koukal pouze do strany, i když byl Vito před ním, atd. Ke konci hry se objevil i zvukový glitch, kdy docházelo k tomu, že Vito a Joe neustále opakovali každou větu dvakrát. Naštěstí to nejsou glitche, které by narušovaly hru a hra tak funguje velmi dobře. Jediné problémy s frameratem nastupují při plném využití PhysX ve spojitosti s velkým množstvím nepřátel na scéně.

Pro: Grafika, ozvučení, dabing, postavy a jejich propracovanost, příběh, prostředí, časové zasazení, pocit ze střelby i souboje, jízdní režim

Proti: Osekané možnosti, urychlený závěr, nevyužitý potenciál

+20

Tales of Berseria

  • PC 80
Herní výzva 2022 - Vzkaz ze záhrobí 
 
Moje první dohrané jRPG, slávy mi. Musím říct, že jsem se docela dlouhou dobu přemlouval do tohoto žánru, ačkoliv mě nespočetně her již zaujalo, nicméně se od klasického RPG jedná o úplně jiný zážitek, který má svoje pravidla a věci, na které jsme zvyklý z cRPG tu fungují jinak nebo třeba ani nefungují. Nicméně mě vždycky moc lákalo, jak si Japonci dávají velký důraz na příběh a to rozhodlo, proč se do toho pustit.

Co mě u ToB neustále udržovalo a vlastně jsem jí v klidu dohrál za 80 hodin bez nějaké větší pauzy (což si přiznejme, u takto dlouhých her nebývá úplně obvyklé)? To byl právě hlavní příběh, který se celou dobu řítí kupředu, zbytečně nikam neodbočuje a hráče neustále drží v napětí. Dobře, napětí je asi silné slovo, protože hra nepřináší nějaké silné plot twisty, příběh je dosti předvídatelný a ani jednou jsem si neřekl wow, tak tohle jsem fakt nečekal, nicméně...

...pořád je to skvěle napsaný příběh s výbornými postavami, které si všechny oblíbíte a zapamatujete, ačkoliv každá představuje zcela jiný typologický stereotyp. Mám zde jeden příklad, který to podtrhuje. Magilou mi zprvu přišla neuvěřitelně otravná a bál jsem se, že mi otráví celou hru, nicméně na konci jsem si nedovedl putování světem bez jejích hlášek vůbec představ a do toho všeho nakonec náramně zapadla. 

Dialogy jsou zdě skvělé, vtipné, ale často s nějakým posláním, zajímavou pointou či poučením. Je to kombinace emocí, ať už vtipu, zoufalství, přátelství, lásky, nenávisti... Celou dobu to balancuje na hraně dobra a zla. Hlavní hrdinka v podstatě není vůbec hrdinka a jde doslova přes mrtvoly, nicméně všechny charaktery se celou hru nějak vyvíjejí, odhalují, že na ně často (jako třeba na Magilou) musíte trochu pozměnit názor nebo ho úplně překopat. Příběh mě právě svou šedivostí hrozně bavil, navíc, když si po celou dobu hraje s emocemi hráče, tak je to úplně skvělá kombinace.

Hra je open world, ale pro mě je to spíše takový semi-open world a vysvětlím proč. Je to z důvodu, že máte jednu jasně vyhraněnou cestu, kterou se můžete vydat. Hlavní příběh nemůžete vůbec ovlivnit, side questy tu jsou jen tak, aby se neřeklo a obecně vedlejší aktivity, kterých ve světe není málo, člověka zdaleka nenaplňují tak, jako tomu třeba často bývá u západních RPG. To mě trochu mrzelo, protože svět samotný by v tomhle měl obrovský potenciál. Nicméně to zase na druhou stranu dost pomáhá hlavnímu příběhu, který budete mít neustále před očima.

Hra tedy pro mě byla především o dvou aspektech - hlavním příběhu a soubojích. Soubojů je tu hodně a to jakože opravdu hodně, hodně, hodně. Jasný, hráči dungeonů či jRPG si asi budou klepat na čelo, ale já opravdu strávil tak 30 hodin dialogy, 10 hodin putováním a 30 hodin souboji. Dost často jsem se snažil jim nevyhýbat, abych pak ke konci hry netrpěl podlevelením, ale místy už to prostě nešlo, protože to je souboj za soubojem a v podstatě děláte to samé pořád dokola. Takhle, souboje mě vlastně celou dobu dost bavili, nabízí velkou variabilitu a ani po 80 hodinách bych nedal dohromady 30% toho, co nabízí, ale ve finále i na nejtěžší obtížnost si ve valném většině vystačíte se zběsilým mačkáním tlačítek a bez přípravy taktického postupu. Jediné, kdy jsem se zapotil byl finálový souboj, kde jsem konečně spotřeboval většinu svých itemů (škoda, že tomu tak bylo před druhou částí) a pak ještě náhodní bossové. Velká výhoda soubojů totiž je i to, že vaši spolusoukmenovci vám FAKT pomáhají a můžete se na ně dost spoléhat, ale já bych se nebál ještě vyšší obtížnosti.

Jakožto zkušený jRPG hráč (jedno dohrané a jedno dohrané do poloviny) musím říct, že svět je zde krásný, ačkoliv mi přijde, že dosti podobnou šablonu použil i Dragon Quest XI, čili všemožné části světa inspirované ze všech koutů naší země nakombinované. Ale já to kvituji, protože každá lokace mě něčím zaujala a v žádné jsem se nenudil. Stejně tak je zde i velká pestrost nepřátel od zvířat až třeba po zombíky (díky, mohu použít do výzvy). 
Hra je skvěle nadabovaná, s japonskou precizností. Má krásný hudební doprovod, ačkoliv nemohu říct, že by mi vyloženě nějaká melodie uvízla v hlavě a já si jí teď ještě pobrukoval. 

Berserii jsem si velmi užil, především díky hlavnímu příběhu. Je to taková kombinace seriálu a hry, protože velkou část hry budete trávit koukáním na videa a čtením dialogů (v tomhle je super, že je téměř všechno nadabované, čili nebudete unavení). Souboje jsou velmi fajn, ale pro někoho jich může být too much. Stratégové si asi vyhrají, nicméně i s tupým mačkáním tlačítek si nejspíš vystačíte (jen nepodceňte závěrečný souboj). Kdybych dostal ještě větší volnost v samotném světě, tak by to byla hra přesně dle mého gusta.

Pro: příběh, postavy, dabing, svět

Proti: obtížnost, malá svoboda, slabší vedlejší content

+20

Way of the Hunter

  • PC 90
Jistě mi dáte za pravdu, že lovecké simulátory jsou velmi specifický žánr a rozhodně nesednou každému. Já se k nim dostal úplnou náhodou, a to před mnoha lety ze zvědavosti díky Cauldronu. Toto slovenské studio má totiž na svědomí moji nejoblíbenější hru Chaser, a tak jsem přirozeně sledoval jejich další tvorbu. Neminul mě tedy ani Big Game Hunter z roku 2014. Popravdě, nemyslel jsem si, že by mě lovecká hra mohla někdy bavit. Zvířata mám rád, a pokud by to nebylo vyloženě nutné pro mé přežití, asi bych žádného bezbranného tvora jen tak zastřelit nedokázal. Jenže tohle byla jen hra. A světe div se, ona mě bavit začala. Tudíž se není čemu divit, že i teď, když po mnoha letech od de facto stejných vývojářů vychází zcela nová hra tohoto žánru, nemohl jsem ji nechat bez povšimnutí.

Way of the Hunter je hra, která se bezesporu snaží jít cestou co možná nejvěrnější realitě. Nejsem sice žádný lovec a o myslivosti vím prakticky kulové. Přesto mi něco říká, že tento počin tentokrát nemá od reálného lovu zas tak daleko. Najít zde zvíře, zdárně se k němu přiblížit a jedním výstřelem jej skolit není totiž vůbec nic jednoduchého. Je tu sice smysl lovce, který vás po aktivaci upozorní na stopy, zvuky a celkově vám lov usnadní, ale ani tak nemáte záruku, že zvířata nevyplašíte nebo že je správně trefíte. Ano, pokud neodhadnete vzdálenost, sílu větru a balistickou křivku střely, minete správný orgán a dostopovat pak postřelené zvíře podle zanechané krve je i se smyslem lovce docela peklo. O to větší radost proto máte, když se vám vše povede na výbornou a zvíře padne na místě. Taková chvíle dokáže být vskutku zaslouženou odměnou.

I když lze považovat hry tohoto žánru spíše za okrajovou záležitost, musím uznat, že i tento virtuální lov má něco do sebe. Možná, že čím jsem starší, tím víc dokážu docenit hry, kde je kladen důraz na pomalejší tempo, taktizování či jen prosté rozjímání nad krásou přírody a její postupné objevování. Není zde důležité, jak často střílíte - a že si střelbu díky věrně zpracovaným zbraním zamilujete - podstatou zážitku je samotná cesta k onomu finálnímu okamžiku, který je pak už jen pomyslnou třešničkou na dortu. Je to zvláštní, ale právě díky tomu je pro mě střelba v těchto hrách daleko víc uspokojující, než v nějaké zběsilé střílečce. Proto, pokud si snad někdo myslí, že stačí naběhnout s flintou do lesa a střílet jelena za jelenem, na rovinu říkám, nechte si zajít chuť. O tom tahle hra vůbec není.

Naopak, většinu času strávíte opatrným stopováním, kde zbrklost nemá místo. Zvěř není hloupá, a tak často stačí chvíle nepozornosti a rázem se dá na úprk. Také po lese jen tak nebloumá z místa na místo, ale má určité návyky, které je potřeba zohlednit. Tím, jak postupně prozkoumáváte mapu a její zákoutí, odhalujete i místa, kam zvířata nejrůznějších druhů chodí pít, jíst či odpočívat. Na základě toho si posléze začnete dělat ucelenou představu o jejich chování. Pochopit, jak zdejší svět funguje, vám pak ještě pomáhá vaše nepostradatelná encyklopedie. V té postupně nalézáte další důležité informace nejen o jednotlivých zvířatech, ale i o zbraních, munici a ostatních herních mechanikách či zásadách lovu. Teprve až poté, co si všechny tyto získané a nalezené informace dokážete poskládat dohromady, se z vás může stát úspěšný lovec.

Zdá se vám to složité? Tak ještě přitvrdíme. Hra totiž disponuje řadou dalších mechanik, které přímo či nepřímo ovlivňují zvířecí populaci a její celkovou kondici. Například, pokud chodíte střílet příliš často do jedné oblasti, může to zapříčinit, že se zvířata přemístí jinam. Další zajímavá mechanika je systém kondice zvířat a trofejí. Budete-li lovit jen slabé kusy, posílíte tak kvalitní geny v populaci, což povede k výskytu silných jedinců s nejkvalitnějšími trofejemi. Naopak, pokud budete lovit bezmyšlenkovitě, co vás napadne, včetně samic, projeví se to úbytkem zvěře v oblasti, jelikož se bude rodit méně mláďat. Hra se vás tím snaží navést k tomu, abyste nad lovem přemýšleli, vybírali si správné cíle a celkově se tak k místnímu ekosystému chovali šetrně.

Možná se budete divit, ale Way of the Hunter překvapivě není jen o lovu, což je jedna z dalších věcí, která se mi na něm líbí. Je tu totiž příběh! Ten samozřejmě můžete zcela ignorovat a kdykoliv se svobodně vydat na lov. Hra vás v tom nijak neomezuje, tudíž můžete vydělávat za prodej masa, kupovat lepší vybavení či si zdobit vaši loveckou chatu nejlepšími trofejemi. Nicméně příběh se vám bude snažit ukázat nejen prospěšnou stránku lovu, ale zároveň poukázat i na problematické věci s ním spojené, které zrovna nejsou etické a bohužel se často dějí i u nás. Právě tento přesah bych od podobné hry, cílící primárně na sportovní lovce, nečekal, a to je za mě jedno obrovské plus.

Samozřejmě nečekejte žádné srdcervoucí drama plné zvratů, ale i tak dokáže příběh celkem dobře zaujmout a nenásilnou formou vám ukázat, jak by se každý správný lovec měl chovat a respektovat tak přírodu i samotná zvířata v ní žijící, což je opravdu chvályhodný nápad. Osobně jsem žádné jiné lovecké simulátory krom Big Game Huntera nehrál. Chvíli jsem sice zkoušel Call of the Wild, se kterým tuto hru budete asi nejvíce srovnávat, ale ten mě tedy příliš nenadchl. A popravdě ani netuším, zda tam něco takového, jako příběh, navíc zaměřený na etiku lovu a ochranu přírody, je. O to víc si cením práce lidí z Nine Rocks Games, že si ve svém Way of the Hunter dali práci nejen se samotným zpracováním co nejrealističtějšího lovu, ale právě i s příběhovým pozadím, které tomu lovení dává nějaký smysluplný důvod.

Když už jsem zmínil Call of the Wild, lidé hned po vydání Way of the Hunter hře vytýkali, že je plná chyb a že nenabízí tolik obsahu jako zmíněný konkurenční titul. Na základě toho hra také dostala zcela neprávem mnoho záporných hodnocení. Byl bych rád, kdyby si tito lidé uvědomili, že od hry, která právě vyšla a je teprve na samém začátku, opravdu nemohou očekávat tolik věcí, jež nabízí jiný titul, který má za sebou už víc jak pět let vývoje. Ostatně, ani COTW v době svého vydání nemělo mnoho obsahu. A chyby? Která hra je dnes nemá, konkurenci nevyjímaje. Myslím si, že vývojáři položili celkem solidní základy, na nichž teď mohou stavět a dále hru rozvíjet. Chce to jen čas a dočkáme se jistě nejen oprav, ale i řady zajímavého obsahu. Protože zpracování hry k tomu přímo vybízí a dává jí obrovský potenciál do budoucna.

Co se týče grafické a zvukové stránky, hře asi není moc co vytknout. Mám v době psaní této recenze odehráno něco málo přes 35 hodin a zatím jsem prozkoumal zhruba třetinu první mapy zasazené do americké divočiny. Naopak do Transylvánie jsem se zatím ještě nevypravil a v blízké době se tam ani nechystám, dokud mě tam události příběhu samy nepošlou. Pokud mám ale hodnotit na základě toho, co jsem měl možnost si dosud osahat, hra - jedním slovem - vypadá prostě úžasně! Unreal Engine opět dokazuje, že umí vykouzlit neuvěřitelně realistické prostředí. Stejně tak dobře, jak to celé vypadá, to i dobře zní. Není se pak čemu divit, když se přistihnu, jak se jen kochám tou nádhernou přírodou. Jistě, našlo by se zde pár drobností, které by to chtělo doladit. Ale jako celek to zkrátka funguje na výbornou, až mám někdy pocit, že mě než samotný lov víc baví chodit po lesích a objevovat jejich neprozkoumaná zákoutí.

Když to tedy shrnu, máme tu velmi kvalitní počin, který nabízí solidní výzvu v podobě realisticky zpracovaného lovu na dvou skutečně obrovských, detailně zpracovaných mapách. Díky bohu za auto, protože projít je pěšky by se asi nedalo! K tomu si přičtěte věrně zpracované, licencované zbraně a vybavení, několik desítek druhů zvířat a na lovecký simulátor překvapivě zajímavý příběh, a máme tu vlastně hodně dobrou hru. Pamatujte však na to, že jejím základem je pořád lov a ten samozřejmě nesedne každému, protože stejně jako v realitě se jedná o činnost pomalou, zdlouhavou a často bez záruky úspěchu. Stát se úspěšným lovcem zkrátka vyžaduje přemíru vytrvalosti a trpělivosti.

Tak lovu zdar!

Pro: Realističnost lovu, nadhérná grafika, licencované zbraně, celkové zpracování, příběh, česká i slovenská lokalizace.

Proti: Nějaké ty technické chyby, zbytečná absence nastavení fov a kláves (bude ale časem opraveno).

+20

Metro 2033 Redux

  • PC 85
Herní výzva 2022 - Hippokratova přísaha
 
Kdysi v dávnověku jsem tento kousek rozehrál a už tehdy mě bavil, ale pak jsem se někde seknul a jak mi bylo dřív podobné, vzdal to a hru nechal vyšumět někam do ztracena. Díky herní výzvě jsem se k tomuto kousku vrátil a jaké bylo moje překvapení, o jak skvělou herní záležitost se jedná! Druhým velkým překvapením bylo, jak si hru nepamatuji (samozřejmě prolézaní metra a post-apokalyptickou Moskvu si vybavuji). Čili se pro mě jednalo v podstatě o nový herní zážitek, takže dvě mouchy jednou ranou.

V první řadě, dokud ještě někdo čte, tak chci zdůraznit, že hra se rozhodně vyplatí hrát na Hraničář mode a v režimu přežití. Já bohužel zvolil (jelikož si matně vybavuji, že můj zásek byl způsoben nedostatkem surovin, ale kdo ví) pouze režim přežití s HC obtížností. Díky tomu jsem měl po celou dobu přehršel nábojů, lékarniček, filtrů... Prostě jsem si díky tomu rozbil imerzi celé hry a věřím, že s Hraničář módem by byl zážitek ještě o stupeň silnější a lepší.

Nicméně i tak je to skvělá záležitost. Velmi hutná, nepříjemná atmosféra, která by se dala krájet. Já, poměrně velký strašpytel, se obecně snažím hororovým záležitostem vyhýbat, nemám moc rád nepříjemné pocity, kdy vám běhá mráz po zádech... No a to přesně tato hra nabízí, ale je to ještě do určité míry i pro strašpytly snesitelné. Vlastně naopak, já si to přímo užíval, jak v každé lokaci opatrně našlapuji, opatrně otevíráme dveře, hledám loot a neustále se ohlížím přes rameno. Naštěstí se hra oprostila o většinu prvoplánových lekaček a já si tedy naplno mohl užít všudypřítomný, nepříjemný pocit, ale celou dobu mě hnala myšlenka, že to prostě dokáži...

Dokáži vlastně co? Příběh je velmi povedený, ale to není překvapením, když vychází ze světově známého bestselleru. Nicméně vám konec krásně naťukne, že není všechno tak, jak se na první pohled zdá a přesně tohle u příběhů miluji. Nejasnost, šedivost, otázky. To mě vlastně nutí vzápětí nainstalovat další díl a v příběhu pokračovat.

Co ještě samotnou atmosféru a příběh umocňuje? Postavy kolem vás. Spousta lidí kolem vás se jeví jakou pouhé kulisy, nicméně nemálo z nich skrývá nějaký menší příběh či historku, které jsem rád poslouchal a vlastně jsem si moc užíval i levely, kde pouze procházíte další stanicí a pronikáte do samotného světa Metra. Díky těmto minipříběhům (+deníku hlavního hrdiny) se hře daří vás do svého světa lépe vtáhnout.

Někdo si řekne meh, u FPS chci hlavně kosit nepřátele a nezajímají mě nějaké monology pološílenců. I to se dá (ale upozorňuji, že to dost ochuzuje celkový zážitek). Nicméně samotná akce je velmi zdařilá a hra hráčům nabízí hned dva přístupy. Jeden opatrný, kdy si vážíte každé kulky (ještě jednou - Hraničář obtížnost + režim přežití), spoustu situací musíte řešit stealthem a pak je tu ten druhým, kdy můžete vesele drtit své nepřátelé a zabíjet všechno, co vám stojí v cestě. Obě cesty mají něco do sebe a já si užil oba dva.

Metro 2033 Redux je výborná FPS záležitost, která nabízí i něco extra. Vlastně je to FPS, které si rozhodně ještě někdy zahraji, protože věřím, že dokáže přinést ještě trochu jiný zážitek. A čemu ještě musím sklonit poklonu je to, jak dobře hra vypadá. Kapky a krvavé šmouhy na vaší masce? Někdo si řekne nepatrný detail, ale to je přesně ten detail, díky kterému vás hra pohltí.

Pro: prostředí, minipříběhy, atmosféra, vizuální stránka, hra se nezadrhává a směřuje neustále vpřed

Proti: Artyom je nemluvka

+20

Call of Duty 2

  • XOne --
Píše se rok 2002 a já na svém PC právě rozehrávám v Medal of Honor misi s vyloděním na Omaha Beach v Normadii. Doslova splněný sen jednoho z největších překvapení v kině, a od kterého jsem upřímně nic nečekal, v podání filmu Zachraňte vojína Ryana. I přes mou oblíbenou tématiku WW2 a nezapomenutelou main theme hru po čase odkládám. O pár let později hraji Call of Duty, a už nevím proč hru opět odkládám.

To vše již je historie jednoho unaveného, (de)motivaného a tak trochu herní krizi prožívajícího PC hráče co právě propařil počínaje nedělí roku 2022 čtyři noci, a jenž před chvíli dohrál Call of Duty 2. Hráče, před kterým se dnes v noci odemknul achievement Won the War.

Od první chvíle co jsem CoD2 spustil jsem věděl, že tahle jízda neskončí dokud hru nedohraji. Je to neskutečný pocit ale hra mě tak pohltila, že jsem nemohl jinak! Tohle se mi ještě nikdy v mé herní historii nestalo, snad s výjimkou System Shock 2. I když jsem věděl, že je dávno čas jít spát a mám věk a rozum na to abych věděl co je prioritou, přesto mi to nedalo a hrál jsem další a další mise abych viděl dnes v noci, již značně unavený, závěrečné titulky. Tak neskutečnou, intenzivní akci jsem od doby co jsem si pořídil své první PC (1998) snad nikdy nehrál. Už chápu proč je značka COD mašinou na peníze.
Tohle je taková pecka, že ani nevím jak se vypsat ze svých pocitů, respektive vím zcela jistě že se jedná v mém případě o nejintenzivnější herní zážitek za poslední roky.

Ještě teď vstřebávám adrenalin a závěrečné titulky kde si autoři nachystali de facto další misi, kterou ovšem již hráč sleduje z pohledu třetí osoby s úžasným výrazem v tváři. Neskutečné jaký autoři mají smysl pro detail, historické vsuvky, uvěřitelné prostředí, mise, hlášky, zbraně, technika, atd. to vše dokázali přeměnit v mix. zážitku jaký poskytne málokterá hra. Co na tom, že hra je koridor, celou dobu jsem se cítil jako bych tam byl!
A to říkám jako člověk co se o WW2 zajímá od dětství a má načteno knih od zážitku obyčejného vojáka až po vrchní velitele.

Tahle hra má pro mě osobně několik prvenství, zatím je to jediná hra kterou jsem v roce 2022 dohrál a zároveň je to první WW2 3D akce kterou jsem od roku 1998 dohrál do závěrečných titulků (!). A navíc je to první 3D akce kterou jsem rozehrál a dohrál na konzoli s ovladačem v ruce.

Pro: atmosféra, fantastické mise, zvuk, grafika, animace, závěrečné titulky

Proti: pár maličkostí by se našlo, ale vše bledne v porovnání s klady hry jenž jednoznačně převažují

+20 +21 −1

Metro: Last Light Redux

  • PC 85
Herní výzva 2022 - Svaz spokojeného hraní    

Pokračování skvělého prvního dílu, které se povedlo neméně dobře, jako předchozí Metro. V podstatě se jedná o totožnou hru s minimem změně. Hraje se to stejně, jen máte pár nových zbraní, nepřátel, ale především pokračování příběhu, který se mi zdál ještě o stupínek lepší, než tomu bylo v díle předešlém.

Na jednu stranu si hráč může říkat, že by od dalšího dílu chtěl něco navíc, nějakou výraznější změnu, ale na stranu druhou, když všechno v předchozím díle fungovalo téměř perfektně, tak nač to měnit? Navíc se mi umocnil zážitek o to, že jsem již věděl, jak hru "hrát". Čili jsem si mohl gameplay naplno užívat a dosáhnou kýženého konce, což se mi v první případě úplně nepovedlo, protože jsem dobrovolné rozhovory a věci, které vám pomohou k jinému konci, nebral tolik v potaz, jako  tentokrát.

Díky tomu jsem měl ještě silnější zážitek, hru jsem hrál v ideálním tempu, které mi vyhovovalo a naplno si jí užil. Mě osobně hrozně bavily ty změny tempa v jednotlivých misích, kdy se střídá klasická FPS přestřelka s mnohem temnější misí, kde maximálně můžete využívat stealth a to celé je proloženo klidnou misí, kde jen nasáváte atmosféru, pronikáte do světa Metra a stáváte se tak součástí příběhu.

Příběh se mi zdál ještě víc fantasy, než v díle předešlém, je zde spousta nadpřirozena a tajemství. Ač má hra hororový feeling, tak i přesto je zde prostor pro silné emoce a vy tak můžete, společně s prvním dílem, sledovat vývoj hlavního protagonisty, který plně vnímá to, co se kolem něj děje a snaží se to nějak pochopit a dle toho se zachovat. Musím i ocenit interakci s temným, která mě dost bavila, ač teda zrovna zde se jedná o největší zásah do gameplaye a celkového pocitu ze hry oproti minulému dílu.

U kratších her mívám problém s tím, že než se do nich naplno dostanu, vžiji si hratelnost a svět mě pohltí, tak je konec. Nicméně díky tomu, že jsem hrál druhý díl hned v závěsu, tak jsem si ho dokázal naplno a užít a mohu jen říct, že Metro se stává mou oblíbenou sérií. Baví mě gameplay, svět, atmosféra a celkový pocit, jaký ze hry mám. Jsem rád, že tu ještě mám díl následující, protože se do postapokalyptické Moskvy chci vrátit.

Pro: střídání dynamiky, příběh, atmosféra, vizuál

Proti: málo vedlejších aktivit v rámci stanic

+20

Saints Row

  • PC 90
Devadesátky jsou zpátky!!! Pokud jste fanoušci přepálených akčních filmů z osmdesátých/devadesátých let, tak tohle pro vás (jako pro mě) budou naprosté žně! Ale popořadě.

Určitě většina z vás tu zná sérii Saints Row hlavně od třetího a čtvrtého dílu, které byli samozřejmě co se týče humoru, ještě větší přepal než tento díl, ale to hlavně z toho důvodu že z toho udělali takový Deadpool film ve hře, takže tisíce narážek, bourání všech stěn do doby než všechny rozbourali a už to začalo nudit. Proto úplně chápu vývojáře proč se rozhodli udělat reboot, ono taky navazovat na ten chaos co byl dříve, to by fakt nešlo. Proto se tu atmosférou vrací spíše k druhému dílu, který sice byl bláznivý, ale v porovnání s díly budoucími, se přeci jen lehce držel při zemi. Proto tedy upřímně chápu, proč hromada hráčů má hořkou pachuť v puse a hru přehnaně kritizuje či jí znechuceně odhodí. Za což tedy dle mého může také značné nepochopení tohoto rebootu, ale nejdříve si shrneme o čem to je... tedy no, jako ono ani není o čem mluvit :D

Jako ve dvojce či dalších Saints Row... ANO SAINTS ROW NIKDY NEMĚLO PŘÍBĚH A BYL TO JEN SLEPEC GAGŮ TY VOLE!!! Ehm, prostě jako klasicky, hrajete za vámi vytvořenou postavu, ke které si můžete přiřadit hlas z opravdu rozličné nabídky. No a pak to začne, snažíte se mít "normální" práci, ta nevyjde, kámošům se vše posere a rozhodnete si vytvořit svůj vlastní gang. No a je to.

To je v podstatě vše, pak už jen plníte rozličné a šílené mise, ve kterých se line nějaký příběh, ale ve výsledku jde spíše o zábavné eskapády během toho jak se snažíte uzurpovat vliv gangů pro sebe. No a je to světe div se zábava a to díky arkádovějšímu pojetí všeho. Pamatujete si taky na staré časy, kdy hry nebyli hlavně jednorázový filmový zážitky jako dnes? Kdy jste prostě zapnuli hru a ihned: akce, zvrat, příběh, tohle, tamto a nekoukali jste na to jak postava půl hodiny sere v kadibudce. Neříkám, mám rád artové hry nebo různé experimenty, ale taky mi kurva už chyběla hra, kterou zapnu a cítím se jak malý dítě který kouká na akčnák se Schwarzeneggerem. Přesně tuhle atmosféru má Saints Row. Ať už autem ve vzduchu projedete vybuchujícím vrtulníkem, plachtíte z mrakodrapu, necháte vybouchnout yachtu, střílíte při tom co se rukou držíte křídla stíhačky... prostě si užíváte zábavu. Jenže se tu nebourá čtvrtá stěna a neodkazuje se tolik na ostatní filmy ve stylu trojky a čtyřky a dělá to humor ve svém vlastním světě. Naprostým peakem pak jsou mise ve kterých se učastníte Larpu alá Mad Max, nebudu spoilerovat, ale naprosto to stojí za to!

Upřímně chápu že lidi co tohle nečekali nebo doufali v nějakou moderní odpověď na GTA, tak mohou být zklamaní, ono ruku na srdce, ta hra je zastaralá, ano je. Její mechaniky jsou místy z dob PS3, ale o to tu podle mě jde. Ta hra je jeden obrovský flashback na to když na PS3 vycházeli hry jako Wet, Wanted apod. Což dokud to baví, já s tím problém nemám.

Pak je tu další ožehavé téma a tím je herní náplň mimo mise, OPĚT JE TO VĚRNÉ STARŠÍM DÍLŮM!!! Prostě budujete si tu impérium pomocí různých podniků (na pojistné podvody, pračku peněz, Larpovou tvrz apod.), no a pro ně plníte různé úkoly aby vám vydělávali více. Ano, některé úkoly jsou nudnější a některé zase skvělé a vtipné, prostě jak to bylo v sérii vždy a já jsem za to rád. Vždy jsem si po příběhu, dál pár těchto mini úkolů abych si užil svět a zablbnul si a po třech jsem si zase dal klasické mise a vyhovovalo mi to.

Svět ve kterém plníte úkoly a kde se to vše odehrává je navíc opravdu zábavný, jmenuje se Santo Ileso a má místy krásnou westernovou atmosféru, které hra často využívá a fanoušci tohoto žánru si místy příjdou na své. Do toho i když krom misí a úkolů ve světě není až tak moc co dělat v rámci role-playe, tak si myslím že se jim povedl. Jsou tu krásné západy slunce, vývojáři se tu snažili dávat detaily jako cizí auta zastavené policí či třeba lidi co si na dvorku pouští random ohňostroj apod. Takže i když to pro dychtivce po topové grafice nemusí dát to co chtějí, tak v rámci hry prostě svět je pěknej.

Tímhle to asi utnu, tu hru si objevte sami, jen ještě dodám že postavy mě bavili, je to taková fajn parta kde mě nikdo neotravoval a jejich chemii a přátelství jsem hned věřil, docela mi budou i chybět, to ale i hra celkově. Holt, chtělo by to více takových návratů do zašlých videoherních ér, jo a soundtrack je výbornej, hlavně znělka!!!

Pro: Ideální délka (hlavní příběh 8 hodin cca), soundtrack, humor, postavy, tuning aut a výběr oblečení, některé vedlejší úkoly,epická akce, skvělá atmosféra starších akčňáků, Santo Ileso, dabing

Proti: Některé nudnější úkoly, pár bugů

+20

S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl

  • PC 80
Her s pořádně hutnou atmosférou je jako šafránu, proto se Stalker velice jednoduše dostává hráčům pod kůži (i těm, co střílečkám moc neholdují a jsou děsný srabáci jako jsem já). Naposledy na mě takhle snad zapůsobil Bioshock, Dishonored nebo kdysi dávno Fallout: New Vegas.
Práce s atmosférou opravdu na jedničku - ponuře zašle šedivá Zóna plná zmutovaných potvor a radioaktivního smetí, smrtících anomálií, kterým je lepší se vyhnout velkým obloukem, divné zlověstné zvuky a stresující praskání dozimetru, rychle se ničící brnění nebo nedostatek munice. Hra na zrelaxování to úplně není. 
První úkol, první nalezení artefaktu, první blízké setkání s anomálií, první setkání s Bloodsuckerem, první střílení z automatické zbraně, první návštěva každé mapy - všechny popsané situace si budu dlouho pamatovat.
Příběh si zaslouží lepší dvojku. Od začátku mě zajímalo, co se tam děje a patrání po Strelokovi mě celou dobu bavilo, byť jsem bohužel věděla, o koho se jedná (díky, What Culture gaming!). Konec/konce se mi po příběhové stránce líbily, po herní stránce to byl očistec. I na lehkou obtížnost jsem finální koridory nemohla skoro projít. Kdyby to alespoň byla zábava, tak neřeknu ani popel, ale tohle bylo zábavě na hony vzdálené. V podstatě ta otřesná konečná pasáž začala už při probíjení se Red Forestem s čestnou výjimkou v Pripjaťi - tam to bylo parádní, a trvala až do konce. V radioaktivních tmavých chodbách číhají desítky, pocitově stovky až tisíce vojáků a čekají, až přijde Stalker a začnou zdlouhavé přestřelky, které se budou opakovat za dalším rohem, i za tím dalším a za tím dalším taky, v patře pod tím taky a v tom nejspodnějším...wait for it...taky.
Hra (Steam verze) je bohužel v žalostném technickém stavu - několikrát mi to spadlo na plochu, ukazatele questů někdy neodpovídají realitě, některé questy se mi splnily několikrát, některé nikdy, jeden doprovázející quest se mi seknul v půlce a npc stálo na místě (restart hry pomohl), klikání na věci v inventáři moc nefunguje a vyhazování věcí je občas nadlidský výkon a nakonec můj nejoblíbenější bug - při nějakých přesunech z mapy do mapy (po loadingu) postava vytáhne dalekohled místo naposledy držené zbraně. Majstrštyk, hlavně při vylézání z kanálu do střeženého vojenského objektu, kdy po vás okamžitě začne střílet několik vojáků. Shoutout taky user very unfriendly práci s mapou, to sice není bug, ale v podstatě se s ní nedá efektivně pracovat.
Vedlejší questy moc invence nepobraly - zabít někoho, něco najít a přinést, zabít někoho, co něco má a to pak přinést. Navíc je většina questů načas a ve hře není rychlé cestování (zdravíme do roku 2007) a odměny za tu námahu jednoduše nestojí.
Ať nekončíme recenzi špatnou notou, tak v průběhu hraní jsem si koupila další díl, protože mě Zóna chytila do svých spárů a těším se, až se tam zase po nějaké pauze na zotavení, vrátím.
Děkuji Herní výzvě, že jsem díky ní dohnala tento herní rest, jinak by Stalker dále strašil na seznamu nedohraných her a to by byla veliká škoda - aspoň jeden happyend.

Pro: atmosféra, zasazení, příběh

Proti: technický stav, konec hry, práce s mapou, vedlejší questy

+20

God of War

  • PS3 75
Nejnovější díl z roku 2018 všichni doporučují všemi deseti, ale před jeho hraním musím poznat alespoň základ této série. Vrhl jsem se tedy na úplný počátek a rozhodně toho nelituji. God of War je velmi solidně zpracovaná rubačka. Vůbec se nedivím, že ve své době uchvátila tolik lidí. Řada prvků skvěle funguje i dnes. Začnu zasazením a hlavním hrdinou. Staré Řecko je sice už okoukané, ale stále zajímavé téma a Kratův příběh do této atmosféry pěkně pasuje. Samotná jeho postava je neobvyklá, nejde o žádného kapitána dobráka, právě naopak. S ničím se nepáře a jde si tvrdě za svým cílem, pomstou. Je to osvěžující změna. Při hraní jsem si nejednou vzpomněl na Herkula nebo Xenu, atmosféra je dost podobná.

Grafika působí dobře, je na ní sice vidět věk, ale pro tento účel dostačuje. Verze pro PlayStation 3 je navíc v trochu vyšším rozlišení a hýbe se krásně plynule. To je důležité především v soubojích, které mají slušnou dynamiku a jsou hlavní náplní hry. Akce je opravdu hodně a hra s ní naštěstí umí pracovat. K dispozici je dostatek komb, magie i možnost úhybu a blokování, ale vše je velmi svižné a jednoduché. Efektní údery a téměř filmové boje tak vznikají téměř sami. Tím nechci nijak snižovat obtížnost. Klasičtí nepřátelé jsou ještě tak akorát, ale bossové představují slušnou výzvu. Bohužel to v polovině případů mají na svědomí quick-time eventy. Sice po nich vždy následuje velmi efektní útok, ale obzvláště ty delší moc nemusím a ani mi nejdou. Stejně jako super rychlé mačkání kolečka celkem dlouhou dobu není můj šálek čaje.

Mimo boje hra obsahuje i skákací pasáže a pár puzzlů. Skákání ani balancování na trámech mi nijak nevadilo, není moc náročné a vhodně rozbijí všudypřítomnou akci. Hádanky nejsou obtížné, moc nezdrží, ale za časový limit v některých částech jsem autorům hodně spílal. Závěrečná část hry je trochu nevybalancovaná, lezení a skákání je až moc, ale většina jde celkem zvládnout. Nejhorší byla část s lezením na rotující sloupy, musel jsem to opakovat snad stokrát. Po dohrání se ale většina negativních pocitů rychle vytratila.

Na závěr bych ještě rád pochválil pěkně zpracovaný manuál a bonusové materiály přímo na disku se hrou. Po dohrání se totiž odemknou různá povídání o vývoji, tvorbě postav, úrovní a ukázky odstraněných částí. Velmi zajímavě vypadaly také první verze hry, občas skoro nebyla k poznání. V 3D muzeu postav jsou k vidění prototypy Krata a některé jsou opravdu překvapivé. Rozhodně doporučuji si tyto bonusy projít. Odemkne se také jakýsi režim výzev, řada lokací s nepřáteli a daným úkolem na čas, za mě spíše nuda. God of War mě velmi příjemně překvapilo, rozhodně stojí za zahrání i dnes. Nejspíše se hned vrhnu na druhý díl.
+20

Might and Magic VI: The Mandate of Heaven

  • PC 90
Asi bych mohl napsat jen "herní droga, nepouštějte to, pokud nemáte spoustu volného času", ale místo toho raději napíšu delší osobní vyznání. Musím se totiž přiznat, že jsem si dlouho myslel, že u tohohle dílu se to u mě zlomí a nebude se mi vůbec líbit. Už když jsem viděl kdysi dávno ve Score nějaké screenshoty, tak si zřetelně pamatuji, že se mi nelíbily. Ošklivé (už tehdy) hranaté 3D, které navíc od té doby na rozdíl od ručně kreslené 2D grafiky hrozně zestárlo, portréty postav působící oproti zbytku grafiky jako pěst na oko... Když jsem si navíc pak na GoGu kupoval Might & Magic six-pack (prvních 6 dílů) a četl si recenze, mnohokrát se opakoval stejný motiv - komu se líbil World of Xeen, ten nemá rád šestku, a kdo miluje šestku, ten nemusí díly předtím. Mně prvních pět dílů učarovalo, miluju kostičkované tahové dungeony (ostatně vyrostl jsem na Branách Skeldalu) a prostě jsem věděl, že tohle ošklivé, 3D, real-timové pokračování nebude hra pro mě.

Pak jsem ji nainstaloval a pustil na 10 minut, abych si to jen vyzkoušel a osahal. Spát jsem šel o 3 hodiny později a následujících několik týdnů to hrál doslova každou volnou chvíli a každý den se v práci nemohl dočkat, až budu večer pařit MM6 :-D

Vytknout bych vlastně mohl mnohé, namátkou:
- 2D mapy 3D dungeonů (opravdu není fajn, když z mapy nepoznáte, jestli chodba vedle vás je ve vaší úrovni nebo o patro výš či níž).
- Odfláknutý konec s takřka prázdnými lokacemi, autorům zřejmě došel čas (ale tohle je problém mnoha her, i těch současných).
- Respawnující se lokace (strašná otrava čistit znovu něco, co už člověk jednou prošel).
- Nekonečné zástupy monster ve venkovních lokacích.
- Některé mimořádně otravné mechaniky (např. rozbíjení předmětů, kdy v některých bojích jsem víc času trávil opravováním předmětů v inventáři než bojem).
- Nedostatečný poznámkový aparát, kdy hra zapisuje sice poměrně dost poznámek, ale stejně si člověk musí vést vedle další poznámkový blok a tam si zapisovat tunu věcí (například lokace různých trenérů).

Proč tedy taková závislost a tak vysoké hodnocení? Hratelnost je zkrátka absolutní špička. Skvěle promyšlený živý svět, neuvěřitelně chytlavý systém levelování a skillů (jedno z těch RPG, kde člověk doslova miluje každý postup na nový level a rozdělování skill bodíků), spousta doopravdy zajímavých dungeonů, fajn příběh a dost narážek na kampaň Heroes of Might and Magic 2, dobře promyšlené questy a hádanky, poměrně dobře vybalancovaná obtížnost (není to ani moc lehké, ani přehnaně těžké a i ke konci hry má člověk pořád výzvy) a žádné vodění za ručičku, což platí snad pro všechny MM hry - člověk zkrátka u questů a dialogů musí dávat pozor, musí občas trochu přemýšlet a občas si musí sám natlouct pusu. Nikdo vám například neřekne, že dungeon, ve kterém je quest item, pro který máte zrovna jít, je na vás moc těžký. Prostě to jde ztuha nebo to nejde vůbec a sami pochopíte, že na tohle zatím nemáte. To mi v moderních RPG, kde je všechno viditelně odlevelované a člověk spíš odškrtává nákupní seznam, než že by prožíval dobrodružství, dost chybí.

Pro: Hratelnost, atmosféra, délka, design většiny dungeonů, levelovací systém, hudba

Proti: Castle Darkmoor

+20

Murdered: Soul Suspect

  • PC 65
Murdered: Soul Suspect staví na zajímavém základu – celá hra začíná smrtí hlavního hrdiny. Hráč pak po celou dobu ovládá ducha, který se snaží vypátrat zločiny, aby se mohl dostat ‚na druhou stranu‘ (ať už to nazveme nebe, peklo nebo nějak jinak). A tak nezbývá než se procházet po Salemu a snažit se vypátrat, co se děje.

Hra se snaží pohybovat na tenké hranici mezi volným pohybem ve světe a přímou příběhovou linkou. Hráč tak má možnost jít přesně nalajnovaným příběhem rozděleným do určitých kapitol, když jej to však začne nudit, může se jen tak procházet městem a pátrat po občas hodně zajímavě napsaných osudech některých duchů či sbírat útržky informací z historie hráče či města.

Samotná příběhová linie je relativně jednoduše navržená, vždy se hráč přesune do některého objektu, který důkladně prozkoumá a objeví něco k vyšetřování, kde posbírá důkazy a na jejich základě vydedukuje, co se asi stalo. Není pro to potřeba žádné extrémní logické přemýšlení, většinu stop či předmětů ani nejde minout, ale pomáhá to rozšiřovat celkový příběh. Občas je potřeba využívat duchařské schopnosti od procházení zdmi až po možnost ovládnutí mysli postav či zvířat.

Nejedná se o žádné extrémní veledílo, ale hráče hledající tento žánr určitě pobaví. Za mě osobně největším záporem jsou stealth akce s duchy, v rámci kterých je potřeba ve správný čas pomocí krkolomných klávesových a myších kombinací tyto duchy zavraždit. Naštěstí se tyto scény nevyskytují moc často, ale jsou hodně iritující a dost výrazně kazí dojem ze hry.

Celkově je Murdered sice přímočará, ale zábavná a příběhově zajímavá, i když hodně předvídatelná adventura. Z celkového nápadu se určitě dalo vytěžit víc, ale i tak můžu toto dílo k zahrání doporučit.
+20

Need for Speed: Carbon

  • PC 70
Nuže dobrá! Po Most Wanted se povedlo dohrát i Carbon. Co se týče obtížnosti, tak mi to nedalo zase tak velkou práci dohrát, jako předchozí díl, kde jste museli plnit milníky po pro pokračování ve hře.

Hra se odehrává v noci, což jak jsem povídal u minulého článku, je pro mě u série NFS důležité a patří to sem. V závodech se opět pár věcí změnilo, jako třeba, že s vámi jezdí závody parťáci, které si najímáte. Například blokeři, kteří blokují vaše soupeře v závodech, ale já měl po většinu závodů skauta, který mi to skoro vše vyhrál, což už není tak moc záživné.

Co mě ale velmi mrzelo, že zmizel můj oblíbený Drag závod, který mě vždy bavil. Za to ale přidali závody v kaňonech, které mě zdržely asi nejvíce, poněvadž jsem vždy sletěl z útesu. Hlavně nahánění s bossem mě velmi štvalo, proto jsem to vždy zvládl, třeba až na desátý pokus tím, že jsem ho předjel.

Mezitím, co zabíráte území vyhráváním závodů, tak je tu možnost, že vás přepadnou gangy a budou chtít území zpět a musíte čelit dalšímu závodu. Pro někoho se to může zdát otravné, ale z mého pohledu, to tak není. Spíš naopak jsem rád, že si zajedu další závod. Co se týče tuningu, tak je tu nabídka rozsáhlejší, než v Most Wanted, ale chyběli mi zde neony.

Má noční můra v podobě policie tu také zůstala, ale jak jsem již povídal, nebylo to tak strašné obzvlášť, když nemusíte plnit ty otravné milníky, ale zase zde nebylo tolik míst, kde jste mohli na policii něco shodit, takže bylo náročnější policii utéct.

Co se týče celkově, tak NFS Carbon je dobrá hra, ale pro mě ne tak skvělá, jako Most Wanted. Jedinou výjimkou byly milníky, které zde již nebyly. Ale milovníci závodních her budou i tak náramně spokojení.

Pro: Noc, tuning, kaňony, zmizely milníky, policie

Proti: Zmizel drag, jednoduchost v závodech, chybí neony

+20

Resident Evil 2

  • PC 85
Nostalgicky trapný béčkový příběh, postavy tak cringe, že jsem při cut-scénách musel odvracel zrak a v neposlední řadě dost okatě vystrčené mechaniky a předměty nezapadající do daného světa. Tím by se dalo skončit a hru odsoudit, pokud by to však nebyla tak atmosférická pecka s herním stylem, který se v záplavě hypermoderních her už skoro nevidí.

Dvojku jsem hrál víceméně hned po jedničce a dumal, jak že to ten další díl může být udělaný, že to určitě nemůže být takové (dobré) retro, jako jednička. Myslel jsem, že půjde prostě jen o third person zombie akci/horor, ale světe div se, ta hra opravdu svoje geny nezapře.

Kouzelně pomalé tempo, syslení inventáře, strach, intenzita prostředí a nepřátel, nereálné ale uspokojivé odkrývání prostředí (mapy) ale především – ta policejní stanice. Stejně jako v prvním díle sídlo s duší, i zde je policejní stanice středobodem dění a prozkoumávat jí je herně radost. Opravdu na mě dýchla atmosféra starých časů, kdy si pomale prozkoumávám místnost po místnosti, řeším hádanky, nepřátelských setkání po málu, zato téměř všechny setkání zapamatovatelné, plním inventář (na rozdíl od ostatních jsem teda nepocítil nedostatek nábojů, na konci hry jsem měl absurdní množství nábojů i léčení, opravdu absurdní) a posouvám se v ději bez hektického tempa s pocitem, že jde o unikátní průchod. Celé by se to dalo popsat frází „komorní zážitek“.

To, co je na RE2 skvělé, jsou ty unikátní, na první pohled obyčejné zážitky, které hra generuje svými herními pravidly na relativně malé ploše. Ne každá hra vás donutí zastavit se na pár minut a nahlas spekulovat, přemýšlet či vzpílat přímo ke hře, dumat, zda ten ležící zombík je opravdu mrtvý, zda mu zkusím pro jistotu střelit do hlavy, ztratit tak zbytečně kulku nebo ho vlastně rovnou „vzbudit“, když bych se kolem něj mohl jen proplížit, nebo ho uplně ignorovat stejně jako tu léčivou bylinu vedle něj, plánovat únikovou trasu, proklínat vypnutá světla nebo se cítit jen trapně za veškeré to plánování, protože ten zombík se vůbec nepohne, když se se staženými půlkami rozhodnete pro tu blbou kytku rychle vzít a pelášit zpět…. Abyste pak o pět minut později s hrůzou v očích pomale nakukovali za každý roh, protože ten zombík tak už při druhé návštěvě neleží a nikdo vám neřekne, kde je. Strach z neznáma by se dal krájet.

O to větší škoda, že prostředí mimo policejní stanici a okolí, především pak ten závěr, už má do té komorní atmosféry daleko. Přesto se jedná o výborný titul, a těším se na další díly.

Hráno za Claire, dohrány všechny survivors. Později určitě zkusím druhý průchod za Leona ve VRku.

Pro: atmosféra; gameplay; unikátní grafický feel vycházející z vlastního enginu; HDR (i když někdy umělecký záměr zamezuje pravé černé)

Proti: příběh; postavy; dialogy; občas nereálné akce vůči prostředí

+20

Myst

  • PC --
  • XboxX/S 70
Remake Mystu v první řadě vypadá graficky fantasticky. Od atmosféry původního Mystu se asi mírně odklonil (na první pohled je výrazně barevnější a jasnější), ale samo o sobě je to výborně odvedená práce. Každý z věků má svoji unikátní atmosféru, prostředí je plné detailů a efektů, ale nepůsobí přeplácaně. Procházet se jednotlivými věky ve VR musí být skvělý zážitek, ale i na ploché obrazovce má remake co nabídnout.

Na druhou stranu, gameplay zůstal téměř nezměněn a v moderní grafice design roku 1993 o to víc bije do očí. I když prozkoumávat jednotlivé věky a nalézat nové podivné stroje je poutavé, samotné hádanky jsou docela rozporuplné, i když ne vyloženě špatné. Myst je mezi hráči proslulý tím, že vás nijak nevede za ručičku a nedá najevo, co po vás chce, což platí i pro remake. Ovšem v momentě, kdy chvíli vytrváte, zjistíte, že to, co po vás chce, je vlastně velmi prosté.

Valná většina hádanek po vás totiž nevyžaduje logické myšlení, ale pozorné oko a dobrou paměť či pečlivé vedení poznámek. Nemá smysl snažit se přijít jednotlivým strojům na kloub – pokud budete opravdu důsledně prozkoumávat ostrov, tak kódy, které do nich musíte vložit, vám budou naservírované na stříbrném podnose. Stačí si tedy zapamatovat, kam je vložit. Nejspíše proto část hráčů odradí úvodní ostrov, který trochu paradoxně nabízí nejvíc obsahu a interaktivních předmětů, v nichž se dá lehce ztratit. Jednotlivé věky jsou o poznání menší a chudší na interakci a najít tak správný "klíč" pro správný "zámek" je o to jednodušší, až mě to u určitých věků (Mechanical Age) překvapilo.

Samozřejmě, ne každá hádanka je stejného stylu – například sestavování kódu ze zvukových efektů v Selenitic Age či vodní potrubí v Channelwood Age je příjemným zpestřením a jejich vyřešení dokáže potěšit. Najde se i několik zásekových špeků, o jejich férovosti by se dalo polemizovat – například hodinová věž, jež využívá skrytou herní mechaniku, která se nikde jinde v celé hře nevyskytuje a hra vám ji nijak nenaznačí, nebo tunely v Selenitic Age, které sice můžete zmapovat a bruteforcnout, ale nápověda/klíč pro zamýšlené řešení je schovaná v Mechanical Age. Celkově mi ale přišlo, že design hádanek značně narážel na... snad technické limitace roku 1993, nebo snahu autorů o to, aby hádanky přiblížili k realismu? Těžko říct, každopádně z námětu určitě šlo vytěžit víc, což se dalším dílům nejspíš povedlo.

Stejně tak dnes už asi nikoho neoslní příběh – ač mi osobně nevadilo, že ho ve hře vlastně moc není, tak pokud vám o něj jde především a vyžadujete ho jako motivaci k dalšímu hraní, tady vám pšenka nepokvete. Svět Mystu a jeho pokračování je sice podle všeho velmi propracovaný, ale v prvním dílu se musíte spokojit jen s náznaky. Rozhodnutí designérů schovat naprostou většinu příběhové pozadí do knihovny na začátku hry je taky přinejlepším nešťastné a nejspíš akorát odradí řadu hráčů pokračovat.

Pro někoho jako jsem já, kdo s Mystem ani žádnou jeho reedicí až dodnes nepřišel do styku (až na cca deset minut strávených s realMyst: Masterpiece Edition pár let zpátky) a pouze o něm četl jako o legendárním a vlivném titulu, je Myst z roku 2020, respektive roku 2021, poměrně zvláštní titul. Nemůžu říct, že bych se u něj nebavil, ale zub času se na něm bezesporu projevil a myslím si, že v dnešní době má hlavně historickou hodnotu, i když neustávající práce Cyanu na dalších a dalších moderních verzí Mystu je svým způsobem obdivuhodná. Řekl bych ale, že nejvíc si jej užijí lidé, co si chtějí zavzpomínat na rok 1993, kdy Myst byl fenomén na vrcholu technologií, a podívat se do starých známých lokacích v krásné nové grafice, ideálně ve VR.

P.S.: Pro srovnání jsem si znovu nainstaloval realMyst: Masterpiece Edition a osobně mi přijde, že se k této starší verzi nemá smysl vracet. Původní předrenderovaný Myst se skokovým pohybem asi pořád má něco do sebe, ale realMyst je prostě daleko ošklivější a těžkopádnější verze remaku. Jediný důvod, proč si ho zahrát, je tak bonusový věk Rime, který v remaku chybí (a v původní hře nebyl). A zcela upřímně... asi chápu, proč byl z remaku vystřižený. Celý věk se dá i s čtením nových knih dohrát asi za patnáct minut a skládá se asi ze tří puzzlů, přičemž odměnou vám je pro mě nicneříkající scéna, která asi dává smysl jen někomu, kdo už hrál Riven. Dovedu si ale představit, že v nové grafice remaku by Rime aspoň mohla být pěkná na pohled. Jednoznačně bych tak v případě, že jste Myst ještě nehráli, volil nový remake nebo původní statickou verzi.

P.S.: VR verzi jsem sice neměl příležitost vyzkoušet, ale troufnu si odhadnout, že pro někoho, kdo nezná originál, nepůjde o úplně příjemný zážitek. Pokud nemáte fotografickou paměť, valná většina hádanek vyžaduje tvorbu poznámek a nákresů na papír, což s VR headsetem na hlavě asi nebude moc pohodlné. Hra sice nabízí in-game možnost vytvářet si screenshoty, ale pochybuju, že to je plnohodnotná náhrada papíru a tužky...
+20

13 Sentinels: Aegis Rim

  • Switch 85
Pamatuje se někdo na dobu před pár lety, kdy se říkalo, že Switch nemá žádnou budoucnost, že na něj nevychází žádné zajímavé hry a že z něj bude mrtvá konzole? A ejhle, o pět let později se mohou všichni přetrhnout, aby na Switch vyšlo co nejvíce portovaných her, nemluvě o mracích exkluzivek. 13 Sentinels patří mezi ty hry, které jsem docela záviděl vlastníkům PS4, protože už tenkrát mi při prvním pohledu bylo jasné, že bych si ji rád zahrál. Proto jsem hodně rád, že došlo i na Switch verzi a po dohrání mohu potvrdit, že můj zážitek ze hry ještě v mnohém překonal má očekávání.  

To, co mě vždy zaujme jako první a pomáhá mi rozhodovat se pro volbu dané hry, je grafický styl. A právě z ukázek 13 Sentinelů jsem měl jakýsi zvláštní nostalgický pocit, který dovedou vyvolat právě Japonci všemi svými funkčními prvky hojně používanými v anime – ospalá atmosféra školního studia na japonské střední, které se pomalu chýlí ke konci; všudypřítomná záře zapadajícího slunce na 50 způsobů, neustále cvrkající cikády nebo ruch zacykleného velkoměsta. Hru bych si dokázal dokonale představit i jako film režiséra Makoto Shinkaie, jehož Byousoku 5 Centimeter (5 centimetrů za sekundu) mi z jeho tvorby dodneška utkvělo nejvíc, ačkoliv se rád vyžívá v kýčovitých barvičkách. A stejně jako filmový režisér Shinkai, i režisér hry George Kamitani má zřejmě slabost pro sci-fi a romantické prvky, takže díla obou tvůrců vykazují mnohé podobnosti. Což v tomto případě považuji určitě za plus. A musím pochválit celý grafický design a nádherný ilustrativní styl prostředí i postav (autorky Yukiko Hirai a Emika Kida).  

Hra se hraje trošku jako adventura a trošku jako vizuální novela. Prvních pár hodin je nutno strávit lineárním postupem a odemknout nejprve různé postavy. Vyprávění probíhá tak, že hráč si zvolí postavu, odehraje nějaký kus jejího příběhu (nebo spíše odkliká mluvený a myšlenkový text), po čemž se hráč vrací zpět na volbu postav a může pokračovat buď stejnou postavou, nebo nějakou jinou a jejich progress je vyjádřen procenty. Občas je nutné příběhový postup na postavě odemknout nějakým příběhovým zvratem zcela jiné postavy, protože děj obvykle sleduje vzájemnou interakci více lidí, ale na důležitý společný moment je pak třeba nahlíženo jinak podle dějového kontextu v jiné příběhové linii. Přiznám se, že sledovat těch 13 (de facto 15) postav na mě bylo možná až moc. Příběh neustále skáče v čase či dokonce v alternativních zákrutech nebo flashbacích, a mít přehled o všem bylo pro mě poměrně náročné. Navíc postavy mají mezi sebou všelijaké vztahy. Existují náznaky romance, ale i vzájemné nenávisti, které se například někomu jinému hodí, a někomu dalšímu zase ne. Každý má nějaký vlastní cíl a někdo je ochoten za něj prolít krev. Někdo je tajný manipulátor, někdo se jen snaží přežít další den. Čím více jsem odkrýval hlavní tajemnou zápletku spojující všechny postavy, tím více se příběh znovu více zamotával a já jsem se musel stále více soustředit a přemýšlet o tom, co se vlastně stalo, protože navenek mi to nedávalo smysl, ale později se zase ukázalo z pohledu jiné postavy, že věci byly jinak – a pak třeba ještě znovu jinak. Takže celkem maglajz.  

Hlavní (takřka detektivní) zápletka hry se točí kolem sentinelů – obřích mecha strojů, jejíž piloti pochází z různých období moderní japonské historie a nacházejí si cestu k jejich řízení. O jejich existenci zprvu často nemají ani tušení a následně musejí svádět boje s náhle příchozími nepřáteli kaiju (obří monstra) odhodlanými zničit život na planetě. V základu jednoduché, ale celé je to poněkud složitější – nicméně nebudu prozrazovat více.  

Ona bitevní část se však odehrává jako RTS hra na stylizované mapě měst, z nichž se stává bojiště. V podstatě se zvolenými postavami hráč brání základnu (aegis) a musí eliminovat všechno, co se valí na bojiště. Každý sentinel má trošku jiné schopnosti na blízko nebo na dálku, defenzivní boost a podobně. Nepřítel stejně tak, takže je třeba leckdy taktizovat (obzvlášť otravné jsou štítotvorné jednotky). Skrze herní bonusy se na kontu hráče sčítají body, za něž se dá odemykat plejáda různých upgradů a individuálních schopností, a samotné postavy se navíc klasicky levelují. Boje jsou částečně tahové, ale zároveň dynamické, a ačkoliv jsem to zprvu nečekal, opravdu jsem si je užil. Vždy, když mě začala unavovat příběhová část, přepnul jsem se na bitvu a pokračoval zase tam. Hra tedy nabízí vhodné zpestřování jinak poněkud jednotvárně předkládaného obsahu.  

Co se týče obtížnosti, hrál jsem na normál. Bitvy se dají v podstatě odehrát celkem v pohodě, ale jednotlivé mise mají také dobrovolné nároky na splnění určitými limitujícími podmínkami, a podle úspěšnosti zakončení (utržené poškození vs rychlá devastace nepřátel) hra ohodnotí odehranou misi rankem, případně hvězdičkou. Mým cílem bylo mít všude rank S s hvězdičkou, což se mi nakonec podařilo, ale některé mapy jsem musel opakovat víckrát, abych toho dosáhl. Po dokončení hry se pak odemkne i challenge mód s 9999 čistě bojovými misemi (bez příběhových vložek), ale do toho jsem se už nechtěl pouštět.  

Víc podle mě nemá smysl vysvětlovat – hra sice předkládá příběh trošku jednotvárně, ale zcela neotřele se dá odvíjet libovolně podle odemčených postav a stále skákat z jedné postavy na jinou. Spolu s vyprávěným příběhem se zaplňuje také datalog proběhlých událostí na časové ose, aby se hráč mohl lépe orientovat, a odměnami ze soubojů sbírá i mystery points – ty lze utrácet k odemykání různých bonusových prvků (mystery files) více či méně rozšiřující kontext vyprávění nebo různé jiné souvislosti. Po dosažení 100% se začnou přeměňovat na body určené k upgradům bojových sentinelů, což se velmi hodí.
Jak už to tak bývá, některé postavy jsem si oblíbil, jiné už tolik ne. Jedna postava chlapce mi přišla zcela nadbytečná (Hijiyama) a nepřišlo mi, že by přispěla něčím hodnotným nebo nenahraditelným, navíc jeho celá linie je vlastně velmi nudná a z prázdnoty děje nemoudře obohacená o gay vztah, aby tam vůbec něco bylo; ale jinak mě všechny něčím oslovily a ve výsledku jsem ani neměl moc velký dojem, že by se hodně vykrádala jiná díla. Pokud zrovna ano, tak mě to spíš pobavilo. Na závěr příběhu jsem se těšil a celou dobu mě zajímalo, jak hra vysvětlí proběhlé okolnosti. A nebyl jsem zklamán. Jsem rád, že Japonci opět přišli s překvapivým zvratem, který jsem nečekal. Takže hru doporučuji milovníkům sofistikovaných sci-fi příběhů.
Mimochodem, japonský dabing je naprosto parádní.  

Poznámky k osobním achievementům:
Herní doba: 45 hodin
Úrovně postav: 33-42
Upgrady skillů všech sentinelů max +8
Destruction: 100%
Remembrance: 100%
Analysis: 100%
Mystery files: 250/250 

Pro: Hutný, chytrý příběh; sci-fi detektivka; propracované ilustrace; zábavné RTS boje.

Proti: Pro někoho možná moc komplikované (je třeba vydržet až do samého konce!).

+20

Grand Theft Auto: San Andreas - The Definitive Edition

  • PC 50
Dobrý mod vám dá pocit, že hrajete zbrusu novou hru. Nové GTA s přídomkem „Definitive edition“ vám dá pocit, že hrajete San Andreas s mody. A to vše za krásných 59,99 $!

Hned zkraje odhalím karty, když řeknu, že GTA: San Andreas je podle mě jedna z nejlepších her, co kdy vyšla. San Andreas dotáhlo koncept předchozích dvou dílů k dokonalosti – na rozdíl od GTA III má propracovaný příběh a na rozdíl od Vice City má obrovské město. Už jen úvod, kdy protagonista za sarkastického popichování Samuela L. Jacksona přichází z vězení do svého rodného ghetta dává znát, že přijde cosi velkého. Freska černošské subkultury okořeněné politicky méně korektním humorem, než by se v dnešní době slušelo, je středobodem prvního města. Možnosti hry a interaktivita světa je maximalizována. Můžete chodit posilovat, přežírat se, trénovat jízdu, plavání, nechat si z pleše v okamžiku vymodelovat hurónské afro, koupit si půl kilový zlatý řetěz na krk, vytunit si auto, v noci vykrádat domy a přes den oslňovat dívky sexy zabíjením civilistů při jízdě na motorce. Chápu, že skalní příznivci Mafie budou vždy preferovat realismus na úkor arkádové a leckdy bláznivé hratelnosti, nicméně San Andreas svůj cíl plní na výbornou… Ale co to vypovídá o Definitive Edition?

Původní hru jsem dohrál dvakrát, z toho po druhé na 100% a vždycky jsem si nejvíce užíval ten moment, kdy vyjíždíte z chatky bláznivé, excentrické Cataliny všemi různými směry poznávat přírodu. Vím, že nyní máme hry jako Red Dead Redemption 2, ale právě u San Andreas bylo pro mě fascinující prohlížet si malebné vesničky obklopené hornatými loukami a menšími lesíky. Stačí jen nevinného motorkáře srazit pěstí k zemi, anebo rovnou zezadu střelit do hlavy a můžete si tu nádheru užívat plnými doušky… Okolí Las Venturas na tom není o moc hůř, vyprahlé prérie jsou vítaná změna a rychlejší sporťáky, které po odemknutí této poslední městské části máte k dispozici dokážou mezi zelenými kaktusy frčet jedna radost. Na mapě San Andreas se zub času nijak výrazně nepodepsal. Herní svět je sympatický i nyní po mnoha letech, obzvlášť pro mě osobně, když jsem skutečné lokace na západně USA před pár lety procestoval. Ale co to vypovídá o Definitive Edition?

Jedna z věcí spolehlivě zajišťující replayabilitu je kvalitní příběh. Po každé, když se vrhnete na již dohranou hru, shlédnutý film, nebo přečtenou knížku, logicky víte, co se stane, ovšem pokud je příběh napsán dobře, máte z něj radost i opakovaně. I z toho důvodu jsem si návrat k San Andreas užil více než návrat k mému kdysi zbožňovanému GTA III. Znáte ty na první pohled bezvýznamné dialogy o „royal with cheese“ a masáži nohou z Pulp Fiction? Nepřispívají nijak k hlavní dějové lince, ale jsou samy o sobě úžasné, zábavné, fascinující. Zkrátka dokreslují atmosféru. Tak přímo takové dialogy sice v GTA: San Andreas nenajdete, ale občas se hra o něco takového pokouší a není to vůbec špatné… Ale co to vypovídá o Definitive Edition?

Definitive Edition je jako obrovský grafický mod v takové, dejme tomu, 0.99 beta verzi. Kdo říká, že omodované GTA: San Andreas vypadá lépe než Definitive Edition, tak se nechal unést hysterií. Faktem je, že Definitive Edition na první pohled opravdu vypadá velmi dobře. Tvůrci si dali záležet v prvé řadě na světelných efektech. V noci se všechno pěkně leskne, auta a billboardy svítí a co teprve takový západ slunce na horách? To je paráda, jenže i práce se světlem, stejně jako ostatní aspekty, působí jaksi amatérsky. V některých lokacích za bílého dne, zejména v cutscénách jsou některé tmavé oblasti špatně rozlišitelné, zejména jde o postavy včetně obličejů, když je zdroj světla umístěn za nimi. K řadě detailů a „speciálních“ efektů, které kolovaly světem v různých komparačních videích na YouTube se ani nebudu vyjadřovat. Samozřejmě jim kraluje absence mlhy, tedy citelné oslabení atmosféry. Takhle plnohodnotná hra v Unreal 4 engine opravdu nevypadá. Takhle vypadá solidní mod, který dala dohromady parta nadšenců ve sklepě domu svých rodičů. Ve výsledku je to náročnější na HW než GTA 5 a vyjma ostrosti textur to dostává na prdel i od grafiky GTA 4.

Mírná zabugovanost hře taky není cizí – několikrát se mi stalo, že jsem se zabořil do země, projel stěnou, nebo v určitých konstelacích hra crashovala, takže jsem musel restartovat misi / loadnout starší save. Jako svatokrádež vnímám ochuzený soundtrack, byť obecně rádio stanice v GTA jsou mistrovská díla. Ono licence na Rage Against The Machine asi v roce 2004 vyšla na jiné peníze než nyní, když „Killing In The Name“ má 200+ milionů shlédnutí na YouTube. :) Ovšem nás jako spotřebitele to nemusí zajímat, byli jsme ochuzeni o obsah. Za hřích hodný 25 ran na holou považuju téměř nulový provoz a poloprázdné chodníky. A perličkou je, že provoz je "resetován" i pouhým ohlédnutím stranou. Jinými slovy, pokud máte vyhlédnuté auto v přiměřené vzdálenosti, běda jak se ohlédnete nazpět! Za opravdu ne tak velkým horizontem totiž všechna auta zmizí a svévolně začnou přijíždět jiná. Jedinou příjemnou featurkou Definitive Edition je autosave na začátku každé mise, popř. v checkpointech. Takže těžko hodnotit, hru jsem si moc užil, ale co to vypovídá o Definitive Edition? Nic moc, kamarádi, nic moc...
+20

Papers, Please

  • PC 75
Deprese, beznaděj a naprostá oddanost státu. To jsou ty správné pocity spořádaného občana totalitního státu Arstotzka. Politická mapa je sice ve hře vymyšlená, ale symboly, hudbou i celkovým pošmourným vzhledem hra výborně evokuje poměry v bývalém Sovětském svazu.

Občane, raduj se! Byla ti přidělena práce imigračního úředníka na hranicích našeho státu. Tobě i tvé rodině byl přidělen byt kategorie 8. Selhání v pracovních povinnostech bude mít závažné důsledky. Sláva Arstotzce!

Šeď a bezvýchodnost přidělené práce je hmatatelná hned po prvních dnech. Byrokratické nároky rostou, každá chyba se trestá, a i při velké snaze člověk horko těžko živí svoji rodinu, případně shání léky pro nemocné členy. Na hranicích se nesetkáváte jen s bezejmennými lidmi, ale se spoustou osobních příběhů, kde vás lidé ze srdce prosí, ať je pustíte přes hranice, i když nemají zcela v pořádku papíry. Pomáhat ostatním se ale samozřejmě nepromítne dobře na vašem pracovním výsledku. Časem se dostanete mezi mlýnské kameny partyzánské organizace, která chce změnit poměry v zemi, a státní dozor. Asi není potřeba zmiňovat, že sebelepší snaha jedním nebo druhým směrem může snadno vyústit ve vaši smrt, nebo přesun do tábora nucených prací.

Jakkoliv se mi líbil nápad a ztvárnění, přijde mi, že je to hra na jedno zahrání, na získání zážitku, než na opakované nebo delší hraní. Autor hru prošpikoval konverzacemi a událostmi, které se můžou vyvíjet dle vašich akcí různě, a zároveň připravil přes 20 odlišných konců. Ale samotná pracovní náplň (tj. většina hry) se skládá z nekonečné kontroly správnosti údajů, což na jednu stranu perfektně vystihuje šeď všedního dne daného úředníka, ale na druhou stranu, minimálně já jsem si nedokázal představit, že se tím vším chci prokousávat opakovaně. Situaci trochu zlepšuje, že se hra automaticky ukládá po každém dni, a můžete z kteréhokoliv z nich odštěpit novou herní linku, a neopakovat tudíž vše úplně od začátku.

Papers, Please jednoznačně doporučuji, i kdyby to bylo jen krátké seznámení. Hra je bohužel dnes ještě aktuálnější než před 9 lety, kdy původně vyšla, neboť se jeden velký totalitní stát rozhodl, že bude nejen utiskovat své občany, ale i zabíjet občany sousedních států. Ukázek, proč si vážit osobních svobod, tak není nikdy dost. (Z podobného ranku se ještě chystám na novější Beholder, který vypadá silně inspirovaný Papers, Please, je pěkně kreslený a trochu akčnější).

Celkové hodnocení: Výborná
+20

Days Gone

  • PC 80
Dlouho jsem váhal jestli hru zkoušet. I když už stává jen pětistovku, pořád je líto to dát za nedohranou hru. Nakonec jsem rád, že jsem se do toho pustil a určitě doporučuji vyzkoušet. Days Gone lze objektivně kritizovat za hodně věcí, zrovna tak lze hledět jen na subjektivní dojem a na to jak hra baví. Pro mě to byl velmi dobrý čtyřhvězdičkový zážitek u kterého jsem byl ochotný nedostatky přehlížet.

Days Gone je hra s otevřeným světem a zaměřením na příběh. Z tohoto pohledu může být pro mnohé těžko stravitelné, že ten příběh je lineární a nestydatě béčkový. Není komplikovaný, nad některými věcmi nesmíte dlouze přemýšlet, postavy občas dělají nesmysly jenom aby se něco stalo nebo to vedlo k nějaké situaci, zvraty obvykle vidíte z dálky a hra se je nesnaží skrývat. Spousta populárních seriálů, například Walking Dead, jsou psány v podobném duchu, takže si nemyslím, že je vhodné to brát jako zápor. Days Gone je béčkový od začátku až do samotného konce a za mě to prostě funguje. Vytknul bych snad jen oblibu tvůrců vykonstruovat nějaký cliffhanger a pak vás přesunout jinam. Z hlediska příběhu je to laciné a kazí radost z té nové situace. Taky škoda pár zajímavých postav, které buďto účinkují jen minimálně nebo náhle odejdou a už je nepotkáte.  

Mimo hlavní vyprávění je tu i trocha řídkou mlhou zahaleného tajemna. Vedlejší questy a sbíratelné předměty ze kterých se mimo jiné dozvídáte proč se najednou nakazili skoro všichni a co se teď s těmi nakaženými děje. Hra to nijak netají, jen je občas potřeba ty informace někde najít. Snad jen škoda, že toto nemá více prostoru.  

Herní náplň mi sedla. Motorka je fajn a projíždět na ní po silnicích i lesech mě bavilo víc než bych čekal. Jediný zádrhel vidím v nemožnosti ji přivolat a la Witcher, takže je nutné se k ní vracet.  

Béčkový příběh si žádá i béčkového hrdinu. Ten na zádech unese kulomet, automatickou pušku, metr dlouhou sekeru a za pás si ještě pověsí brokovnici nebo automatickou pistoli. Nejprve jsem si říkal, že to je přitažené za vlasy i pro herní náplň, ale časem to začne dávat smysl. V pokročilejších částech potkáváte brnění, budete bojovat na větší vzdálenosti, no a taky budete potkávat hordy z nichž ta největší má 500 kousků. Do toho občas narazíte na parchanty které pižláte půl minuty nebo mají nějakou "schopnost" která vám dokáže pokazit odpoledne. Potkají vás i chaotické situace, například zatímco útočíte na kemp obrněných darebáků tam naběhne smečka zmutovaných vlků kterým nejde nikam utíkat, doběhnou vás totiž i když jedete na motorce. V takových momentech je to jako kdybyste munici splachovali do záchodu.  

Velkou slabinou je horkou jehlou šitý design questů. Občas vám někdo něco řekne, ale relevantní quest k tomu vyskočí až po delší době. Párkrát jsem se na něčem trochu zasekl, protože zcela očividnou věc bylo potřeba udělat ne zrovna očividným způsobem. Chybí mi textové komentáře ke questům (tak jak to bývá třeba ve Witcher nebo Cyberpunk). Když si vyberete quest tak jenom dostanete lokaci kam přijet a nějaký strohý popis. Ten může být úplně nelogický - například dle popisku máte jet na základnu se naučit sbírat nějakou kytku. Ve skutečnosti tam jedete abyste zjistili, že váš parťák má horečku. Až se vše odehraje, teprve pak uvidíte flashback kde budete sbírat tu kytku.

Přijímání questů je na přeshubu. Někdo vám vysílačkou řekne ať se stavíte do jejich tábora, že pro vás mají úkol. A často vám volají zrovna z toho tábora, ze kterého jste právě vyjeli. Velmi podivná je i kadence questů. První půlka je v podstatě lineární a jedete jednu misi za druhou. Jen výjimečně budete mít k dispozici více než dvě najednou. "Filler" vedlejších misí je tu jen minimum a občas jsem si říkal, že to odsýpá příliš rychle. V druhé půlce se přesunte do nové lokace a tam je situace přesně opačná - budete mít přehršel vedlejších misí a ty hlavní se budou posunovat velmi pomalu. Ačkoli ta druhá část se mi líbila víc díky rozsáhlejší herní náplni a méně prázdného přejíždění z jedné strany mapy na druhou, ideální to nebylo.  

No a ještě k obtížnostem. Ostříleným pařanům s myší doporučím minimálně Hard. Ačkoli většina nepřátel přežije příliš mnoho zásahů do těla, všichni základní umřou na jediný headshot a to i z obyčejné pistole. Navíc nechybí možnost se k nepřátelům přiblížit zezadu a sundat je jedním tlačítkem. Hra nabízela možnost Survival, tak jsem si řekl "proč ne" no a bohužel jsem zjistil proč ne až po několika hodinách kdy už se mi to nechtělo restartovat. Je to v podstatě totéž jako Hard, jen nemáte fast travel a HUD. Absence fast travel mi nevadila, jelikož podtrhuje nutnost doplňovat benzín a jezdit na motorce mě bavilo. Skrytá minimapa je však frustrující. Můžete ji na pár vteřin zobrazit stisknutím tlačítka a pak následuje několikavteřinový cooldown. Toto tlačítko budete potřebovat sakra hodně. Hlavně během jízdy jsem se často vracel ze špatné zatáčky nebo stál na místě a čekal až budu moct mapu zobrazit znovu. Zrovna tak to může být otravné při stopování, protože na minimapě vidíte v jaké oblasti máte něco hledat. New Game + jsem si proto rozehrál na Hard II.  

Grafická prezentace je sice dobrá, ale žádné tech demo to není. Příroda je hezká, budovy jsou na tom o něco hůř. Pak jsou tady některé odfláknuté detaily, například na střechách budov bývají předměty s urážlivě low-res texturami. Modely postav jsou takové různé. Někteří vypadají dost dobře, zatímco jiní... zrovna moc dobře nevypadají. Animace jsou spíš slabší.

Vzhledem k některým ohlasům jsem čekal horší výkon. 3060ti hru rozjede na 1440p a plnou palbu při 80 FPS. High se dostane na 100FPS a nejnižší detaily valí kolem 170FPS. Škoda že chybí DLSS.

Menu je velice dobře ovladatelné a přehledné, snaží se toho umístit na obrazovku co nejvíc aby nebylo nutné posunovat dolů, a při nastavování grafiky vidíte současnou scénu a rozdíly v detailech. Hra při tom dokonce ukazuje počítadlo FPS. Takhle by to mělo fungovat v každé hře.  

Limit FPS lze nastavit jen na předdefinované hodnoty, nelze zvolit libovolnou. Pokud tedy chcete jet na polovinu obnovovací frekvence 144Hz nebo 165Hz monitoru, tak skrz nastavení hry bohužel nelze.  

Zvuková stránka nikoho ze židle nezvedne, je čistě průměrná. Zvuky kroků, motorky, deště kapajícího na střechu a podobně bych určitě neoznačil za "pohlcující" a například zvukové efekty jízdy po mokré vozovce jsou spíš špatné.  

No a za celý průchod jsem se setkal jen se dvěma zásadními bugy které vyřešil restart.
+20

The Ascent

  • PC 60
Koncept cyberpunku si bobek pořád ne a ne čmajznout a užít delší pobyt na pořádném mainstreamovém výsluní. Oba Blade Runneři finančně selhali, a byť si jiné výplody tohoto subžánru rozhodně našli úctyhodné skvadry fanoušků, doposud nikdy nebyl opravdu široce populární. 6 let po posledním dílu se až teď mluví o novém Deus Ex, a jaxi kolem toho není takové haló, jaké by bylo třebas o libovolném novém skinu do Fortnite. Cyberpunk 2077 se prodával navzdory problémům hodně dobře a pak si užil nedávný obnovený boom v popularitě, nicméně problémy to byly natolik zásadní, že konkrétně této situaci moc nepomohl. A tady Ascent ji taky satanužel absolutně nepomohla.

Ascent je o ošumělých přízemních činnostech planety Veles, sirné hromady věží, kde ohnivé biče šlehaj vzduch a holografické reklamy se jako duchové protínají deštěm. A o ničem jiném moc není. Její panoráma vesele cituje onen Scottův majstrštyk, ale na jeho poetiku ani zbla nedosahuje. Veles obývá i řada různých emzáků, které hra pochopitelně nijak neprofiluje a nepřibližuje jejich kultury, proč taky. Děj se točí kolem překvapivého pádu korporátu, který vše v ústředním velkoměstě ovládá, takže na ulicích puká anarchie a několik zainteresovaných grup, od těch kriminálních až po ty konkurenční korporátní, se snaží převzít vládu.

A více Vám k příběhu upřímně nepovím. Rád bych, ale od nějaké druhé odehrané hodinky jsem se jal dialogy přeskakovat, protože do té doby byly jen vatou otravně zdržující od příjemné, ač tuctové akce, a atmosférických procházkách tímto vizuálně nádherným, ač zcela povrchním světem. A proč ne, však co je špatného nad formou naprosto válcující obsah? Proč si to neužít jako dobrou adaptaci Soudce Dredda?

Já vlastně ani nevím. Z nějakého záhadného důvodu jsem si od toho legitimně sliboval scifi variaci na Grim Dawn. Za nenaplněná očekávání si můžu zcela sám, navíc to zřejmě byla očekávání od základu totálně nereálná, bo jak by mohla grupa 12 nadšenců doručit něco tak pěkného i s jakous hloubkou a inteligencí? 

Je to ode mě nefér, votomžádná. Na druhou stranu, abych nebyl nefér i sám k sobě, se musí nechat, že je to echt zbytečně dlouhý a samolibě grindovitý, a vlastně to moc neví, čím to chce bejt. Asi proto jsem si to neužil jako dobrou adaptaci Dredda, tedy dobrou, prioritně stylovou bezmyšlenkovitou režbu v nádherných, proklatě atosmférických kulisách. Taková řežba by mě totiž imrvére nenutila do ukrutně nudných dialogů s ukrutně nudnými enpécéčky. Působivý debut, a nic moc víc.

Pro: Audiovizuál; atmosféra; gunplay; jako prvotina dvanáctičlenného týmu nepopiratelně hustý

Proti: Jako cyberpunk dílo tristně okoukané a maximálně strohé na jiné než vizuální detaily, ale zřejmě věřili, že příběh napsali zajímavej...

+20

Signalis

  • PC 80
Probouzíte se na palubě průzkumného raketoplánu Penrose-512 jako Elster – replika, jejíž jméno ne náhodou odkazuje na jednoho z nejinteligentnějších zástupců krkavcovitých, který mimo jiné prošel zrcadlovým testem sebeuvědomění.

Povědomá hratelnost dá vzpomenout na klasické survival horory, z jejichž stínu nevykročí, o to sebejistější je krok. Omezený inventář nutí zvažovat, co vzít teď, pro co se případně vrátit, zdali se pustit do střetu se syntetickými běsy, či se jim pro tentokrát vyhnout. V postupu obvykle brání zamčené dveře, jejichž klíče jsou ukryté za nápaditými hádankami. Nebojte, ukládat můžete neomezeně, ale jen u terminálů k tomu určených.

Přiznaný pastiš mísící výtvarný styl japonského anime s východoněmeckým retrofuturismem, současný zvuk s klasiky 19. století, chambersovské děsy s melancholickou love story.

Oprašte základy němčiny, nezapomeňte v nastavení přepnout do CRT módu a ponořte se do horečnatého snu, vzpomínky, kolidujících realit na nejvzdálenějším světě planetární soustavy. Však jste dali slib!
+20