Wild Guns: Reloaded

O této hře jsem se dočetl, že nepatří zrovna mezi jednoduché kousky. Hraní obtížnějších her mám celkem v oblibě, tak jsem se na hraní docela i těšil.

Ale první okamžiky hraní mě celkem rychle posadily zpátky do židle. Na obrazovce jsem se moc neorientoval, brblal si pod vousy nad pomalostí ovládání zaměřovače, divnému pohybu postavy a proč vlastně pořád umírám. A když jsem poprvé umřel v druhé fázi a dal continue, tak jsem se divil, proč jedu úroveň zase od začátku. Holt continue se počítá na celou úroveň, nikoliv její fáze.

Hru jsem dal na nějaký čas k ledu a po návratu jsem se do hry zkusil ponořil o něco hlouběji. Pochopil jsem základní principy hry a s první postavou, Clintem, jsem se prokousal přes prvního bosse. Ale dál to prostě nešlo. Úroveň jsem si i zapamatoval, ale čas od času jsem vždy přehlédl nějaký na mě letící projektil a ty chybějící životy pak v pozdější části hodně chyběly. K bossovi jsem se dostal málokdy. Zde jsem si už byl jistý, že mi hra prostě nesedla a právě toto byl první okamžik, kdy jsem uvažoval, že s touto hrou skončím nadobro.

Dal jsem jí ale ještě jednu šanci a vyzkoušel hraní i za další postavy. A paradoxně až jako posledního jsem zkusil pejska Bulleta a jeho dron, se kterými mi to najednou začalo jít. Nevím, jestli mi prostě jeho styl sedl lépe a nebo je to s ním obecně jednodušší z důvodu menší postavy, možnosti se schovat za dron a většího zaměřovače s částečným auto aimem. Ale právě až s Bulletem se mi postupně podařilo probojovat až k finálnímu bossovi. A od něj jsem zase dostával celkem slušně naloženo. Ani po hodině snažení se mi ho nedařilo porazit. Byl jsem blízko druhého rage quitu, když jsem si řekl: "Zkusím to ještě jednou naposledy, jinak to mažu" a vyhrožování evidentně pomohlo, protože Kid tentokrát padl.

Jak už jsem psal výše, hratelnost je na první dobrou trochu zmatená. Musel jsem si hodně zvykat na to, že nemám zase tak moc životů, takže můj počáteční bezhlavý útok jsem musel vystřídat opatrnější variantou a soustředit se na sestřelování a vyhýbání se nepřátelským projektilům. Dost nepříjemná je samotná pomalost zaměřovače, když mířím na druhou stranu obrazovky a vidím, že něco letí na mě, dost dlouho to trvá. Asi bych také uvítal ovládání pomocí myši. Audiovizuální zpracování je fajn, zde nemám žádné výtky.

Celkově mám ze hry i po dohrání rozporuplné pocity. V prvé řadě obdivuji ty, co to dokáží projít celé bez použití continue. Věřím, že bych to s trochou tréningu zvládl také, ale musel bych hraním trávit ještě několik hodin, zvláště pokud se s novou úrovní neobnovují super útoky. Ale je mi jasné, že to kompletní opakování při smrti by mě přivádělo k šílenství. Přemýšlím však, že si časem možná zkusím hru zahrát znovu na vyšší obtížnost, abych si prošel i jiné úrovně.