Streets of SimCity jsem rozehrál chvíli po Simcopteru, velice mě zaujalo prohánění se po městech z SimCity.

Alias není nad to sejmout pár aut raketama, popřípadě je zasypat salvou z kulometu. Někdy mě ale bavilo jen tak se prohánět po městě v modu, bez nepřátel. Bohužel nakonec tato hra docela rychle omrzí, město je moc prázdné, nepřátele masakrujete stále stejným způsobem.

Možnost vytvoření vlastního města/dráhy je fajn ale ani to nevydrží extra dlouho
Chvíli ještě zabaví projíždět před jedoucím vlakem, systematicky ničit budovy, popřípadě sledovat nerealistický odlétající krávy, když do nich narazíte.
Zbytek už je to o ničem.
- docela škoda 55%

Jen tak vyskočil z hořícího letadla, vytáhl pistoli s několika náboji a řekl si, že je načase zpráskat emzáky. Načež seskočil ze střechy a začal zaplavovat ulice jednou mrtvolou za druhou.

Duke 3D je opravdu kultovní záležitost, která přinesla to co jsme chtěli - namakaného drsňáka, jehož odpovědí na zástupy zrůdných nepřátel jsou drsné hlášky a tvrdá palba.
Tato hra disponuje obrovským množstvím detailů, které pravě upoutávají pozornost ( a to nemyslím jen všudypřítomné, spoře oděné ženy), užití záchodu, spuštění kina...atd. To že si dvě epizody této hry, užíváte v "klasickém" lidském prostředí, to jsme tu ještě neměli.

Létání jet-packem, potápění se pod vodou - ano to všechno se už v nějaké podobě objevilo ale nikdy to nebylo tak zábavné jako v DN3D.

Rozsáhlý arsenál, kde se každá zbraň chová opravdu jinak, to je další výborná stránka této hry, zvláště když při hraní po síti někdo zvolá: "Chlapy pozor mám RPGéčko. a následně zrudnou obrazovky pěti počítačů za sebou.

Zkrátka hra, která založila kult a absolutně zazdila předchozí díly. Hra, kde je zapotřebí zmasakrovat ty největší a nejhrůznější monstra z nočních můr. Hra jejíž kontroverznosti se vyrovná její hratelnost a to vše dostáváte servírováno na stříbrném podnose.
85%

DN2 je pro mě epizodou, která mě plně minula a to že existuje jsem zjistil, až dlouho po DN3D. Z důvodu projetí kompletních sérií, jsem si ji nainstaloval a rozehrál.

Na počátku potěší ovládání a nové prvky. Oproti jedničce (a není se čemu divit) naznala tato hra razantních změn. Možnost zákleku, šplhání po žebříku....všechny ty drobnosti, které ukazují na Duka v jiném světle. Zvláště několik typů munice bylo echt (a ještě k tomu lze s plamenometem létat)

Mise byly docela pestré, leč hodně složité (pro mě - nepřehlednost). Na mnoha místech je zapotřebí správného odrazu a tak se mi často stávalo, že jsem jen tak bezcílně bloudil a nemohl najít pokračování, ukončit misi. Mnoho lokací vypadá ve většině míst
totožně - špatná orientace.

A to co bylo opravdu luxusní, to bylo vznášedlo, se kterým jste mohli jednoduše kosit nepřátele (škoda, že tam bylo jen párkrát.)
Jinak čtyři epizody mi přišly až moc. Je asi pravda, že kdybych DN2 hrál dříve strávil u něj více času, měl bych i jiný dojem.

Ve výsledku na mě působí DN2 strašně zmalovaně a nepřehledně. Na druhou stranu ale nabízí opravdu pestrou paletu, různě nebezpečných nepřátel. Oproti DN1 přinesl hodně znatelných vylepšení. Po odkojení na DN3D se však už těžko příchází tomuto dílu na chuť.

Necrodome je na svou dobu docela zajímavou akcí a "tankovým" simulátorem. Bylo docela zábavné jezdit po aréně a přejíždět jednotlivé nepřátele, popřípadě je kosit kulomety, či odstřelovat s laserové věže.

Když se pak objevili první nepřátele ve svých tancích, získal jsem zdravý respekt.
V jednotlivých arenách lze nacházet munici a materiál k opravě stroje. Zvláště pak potěší když získáte přední rotační kumolety a extra kanon.

Některé části však musíte splnit mimo bezpečí svého auta. Takové chvíle byly opravdu z těch nepříjemných, kdy jsem se neustále ohlížel přes rameno, jestli mě nedostihuje nepřátelský tank. Velice sympatická byla možnost autodestrukce vašeho auta. Sice se pak musíte dostat ke svému novému "Raideru" pěšky, ale pěkný efekt.

Na rok 1996 zajímavé možnosti, dobrá atmosféra a dostatek zábavy. 70%

S tímto Diablo-klonem jsem se setkal ještě dříve, než se samotným Diablem, V té době mě ale tato hra docela okouzlila a zabavila. S odstupem času a propaření jednotlivých RPG, také samotného Diabla, vidím hru poněkud střízlivěji.

Na počátku mě zaujala docela hutná atmosféra, výborně uvedená dobrodružnou hudbou a chechotem blížících se skřetů. Popravdě mi k tomu seděla i ta detaily postrádající grafika. Když si to ale srovnám s o dva roky starším Diablem, je evidentní že je to prudce nedostačující.

Než RPG, je tato hra spíše arkádou - protože RPG prvků má ještě méně než Diablo.
Na začátku mě velice dostala možnost volby mezi jednotlivými členy družiny. Vzhledem k tomu, že rozdíly mezi nimi jsou minimální a pro další hru téměř nedůležité - volil jsem čistě podle vzhledu.

Postavy se mohou vyvíjet sbíráním expů, vypadlých z nepřátel, s level up se zvedá pouze počet životů. Zbraně jsou taky pevně dány, hráč může přepínat mezi nevyčerpatelnými - katána, dýka a omezenými - zápalné bomby či vrhací sekery. Vedle toho lze získat další equipment v podobě štítů, brnění, či lektvarů. Každá zbraň také má svoji vylepšenou verzi, kterou lze dokoupit, bohužel člověk musí volit protože v celé hře není dostatek peněz na všechny (některé však jde nalézt.)

V několika případech jsem si musel hru zpomalit, protože už tak extrémně zrychlené souboje, jsou nejlepším způsobem, jak utratit elixíry, vyčerpat jednotlivé zbraně.... Souboje jsou pravě velice nepřehledné a postupem hry jsem měl potíže s nedostatkem elixírů.

Konečné zhodnocení - Grafika této hry není nic moc, ale s hudebním doprovodem, zvukovými efekty a zajímavě pojatými nepřáteli, nabízí dobrou atmosféru.

Družina obsahující čtyři typy hrdinů, každý se specifickými schopnostmi, a klíčovou rolí pro překonávání jednotlivých překážek, není špatně pojatá. Ovšem schází tu lepší historie, či nějaká větší odlišnost mezi jednotlivými lučištníky, mágy.

Na svých cestách potkáte hodně postav ale málo která vám něco smysluplného řekne. I možnost nakupování je čistě omezena na vyměnění měšce za zbraň.
Po cestě aspoň navštívíte několik odlišných krajů a střetnete se zajímavými nepřáteli.
Není to skvost ale i tak jsem u této hry strávil docela dlouhou dobu.
60%

A máme tu čtvrtý díl, který se primárně vrací k single-playeru a nabízí opravdu solidní nálož akce.

Hra začíná opravdu úžasně - pobíhání v zákopech plných stroggů a jejich likvidace, dobývání každého úseku značí pokrok a vaše jednotka se neustále posouvá dále. Hlášení je jasné, i když mezi vybuchujícími granáty je špatně čitelné.

Hlavní co nepřichází je stereotyp a nuda. To jsem ještě netušil, že tu půjde ovládat i tank. Zkrátka hra stále poskytuje nové a nové prvky, které zaujmou a pobaví.
To, že vás v druhé polovině zajmou a předělají na Strogga, to jsem opravdu nečekal.

Avšak v druhé polovině hry, už se trochu vytrácí náboj a přesouvá se do klasických stereotypních bludišť. Novinky pro váš stav Strogga jsou fajn ale jen ze začátku. Pak už se nic moc neobjeví.. Každopádně i tak se stále dočkáme lehké porce vtipu a ucházející akce.

Konečně je tu zase Quake, který nabízí uchazející kampaň - 75%

Quake III Arena, mě nejdříve zarazil tím, že je to zase úplně něco jiného, než byly předchozí díly. Po několika hodinách hry a rychlého zavržení zdejšího single-playeru, jsem se vrhnul na "Mulťák" a zjistil kde jsou primární kvality této hry.

Třetí díl vzal nejkvalitnější a nejúspěšnější stránku předchozí hry, a definoval ji pro celou hru. Jak už jsme uvedl, single-player mě neudržel dlouho. Mapy jsou sice povedené, nepřítel na nejtěžší obtížnosti dokáže zatopit, ale je to jen umělé pobíhání kde stále uplatňujete již zaběhlé postupy.

Hra více hráčů je už někde jinde. Vždy platí, že hra proti živému hráči je nevypočitatelná. Co teprve, když jednotlivé mapy obsahují dostatečné množství prvků, se kterými lze průběh ještě více zvrátit. O kterých je ale potřeba vědět a být rychlý, protože ostatní po nich půjdou také. Hráč se tak už jenom přizpůsobuje, nemůže taktizovat, musí jen střílet a snažit se přežít - což je to, o čem tyto hry jsou.

Quake III je na svou dobu luxusní záležitostí, která dokázala zabavit na celé dny, aniž by si člověk uvědomil že má jít do školy.... .
Single-player je tu poněkud zbytečný, protože kdo by si kupoval primárně Multi-playerovou hru, když nemá připojení na internet a zvláště když taková hra je docela strohá.
Sice trochu zamrzí, že tu už není žádná příběhová linie, žádná kampaň ale i tak 75%

Pankrác sice opustil řady policie, jako soukromé očko si ale i tak užije spoustu ztřeštěných dobrodružství. A toto všechno započne úplně nevinně.

Oproti předchozím dílům si mě získalo rozdělení příběhu na několik kapitol. Hlavně pak to, že v každé navštívíte jiné, velice pestré prostředí a setkáte se opravdu různorodou paletou postav. Setkání s agentem 007 a jeho likvidace na sibiři. Mexická továrna - hluchý, slepý a němý. Sopečný ostrov s válečnou ponorkou.

Právě už pouhý začátek velice okouzlí, parodií na české prostředí - nerudní důchodci, ignorantský policista, "vejrostek". Nabídne však i první škobrtnutí a to první minihru. Celkově jsou všechny minihry docela zajímavé ale jejich absolvování se často protáhne na několik desítek minut a často kazí požitek ze hry, navozuje agresi při neúspěchu.

Grafické zpracování v kombinaci s hudební stránkou navozuje ten správný požitek. Právě komiksový vzhled a ztřeštěná hudba (s výstřely v pozadí), výborně podtrhuje náturu celé této hry. Zvláště když sestřelíte chuligána ze stromu a důchodci ho začnou mydlit.

Hra a užití jednotlivých předmětů je o něco složitější. Pankrác disponuje i mobilním telefonem, se kterým se může v průběhu hry spojit i s postavami předchozích kapitol. Často tak hráč dlouho přemýšlí co udělat, a nakonec stačí jen zavolat - posunout tak celý děj.

Polda 3 zkrátka nabídne dlouhý a hlavně pestrý příběh, plný vtipu a zajímavých zápletek.
Vzhledem k tomu, že tady se opravdu nudit nebudete - 80%

Quake II jsem rozehrál s velkým nadšením, ve výsledku jsem byl spíše zklamán.
Nenávaznost na první, velice atmosférický díl je prvním velkým mínusem. Podle mého šlo celý příběh prvního dílu rozvinout a dále na něj navázat, náhrada úplně novým příběhem není sice špatná, leč už to není ono.

Mariňák poslaný do nepřátelské linie, aby rozbil nepřítele zevnitř, je velice atraktivní námět. Ztvárnění Stroggů - humanoidi vylepšení o robotické součásti, řezání lidí na potřebné díly. To vše dokázalo vyvolat opravdu nepříjemný pocit. O to víc potěšil arzenál zbraní, se kterými lze nepřátele ničit.

Možné vybavení zůstalo takřka totožné (dýchací přístroj, zesilující talisman...), nově však lze házet granáty atd.

Bohužel mise (hlavně od desátého levelu) byly poněkud zdlouhavé, nezáživné, zkrátka stereotypní. Přítomnost mnohem nebezpečnějších nepřátel, to také nezachránila, tudíž jsem celou hru dohrál spíše z povinnosti.

Co se týká Multi-playeru, to už je jiný šálek čaje. U žádné jiné hry, jsme nepropařili tolik hodin výpočetní techniky. Zvláště různé mody pak dosti potěší a zabaví (pokud vám v aréně pobíhá jeden z Teletubies, střílíte o to více).

Závěrem lze říct, že Quake 2 má podle mě špatný single-player, vyrovnává to však excelentní multi-player, se kterým jsem ještě na střední strávil mnoho hodin.
Mnohem lepší kampaň z prostředí Stroggů lze nalézt v dalším díle Quake 4.
60%

Polda 2 si mě získal svojí grafickou stránkou a z nějakého důvodu mě nepřestává bavit dodnes.

Trochu mě zamrzelo, že se v druhém díle už nevyskytuje to typicky české prostředí, na druhou stranu se legrácek a narážek na českou kulturu dočkáme.

Jednodušší ovládání a obtížnější úkoly, jsou také vítanou změnou oproti prvnímu dílu. Pankrác už nepůsobí dojmem úplně vygumovaného policisty ale i tak se dočkáme dosti šprýmů na konto jeho postavy (zvlášť s Pamelou Anderson).

Polda 2 je celkově zábavná a povedená adventura ale i tak obsahuje pár zásekových míst, ve kterých musí hráč jenom zkoušet co půjde
75%

Deadlock je velice rozsáhlou a komplikovanou strategií, u které lze strávit mnoho hodin.
Planetary Conquest se otevírá v klasickém Windowsovém okně, tudíž lze vedle samotného hraní, věnovat pozornost jiným věcem (seriál), jelikož se jedná o tahovou strategii, nic vám neuteče.

Automaticky se navolí jeden z pěti typů planety (některé jsou příhodnější pro různé rasy), no a v pořadí účastnících se ras, si hráč zvolí pozici.

Velice důležitou stránkou hry, je neustálá expanze a obrana ovládaných území. Hru lze vyhrát dvěma způsoby, za prvé vyhubit všechny účastnící se rasy, nebo vybudovat určitý počet Town Center. Takže pokud ovládáte třeba jen čtyři kolonie, tak se vám moc dařit nebude a budete se muset, klíčově zaměřit na dobývání. Čím více máte kolonií, tím více můžete vytěžit, vyrobit a vyzkoumat, na druhou stranu ale musíte věnovat více do jejich údržby.

Pro svůj provoz musí hráč těžit všechny, základní suroviny, zlepšováním postupů a technologií pak využívat i těch dalších. Vše je ve hře velice provázáno - doba výstavby, zlepšování technologií, populační růst, či ekonomika. Tato hra se vyznačuje tím, že hráč opravdu potřebuje vyšší množství dělníků. Zvětšování populace sebou však nese problémy s nakrmením a morálkou - a když tyto parametry nejsou splněny, tak vám kolonisté začnou stávkovat, nehledě nato jestli jste těsně před zničením, nebo ovládáte 90% kolonií.

Každá rasa má výhodu v některém ze směrů rozvoje - nejlepší výzkum, nejrychlejší růst populace. Takže každá rasa nabídne v různých částech hry, více či méně důležitou výhodu.

Ve hře lze nakupovat suroviny, technologie, či informace na černém trhu, ovšem je to velice riskantní, protože lidem se to moc nelíbí a mají tendence stávkovat. Hráč se musí soustředit na udržení morálky a chodu celé své společnosti, ergo musí investovat do kultury a populace. Když máte opravdu smůlu, tak vám tam někdo propašuje špiona, který začne rozvracet morálku, sabotovat výrobu....

Celý konflikt se odehrává na zemi, ve vodě i ve vzduchu. Pro tuto hru však už není pouze klíčový počet tanků, vojáků, či letadel ale i chod vašich základen. Deadlock posunuje celou strategii zpět k bázím, co se jich týká tak to už nekončí pouhým vybudováním, musíte se o ně více starat a neustále vylepšovat.
85%

"DD" je pěkná futuristická akce, při které si hráč užije spoustu akce a vybuchujících motorek.
Jednotlivá kola obsahují různá speciální místa, kde lze získat kvalitní vylepšení.
Na různých místech lze nalézt sekundární zbraně - v podobě naváděných raket, blesků, bomb... - obtížnost úniku, před nimi je různorodá (většinou ale dost obtížná).

Cíl každého kola je v zabití určitého množství nepřátel. Hra je také limitována časem, po jeho skončení začne celý systém arény, uzavírat silové pole - kontakt s ním je jistou smrtí.

"DD" nenabídne nic převratného, jedná se ale o pěknou akci ve slušivém grafickém kabátě, obohacenou o zajímavou zvukovou stránku (hlavně smrtelné výkřiky). A hlavně, pokud vám primárně nezáleží na technických parametrech stroje, můžete si vybírat podle barvy :D .
75%

U Quake mě napadá jedno slovo a to je atmosféra. Zatím jsem se nesetkal s tak atmosférickou FPS, která by si mě získala jedinečnou atmosférou, každého projetého levelu.

Začátek pouze o brokovnici a sekeře, je v tomto temném světě docela nepříjemný, hurá hledat lepší zbraně. Vedle klasických brokovnic pak okouzlí i zbraně střílející hřeby.

Heleme se, kdopak se nám to sem kymácí - vypadá to na zombie - hned do nich nasolím pořádnou dávku hřebů. Hmmm.... ani brokovnice nepomáhá a ta krev, co po mě cákají, mi ubírá životy. Jediné východisko - představit jim svůj granátomet.

Obrovské kouzlo této hry, spočívá v jednotlivých okamžicích. Stačí otevřít jedny dveře a v záplavě světla uvidíte nastartovanou motorovou pilu, mířící na vaší hlavu. Někdy na vás vyběhne rytíř s mečem a já tak uvažuji jestli ho sejmout brokovnicí, nebo si sním hrát se sekerou.

Dveře se pomalu otevřely a ihned z nich vyrazil on, příšera s drápy/háky místo rukou, bez očí, pouze s rohy a tlamou plnou ostrých zubů -drápavec. Při prvním setkání s tímto netvorem, jsem opravdu měl nahnáno. Nakonec jsem však zjistil, že (pravděpodobně) jeho příbuzná verze velké, bílé, zubaté bestie, která snadno pouští blesky, strčí do kapsy i tři drápavce.

Quake zkrátka nabídne velice temné dobrodružství, plné vystřílené munice a nepřátel, do kterých ji musíte dodat. Na svou dobu byla grafika velice detailní, takže každý prvek jen umocňuje pocit ze hry. Různorodí a hlavně originální nepřátelé, každý disponující vlastním stylem útoků, pak dokáží připravit chvíle plné akce, strachu a zábavy (aspoň před 10 lety, pro menšího kluka).

A nakonec každé části, je zapotřebí zničit originální bosse - pěkné oživení, že k tomu nelze využít vaše klasické zbraně.
85%

Sacred + jsem si zahrál až jako Sacred gold (obsahující sacred plus a datadisk underworld).
Při srovnání s původní hrou odkaz, je jasně vidět že je celé prostředí vychytanější, hlavně nové lokace jsou lepší, než původní neprostupné hory a lesy.

Hra se dočkala docela solidního množství přídavků, bohužel však nenastalo vylepšení jednotlivých nedostatků. A hra je pro mě stále nedostatečná v atmosféře, příběhovém vývoji, celkové zábavnosti.

Do nových lokací jsem jen nahlédl, jelikož hlavní linie s nimi nepočítá, nepočítal jsem ani já a rychle vypadl.

Můj cíl by jednoduchý, prostě si jen vycvičit novou, datadiskovou démonku a pak se zní vrhnout na tažení podsvětím.

Vylepšení původní hry, opravy chyb.....to je všechno pěkné, ale žádná zásadnější změna v zábavnosti, se nechystá.
60%

"6 ženichů a 1 navíc" je hrou, která u mě vyvolávala spoustu různých otázek. Po dohrání celé této adventury jsem tak došel k náležitým odpovědím.

Co do náročnosti se nejedná o extra obtížnou adventuru, ze začátku si člověk nemusí být úplně jistý ale jakmile se naladí na celkovou, místy dost úchylnou náturu hry, postup je dobře čitelný.

Nejsilnější stránkou hry jsou samozřejmě dialogy, které často nenechají ani jedno oko suché, popřípadě člověk jen bezduše hledí a přemýšlí co je to za "prasarnu". Právě kombinace morbidního a černého humoru, se moc často nevidí, zvláště s tak zvedeným dabingem.

Právě ručně kreslená grafika je další, velice povedenou stránkou hry. U 2D adventur zkrátka více sedí takovéto zpracování, jednoduše se nepokoušet o 3D paskvil, jako u Poldy 4 a 5.
Povedená, zvuková stránka pak už jen dobarvuje tento herní počin.

"6 ženichů a 1 navíc" je docela povedenou herní záležitostí, která zaujme neobvyklým námětem. Místy mi humor a způsob postupu ve hře, přišel docela přes míru.
To všechno je však čistě subjektivní - vnímání humoru je ovlivněno náladou, ... .
Nakonec ale stálo za to navštívit Teplý Týnec, vrhnout se do tohoto šíleného víru událostí.
60% za tento produkt z českých luhů a hájů.

Stejně jako pozdější Retribution, je i tento (úplně první) datadisk zklamáním.

Příběh tu takřka chybí (v Retribution se aspoň pokusili), množství zdrojů je extrémně malé a obtížnost vysoká.
Pár misí i docela ušlo ale povětšinou na vás čeká spíše nehratelný stereotyp.
Stejně jako u Retribution i zde nejsou přidány žádné nové jednotky, či budovy, které by hru pozvedly, inovovaly.

Kvalita Insurrection je přímo úměrná jeho délce vývoje. Jelikož vznikla přesně 3 měsíce po základní hře, je evidentní že je 30 map vytvořených v map editoru, sešitých šíleným stehem něčeho co si hraje na příběh.
30%

Zaplať pánbůh zato, že existují fanoušci schopní předělat prastarého zakladatele RTS, do hratelnější a zábavnější verze. Dune II je bezpochyby klasikou, se kterou nejeden hráč strávil desítky hodin. Byl to zakladatel, podle kterého se vyvinula celá řada dalších her. Ovládání, rozlišení, mise, AI nepřátel - to vše již u Dune II nedostačuje. Možný návrat do vylepšené Dune IV. je tak více než vítaný.

Už první verze - "Dune III", která obsahovala celkové vylepšení ovládacích prvků a jednotlivých misí, byla fajn. Bohužel mi poněkud vadilo, že jsem kvůli herním instrukcím a příběhu, musel tahat k počítači ruštinu ovládající rodiče. Dune IV však už tímto nedostatkem netrpěla a nabídla konečně angličtinu (sice není zrovna bezchybná ale lepší než azbuka).

Hlavním plusem celé Dune IV, jsou dvě nové kampaně - jedna za Atreidy, druhá za Fremeny (lid pouště). Kromě původních tří kampaní se tak hra prodlouží minimálně na dalších deset hodin. Na druhou stranu i přes všechny upgrady, novinky hra obsahuje docela dost bugů.

Oproti Dune III se neobjevilo větší množství nových, ovládacích prvků. Ovládání za pomoci levého a pravého tlačítka, lepší přehlednost po celé mapě, označení až 14 jednotek naráz - vše hru vylepšuje a objevilo se již v předchozí verzi.

Nové lepší rozlišení však působí jako dvousečný meč. Všechno to vypadá lépe, všechno je to přehlednější ale už to nemá tu atmosféru původní Duny. AI nepřátel se dost vylepšila, obtížnost se zvedla ale i tak lze časem přijít na jednoduché postupy, kterými nepřátele likvidovat. Čas od času je třeba nějaké kolo opakovat, ale povětšinou lze mise vyhrávat bez problému.

Zkrátka výborná připomínka zakladatele žánru, který má spoustu kladů ale i jisté zápory. 70%

U Tyrianu 2000 je nejlepší ten fakt, že se jedná o upragedovanou verzi mnohem starší hry, u které se už nikdo nepokoušel o extra přelomové/světoborné novinky, naopak jen dovedli její původní kvality dokonce.

Tyrian 2000 si mě získal několika mody hratelnosti, se kterými jsem se v této míře a efektivnosti ještě nesetkal.

Storymode - úplně ta nejklasičtější hra, kdy kupujete nové lodě, zbraně a jednotlivé komponenty, či složky. Velice kvalitně zvedený je upgrade jednotlivých zbraní, kdy se hráč musí rozhodnout, zdali vyhazovat peníze za silnější verzi zbraně, popřípadě koupit úplně novou a jinou. Velice důležitým a povedeným prvkem je také důležitost generátoru, jehož výkon ovliňuje kvalitu štítu a zbraní, které je schopen utáhnout. Zcelého obnovování a vylepšování lodě, je mnohem složitější a komplexnější záležitost.

Single-Arcade - Hra kdy sami cíleně nekupujute upgrade ale jen průběžně získáváte power up v jednotlivých levelech (hráč tak mohl nabírat dotykem jednotlivé zbraně, které postupně sílily - zlepšovaly svoji ničivost. - a taky byl hodně naštvaný, když nabral něco co nechtěl)

Multi-Arcade - Hra dvou hráču, kdy jeden může ovladat jednu loď klávesnicí, druhý za pomoci myši (popřipadě po Lanu). Docela solidní legrace, zvláště když oba hrači nedělají zle jen nepřátelům, ale hru si komplikují navzájem.

Tyrian se drží klasických arkád z devadesátých let, znichž má jen ty kvalitní stránky. Vedle toho ještě nabral množství svých vlastních. Zkrátka je to ryzí arkáda, která si na nic jiného nehraje - to je to, co můžete očekávat-
80%

Major Stryker je pěkně malovaná arkáda u které jsem strávil taky několik herních hodin. Jedná se klasickou střílečku kdy jde jen o získávání dalších power-up a utržení co nejménšího počtu zásahů.
K příběhu tu opravdu moc nezazní, avšak stejně jako u všech her od Apogee software, si můžete pročíst pestrý popis předchozích událostí v nabídce.

U Majora mě velice zaujala grafická stránka, originálně pojatá pro každou planetu. Vedle toho tato hra disponuje pěknými zvukovými efekty, výborně dotvářejících celou atmosféru.
Na lehkou obtížnost lze hru snadno projet, na vyšší je však už vše o dost obtížnější (řekl bych až nevyváženě), hráč už si hru neužije - porazit Mothership je takřka nemožné.

Zkrátka pěkná, dobová arkáda, která sice není nijak extra přelomová ale vyloženě neurazí. Na druhou stranu je nutno podotknout, že mnohem propracovanější a celkově povedenější "Raptor: Call of the Shadows" od Cygnus studia je pouze o rok mladší.
70%

Redemption byl mou druhou návštěvou ve světě World of Darkness a podobně jako Bloodlines jsem si ho užil. Musím ale podotknout, že oproti Bloodlines jsem tento díl neprojel jedním dechem.

Celková grafická stránka Redemption působí zastarale, což také je. V přůběhu hry si ji však zamilujete, zvláště pak všudypřítomnou hutnou atmosféru. Velice povedený je také fakt, že hru začínáte za hrdiného křižáka, který o světě upírů neví vůbec nic. V průběhu celé hry tak stále odhalujete nové informace. Jak optimisticky působí rada od stráží u brány - "Vrať se do večera a pustíme tě dovnitř, jinak budeš muset přečkat noc za hradbami až do rána". A člověk měl i z procházení noční Prahou docela nepříjemný pocit. Vzpomínám na první setkání s ghouly, kdy mě dokonale rozsekali.

V jedné recenzi jsem dokonce četl o názoru, že tato hra je další Diablo klon ,nevím jestli se s tím dá souhlasit. Je ale pravda, že Redemption obsahuje plno Diablovských prvků, v tomto případě to jsou ty slabší stránky hry. Je velice pěkné, že v každé kapitole (Praha, Vídeň.....) je mnoho lokací, bohužel stejně jako v Diablu, je v nich minimum NPC, questů..... . Právě absence vedlejších questů je jednou z nejvýraznějších chyb. Hráč se tak žene pouze hlavní linií, pěkným prostředím se slibným potenciálem, který však nebyl naplňen (hráč mohl aspoň trochu více proniknout do historie a příběhu upírské i lidské komunity). Podobně jako v Diablu, je i tady jen minimum prodejců.

Další věcí, která je trochu naškodu, je ovládání. Postava může disponovat velkým výčtem různorodých schopností, jejich zapínání a celková manipulace je však kostrbatá. Pakliže pak ještě máte ovládat tři další spoludružiníky, hráč jenom ve spěchu přepíná z postavy na postavu. Zvláště naštve, když jedna postava z družiny má akutní nedostatek krve a proto zaútočí na vaši další postavu. Atributů je v Redemption plno ale některé nemůžete samovolně doplňovat a lze o ně snadno přijít. Vlastní AI postav z družiny, popřípadě nastavení jejich scriptu, by hru jen vylepšilo, stejně tak ovládání na klávesnici.

Příběh má docela spád, zdržuje jen velké množství nekonečných dungeonu, plných nepřátel. Což se dá při dobré náladě procházet bezproblémů, často však u toho hráč skřípe zuby a chce mít pokoj. Hra je v těchto bodech zkrátka zdlouhavá a špatně přehledná
Christofův příběh sice působí jako otřepané klišé ale celkem zajímavě a místy dost neočekávaně dokáže překvapit. Zvláště když "přesvatá" Agneska, začne od druhé kapitoly působit spíše jako ďáblova děvka. Dále pak přechod do torporu a probuzení v roce 1999, dost změní očekávání Opět jsou tu ale desítky míst a možností s velkým potenciálem, kterých nebylo využito.

Nakonec bych řekl, že Redemption je dosti slušnou herní záležitostí, ovšem zasloužil by si delší a propracovanější vývoj. Ve hře jsou místa, která jsou hůře průchozí a nevyvážená. Tři alternativní konce jsou pěknou věcí na rok 2000, ale vzhledem k tomu, že jejich dostupnost je omezená pouze lidskostí hlavního hrdiny - atribut, který lze snadno ztratít a téměř ho nelze získat - lehce se stane, že po desítkách herních hodin nemůžete vyzkoušet víc než jeden (což je dost k naštvání).
Za pražského golema, krvavé Přemyslovce a překvapeného Leopolda - 75%
Tuny nevyužitého potenciálu, možný propracovanější remake by však mohl stát zato.