Cesta do hlubin třicátníkovy duše (poznamenané herním průmyslem)

Kdo si u terminálu Sazky tipnul, že by se ta pověstná troška mohla týkat sběratelství, tipl by si správně a vyhrál by jackpot (šnuptychl s mým monogramem a krabičku od sirek). Pojmout bych to chtěl stručně, generálně, ale také trochu osobně - jak ostatně napovídá samotný titulek. Vždyť co jiného je sběratelská vášeň, než radost a prokletí jdoucí ruku v ruce k oltářům zbytečnosti (a nezbytnosti - u postižených).

Tím vším, čím jsem a proč mi koupě všeho, co se týká video-herního průmyslu, probouzí manickou fázi životního cyklu, vděčím jediné osobě - mému bratrovi. Můžu ho skutečně označit jako viníka. To on to byl, jehož činy začaly ohlodávat mé podvědomí. To on to byl, kdo rozdmýchal mou vášeň ohledně uchovávání pro druhé třebas zbytečných předmětů. Jak to dokázal, ptáte se? On sám je sběratel, sběratel s velkým "S", sběratel (řekl bych) až biblických rozměrů. Kam až má paměť sahá, vždy tu pro něj bylo něco, co stálo za to si nechat - ať už to byly obaly od čokolád a žvýkaček, plechovky, zátky nebo časopisy. Když nahlédnu do svých předchozích životů (ono to snad ani nebudou předchozí životy, ale různé fragmenty z různých her), napadne mě, jestli tento syslí syndrom (v menší či větší míře) není stejně starý jako to nejstarší povolání. Nebo ještě starší (ženy, než je napadlo prodávat své těla, mohly mít s objekty své touhy stejnou potíž, jako dnešní ženy - muži se asi také raději věnovali svým koníčkům, ať už to bylo cokoliv). Každý, ať si to připouští nebo ne, je v podvědomí touto úchylkou nakažen, jen ji někdo dokáže držet na uzdě lépe než jiný a někdo se rozhodne nepodlehnout úplně. Žel, v mém případě se dá hovořit o celkové kapitulaci. Úchylka syslího syndromu nade mnou zvítězila na všech frontách.

Od mála, k tomu chtít vlastnit "vše"

Jakožto malý capart jsem vždy rád chodíval na poutě - byla to celkem solidní příležitost dostat se k hrám jako takovým. Ať už to byla Operation Wolf nebo Space Invaders, vždy to byl adrenalin, vůbec se přiblížit k obrazovce, kde někdo z movitějších hrál, prosoukat se zástupy v plechové maringotce namačkaných těl a uzmout si svou chvilku v odražené záři monitorů. Když byl tento výdobytek umístěn do sídlištní sámošky, nečekalo se na pouť, ale vždy na konec vyučování. Chodil jsem s partičkou stejného smýšlení právě tam a dlouhé hodiny sledoval starší spolužáky, jak válí u tlačítek automatu. Po těchto dlouhých rocích smyslového vnadění jsem začal doma stále více zmiňovat, že by také nebylo od věci vlastnit něco podobného - samozřejmě přísně pro technický rozvoj dítěte, jak jinak. Když nebudu počítat chatrnou pseudo konzoli á la Vietcong, prvním strojem v naší rodině se stalo Atari 800 XE/XL - skvělá mašinka s kazeťáčkem. Již na tomto 8-bitu se započaly projevovat zárodky touhy mít více her jak ostatní - snad ani ne tak proto, abych je hrál, jako spíš kvůli té vlastnické struktuře. Že je prostě chci mít, zapsat do seznamu vlastněných a basta. K těmto účelům ideálně posloužil kroužkový blok, kde jsem zapisoval, kde je na kazetě začátek a konec jednotlivých her (důležitá to veličina pro "instalaci hry"), žánr, informace co, jak a kde, dohráno/nedohráno a zda má cenu hru si znovu zahrát.


Po letech strávených hraním "rozpohybovaných kostiček" přišel na Atari soumrak - také díky střední škole (a lépe zaopatřeným kolegům) a nutnosti rodičů naučit se digitálnímu účetnictví. Úsvit pro technologie x86 v naší rodinné kryptě! Vzpomínám na ni rád, byla to našláplá mašinka. S většími možnostmi roste samozřejmě i chuť sběratelova (neřeším teď legalitu neb v ony pravěké časy pohyboval jsem se i já v ilegalitě). Při velikosti pevného disku 10MB se těžce hromadilo, staré muselo dělat místo novým, o špatné kvalitě floppy disket a jejich poměrně malé kapacitě, nedostupnosti a ceně na nich uložených her ani nemluvě. Sen o gigantické sbírce se tedy začínal plnit jen velice pozvolna (šnečí tempo bylo oproti tomu světelnou rychlostí). S příchodem CD-ROMky se začínalo blýskat na lepší časy, též to znamenalo upgrade celého PC a následné Vánoce i mou první originální hru, drahý kousek titulovaný Starship Troopers: Terran Ascendancy. Nepřeháním, když tento kus označím za úhelný kámen své sbírky. Od onoho magického štědrovečerního času jako by má sběratelská vášeň přeřadila z výletní jízdy na tříkolce na Mach 3.

Různé propriety (viz obrázky okolo) hromadily se mi ve skříních a leč originálních her nebylo zprvu mnoho (ukořistěných převážně v období Vánoc a dalších významných jubileí), hry jako takové rostly u mě v intencích oblíbeného spojení slov "houby" a "déšť". Na konci střední čítal pirátský poklad mé maličkosti na několik stovek kusů. Hromadný sběr digitálního lupičství přerušil svůj geometrický nárůst v období nechtěné armádní služby pro vlast (snad opravdu všichni v té době mohli v klidu spát, když jsem v mrazu a při různé slotě držel se sapikem stráž na Vysočině a nahuškaný z propařených nocí u válečných her chránil si instinktivně hrdlo proti proříznutí) a pak už mi to nějak přestalo stačit. V těchto památných okamžicích přišel čtverák bratr se zdánlivě neškodnou poznámkou: "Co kdybys všechny ty vypálené hry přetavil v originály?" Bože, kdybych jen věděl...


Seznam se jevil jako nekonečný. Ze začátku to opravdu nebyl žádný med, financí poskrovnu, internet v plenkách, Aukro nikde. Dekáda ale nakonec stačila, abych mohl svůj stůl považovat za čistý a závazky za splacené. Jen si ale člověk zamete před domem, už se mu tam zase sype smetí. Smetí v podobě speciálních edicí. Bylo to jako přeskočit z rotujícího kolotoče na druhý, rotující ve stejné rychlosti. Vydavatelé rychle vycítili slabé kusy, ale zatímco v přírodě končí tyto kusy s houfem supů v břišní dutině, v této oblasti se jedná o slabost duševní, která je přikrmována na doraz. Výraz "Edition" raší v titulech videoherní nabídky v různých obměnách jako uhry na tvářích adolescentních slečen. Hned tu máte Limited Edition, Ultimate Edition, Special Edition, Collector’s Edition, všechny klidně v rámci jednoho titulu a všechny se něčím liší - přidávají se artbooky, sošky, figurky, mince, medailonky, hra je místo klasické plastové krabičky formátu DVD (neskladné a zbytečné krabice vzal dávno čas) balena do plechu nebo rozkládacího digipacku, má protlačený slipcase nebo je součástí celé kazety. V současné době už jde i o různá předimenzovaná balení, které už značí jistý logistický problém. Všechny tyto edice miluji a nenávidím zároveň a říkám si, jestli by opravdu nestačilo přidávat k hrám jen exkluzivní mapy nebo výzbroj - prostě cokoliv, co nezabere žádné místo a nebude jen lapačem na prach všeho druhu. Navíc už to nejsou jedna nebo dvě velké sběratelské edice do roka, dnes už je sběratelská edice definicí, dnes se stává vlajkovou lodí každého vydavatele. Když pak chorobný stav člověka dožene k tomu, že se k těmto věcem začne chovat jako k relikviím a není ochoten je ani rozbalit (zabalená má přeci větší cenu! Chystáš se ji ale snad prodat, ty debile?!?), Chocholoušek by se měl mít pomálu na pozoru, protože: Who you gonna call? Psychobusters! S příchodem pohodlné a v návalech levné digitální distribuce se celá věc snad ještě zhoršila. Ještě že si digitální shop kontroluje vlastnictví, jinak bych byl schopný mít jednu hru snad i desetkrát.


Kromě zvratů ve vývoji své sbírky nemohu samozřejmě opomenout starost o svého křemíkového oře. Jestli si někdo myslí, že je jednoduché zbavovat se starých komponent, inu, u člověka stiženého prokletím Mocného sysla to věru snadné není - za staré komponenty přicházely nové, ty nahrazené ale nějak neopouštěly mé trvalé bydliště a dokonce zůstávaly i s početným příbuzenstvem (manuály, krabice). Do toho se přidávají herní periodika a chorobná hrabivost z běžné činnosti, jako je nákup magazínů, které prostý člověk jednoduše použije a odloží (do sběru), udělá dimenzionální problém, který léta páně vtipně řešil i Jan Neruda - kam s tím? U prdele pouštního červa a artrózy Solid Snakea, KAM JEN S TÍM? Mohu říci, že v tento okamžik došlo asi ke zlomu. Člověk prostě musí řešit priority, musí si je stanovit. V mém případě to možná mělo co dočinění se zužující se uličkou na trase dveře z bytu-záchod-stůl s PC, na tom ale nezáleží. Všechno musí mít své mantinely. Člověk může mít svou vášeň, něčemu se poctivě věnovat, nikdy mu to ale nesmí přerůst přes hlavu. Nepotřebné, nijak nesouvisící s hrami muselo přes palubu a bylo nutné zavést období selekce.


Selekce? Možná by bylo lepší napsat období klidu před bouří. Vím, že snaha se počítá, ale na jednu stranu člověk selektuje (místo pěti titulů kupuje jeden, všeho nepotřebného železa se bez sentimentu zbavuje), na druhou stranu jej ale vábí další svody. A je to vábení jako od bájných Sirén. V mém případě toto vábení supluje scéna herních konzolí. Je to trend - svět si stále více zvyká na odklon od PC a přestup ke konzolím, pohodlnost je stále častější důvod ke koupi těchto grilů a toho si samozřejmě všímají i výrobci, kteří pokud svolí s vydáním nějaké edice pro Českou Republiku, stává se pravidlem, že bude jen na konzolích. A mozek opět začíná pracovat na plné obrátky, láme řetězy selektivních dogmat a v konečném důsledku zprvu pevné pravidlo o (ne)koupi jakékoliv konzole zcela pozbývá platnost, a abych si nemusel vybírat, je zakoupeno téměř veškeré konzoloidní příslušenství. Bohužel to v žádném případě neznamená, že bych zanevřel na PC platformu, bohužel...


Z pohledu nezaujatého i (koneckonců) zainteresovaného člověka se můžu jevit jako totální blázen, který nezná lepší způsob, jak vyplnit svůj čas a své finance nedokáže investovat vhodněji. Ano, v jisté rovině s tím souhlasím, do hrobu si to všechno asi těžko vezmu (kdo by tak velkou díru asi kopal?). Potomci, pokud nebudou mít k mým zemským statkům žádný vztah, se budou snažit co nejvíce z toho vytřískat, nejsem naivní, v horším případě všechno skončí na smeťáku. Když si člověk ale nemůže pomoci, asi by to neměl moc přemáhat. Tedy pokud tím něčím nejsou pedofilní sklony nebo jiná sexuální deviace.

Chcete aby byl na DH blogu uveřejněn i váš článek? Pošlete nám ho na e-mail clanky@databaze-her.cz.