Hrajte jako... Richmond

Čas letí jako voda a jsme tu s dalším dílem naší série Hrajte jako...

1. díl: Hrajte jako... Drekt
2. díl: Hrajte jako... Drolin
3. díl: Hrajte jako... RomcaT

Nejprve se omlouvám všem nedočkavým čtenářům, že nedostali rozhovor v očekávaném termínu. Neztrácejme však čas zbytečným tlacháním a pojďme si zrekapitulovat, co nás dnes čeká. Nejprve krátce představíme jednoho z vás, uživatelů Databáze her. V krátkém rozhovoru z něj zkusím vytáhnout nějaké historky z jeho (nejen) hráčského života, nechám bez cenzury zaznít názor na DH, hry a život obecně a v jeho závěru nám pak dotyčný oznámí téma či definici, na jejichž základě budete vy, účastníci, volit své hry. Pokud se vám téma nebude pozdávat či líbit, ale stejně hru dohrajete, můžete si svou frustraci vykřičet v diskuzi na jeho profilu.

Čtení nespokojených zpráv a výběr tématu však nebudou jediné povinnosti zpovídaného. Na konci kola mu bude poskytnut přehled her, které jste v rámci „Hrajte jako“ rozehráli, dohráli a případně i okomentovali a on vám poskytne svůj odborný a zasvěcený komentář, co že to jste za hráče. Jak už asi chápete, jedná se o čistě roleplayingovou záležitost, kdy cílem této akce není nutit vás k dohrávání dalších a dalších her, ale možnost lépe poznat další uživatele DH a udělat nějaký ten hráčský krok v jejich šlépějích. A třeba to bude začátek nejednoho krásného hráčského přátelství…

Než se pustíme do rozhovoru, pojďme uzavřít předchozí kolo. Článek rozproudil diskuzi a spousta z vás pod ním nechala svůj komentář, což nás samozřejmě těší, na rozdíl od nižší účasti. Zdá se, že většina hráčů se spíše snažila dokončovat Herní výzvu, případně co nejrychleji naskočit do té letošní. Přesto tu máme několik pěkných kousků a určitě stojí za to si je projít podrobněji. A jak se na volbu her dívá RomcaT?



Psyx – 5. místo (1 hra)
Děkuji za čestnou zmínku, která si vysloužila sice poslední místo, ale víte jak, hlavní je se zúčastnit... ;o)

OSK – Tady nemohu moc soudit, protože o hře toho vím pramálo. Na první pohled mi to přijde jako takový Ori s horší grafikou a špatným ovládáním. Možná se na to v budoucnu ještě podívám, ale Psyx to dle hodnocení asi moc doporučovat nebude :-).


miCHALupka – 4.místo (1 hra)
Bramborová medaile za zahranou hru bez komentáře – třeba se ho ještě dočkáme ;o).

Schein – U téhle hry jsem si vzpomněla na Alter World, který jsem si chtěla moc zahrát, ale nedala jsem to. Bylo to moc těžké, takže mě mrzí, že miCHALupka nenapsal komentář, abych věděla, jak na tom je tato hra.


Kunick – 3. místo (1 hra s komentářem)
Jsem ráda, že se Kunick zapojil. Vůbec nevadí, že jen s jednou hrou a jedním komentářem. I tak si vysloužil krásné třetí místo.

Hollow Knight – tuhle hru mám už nějaký čas v „chci si zahrát“ a dokonce ji i vlastním, takže mě v podstatě nic nebrání (jen mít o něco více času a stihnout odehrát víc her). Prioritně si vybírám na hraní veselé hopsačky s krásnou grafikou, ale někdy mám vyloženě chuť ponořit se do temného světa (Limbo, Toby: The Secret Mine a další). Kunick tomu dal 90%, takže mě to začalo lákat ještě víc. Sice to hrál na Switchi, ale počítám, že to bude srovnatelné.


Drekt – 2. místo (2 hry, z toho jedna s komentářem)
Druhé místo jen tak tak před třetím Kunickem. Počet komentářů mají stejný, ale Drekt to vyhrál o jednu zahranou plošinovku bez komentáře.

Yoku’s Island Express – nečekala jsem, že mě taková blbinka tak zaujme a přidám si ji na seznam her „Chci si zahrát“ – díky za tip. Drekt jejím dohráním sice prioritně plnil herní výzvu, ale to mi vůbec nevadí, sama mám radost když se dají zabít dvě mouchy jednou ranou ;o).
Hollow Knight – viz výše.


jvempire – 1. místo (9 her, jedna z nich bez komentáře)
Jednoznačný vítěz! S náskokem sedmi her s osmi komentáři není co řešit, takže posílám pomyslnou medaili a čestné uznání. Trochu doufám, že když má rád plošinovky, zkusí na mé doporučení i Oriho ;o).

Dizzy, Treasure Island Dizzy, Dizzy 3,5 – Asi chápu, proč si vybral jvempire zrovna tyhle hry, řekla bych, že to vypadá jako pradědeček Toki Tori, což má jako Avatara ;o). Na mě to je už moc retro, ale kdyby mi nějaký díl seděl do herní výzvy, tak proč ne.
Jill of the Jungle, Jill of the Jungle: Jill Goes Underground, Jill of the Jungle: Jill Saves the Prince – Velice zajímavá trilogie. Jestli mě něco překvapilo, tak to, jak se přechází do jednotlivých levelů z jednoho centrálního. To jsem snad ještě u žádné jiné hry neviděla. Do všech 3 dílů, bych se asi nepouštěla, ale zaujal mě nejvíce druhý díl Jill of the Jungle: Jill Goes Underground. Jak psal jvempire, Jill se umí proměňovat ve zvířata a to mě také láká – díky za tip. Celkem zírám, že se nikde v této hře nestřílí, čekala bych, že vytáhne nějakou bazuku a trochu to tam pokosí ;o).
Cosmo's Cosmic Adventure – Pěkná kosmická příšerka. Klasická skákací sbíračka. Proč ne, vypadá to zábavně, nebránila bych se tomu.
Sonic CD – paráda, Soníka mám moc ráda, tady se mi jvempire trefil do vkusu, ačkoliv zrovna tohohle jsem nehrála a budu to muset napravit.
Disney's The Lion King 1 ½ - Vůbec jsem netušila, že je nějaké pokračování Lvího krále a vypadá to parádně. Kdybych měla Game Boy Advance, určitě bych do toho šla. Potěšilo mě, že jvempire píše v komentáři, že je lehčí než původní Lví král, ten mě totiž dost potrápil a nevím, jestli bych na to měla znovu ty nervy ;o).

---

Tímto bych chtěl ještě jednou poděkovat RomceT za hodnocení i za předchozí rozhovor a už klasicky poblahopřát jvempirovi. Ten se rozhodl svou Steam knihovničku obohatit o titul Ion Fury. Doufám, že se bude líbit a snad se brzo dočkáme komentáře. A nyní pojďme na dalšího zpovídaného uživatele, který je ...



Richmond se na databázi zaregistroval stylově rok a den po jejím oficiálním spuštění, tzn. 10. června 2009. Ihned ohodnotil svou první hru, Dark Sun: Shattered Lands, a hned další den se odhodlal k napsaní komentáře. A to rozpoutalo lavinu. Během 2 dnů zvládnul ohodnotit 21 her a k 12 z nich napsat komentář. Což je třetina ze všech jeho komentářů – napsal jich prozatím 37. Ostatně, kdyby nastolené tempo udržel, dnes by měl okomentováno přes 23 tisíc her. To se však nenastalo a Richmond se více než na kvantitu soustředil na kvalitu. Běžný komentář má hodnocení alespoň +20 (a i těm hůře hodnoceným, většinou do dvacítky moc nechybí). Jeho nejpopulárnější komentář ke hře Europa Universalis II jste pak ocenili krásným +40. A přitom jde o poslední komentář v rámci jeho počátečního spisovatelského zápalu. Nicméně nejde o nijak výjimečné hodnocení. Například jeho sáhodlouhý komentář k Ultima Underworld II: Labyrinth of Worlds z loňského roku získal hned + 33. Možná nepřekvapivě jsou všechny komentáře k PC hrám, přestože, a to už překvapením, je hodnotil i na hry Amigu a dokonce i na SNES!

Během těch takřka 11 let ale Richmond nejen hodnotil a psal, ale i nasbíral 34 přátel a podařilo se mu splnit 24 achievementů. Bohužel, vůbec se nechce podělit o své herní zkušenosti a paměti, a tak mu chybí hlavně achievementy zaměřené na přidávání her, vývojářů a jejich editaci. Naproti tomu u skrytých achievementů mu chybí poslední 3. Dlouho mu ale unikala i „Zatracená loajalita!“, kterou splnil až po 8 letech. I ta mu pomohla nastřádat více jak 5200 bodů a za ty mu patří 63. místo v žebříčku TOP100 uživatelů DH.

Obecně však jde říct, že hodnotí velmi pozitivně. Má ohodnoceno 197 her a hned 102 z nich (což je takřka 52 %) má hodnocení 80 % a více. Naopak, pouze 8 hrám dal méně než 50 % a nejhůře hodnotil hru Gorillas, které dal pouhých 30 %. To je také jedna z her, kde se nejvíce rozchází s obecným míněním, které hře přisuzuje 56,1 %. Ještě víc se liší jeho názor na Dungeon Siege, který hodnotil na 40 % ale na DH má krásných 68,5 %. A dokonce o více jak 31 procentních bodu se liší jeho hodnocení Diabla – 50 % oproti 81,2 % podle souhrnného hodnocení. Oproti tomu nepřekvapí, že zvláště starší tituly hodnotí lépe, než je jejich reprezentativní hodnocení – Dark Sun: Wake of the Ravager získal od Richmonda 95 %, což je o takřka 22 procentních bodů více než jak je hodnocen uživateli DH (73,3 %). Podobně je na tom i první díl série, Dark Sun: Shattered Lands, který ocenil rovněž 95 %, zatímco od uživatelů si vysloužil 75,4 %, tedy rozdíl necelých 20 procentních bodů. V obou případech však jde o hry bez reprezentativního hodnocení a časem se může tento rozdíl změnit. Celkově však je Richmondovo hodnocení srovnatelné s většinovým názorem na DH a v souhrnu se liší pouze o 0,4 procentního bodu.

Všem pak doporučuju navštívit Richmondův profil, kde se můžete seznámit s jeho herní historií, projet si žebříček jeho oblíbených vývojářských domů a vydat se ke kořenům slavných herních sérií. Přizná tam také, že je autorem několika herních deníčků na serveru oldgames.sk. Pokud se chcete dozvědět ještě něco navíc, nezbývá vám, než se začíst do našeho rozhovoru.


P.S. Dolů do komentářů pak opět pište, koho bych měl vyzpovídat v příštím díle. Hlasy přičtu k už navrženým z předchozího kola a opět nezapomeňte svou volbu zdůvodnit.

---

Ahoj. Vím, že není obvyklé, aby tykání navrhoval mladší, ale pro rozhovor bude tykání příjemnější. Doufám, že Ti to nevadí. A jak přesně bych Ti měl říkat? Počešťuješ si přezdívku na Richmonda anebo preferuješ Richarda?

Ahoj! Tykání vůbec nevadí, budu radši. Pokud to půjde, používej spíš můj nick v oslovení. Předpokládám, že většina tu je na něj zvyklá.

Dobrá, takže Richmonde, co nám o sobě prozradíš? Tvůj profil není na informace nejbohatší, ale třeba Tvůj Twitter - Fotřík – naznačuje, že máš děti. A rok 1988 taky poskytuje vodítko. Nejsme tu ale v bulváru a je tedy jen a jen na Tobě, co zde zazní.

No rok 1988 pro mě byl asi opravdu zlomový. Seznámil jsem se svou budoucí manželkou a díky tomu jsem si mohl konečně zahrát ve stejném roce pořádné hry na XTčku, které vlastnil můj budoucí tchán. Nadchlo mě natolik, že jsem si krátce na to koupil v Domácích potřebách Didaktik Gama za tuším 6500 Kčs. Dodnes si pamatuju, jak jsem nesl krabici domů. Ale pořád odbíhám k těm hrám. S manželkou máme dvě, dnes už dospělé, děti. Oba kluci studují na univerzitách, ale ještě pořád žijí s námi v domácnosti. No a co ještě o mně? Když se objevily počítače, uměl jsem jen němčinu (dokonce jsem měl německý jazyk i jako zkoušku na VŠE). Jenže němčina a počítače mi prostě nešly dohromady, takže jsem se jako samouk začal šprtat angličtinu, abych těm hrám i software trochu víc rozuměl.

Byl jsem kupodivu i sportovně orientovaný, závodil jsem na gymplu za Slavii v atletice. Mojí specialitou byl skok daleký a krátké sprinty. Měl jsem dokonce i drobné úspěchy (druhé místo v pražském přeboru), ale bohužel, postupně se stávala handikepem moje menší výška (173 cm). Takže po sportovním gymplu jsem vrcholovému sportu dal vale. Až teprve v posledních 3 letech jsem začal běhat (rekreačně samozřejmě) a mám rád i běžky v zimě. Jinak jsem naturalizovanej Pražák, původem ze Severních Čech, kam se stále vracím (za rodiči nebo za sestrou).

Tak nakonec jsi toho prozradil docela dost. A máš pravdu i s tím, že ke hrám se ještě vrátíme. Zaujala mě angličtina – jak hodnotíš svou jazykovou úroveň dnes? A jak to dopadlo s němčinou? Nechal jsi ji zrezivět nebo ji čas od času ještě oprášíš?

Anglicky se domluvím, v práci ji používám pasivně denně při programování (tím myslím třeba texty pro uživatele a speciálně u modulu pro výrobu to někdy je oříšek) a občas i aktivně, pokud je potřeba se domluvit se zákazníkem nebo s kolegy v zahraničí. Rozhodně ale nepovažuji svou angličtinu za bůhvíjakou. Stále mám občas problémy rozumět při Skype hovorech. Zato moje němčina se pyšní bohatou rzí. Před 2 lety jsme byli v Rakousku, kde jsme zjistili, že majitel penzionu neumí anglicky (ačkoliv to bylo inzerováno). Musel se domlouvat náš mladší syn, protože já jemu nerozuměl. Až tak to dopadlo. Podobné to je s ruštinou, ačkoliv jsme z ní maturoval.

Ubezpečuji Tě, že moje němčina zrezivěla asi tak do roka od ukončení gymplu, takže delegaci komunikace na syna plně chápu. Posuňme se ale dál – zmínil jsi sport. Jak vlastně taková sportovní kariéra probíhala? A nechávala Ti i dost času na hry? Nebo ty přišly až později?

Jednoduše jsem byl přijat na sportovní gymnázium na základě nějakých výsledků, které jsem měl, když jsem se účastnil různých přeborů v Severních Čechách. Na gymplu mě automaticky šoupli do klubu Slavie a nikdo se mě na nic neptal. Tenkrát jsme měli společnou třídu se studenty, kteří se věnovali pro změnu plavání a ti měli trochu jiný rozvrh (od šesti ráno totiž plavali v bazénu!) a potkávali jsme se na pár hodinách. Takže většinou nás bylo ve třídě tak 12 maximálně (atleti). Tréninky byly dvoufázové, takže v deset přerušení vyučování a trénink na Slavii, po odpoledním vyučování zase druhý trénink. Já to měl navíc domů cca hodinu a 20 minut jízdy MHD, protože zpočátku jezdilo metro jen na Smíchovské nádraží (pozn. autora: další nápověda pro odhad věku). Docela to bylo perné řekl bych.

No a hry? V té době jsem počítač žádný neměl, pouze jeden spolužák vlastnil ZX Spectrum, tak jsem občas chodil k němu domů v přestávce po tréninku (a před obědem ve škole) a hrávali jsme Saboteura a popíjeli víno s kolou :-). Takže sport mě v tom neomezoval, protože nebylo co omezovat. Ale hrám jsem se stejně věnoval, protože jsem byl maniak do sportovních statistik, tak jsem pomocí karet a kostek simuloval nejrůznější sporty (tenis, Závod míru, kopanou, hokej, skoky na lyžích, české ligy (až do přeboru)). Popsal jsem tehdy desítky tlustých sešitů jen výsledky z těchto simulovaných zápasů a tabulkami po každém kole. Teprve až po gymplu, kdy jsem už měl doma Didaktik Gama, jsem transformoval tuhle mánii do počítačového zpracování a naprogramoval jsem si komplet simulaci výsledků celé sezóny NHL včetně výpisů tabulky po každé kole, vše v BASICu :-).

Tak tomu říkám opravdové nadšení do statistik. Nezkoušel jsi někdy na sport i vsázet? Přece jen takové ověření teorie v praxi? Myslím, že pokud by Ti to vycházelo, měl bys o budoucnost postaráno.

Samozřejmě, že nějaké pokusy byly, ale jak to říct... Lepí se na mě smůla. Někdy krátce po roce 1990 jsem si vsadil tehdejší Sazku, což znamenalo tipovat výsledky asi 12 zápasů (klasicky 1-0-2 nebo kombinace). Myslím, že drtivá většina mé sázenky byly zápasy hokejové extraligy. Povedlo se mi správně zakřížkovat 11 z těch 12 zápasů. Za to jsem inkasoval 144 Kčs! Přešel jsem raději na Sportku, kde se mi povedlo uhádnout 5 čísel ze 6. Jenže jsem záhy po slosování zjistil, že mám tiket na středu místo na neděli...Tehdy totiž byly 2 různé sázenky na oba slosovací dny. Přišel jsem tehdy o nějakých cca 35 tisíc. Nic závratného, ale pak jsem už dlouho na nic nesázel. Nakonec jsem měl ještě pár pokusů s Fortunou, kde jsem sázel na výsledky NFL, tiket za pár korun a na něm fůra tipů, vše jen pro zábavu, protože i kdybych vyhrál, bylo by to pár tisíc. Neuspěl jsem ani jednou a myslím, že jednou provždy je pro mě sázení na sportovní výsledky zapovězené.

Když už jsme u sportovních klubů, padl tu název Slavie. Jak to, že ses nestal jejím fanouškem. Nebo takhle oddíly nefungují? Jinak jen podotýkám, že na profilu se hrdě hlásíš k Teplicím.

Pokud se člověk v Teplicích narodí, nelze Sklo Unionu nefandit! V teplickém okresu se žádný jiný sport neproslavil tak jako fotbal. Navíc Teplice měly a mají nejlepší stadion v republice (vyhodnoceno odbornou komisí deníku Sport). Pokud se na hřišti nic zajímavého neděje, je možné se kochat pohledem na nedaleké Krušné hory. Dnes to už bohužel není reálné, ale i v době, kdy se Teplicím nedařilo sportovně (nebo když je ministr Čepička administrativně přeřadil ze třetího místa (!) do druhé ligy kvůli tomu, že resort bude zastupovat slovenský tým z Košic!), tak na ně chodily mnohatisícové návštěvy. My brali Sklo Union jako kultovní klub, na který nemá nikdo v republice a každá návštěva stadionu byla pro mě (jako malého kluka) zážitek. No a tím se snad dostávám k vysvětlení, proč jsem nezradil svůj oblíbený klub a nezačal fandit jen tak Slavii (i když pro ni jisté sympatie mám). To pouto už bylo prostě příliš silné.

Chápu, prostě severní Čechy, Teplice, výhled na Krušné hory. V tom případě nám určitě můžeš dát nějaké tipy na výlety, ty se vždycky hodí, zvláště teď, když z možností vypadla Itálie.

Dokud jsem v teplickém okresu bydlel (do konce základky), byl jsem dítě, které nesnášelo výlety. Rodiče mě museli na ně doslova tahat. Takže si logicky z nich nepamatuji skoro nic. A teď jako naturalizovanej Pražák mám dávat tipy?! Já bych třeba doporučil kopce v Českém středohoří. Když už byli oba kluci trochu větší, tak jsem s nimi chodil na okolní vršky. Slezli jsme tedy Milešovku, Oblík, Milou, Hazmburk, Ostrý, Košťál, horu Lipá a další. Překvapivě nejhezčí pohledy nabízel nepříliš vysoký Lovoš u Lovosic.

Tak těmihle tipy jsi mě potěšil, Hazmburk a Milešovku mám hledáčku a určitě si prohlédnu trasy i na ostatní kopce. A trochu jsi mě navedl zpět k Tvému rekreačnímu běhu. Běháš jen tak po městě/parku? Nebo občas vyběhneš i do volné přírody?

Mám sice výhodu, že hned kousek od místa, kde bydlím, je park, ale já se mu spíš vyhýbám, protože tam se pohybuje dost lidí i běžců. Takže většinou běhám po sídlišti, ale mám svoje cestičky, kde skoro nikoho nepotkávám. Při delších výbězích už není problém dostat se do přírody, protože naštěstí nebydlím v centru Prahy. Ideální samozřejmě to je na chatě, kde do lesa to je jen 1,5 km. A v něm se běhá skvěle. Ale mně obecně nedělá problém běžet i středem města, nejsem úplně vyhraněný typ, že musím nutně být uprostřed přírodních krás. Bohužel na ty dlouhé 10+ km výběhy už si moc netroufám poté, co mi loni na podzim brali z kolena vodu. Blbec jsem šel na krev a dlouho jsem to neřešil. A teď mám stále strach, že po 10 kilácích se mi začne ozývat koleno.

Tak 10 km už je slušná štreka a jak jsi prozradil, z mládí máš natrénovány spíš sprinty. Každopádně budu spolu se čtenáři držet palce, aby se nic podobného neopakovalo. Pojďme se ale tematicky posunout: výlet do Rakouska, běžky, statistiky NHL. Co Ty a letošní zima? Nebo klidně popiš svůj vztah k zimním sportům obecně.

Absolutně se nám rozpadly plány na zimní dovolenou v Rakousku, protože oba naši studenti měly své zkouškové období nekompatibilní se zkouškovým obdobím jejich slečen a do toho všeho ještě přišla změna práce manželky. Tím pádem se přihodilo, že jsme poprvé po snad 25 letech byli na dovolené jen já a moje drahá polovička. Pravda, byl to jen na 4 dny narychlo sjednaný pobyt ve Špindlu, ale užili jsme si ho, protože zrovna napadl sníh a my mohli jít na běžky. Povedlo se nám dát 2 celodenní tůry, kdy jsme naběžkovali dohromady cca 45 km a fakt si to užili. Já navštívil místa, kde jsem byl naposledy s gymplem (okolí Labské boudy), takže na mě mocně útočila i nostalgie. Mimochodem, pokud by někdo z těch, co to čtou, měl dobrý tip na běžky v Rakousku, tak budu velmi vděčen.

Myslím, že někdo z čtenářů se určitě ozve. Tím jsme se hezky dostali ke komunitě DH a mojí otázce, kterou bych, pokud bych pravidelně navštěvoval diskuzi o sportu, určitě dokázal odpovědět, ale třeba je nás takových víc a tak se musím zeptat. Jak jsi se dostal ke sledování amerického fotbalu? A navíc univerzitního?

O americkém fotbalu jsem určitě četl ještě někdy na základce na počátku 80.let. Myslím, že to bylo v časopise 100+1 nebo něčem podobném. Fotbal byl v článku líčen jako brutální rádoby sport, ve kterém umírají nebo jsou mrzačeni lidé. Důkaz úpadku Američanů. Samozřejmě jsem to bral jako fakt. Po roce 1989 už se sem tam v televizi objevily konečně i objektivní informace a ukázky ze hry. Někdy v roce 1992 nebo 1993 bylo možné sledovat sportovní stanici Screensport. A zde jsem konečně viděl i přenosy z NFL. S anglickým komentářem, protože ke sjednocení s Eurosportem došlo trochu později. Pravidla jsem tak začal zjišťovat čistě sledováním zápasů. Pak se mi dostala na počítač hra Mike Ditka Utimate Football (pozn. autora: tip pro přidavače). Vybral jsem si Atlantu Falcons (kterým fandím dodnes) a vyhrál s nimi Super Bowl hned v první sezóně. A už jsem začal být v pravidlech jistější. V té době jsem tomuto sportu propadl (pasivně samozřejmě, tenkrát jsem neměl ponětí, zda v ČR existují vůbec nějaké týmy). A co mě nejvíc bavilo? No asi to, že v tomto sportu je potřeba mít v týmu hráče, kteří by jinak asi spolu jen těžko hráli. Hra má úžasně detailní pravidla a jsou to prostě šachy na hřišti. Navíc NFL jako liga má ten nejlepší systém soutěže, co znám, včetně playoff na jeden vítězný zápas.

Univerzitní americký fotbal jsem poprvé viděl na stanici ESPN, která byla nějakou dobu v nabídce kabelových stanic. A byl jsem tehdy opravdu zmaten, protože to nebyla NFL a přitom tam bylo někdy sto tisíc lidí na stadionu. V hledišti navíc měl každý tým obří dechový soubor, který hrál v přestávkách samé moderní hity. Úplně jiná atmosféra než v profesionálním fotbale. Navíc více než stovka týmů! Dlouho jsem marně čekal po ukončení působnosti ESPN v Evropě, že se toho chopí nějaká jiná stanice. Nestalo se, a proto si každý rok platím předplatné na ESPN, takže si můžu v klidu pustit zápasy, co mě zajímají, a to i zpětně, aniž by mi někdo prozradil výsledek :-).

Já se bez mučení přiznávám, že pravidla amerického fotbalu neznám. Zkusíš je alespoň lehce přiblížit? Třeba někoho z našich čtenářů nalákáš k jeho sledování a budeš tak mít v diskuzi spřízněnou duši.

Pravidla amerického fotbalu mají tuším něco kolem 180 stran a já je nikdy nečetl. V zásadě jde ale o hru dvou týmů se snahou mít po 60 minutách (hraje se 4x15 minut) více bodů. Body se získávají donesením šišatého míče do tzv. end zóny soupeře (touchdown za 6 bodů), kopem míče do brány ve tvaru "T" (3 body) nebo složením soupeřova hráče s míčem v jeho end zóně (tzv. safety za 2 body). Pak je ještě po položení touchdownu možnost tzv. potvrdit touchdown a přidat 1 bod za kop z kratší vzdálenosti. Týmy mají na hřišti vždy 11 hráčů, ale na rozdíl od kopané posílají týmy jiné hráče na útok, jiné na obranu a pak ještě různé kombinace na jiné herní situace (výkopy, punty apod.). Tým, který má míč, ho musí posunout na 4 pokusy do vzdálenosti minimálně 10 yardů. Posun míče znamená, že rozehrávač buď přihraje míč dopředu na tzv. receivery nebo jej předá hráči, který s ním běží (tzv. running back). Pokud překoná vzdálenost 10 yardů, dostává tým další 4 pokusy. Důležitý je posun času. Ten se vždy zastaví při neúspěšné přihrávce nebo když si tým vezme timeout nebo když získá body. Samozřejmě týmu běží čas i na samotné rozehrání. Obecně time management má v tomto sportu obrovský význam. Bohužel je přerušení často využíváno pro reklamní přestávky, takže takový přenos se protáhne na 3 hodiny i víc. Samozřejmě toto vidím jako negativum. Nicméně americká režie je nejlepší na světě v zahlcení diváka nejrůznějšími statistikami a jejich podání je navíc vtipné a grafika občas ohromující, takže já si až tak úplně nestěžuji. Během odpovědi jsem si vzpomněl ještě na jednu podstatnou vlastnost amerického fotbalu, kterou mi je tento sport sympatický. Podobně jako v rugby zde není simulování ani zdržování. Je to celkem záhada, přitom si nemyslím, že by ti hráči byli nějací Dušínové.

Právě na rugby jsem se chtěl zeptat. Laicky mi přijde sympatičtější, že hráči nejsou tolik obaleni různými chrániči. Proč u Tebe vyhrál právě americky fotbal a ne rugby? Nebo je vliv oné show okolo tak zásadní?

Mně je rugby taky sympatické. Není to jako buď am. fotbal nebo rugby. Já rád koukám na MS i v rugby. Ale am. fotbal mám prostě ještě raději. Možná to je dané tím, že je tam každá akce hraná naplno. Pokud se hraje, je to vždy bez hluchých míst a není tam prostor pro jakékoliv zdržování nebo nějaké to sbírání času. Na rozehrání akce má tým vždy omezený čas. Co se týče těch chráničů a helem, je to celkem logické. Je třeba si uvědomit, že fotbal se hraje v úplně jiné dimenzi rychlosti. Hráči, kteří běhají s míčem, mají často osobní rekordy na 100 nebo 200 metrů, se kterými se může měřit jen pár Evropanů a to i těch, kteří se sprintům věnují. Jeden z hráčů Kansas City Chiefs (čerstvý držitel prstenu za vítězství v letošním Super Bowlu) zaběhl na univerzitě, kde hrál americký fotbal, 200 metrů v čase, který by tenkrát stačil na olympiádě na 5.místo ve finále. A to netrénoval speciálně na tuto trať. Srážky v takové rychlosti by bez chráničů měly skoro určitě fatální následky. Navíc mně se ty helmy líbí, protože zase dávají prostor pro různé umělce. Tohle se tedy týká hlavně univerzitního fotbalu, kde týmy často představují na velké zápasy nové helmy a opravdu to jsou někdy umělecké skvosty. Samotná show kolem se mě až tak netýká, ale jak jsem už v jedné odpovědi psal, i já jsem nakažen a přitahují mě nejrůznější statistiky během přenosu.

V tom případě bych čekal, že navštívíš nějaký zápas naživo? Chodíváš na zápasy české ligy? Nebo ta je pro tebe příliš provinční? A co pořádný výlet za oceán? To se jako dárek pro Tebe úplně nabízí, ostatně tomu můžeš jít naproti a odkaz na rozhovor klidně rozešli své rodině a známým.

Na zdejší sporty už nechodím. Teplice jsou daleko a Motorlet brázdí třetí ligu. Kdysi jsem tam chodíval pravidelně, protože jednu chvíli hrál dokonce druhou ligu. Ale už jsem nějak zlenivěl, prostě mě to už neláká. Zvažoval jsem zápas amerického fotbalu (NFL) v Londýně, kde se pár zápasů každý rok hraje. Jenže samotnému se mi tam nechce a v okolí není nikdo na podobnou bizarnost zvědavý.

Pokud bych o Tobě nic nevěděl a dočetl rozhovor až sem, řekl bych že nemůžeš mít čas už na nic jiného. Vím však, že hodně času věnuješ i stolním hrám. Navíc ještě hrám, u kterých by leckterý člověk odpadnul jen při pohledu na tu tunu herních komponent, kterou je třeba vyloupat. Kde ten čas bereš?

Bohužel ten čas na deskovky právě nenacházím. Přesněji vzato, v souboji o vyplnění volného času s ostatními prvky zábavy (počítačové hry, rodinné radovánky, sporty atd.) ty deskovky tak nějak skoro vždy prohrávají. Ale nebývalo tomu tak. Když byly děti menší, hrávali jsme deskové hry pomalu každý den. Sbírka se rozrůstala až docházelo k situacím, že rodina už se nechtěla učit pravidla padesáté nové hry. Dnes ale z dětí jsou studenti a mají trochu jiné zájmy. A tak jsem se přeorientoval na žánr deskových her, který jsem záměrně opomíjel, protože by se mnou tyto hry nechtěl nikdo hrát, a které se dají hrát i v jednom člověku. Jenže tyto hry není lehké začít hrát, protože jsou pravidlově hodně bohaté (20+ stran). Abych tedy mohl vytáhnout jednou za čas deskovkové monstrum, je třeba si znovu projít pravidla, a hlavně vyšetřit delší čas, nemůžu si ani dovolit nechat na stole ležet rozehranou partii několik dní. A ve výsledku jsem rád, pokud si zahraju deskovku 1x za kvartál. Přesto jsem do toho stále zapálený, dokonce vážně uvažuji, že si udělám web, kde se budu solitérnímu hraní válečných her (bez miniatur) věnovat, ale narážím zase na ten čas (pokud to čte Rapier, tak ano, stále dlužím AAR z Phantom Leadera!). Ono něco jiného je se o deskovkách vykecávat a něco jiného dát třeba 8-10 hodin jedné hře naráz.

Je znát, že o solitérních a válečných hrách bys jistě mohl mluvit dlouho a rád. A tak Ti tu možnost milerád dám. Zkus čtenářům poskytnout aspoň malou exkurzi do tohoto království. Jak jsi se k nim dostal? A která je Tvůj současný favorit, a která má svou nehynoucí pozici legendy?

Něco jsem už naznačil v minulé odpovědi. I když jsme hrávali permanentně deskovky, jednalo se vesměs o eurohry. Výjimečně přišla řada na tesačky jako třeba je Titan nebo Memoir '44. Kluci měli rádi deskovky, kde se bojovalo. Jenže žetonkové válečné hry, to je prostě něco úplně jiného. Vždy mě tyto hry fascinovaly. Reálné historické konflikty, spousta žetonků zobrazujících kvantum informací (rozuměj čísílka a symboly) a hlavně možnost se díky čtení pravidel a doprovodných dokumentů dozvědět něco víc o dané bitvě. Jenže jsem věděl, že domů to přinést nemůžu. Neměl by je se mnou kdo hrát. A hrát je sám? Upřímně... Tenkrát jsem si myslel, že deskovky pro jednoho hráče jsou nesmysl. Kdo by to hrál? Nebo hrát hru pro dva hráče solitérně tak, že budu hrát střídavě za jednu a pak za druhou stranu? Do nebe volající pitomost. Po letech ale jsem dospěl do fáze, kdy se doma téměř přestaly hrát deskovky. Kluci už sice byly ve věku, kdy by zvládli náročná pravidla, jenže k mému zklamání, je zrovna tyto hry nelákaly. Tak jsem si zkusil pořídit první hru pro solitérní hraní. Tou byl Labyrinth - War on Terror 2001 - ?. Ač jde primárně o hru pro dva hráče, autor vymyslel úžasná pravidla pro hru v jednom hráči, vytvořil totiž jakousi AI pro bota, který "hraje" za islámské teroristy. A mně to úplně nadchlo. Už první partie dle playbooku mě utvrdila, že to je přesně typ hry pro mě. Nadchla mě nejen svými mechanismy, ale i tou edukativní stránkou. Ve hře je plno událostí, které konflikt doprovází. Od autora hry jsem si následně pořídil 2 hry z tzv. COIN série pokrývající další konflikty moderní doby (válka ve Vietnamu + revoluce na Kubě). Pak jsem už začal cíleně hledat a vybírat nějakou skutečně válečnou hru čistě pro jednoho a objevil sérii D-Day a pořídil si „Bitvu o Tarawu“. Podle mě by každá solitérní hra měla být ukrutně obtížná. Vyhrát by mělo být možné až po opravdu mistrném zvládnutí pravidel i s trochou štěstí v kostkách. A Tarawa přesně tohle reprezentuje. První partie skončila naprostým neúspěchem už při vyloďování.

Musím to zkrátit, protože moje odpověď se teprve začala rýsovat. Pokud bych měl zde doporučit čistě solitérní hru z mé sbírky, byla by to Comanchería (nebo její předchůdce Navajo Wars) a pak Phantom Leader (nebo jiná hra z tzv. Leader série od DVG). Myslím, že se ani jedna neomrzí i po několika partiích. Tou možná největší legendou solitérního hraní pro wargamisty je určitě Fields of Glory. To je naprostá povinnost. Určitě skvělá hra, která ale vyžaduje krutou daň. Pravidla tohoto monstra (880 žetonků!) mají totiž přes 60 stran. Je nutné je přečíst několikrát a pak nastudovat videa od těch, kteří už ten systém zvládli. No a dovolím si dát ještě jeden tip na hru, která asi je dostatečně známá, dostupná a přitom pravidlově nenáročná. Je to Pán prstenů LCG! Opravdu to je zábavné i v jednom hráči, i když je asi potřeba k základní hře přikoupit alespoň 6 prvních balíčků s dobrodružstvím.

Z Tvé odpovědi jsem nabyl dojmu, že většina wargames je zasazeno do reálného světa. Nebo jde spíš o Tvou preferenci? A zmínil jsi i edukativní stránku. To ve mě vyvolává dojem, že detailní historická znalost musí být zákonitě výhodou – přece jen se můžeš poučit z chyb/úspěchů reálných osobností.

Řekl bych, že velká většina wargames je z reálného světa a odráží nějaký konflikt v minulosti, přítomnosti, ale i potencionální války v budoucnosti (viz třeba série Next War odehrávající se v Tchaj-wanu, Polsku, na Korejském poloostrově, mezi Indií a Pákistánem a to pár let od dnešní doby). Ty s historickým pozadím mě pochopitelně přitahují nejvíce. To, jestli je znalost konfliktu pro hraní výhodou, je ale diskutabilní. Z chyb se mohou poučit hráči na obou stranách, navíc je tu prvek náhody, který rozhodně nezaručí, že zvolená skvělá taktika musí vždy vyjít. Ale znalost historického pozadí a jednotek obou stran rozhodně zvyšuje zážitek ze hry. Mé srdce tak vždy plesá, pokud najdu v krabici dokument o 50 stránkách, kde autor vysvětluje, proč použil tuhle a tamtu herní mechaniku, protože to více odpovídá tehdejším událostem. Vůbec část Designer's Notes v manuálech patří mezi mé nejoblíbenější. Samozřejmě stupeň toho, do jaké míry hra "věrně" kopíruje konflikt se významně liší hru od hry. Ale co je u žetonkových her další skvělá věc, to jsou hexové mapy. Některé jsou skutečně nádherné. Už je to skoro rok, co jsem si v rámci programu P500 předobjednal hru Normandy '44 a jedním z důvodů byla právě mapa. Tam ta historická přesnost je skutečně hodně blízká reálu. Už teď se těším, až si budu moct vyzkoušet různé varianty vylodění, a to za obě strany.



To mi připomnělo nedávnou aféru s vydáváním nacistické literatury. Nestává se, že někdy prostě jednou stranu odmítneš čistě kvůli světonázoru? Nebo bereš zasazení čistě jako technikálii?

U těch žetonkových wargames na hexových mapách si myslím, že není nikdy problém. Jde čistě i simulaci jednotlivých bitev. Je to stejné jako hrát v Panzer Generalu za Němce. Ovšem vím, že řada hráčů už měla třeba problém hrát za islamisty ve hře Labyrinth : The War on Terror. Tady jsou totiž i karty událostí, které se v tomto konfliktu proběhly a jsou tam i reálné fotky. Speciálně pro Američany je to asi těžké bojovat proti svým. Mám tuto skvělou deskovku a bohužel to nemůžu na sobě vyzkoušet, protože autor připravil AI pouze pro islamisty, takže jako solitér budu hrát vždy za Američany (leda bych přikoupil rozšíření, které už tuto možnost nabízí).

Podle toho jak na ni pěješ ódy, bych nevylučoval možnost, že někdo ze čtenářů Tě kontaktuje a rád si za Američany zahraje s Tebou. Pojďme se ale ještě na chvíli vrátit k více family-friendly hrám. Pokud na ně ještě občas dojde, které patří mezi Vaše favority?

Nejvíce se v naší rodině protáčely hry jako Puerto Rico, El Grande, Steam, Sankt Petěrburg, Goa, Through the Ages, Union Pacific, Dobyvatelé vesmíru, Port Royal. Ale asi nejvíc partií (především na dovolených) máme v karetní štychové hře Tichu, kterou lze hrát týmově 2 proti 2. A pokud se nám povedlo přinutit manželku, hráli jsme rádi i Roborally. Z těch her, kde byly souboje a které bylo možné hrát ve třech nebo ve dvou nás opravdu nadchla epická hra War of the Ring (synáčkové by určitě doporučili World of Warcraft, ale na mě to byla sice dobrá hra, ale s obrovskými prostoji).

Vidím, že se stejně dostaneme zpět k wargames :D War of the Ring s obří hromadou postaviček ukazuje, kam tě to táhne. Psal jsi, že synové odrostli a na hry asi už není tolik příležitostí. Leží tedy bezpečně uloženy ve skříni a čekají na vnoučata? Nebo s nimi obchoduješ a posíláš je přes nějaký bazar dál?

Relativně dost her jsem už prodal. Stále ale jsou na různých místech v bytě desítky krabic. Nejhorší je, že když oznámím záměr prodat nějakou z nich, ozve se vždy alespoň jeden člen rodiny, že to je jeho oblíbená a nesmí se prodat. A když se zeptám, kdy to tedy budeme hrát, odpověď je samozřejmě nevím nebo někdy, ale určitě. Už teď vím, které hry si odnesou s sebou oba kluci, až opustí rodné hnízdo. Nějaké hry určitě nechám na hraní s vnoučaty a zbytek rozprodám (hlavně ty, které jsou hratelné pro 3 a více hráčů).

Mám dojem, že s výchovou synů jsi uspěl. Gratulace! A abychom pomalu téma her uzavřeli, nezbývá než se zeptat na Tvůj vztah k různým deskoherním databázím, případně by mohly zaznít tipy na stránky věnující se wargames, které by naši čtenáři neměli minout.

Jsem registrovaný na Zatrolenkách a pochopitelně i na serveru Boardgamegeek, kde se snažím udržovat svou aktuální sbírku (odkaz na ni mám i v profilu). Server BGG je skutečně užitečný server, který nemá konkurenci. Jsou tam i různé guildy pro vše možné, takže i pro solitérní hraní nebo pro hráče wargames. Nicméně nejvíce tipů chytám na facebookové skupině Solitaire wargames, kde je opravdu aktivní skupina hráčů. A z těch nedatabázových serverů musím jednoznačně doporučit dvojici pánů z Indiany Alexandra a Granta - https://theplayersaid.com/. Zde je přehršel videorecenzí, komentovaných partií, unboxingů, rozhovorů s designéry a také různých souhrnů, co nás wargamisty čeká v dalších měsících. Hoši se opravdu snaží a nelze jim nefandit.

Myslím, že už tušíš, kam povede další otázka. Ano, je to Databáze-her. Loni jsi oslavil své desetileté výročí. A mě by zajímalo, co Tě přimělo se zaregistrovat. A ne, že odpověď bude lakonické „láska ke statistikám“.

Asi bych měl odpovědět, že mě DH na první pohled ohromila a že jsem už tehdy vytušil její obrovský potenciál :-). Ale je to mnohem prozaičtější. Tenkrát jsem prostě objevil další z možností, jak diskutovat o svých oblíbených hrách. Zpočátku jsem bez registrace jen nakukoval, zda to má smysl a protože jsem zde našel velkou většinu svých oblíbených her a sem tam i známé lidi z jiných fór, tak jsem se i později zaregistroval. Nejdříve jsem měl problém s pojetím komentářů, protože jsem žil v domnění, že to je možnost jednoduše zhodnotit svoje číselné hodnocení pár větami. Tomu odpovídají moje první komentáře :-). Prostě jsem čekal, že to bude podobně jako na serveru BGG. Později jsem ale naopak toho využil a začal psát spíše delší komentáře, protože mě to jednak baví, a pak také jsem často psal komentáře ke hrám, kde žádný nebyl a měl jsem pocit, že by to mohlo prospět. I když vím, že velká většina uživatelů DH preferuje spíše kratší projevy. DH určitě pro mě znamenalo, že jsem (byť ne naživo) poznal nové "tváře", což byl vlastně asi hlavní důvod. Určitě neberu DH primárně jako databázový server.

Máš zde 34 přátel, takže myslím, že těch nových tváří jsi poznal spoustu. Nikdy Tě nelákalo poznat některé i naživo? Někteří z nich se totiž na srazy (a minisrazy) dostavují poměrně pravidelně.

Tak lákalo, ale nějak jsem dosud nepřekonal vrozenou lenivost, takže vícedenní pobyt někde daleko od Prahy zatím na mě zafungoval spíš jako repelent. Nevylučuji v budoucnu, že bych se někdy nepřipojil, ale zatím to moc nevidím. Přeci jen o víkendech jsme většinou mimo domov - chata, návštěvy rodičů, kolikrát dělám do práce. Ale já vím, samé výmluvy :-).

Snad tuto svoji proklamovanou lenost jednou opravdu překonáš. Určitě Tě na srazech rádi uvítáme. A když se bavíme o DH, jakou funkci bys na DH okamžitě změnil nebo přidal, pokud bys měl tu možnost?

Měl bych jeden malý návrh a jednu v podstatě nerealizovatelnou ideu. První se týká možnosti si u hry zobrazit, kolik lidí ji vlastní s proklikem na seznam těchto lidí. Nic fundamentálně nezbytného, ale mě by to potěšilo.
Druhá funkce je něco na způsob geeklistů na serveru BGG. Tady je mi jasné, že je to pouze zbožné přání, protože BGG má pochopitelně úplně jiné budgety. Ve zkratce jde o to, aby uživatel mohl zakládat tzv. geeklisty na nějaké konkrétní téma, které by nějak nazval a popsal. Dále by do něj uvedl hry, které se tématu týkají s nějakým pořadím. Hry by se přidávaly buď ze seznamu her na DH anebo bez provázaní, pouze s názvem. Ke každé hře opět by bylo možné přidat kratší komentář. Celý geeklist by pak mohli uživatelé komentovat (tady je mi jasné, že i kdyby se vše povedlo, tak kdo to vše bude "hlídat", moderovat, že?). Příklad témat pro představu - Hry ze Starého Egypta nebo Hry, které jsem vždy si chtěl zahrát, ale nikdy na ně nedošlo nebo I bez návodu to jde! (aneb hry, které jsem pokořil bez návodu, ačkoliv to byla pekelná výzva). Nešlo by jen o topky, mohly by to být jen seznam, který by dokonce mohl dokumentovat nějaký vývoj pisatele nebo jeho zážitky. Určitě doporučuji na severu BGG nějaký geeklist prohlédnout. Ony se ty geeklisty dají zobrazit i pro samotnou hru, tedy přesněji, ve kterých geeklistech byla daná hra uvedena. Si moc vymejšlím, vím :-).

Myslím, že vůbec ne. Třeba se po uveřejnění tohohle rozhovoru strhne pro Tvůj návrh masová podpora. Než se tak ale stane, bychom mohli probrat Tvou herní historii. Jak jsi se k hrám ale vůbec dostal? Byl to onen spolužák s ZX spectrem? Nebo Tě hry uchvátili už dřív?

Já bych začal asi rokem 1980, kdy vyšla v ábíčku vystřihovánka - papírový počítač CGS (existuje pěkný popis na wiki). Ten jsem si slepil a k němu bylo v časopise i několik programů a her. Zní to vzletně, ale byla to vlastně jen sada instrukcí, řádek po řádku včetně smyček. Tento pruh papíru jsem vkládal do slotu v papírovém počítači a viděl vždy v průzoru jeden řádek. Takže hra se hrála tak, že jsem posouval instrukce, prováděl výpočty, zapisoval do registrů a tím pádem "hrál" hru. Pamatuji si na hry jako Grand Prix F1, Hra se zápalkami, Přistání na Měsíci nebo Hádání neznámého čísla. Pochopitelně, ten samotný počítač nebyl nezbytný, stačilo mít před sebou jen tu sadu instrukcí, ale zase mělo to svoje kouzlo. Jazyk byl hodně podobný Basicu.


Pokud bych ale měl zmínit opravdové začátky se skutečnými videohrami, pak to určitě byl sovětský přístroj, který se připojoval k televizi a bylo na něm možné hrát Pong a jeho variaci se dvěma pálkami. Z toho jsem byl nadšený, ale vlastnila ho babička a ta ho pak půjčovala po rozvětvené rodině, takže na mě přišla řada jen párkrát. No a pak pochopitelně přichází na řadu už konec 80.let (nevím přesně, jestli to už nebyl rok 1990), kdy jsem přemluvil rodiče, ať mi půjčí 5000 Kčs, protože v domácích potřebách na našem sídlišti zrovna dostali Didaktik Gama. Přidal jsem svých ušetřených 1500 Kčs a osmibit byl můj. Půjčku jsem pak splácel vydělanými penězi z brigád. Věděl jsem, že počítače už se mnou budou navždy... Ta radost, když jsem si nesl krabici z prodejny domů!

Nevzpomenul by sis, jak přesně se ten přístroj jmenoval? Bylo by super, pokud bychom ho tu měli jako platformu. A jak se vlastně babička k něčemu takovému dostala? Přece jen v tehdejší době to muselo být jako octnout se v splněném dětském snu. A víš o tom, že jsi Pong na DH ještě nehodnotil?

Byl to Turnir (v ruštině Turnaj). Absolutně ale netuším, přes jaké známé a jakou cestou se k ní babička dostala. S hodnocením Pongu na DH máš pravdu, mě nějak vůbec nenapadlo tuto hru ani hledat na zdejším webu. A upřímně vůbec nevím, jak se k tak prastaré hře s tak jednoduchým námětem postavit (to samé Tetris třeba). Tenkrát to pro mě bylo něco neskutečného, nemyslel jsem skoro na nic jiného a pochopitelně jsem ani ve snu nečekal, kam se vývoj her dostane v podstatě už za jednu dekádu.

Pokračujme tedy s hardwarem. V odpovědích zaznělo Spectrum ZX a Turnir, na profilu zmiňuješ další: PC XT, Didaktik, 286. Vzpomeneš si na některé tehdejší kousky, které jsi hrával, a které by mohly polechtat strunu nostalgie i u našich čtenářů?

V případě XTčka nebo 286ky to budou asi profláklé hry, které hráli tenkrát asi všichni. Princ z Persie, formule a Test drive od Accolade, SimCity, Civilizace, Centurion, Gunboat. U té Civilizace jsem přišel na to, že některé texty ve hře je možné upravit ve zdrojových souborech, takže jsem si třeba intro upravil a pak ukazoval známým, že jako mám Civku česky :-).
Osmibitový počítač jsem si užíval na černobílém monitůrku a mé nejhranější hry byly Manic Miner, Jet Set Willy, simulátor vrtulníku Tomahawk (pozn. autora: další tip pro přidání), akční Green Beret a pak baseball, u kterého si nejsem jistý názvem.

To byl poměrně suchý výčet. Co nějaké vzpomínky? Moje generace tyhle hry sharovala na disketách, jak si se k nim dostával Ty?

Vzpomínky na tu dobu jsou úžasné. Člověk věděl o hrách jen díky časopisům (v mém případě Excalibur, který vycházel cca jednou za 5 týdnů). Měl jsem několik kontaktů po Praze (nebyli to přátelé, prostě další fanoušci her), s nimiž jsem hry směňoval. Což obnášelo vzájemné navštěvování s batohem plným disket. Ten, kdo hostil barterový obchod, ukázal na počítači pár minutek z těch nových her. Ten, kdo přišel s disketama, řekl vždy, že chce všechno. Obráceně to bylo stejné. Většinou jsem nesl domů cca kolem 10 her na 30+ disketách, z nichž jsem znal tak jednu dvě, zbytek jsem ani podle názvu netušil, oč jde. Takže pak doma zkoušení těchto novinek skýtalo celkem zajímavý prvek očekávaní a pak nadšení nebo zklamání. Jako v životě. Tohle dnes už není možné. O hrách je v době vydání známo prakticky vše. Vzpomínám, když tuším časopis Score přišel s rubrikou Zoom, kdy se dosud nevydané hře věnovali na 4 stránkách. To už jsem záměrně ani nečetl, já měl nejraději tak maximálně stránku v preview a pak až recenzi. Dnes už ani nehrozí, že by vyšla hra, o které by nikdo skoro nic nevěděl. Mně je samozřejmě jasné, že to bylo dáno i tím, že jsme žili v ČR, tehdejší časopisy např. v USA nebo Británii pochopitelně měly svoje preview a snek peaky. Ale jak říkám, měl jsem tuhle dobu rád, protože každá hra byla skoro vždy něčím nová a hráli jsme popravdě úplně vše.

Praha v Tvých vzpomínkách vyznívá jako velký bazar her. Setkáváš se ještě dnes s některými z Tvých tehdejších kontaktů? Nebo to byli opravdu jen příležitostní známí?

Kdepak, kontakty mezi námi postupně řídly a v momentě, kdy se přešlo na CD, už nebyl z obou stran zájem. Dnes si už pamatuju jméno jediného z nich a to ještě s přesností na 80%. Ono taky už pak nebylo moc co směňovat. My se domlouvali, že se setkáme, jen když budeme mít oba alespoň tak 10 nových her. A stejně jsme se kolikrát sešli a zjistili, že drtivou většinu oba máme a to odjinud. Ale to byly až ty pozdější časy. Jednoduše to vyšumělo.

Taky mě zaujala „modifikace“ Civilizace. Nezkoušel jsi ovlivňovat i jiné parametry hry a upravovat si tak její hratelnost?

K té "přeložené" Civce bych mohl ještě doplnit svůj vlastní překlad fotbalového manažeru. Ale tady už se pouštím na tenký led, protože si nemůžu vzpomenout na tu správnou verzi. Tuším, že to byl Championship Manager 2, ale jistý si nejsem.

Tak by mě zajímalo, který čtenář přidá tuhle informaci o češtině jako zajímavost ke hře. Zmínil jsi také herní časopisy, a to je určitě téma, které mají čtenáři rádi. Máš některá čísla stále ještě uschována? A pokud ano, prolistuješ jimi? Nebo dáváš přednost digitálním archívům?

Spoustu čísel všech možných časopisů jsem už odvezl k rodičům. Doma jsem si nechal už jen Excalibury od 1 do nějakého 50.čísla a pak prvních 100 čísel Score plus nějaká ty novější, ale přehled už nemám. Level jsem kupoval občas, takže také spíš ty první jsem si nechal. Digitální archiv je ale dobrá věc. Sám jsem už určitě známý propagováním PDF archivu naprosto úžasného časopisu Computer Gaming World a to od počátku 80.let. Skvělé čtení na dovolenou! Výborně funguje také vyhledávání a pročítání časopisů na stránkách olgames.sk. Někdy je to celkem překvapivé zjištění, jak se tenkrát v těch ranných českých/slovenských časopisech psalo :-).

Tady si musím sypat popel na hlavu, protože jsem Tvou propagaci moc nezaregistroval. A přitom ten časopis vypadá opravdu skvěle a můžu ho taky vřele doporučit. Vraťme se ale ke hrám. V několika odpovědích jsi zmínil programování, ostatně i na profilu máš jako povolání uvedeno programátor. Nezkusil jsi někdy vytvořit svou vlastní hru?

Zkoušel samozřejmě. Ale vždy to byly prototypy nebo spíš jednoduché demonstrace, kdy jsem si potřeboval něco procvičit. Ve Visual Basicu jsem měl téměř hotovou počítačovou variantu české deskové hry Hra do kříže, kde jsem se dokonce snažil mít 2 obtížnosti. Když přišel Microsoft se svým XNA, tak jsem stvořil v C# hru Moon Defender. Celá hra se odehrává na jedné obrazovce, kde jsou základny na Měsíci, hráč ovládá pojízdné "dělo", může otáčet i hlavní a musí čelit invazi mimozemšťanů, která spočívá v přeletu vesmírných lodí, shazujících bomby. Postupně se zvyšovala rychlost lodí i četnost bomb. Pokud hráč vydržel, nakonec dorazila velká mateřská loď. Grafiku jsem splácal v Gimpu a je to na úrovní dětských kreseb :-). Ale celé mě to bavilo nesmírně, speciálně když už jsem měl hotový ten základ a pak jsem teprve vymýšlel různá vylepšení. Tedy přesně to, co se nemá. Bohužel C# už téměř vůbec nepoužívám, živí mě programování úprav pro ERP systémy, tedy něco, co s hrami nemá nic společného.

I tak to zní jako zábavná hra. Ostatně podívej se, jaký status zde mají hry ze serie Pivo's Grand Adventures, nebo Perfect Shot vs. Spiraling Monsters, která se dokonce stala „progamingovou“ záležitostí v rámci DH Masters. Nechceš tedy Moon Defendera zveřejnit alespoň v rámci DH?

Jímá mě podezření, že by to nebyl dobrý nápad. Určitě postačí screenshot ze hry, aby bylo každému jasné, že cílem bylo jen a pouze pobavit se a něco se přiučit. Já i pátral po zdrojácích a našel jsem pouze verzi, kterou jsem ale musel nejprve přemigrovat do nového Visual Studia a frameworku MonoGame. Původní verze totiž běží nad frameworkem XNA, který ale Microsoft už dávno opustil a nyní ho "oprašuje" právě komunita kolem MonoGame. Takže hru jsem nakonec spustil, ale zjistil jsem, že není celá. Chybí tam intro (jedna obrazovka s nástinem jakéhosi příběhu) a hlavně mateřská nepřátelská loď jako boss na konci nevrhá bombičky, ty jsem zjevně dodělával někde až ke konci. To samé zvuky těch vypuštěných bomb a devastace základen přišla až v poslední fázi. Budu muset zkontaktovat sourozence, kterým jsem tenkrát hru poskytl na CD, zdali tuhle fosílii ještě někde nemají. Můj starší syn mě pořád tlačí, že uděláme hru v Unity, ale tyhle ambice už nemám. Jako že bych dělal nějaký dungeon, co? :-).

V mládí jsme hrávali spoustu freewareovek a spousta z nich se stala kultem. Pokud jsi u hry měl i příběh, pak by si určitě své fanoušky zde našla. Asi bychom měli Memphisovi navrhnout nový achievement: „Přidej vlastní hru na DH“. Navíc na DH je fanoušků dungeonů spousta a určitě by rádi podali pomocnou ruku. Ale zpátky k Moon Defenderovi. Pokud by se Ti to CD podařilo získat, myslím, že by to byla skvělá hlavní cena! Půjdeš do toho?

Pokud dám v práci výpověď, ta určitě začnu ten dungeon vytvářet, času bude fůra :-). Já si fakt myslím, že by šel udělat dungeon, který nebude mít jen ty klasické všudypřítomné prvky, ale že to jde udělat i trochu jinak. CD s Moon Defenderem chci získat i kvůli sobě, protože sakra mám neúplnou hru! Až pojedu za sestrou, tak jí tam převrátím byt vzhůru nohama, přeci ho nevyhodila?! Ale vážně, pokusy zdejších uživatelů by bylo zajímavé vyzkoušet a taky ohodnotit :-).

Neříkej, že bys hrál i moderní hry! Přece jen mi přijde, že se prezentuješ jako staromilec a do moderních her moc nezabrušuješ. Přece jen nejmladší, pokud to vůbec jde ještě použít, hodnocené hry máš z roku 2014. Nejsou alespoň nějaké recentní hry, na které by ses těšil? Přitom, pokud si pamatuju, do ankety o nejočekávanější hry roku 2020 jsi přispíval.

Možná Tě překvapím, ale já už mám koupené 2 hry, které teprve vyjdou v roce 2020! Takže jasné novinky :-). Ale nešel bych do detailů, ony to jsou v zásadě svým konceptem ultra staré vykopávky připomínající ty nejdřevnější doby a bude potřeba emulátoru. Ehm, ale jsem pevně rozhodnut pořídit se jednu z nových strategií, které byly ohlášeny na tento rok, velká řada z nich vypadá naprosto úžasně, jak konceptem, tak i graficky. Ale obecně u mě platí, že nové hry moc nemusím. Je to dané tím mým zaměřením na rpg a ačkoliv vychází nové tituly v žánru, nějak mě nepřitahují. Navíc žádné pořádné dungeony :-(.

Řekněme, že to jsem opravdu nečekal. Ty ale překvapuješ pravidelně. Například, když jsem na Tvůj příspěvek narazil v diskuzi o youtuberech. Co si pamatuju, tak jsi vyzdvihoval Červovo Labůžo, ale jmen jsi zmiňoval více. Klidně se o své oblíbence poděl. A nestane se jednou youtuber i z Tebe? Přece jen délka rozhovoru naznačuje, že máš co říct.

V té diskusi jsem zmínil hodně povedený kanál bývalého redaktora Levelu Lukáše Codra, který už víc jak 10 let žije v Číně, kde stále dělá do her, a který pořádá různé tripy převážně po Asii a já musím říct, že si mě svým přístupem získal. Hodně mě třeba pobavily jeho benchmarky českých a čínských železnic :-). Není to lascivní ani podbízivé, nejsou tam žádné reklamy a Čočík volí vždy skvěle padnoucí hudební podkres. Kromě Červova Labůža bohužel nemám žádný jiný kanál zaměřený na počítačové hry. Jiné to je ale u deskových válečných her. Pánové Alexander a Grant (The Player's Aid) s velkým zaujetím neúnavně točí videa zaměřená čistě na wargamesy. Pro mě naprostá povinnost a tutovka. Pokud nechápu, že někdo může sledovat tzv. let's play u počítačových her, u těch deskových je situace jiná. Bez některý ukázkových videí bych asi nebyl schopen pochopit některé pasáže v pravidlech. Je to ideální způsob, jak po zdolání 30 stránek hutných pravidel se trochu seznámit s jejich implementací v praxi. A proto často sleduji videa lidí jako jsou Stuka Joe nebo Counter attack.

A jestli neuvažuji o kariéře youtubera? Téměř určitě ne. To malé procento si schovám pro eventuální možnost, že bych překonal vrozenou plachost a rozhodl se, že začnu dělat seriály o wargamesách. Tedy to, co jsem už v tomto rozhovoru naznačit - web s novinkami, recenzemi, postřehy a články, který by sem tam doprovázela videa s unboxingem, ukázkovými partiemi, představením her atd. Až se bojím, že pokud bych se do toho pustil, tak bych na tom nechal duši a všechen volný čas. To by mi manželka dala! :-) Ale nikdy neříkej nikdy...

Plachost bys mohl skrýt vystupováním jako Tvůj místní avatar. Pokud se nepletu, tak jde o jeden z možných vzhledů postavy ze hry Pool of Radiance. Proč sis zvolil právě tuhle? Odpovídá skutečnosti?

Dobrý postřeh! Rozhodl jsem se pro ni krátce po dohrání hry v návalu nadšení nad samotnou hrou a tenhle blonďák mi padnul hned do oka. Ale musím Tě zklamat, nejsem blonďák ani vlastník tak krásně bohaté kštice a už vůbec nemám tak vypnutou pleť. Vlastně mi není vůbec podobný. Ale v povahových vlastnostech bych určitě našel větší spojitosti - určitě je čestný, spravedlivý, zastává se slabších... no celý já!

Tak mě jsi nezklamal a předpokládám, že Tvé obdivovatelky dávají větší váhu dovednostem ve hrách. Nicméně zmínil jsi sportovní gymnázium, dnes rekreačně běháš a trávíš spoustu času i na běžkách. Myslím si, že nějaká podobnost tam bude. A co se týče charakteru, na DH se neochvějně zastáváš utiskovaných herních žánrů. V tom s Tebou souhlasím. O své cestě k RPG (a tedy Pool of Radiance) mluvíš i na svém profilu, ale nechceš zmínit některé stěžejní hry a momenty trochu víc?

Možná Tě překvapím, ale žánr cRPG byl možná ten úplně poslední žánr, který jsem objevil (myšleno od toho období, kdy jsem měl svůj první počítač). Jednoho dne přišly dva klučíci kolem 12 let na výměnu her. Mně tenkrát bylo devatenáct, tak jsem si říkal, že asi přinesli hry, co budou přiměřené jejich věku. Ale oni začali mluvit o nějaké skvělé hře, kterou musím vidět. Tak jsme to nainstalovali, spustili a oni se hned chopili klávesnice a myši a předvedli mi pár minut ze hry. Tenkrát mě to nějak extra nenadchlo. Ale po nějaké době (po dohrání několika adventur) jsem se ke hře vrátil a zkusil do ní proniknout. No a byl jsem chycen. Ta hra se jmenovala Dungeon Master. A začal jsem se pídit po podobných hrách, a protože jsem měl dobré zdroje, zmocnil jsem se dalších hitů z té doby. Myslím ale, že první dohraným rpgčkem byl třetí díl série Might and Magic. Důvodem byla kapitola věnovaná této hře v knížce Za tajemstvím počítačových her, kteroužto jsem si pochopitelně tenkrát koupil (mám dodnes) a v níž se autoři docela podrobně hře věnovali a mně to přišlo jako hra mých snů.

Takže když jsem si domů přinesl diskety s hrou, šlo vše stranou. Hru jsem dohrál bez návodu, protože návody tenkrát nebylo kde získat. Dalším úžasným přelomem pro mě byl Lands of Lore, i proto, že jsem měl k dispozici hru opravdu brzo po vydání, a to zpracování mě úplně rozsekalo. Ale pořád platí, že v těch devadesátých letech jsem svůj herní čas věnoval tak nějak rovnoměrně mezi všechny mé oblíbené žánry. Teprve s postupem času jsem se začal primárně věnovat cRPG hrám, protože v nich jsem nacházel pro svou dětinskou touhu zažít virtuální dobrodružství to největší naplnění. Přišlo mi, že speciálně rpgčka z první půlky 90. let musel tvořit někdo, kdo znal má přání, co všechno by mělo v takovém správné dobrodružství být. Je třeba dodat, že jsem (bohužel) nikdy nehrál v reálu papírový dračák. Sice jsem si nakoupil pravidla Dračího doupěte, nastudoval je, ale prostě nějak jsem neměl tu pravou příležitost se do nějaké existující skupinky vměstnat. Když už ale byly k mání počítačové hry, nějak nebyl důvod to dál řešit, ony mi nabízely vše potřebné. A co teprve, když se objevily první obchody, které nabízely ke koupi hry ve velkých nádherných krabicích! Sice jsem si je nemohl dovolit, ale trpělivě jsem čekal na slevy a pak jsem si tu radost udělal. Některé z nich mám dodnes a určitě se jich nezbavím. Ale abych udržel nit... Ptal jsi se na stěžejní hry a momenty. Přidám tedy svou "svatou" trojici, která pro mě znamená asi v tomto žánru nejvíc.

Wizardry VII jako nejlepší zástupce krokových dungeonů s jeho ohromnou rozlohou, neskutečným vývojem postav, legendárními předměty a také (pro mě) nezměnitelnou grafikou v podzemí. A pak obě Ultimy Underworld, ač na téměř stejném enginu, tak hratelností dost rozdílné hry. Zatímco první působí svou atmosférou a interakcí s NPC či puzzly, druhý díl pak považuji, co se adventurní části v RPG hrách, za ten nejobtížnější kousek v historii. Kolikrát jsem musel sjíždět natípané obrazovky a svoje poznámky, abych se dobral řešení. A pak je tu jeden Američan se svým blogem o tom, jak chce postupně dohrát všechny pc/amiga/Apple2 hry od počátku věků. Ten mě inspiroval v tom, že jsem dal šanci hrám, které bych asi jinak ani nezkoušel. Můj zpočátku naivní pokus hrát první díl Might and Magic se změnil v sedmiměsíční nadšené hraní a mapování v Excelu. A když už jsem byl při chuti, pustil jsem si i do prvního dílu Wizardry navíc s amatérským pokusem vést k tomu veřejně deníček. Důležité pro mě bylo i vyzkoušení tzv. goldbox her, které crpgaddict hodně oslavoval. A opět jsem nešlápnul vedle. První díl Pool of Radiance mi nabídl naprosto nejlepší soubojový systém, který jsem kdy v rpg hrách poznal. I způsob podání questů mě zaujal. Vedlo to k tomu, že jsem si postupně koupil krabice se zbývajícími goldbox hrami (přesněji chybí mi jediný díl) a dokonce posháněl na eBay i knížky, které buď vznikly na motivy těchto her nebo stály základem pro hry (Pool of Radiance, Azure Bonds trilogie, Pool of Darkness). A dost, musím se zastavit, protože bych mohl se rozepisovat do nekonečna.


Teď se asi odkopu, ale co přesně jsou Gold box hry? Přece jen Tvůj popis bude užitečnější než používat google nebo wiki.
Jedná se o tuším 12 her (vše cRPG) od firmy SSI rozdělených do 3 sérii, přičemž jedna z nich je sci-fi. Všechny tyto hry mají společný formát krabice, kterému dominuje zlatá barva (odtud ten název). Bohužel snad všechny ty bigboxy (mám jich doma 7 z těch 12) vykazují různé formy otřepení, a to i když je člověk pečlivě konzervuje. Hrám je společný i engine, který se postupně vylepšoval graficky i po stránce UI, byť dramatická evoluce nikdy neproběhla a možná i proto nakonec všechny série zapadly. Dalším charakteristickým rysem bylo, že v krabici byl dodáván tzv. Adventure Journal s texty (včetně obrázků), na které se pak hra odkazovala. No a určitě bych měl ještě zmínit, že hry střídaly dva režimy zobrazení. Samotný pohyb byl realizován po krocích v pohledu první osoby. Při souboji se hra přepnula do pohledu shora, kde se odehrávaly jednotlivé tahy podobně jako na šachovnici. V souboji pak bylo možné využívat různé prvky, jako zdi nebo pařezy jak ke krytí, tak i pro seslání kouzel, protože některá kouzla se ode zdí mohla odrážet a měnit směr. K tomu všemu licence pravidel AD&D, které se k tahovým soubojům perfektně hodila. Asi nejznámější zástupce série je Pool of Radiance.

Zní to, jako kdyby jsi měl některou z GOLDBOX her zahrát každý, kdo se považuje za odborníka na hry. Kterou bys doporučil někomu, kdo s takhle letitými hrami nemá zkušenosti? Nebo raději začít někde úplně jinde?

Já bych je asi nedoporučil vůbec. Nebo přesněji jen tomu, komu nevadí čistě klávesnicové ovládání, spartánská grafika a i poměrně značná obtížnost. A takový člověk si zase myslím, že o sérii ví a nepotřebuje mé doporučení. Ale pokud bych měl vybrat jeden díl, bude to určitě ten první - Pool of Radiance.

Na jednu stranu jsi mě nalákal, ale bojím se, že nenajdu dostatek času. Nicméně i Ty máš zásadní resty. Pokud jsou informace na DH správné, tak jsi Dungeon Mastera ani nikdy nedohrál. Není to škoda? Nebo jej necháváš až na něj dojde řada?

První díl (na rozdíl od dvojky) jsem skutečně nedohrál, dostal jsem se tuším do 4. patra. Bylo to v době, kdy jsem si hru nechtěl mapovat a hrát podle map mě zase nebavilo. Takže jsem to odložil na neurčito. A zpětně jsem rád, protože si hru můžu užít nanovo, jeho čas stoprocentně přijde! Já tak trochu čekám, až se domůžu krabice s hrou, kterou není lehké sehnat v nějaké dobré kvalitě, a především za rozumnou cenu. Dát za bigbox 2500 se mi zatím nechce. Ale ono těch legend, které jsem nedohrál, je víc, mazar1234 si mě pořád dobírá, co všechno jsem nehrál a jakej jsem greenhorn :-). Takže ono to vlastně není až tak překvapivé.

Když stoprocentně, tak to se budu těšit na komentář! A když jsme u těch procent. Spoustu her jsi hodnotil na 95 %. Dočkáme se od Tebe někdy stovkové hry? Nebo si necháváš zadní dvířka pro případné herní zjevení?

Počkej, osm je spousta? :-) O té stovce jsem už několikrát uvažoval, ale pořád to schovávám na něco, co bude to nej, jenže ono to asi už nepřijde. Sice mám pořád ještě velké resty, ale moc nadějně to nevidím. V tomhle si připadám, jak při hraní rpg her. Jsem ukrutně šetřivej, schovávám si různé lektvary až na ty těžké chvíle a pak je najednou konec hry a já mám inventář narvanej flakonkama. Prostě šetřílek. Nic víc v tom nehledej.

Musíš to brát tak, že se jedná o nějaká 4% všech hodnocených her, a dalších 8% má od tebe devadesátku. Což za hodně považuji. Jak máš vůbec nastavenou hodnotící stupnici? Přece jen, většina tebou hodnocených her dostala 80%+ a jen 8 her jsi hodnotil na méně než 50%.

Myslím, že mám celkem dobrý odhad, které hry by mě mohly alespoň trochu bavit a ty pak hraju. Určitě jsem se několikrát spálil, ale to byly výjimky. Snažím se také, pokud mně hra odradí už po pár hodinách, ji zde vůbec nehodnotit a zbytečně nesrážet. Pak jsou zvláštní případy extra starých her, které mají třeba nízkou známku (Akalabeth např.), ale dohrál jsem je, protože mě zajímalo, jak to celé dopadne, zda nebude v pozdějších částech nějaký zlom. Nebo jsou to hry v rámci velké série a já si dost potrpím na to, abych díly v sérii pokud možno dohrával. A jestli opravdu dávám průměrné hře 50%? Asi ne, asi jsem deformovanej a spíš takové hře dám 60-65%, mám to asi posunuté. Přitom nevím, proč, jakobych měl 50 za nějakou dehonestaci hry nebo co :-).

Myslím, že to posunuté nemáš a sám sis odpověděl už tím výběrem. Málokdo si vybírá hry o kterých tuší, že jej nebudou bavit. Pokud ji teda hrát nemusí, třeba kvůli Herní výzvě. Nepřemýšlel jsi nad ní?

Pro Herní výzvu mám jeden velký respekt. Jak pro organizátory, tak i pro účastníky. Můžu potvrdit, že v každém vyhlášeném ročníku procházím těžkým rozhodováním, zda do toho jít či ne. Nakonec vždy vyhrál pragmatismus. Když se podívám na dohrané hry za posledních několik let, nedostanu se ani v jednom roce k počtu deset. Ani se k tomu neblížím. Prostě 10 her je na mě příliš velké číslo. Čas je omezený a já potřebuji primárně hrát tituly, na kterých mi hodně záleží anebo mě k jejich hraní (často zcela neočekávaně) láká aktuální nálada. Jelikož jsem dost úzce profilovaný, mám problém naplnit kategorie a nechce se mi za každou cenu hrát hru jen proto, že vyhovuje škatulce, když vím, že to nebude můj šálek čaje. Ale opravdu primární důvod je ten počet, jak se znám, dostal bych se na podzim do stavu hektična a berserku a při mém pedantství bych s tím začal trávit až nebezpečně moc času :-). Lepší je to nepokoušet.

V tom případě se ještě musím zeptat co Ty a multiplayer. Protože vedle Herní výzvy se stal tradicí i turnaj DH Masters. Zmínil jsi, že na prvním Xtčku sis zahrál u budoucího tchána. Deskovky hráváš s celou rodinou. Nehrával jsi třeba proti svému tchánovi nebo manželce či synům?

Tak tohle asi bude slepá větev rozhovoru. Vždy jsem byl introvertní samotářskej hráč. Nemám rád, když se mi kdokoliv do hry "tlačí". Takže multiplayer nebo online mmorpg jdou úplně mimo mě. Když zapátrám v paměti, tak si vzpomenu, že jsme se v dávné době pokusili s bratrem o modemové spojení (vytáčené přes telefon), abychom si mohli zahrát formule (F1GP od MicroProse). Kupodivu se nám to povedlo, odjeli jsme kus závodu, než se nám spojení ukončilo a následně jsme plni emocí si zavolali přes pevnou linku a sdělovali zážitky. A určitě jsem hrál jednu či dvě seance Dooma po síti v jednom z bývalých zaměstnání, ale mně střílečky nebaví, takže to byl jen pokus. Víc nic. To už jsem víc nahrál s rodinou na Wii konzoli (golf, lukostřelba v rámci nějaké té Resort games či jak se to jmenuje) a to bylo už něco jiného, protože jsme hrávali v týmech 2v2. Grafika příšerná, minimalistická, ale zábavy kopec.

Myslím, že to chápu, už tak máš tolik koníčků, že další žrout času by byl na úkor něčeho důležitého. Nebudu Tě tedy od nich rušit ani já a zeptám se Tě na nejdůležitější otázku celého rozhovoru. Co sis připravil jako úkol pro naše čtenáře? Jaké je to hrát jako Richmond?

Protože trpím obsesí k mému nejoblíbenějšímu vydavateli her, společnosti Strategic Simulations Inc. (SSI), mohl by úkol znít: - Dohrajte jakoukoliv hru vydanou firmou SSI. Ale protože přeci jen dostupnost her z jejich katalogu je relativně omezená a datum vzniku často koketuje s pravěkem, přidám ještě další dva mé nejoblíbenější herní giganty. Takže finální verze úkolu zní:
Dohrajte jakoukoliv hru vydanou firmami SSI, MicroProse nebo New World Computing!

Myslím, že něco podobného se dalo očekávat a já osobně jsem s tímhle zadáním spokojený. Nezbývá než poděkovat Ti za ochotu odpovídat na mé všetečné otázky a popřát ať se Ti daří nejen herně ale i v životě. A nyní máš prostor jen pro sebe a můžeš čtenářům povědět od plic cokoliv si přeješ.

V první řadě bych chtěl poděkovat Tobě za rozhovor a všem těm, kteří vyjádřili přání, abych byl já dalším objektem (těm se zároveň omlouvám, pokud jsem nesplnil jejich představy). Pro mě to bylo rozhodně povídání zajímavé, člověk se o sobě dozvěděl věci, které už si myslel, že jsou uloženy hluboko v paměti bez možnost je vydolovat. Musím přiznat, že když jsem byl osloven, tak první moje vnitřní reakce byla, že do toho nepůjdu. Přeci jen jsem už trochu starší, kolem mě tedy lidi v podstatě hry nehrají a v práci si o nich rozhodně nepovídáme. Vzpomněl jsem si na bloggera Chestera Bollingbrokea (crpgaddict), který se zmínil, že raději o svém koníčku nemluví ani v práci ani ve svými vrstevníky (on je tak zhruba v mém věku). Prý by to nepochopili. I proto tedy jsem chvíli zvažoval tu nabídku. Ale nakonec jsem si řekl, že se snad tolik nestane. A doufám, že další oslovení nebudou podobné dilemata řešit a že si přečteme brzy další rozhovory (které mi tu obecně chybí stejně jako různé články!).

---

Jak se zapojit?

4. kolo "Hrajte jako..." v režii Richmonda probíhá od dneška do 17. června 2020.

Cílem kola je zahrání si a ohodnocení jakékoliv hry vydané firmami SSI, MicroProse nebo New World Computing.

Svůj průběh evidujte v "Doplňujících informacích" u Herní výzvy. Po skončení kola Richmond z těchto údajů vybere nejaktivnějšího uživatele (komentář ke hře představuje plusové body), který se stane vítězem kola a vyhraje libovolnou hru v hodnotě 20€ a 50 DH bodů.

Chcete, aby byl na DH blogu uveřejněn i váš článek? Pošlete nám ho na e-mail clanky@databaze-her.cz.