Nicméně jsem přemýšlel o tom, co to vlastně znamená „dodělanej“. Domnívám se, že počítač zaplnila pořádným bordelem. Stáhla si seznam lištičku, Google lištičku, Winamp lištičku, současně nikdy nemazala historii, cache, ani temporary files a počítač to přestal zvládat. A první, co ji napadlo, bylo hodit věc na synáčka a jeho zlé počítačové hry. Ano, já vím, jsou to všechno jenom mé domněnky…
Avšak nemůžu se zbavit dojmu, že běžný průměrný obyčejný český občan má k počítačovým hrám velice odmítavý postoj. Vzpomínáte na tu scénku ve filmu Slunce, Seno, když si kupovali první počítač? Ano, jak tam ten chlápek napsal 5 samyc. Když ten kluk prohlásil, že „na tom ve škole hrajem bezva hry!“ dala mu postava hraná Helenou Růžičkovou (budiž jí země lehká), pohlavek se slovy „Ať tě to ani nenapadne, hrát na něčem tak drahém hry!“
Každopádně je tato postava dobrým a přesným archetypem čecháčka nesnášejícího videohry. Razí názory, že hry hrají jen děcka nebo dětinští podivíni. A co je nejhorší, televizní média jejich zabedněný a zkreslený pohled na hry ještě přikrmují. Přilévají zkrátka olej do ohně.
Vzpomeňme na Anderse Breivika, který hrál Call of Duty, nebo na toho kluka Lanzu. No a nedávný incident, co se odehrál dokonce v Česku. Kluk údajně napodoboval scénku ze hry Mafia: The City of Lost Heaven (která je skoro přes 10 let stará) a díky tomu zemřel při autonehodě. Média na tuto skutečnost horečnatě upozorňují a stále opakují, jak jsou hry špatné.
A pak se průměrný Čech, který právě přišel z hospody, podrbe na zadku, říhne si a podotkne, jak by ty smrady hrající hry řezal bičem. A česká slípka dodá, že hry jsou strašná ztráta času a že nechápe, jak někdo takto může promrhat svůj volný čas a následně si pustí seriál Ordinace v Růžové zahradě.
No dobře, teď to skoro zní, jako bych chtěl tento článek psát útočně a že trpím nenávistí vůči Čechům a házím je do jednoho pytle. Ano, přiznávám, že předchozí slova zněla trochu zapškle. Ale věřte, že nechci vůbec na nikoho útočit (možná jen na ta česká média), ale chtěl bych v následujícím článku jen rozumně a objektivně popsat svůj názor, zkušenosti a pohled na celou záležitost o tom, že hry negativně ovlivňují lidské myšlení, zvyšují agresivní projevy jedince a dělají z něj potenciálního vraha.
Rozhodl jsem se předem, že článek bude dlouhý, protože chci napsat vše, co mám na srdci, takže pokud si říkáte tl:dr, tak vás zklamu. Prostě „ber nebo neber“. Rád bych ale nejdříve něco řekl o hráčích. Často se v televizi mluví o „počítačových hrách“, každopádně se zdá, že si reportéři v TV Nova zapomněli zjistit, že existují také hry na jiných platformách. Hráč může kromě PC používat také Playstation 3, Nintendo Wii, XBOX 360, či jiné konzole, případně nějaký přístroj s androidem (mobil, tablet) a hromadu dalších. Fakt nechápu, proč se pořád mluví jen o PC hrách.
Ale to není to, o čem jsem chtěl mluvit. Chtěl bych spíše jasně definovat, kdo to vlastně je ten „hráč“, protože když se řekne hráč, tak si bohužel všichni představí nějakého beďarovitého tlustého nerda, co má 6 dioptrii na každém oku a hraje od 06:00 do 23:00 World of Warcraft. Pod sebou má bažanta, aby nemusel chodit na záchod a vedle sebe ledničku s energy drinky, aby měl pravidelný přísun potravy. Jediným jeho životním údělem je mít level 75 a cestu k vytyčenému cíli klidně dosáhne i přes syndrom karpálního tunelu.
Když řeknu hráč, nemyslím v žádném případě nikoho takového. Pochopte, že tohle jsou EXTRÉMY. Takových extrémů je minimum a velká většina hráčů (aspoň dle mé osobní zkušenosti. Statistiku bohužel nemám, takže mi buď věřte, nebo ne), jsou běžní lidé, kteří hrají příležitostně. Třeba hodinu denně před spaním. Tak hraji třeba já a neshledávám na tom nic špatného. Stejně jako křížovky, sudoku, či osmisměrky, jsou hry prostě takovým dobrým tréninkem mozku, paměti, koncentrace a zábavou. A když se to s nimi nepřehání (stejně jako s čokoládou nebo alkoholem), tak mohou být i prospěšné. Vždyť i chirurgové hrají hry, páč prokazatelně zlepšují postřeh a důslednost. Osobně věřím, že i prostorovou představivost.
Ostatně celkově zastávám názor, že hráči her jsou většinou nadprůměrně inteligentní lidé. Ale aby to nevypadalo jako tupý výkřik do tmy, tak dobrým příkladem jsou moji spolužáci na průmyslovce (a jelikož spoustu z nich umí programovat a počítat derivace a integrály, tak těžko o nich prohlašovat, že jsou to blbci) nebo třeba komunita tady na Databázi.
Většinu lidí zde považuji za docela dost inteligentní. Je to vidět třeba na jejich vyjadřování. Bohatá slovní zásoba, minimum gramatických chyb, schopnost jasně formulovat. Rozhodně nikdo z hráčů nepíše ve stylu „sem hrál gétéá a byla to úpe nejwíc hra.“ Stejně tak umí hry poměrně komplexně zhodnotit. Neřeknou vám jen „líbí“ a „nelíbí“, oni vám řeknou „dobrá hratelnost, atmosféra, hudba, ale průměrný level design“ nebo „silný příběh, to ano, ale s nevýraznými postavami.“
Celkově je vidět, že hraní her je tak nějak sofistikovanější zábava, než třeba koukání na filmy. Samozřejmě nic proti filmům nemám a neříkám, že hry jsou snad nedej bože mnohem lepší. Vše má své klady a zápory. Jen platí, že na filmy koukají i lidé, pro které filmy nejsou žádný koníček či vášeň, ale jen vyplněním nudného dne. U hráčů ale často platí, že kromě zábavy je to pro ně vždy zároveň i vášeň.
Možná je to tím, že hry hráče nenutí jen pasivně vnímat, ale také se aktivně zúčastňovat. Stejně tak je hráč nucen si hru trochu osvojit. Než třeba začne hrát Diablo II, musí zjistit, co je to levelování postavy, na co jsou ty skilly, jak fungují waypointy a mnoho dalšího. Takže je možná i přirozené, že hry přitahují zvědavější jedince, kteří rády všechno zkoumají do hloubky. Vždyť i na VUT hraje každý druhý. Proto razím názor, že jsou hráči inteligentní lidé. Samozřejmě nic neplatí na 100% a můžete najít i případy, co budou dokazovat opak toho, co jsem napsal.
Samozřejmě že hry s sebou nesou i pár nevýhod, mezi které patří třeba obezita, možnost poškození zraku, zdravotní potíže, závislosti atd. Většinou tyto výtky ale neplatí pro hry, ale obecně pro užívání počítačů, takže by se měla taková závislost na blogování nebo internetu kritizovat stejně jako závislost na počítačových hrách. A co se týče těch očí, já jsem hrál hry přes deset let a nikdy jsem problémy se zrakem neměl, až teprve v osmnácti se mi vyšplhaly dioptrie na 2,5. Mé mamce se vyšplhaly dioptrie na úplně stejnou úroveň v úplně stejném věku jako mně, takže moje krátkozrakost je evidentně daná geneticky, což není tak zvláštní, protože jsem po své mamce také zdědil centrální heterochromii. Ani nemusím dodávat, že má mamka hry nehrála.
Teď bych se rád vrhl na téma „hry a násilné chování“. Samozřejmě, že z úplně zdravého jedince se nestane po hraní her sériový či masový vrah, případně terorista, který by v případě, že by hry nehrál, vyrostl jinak v naprosto zdravého jedince dodržujícího zákony a obecná morální pravidla. To je snad jasné i těm Čecháčkům s největším pivním pupkem. Doufám!
Zkrátka když nějaký psychopat postřílí celou školu s kulometem a hrál před tím PC hry, tak ho ke střelbě nedonutily hry, ale to, že je psychopat. Nicméně když už jsem užil tohle slovo, rád bych o něm něco málo napsal. Je to především dost archaické slovo a v psychologii už dávno dávají přednost výrazu „porucha osobnosti“, která se dělí na celou řadu různých kategorii (narcistická, schizotypní, hraniční atd.).
Určitě vás ihned napadla otázka: „A co když je tedy někdo tzv. psychopat? Co když ho potom hry negativně ovlivní, co když se v nich inspiruje?“ To je velice možné, ano. Na druhou strany pořád platí, že hry nejsou příčina a příčinu problému bych hledal jinde. Když ale psychopat uvidí hry a nechápe, že je to jen jako a začne to napodobovat doopravdy, tak to neznamená, že hry jsou špatné. Psychopata může ovlivnit všechno. Může si přečíst třeba Bibli a donutí ho to vraždit. Nebo se koukne na film. Případně bohatě stačí, aby kolem něj prošel nějaký kluk s míčem v ruce a jelikož on má narušené vnímání reality, tak ho třeba zabije, protože byl paranoidní a myslel si, že kluk má v míči bombu.
Samozřejmě, že příklad s míčem byl lehce zavádějící, stejně jako slovo „psychopat“. Hry jsou pochopitelně silnějším zážitkem a dovedou působit sugestivněji, než třeba míč, takže je větší potenciální skutečnost, že se člověk s poruchou osobnosti pomátne a udělá nějakou hovadinu. Je to možné, ano. Jenže podle téhle logiky by se muselo zakázat opravdu vše, co přináší nějaký silný sugestivní zážitek. Hororové filmy, metalová hudba atd. Stále nevidím důvod vidět ve hrách příčinu.
Další přirozená otázka je: Proč se tedy ukázalo, že Breivik, Lanza i m4rty09 hráli hry? Jsou oni důkazem, že hraní her donutí lidi udělat něco velice násilného a krutého, jako je masová vražda nebo něco šíleného jako je honička na dálnici? Skutečnost je taková, že hry dnes hraje veliká část populace. V USA je součástí běžné domácnosti Xbox hned po televizi. Kdo nehrál Call of Duty, ať hodí kamenem. Šance, že několik masových vrahů hrálo hry, je obrovská. Stejně jako šance, že všichni tři jedli ovoce, zeleninu a nosili mikinu s kapucí. Že by za to mohla ta mikina? :-)
Možná, že někteří z vás se hluboce zamysleli a došli k závěru, že vinit hry z toho, že někdo spáchal masovou vraždu, je naprosto absurdní. Možná to uznáváte. Ale je tu další problém. Že hry možná nedonutí někoho vraždit, ale stejně platí, že dovedou člověka trochu ovlivnit k agresivnímu chování.
Nelze totiž popřít skutečnost, že existuje několik výzkumů, které dokazují, že děti hrající hry jsou agresivnější, než děti, co je nehrají. Pár odkazů na konkrétní výzkumy můžete najít třeba v této diskuzi.
I nad tímto jsem se hluboce zamyslel a osobně věc vidím asi takhle:
1) O výzkumech, které něco odhalily, než o těch, co nezjistily vůbec nic, se pochopitelně mnohem lépe píše a proto je o nich více slyšet. True Story.
2) Výsledky nejsou vždy úplně jednoznačné, přesné a je nutno je brát s velikou rezervou.
3) Ano, uznávám, že by některé hry v některých situacích u některých dětí mohly vést k postupnému zvyšování agrese. Opět ale nemyslím, že jsou na vině hry. Je třeba dítěti jasně stanovit hranice (že nemůže sedět u PC pořád), vysvětlit mu, že je to vše jen jako (jsou to polygonové otexturované objekty, ne skuteční lidé, kdo se vraždí mezi sebou), dávat mu dostatek lásky atd. Ano, jinými slovy je to o výchově.
Já jsem vyrůstal na hraní násilných her. A vyrostl ze mě naprosto normální, zákony dodržující a morální člověk (aspoň se snažím). Vždy jsem věděl, že hry jsou jen jako. Vždy jsem věděl, že u nich nemůžu být furt a aniž by mě někdo buzeroval, klidně jsem se od počítače zvedl a šel dělat něco jiného. Takže můžu jen říct: „Díky, mami a tati.“
4) Myslet si, že dřív byly děti hodné, slušné, morální, uctivé atd. není nic jiného, než typický strejcovský syndrom „Jó, za starých časů bývala obloha modřejší a tráva zelenější,“ který je však poměrně nesmyslný. Samozřejmě, že násilí a šikana existovaly vždycky. My si na základce dávali přes držku, ještě než jsme se s hrami setkali. Vždyť ani Adolf Hitler nehrál Call of Duty.
Vlastně mám naopak pocit, že násilí spíše ubývá. Ve středověku vás při procházce v lese přepadli banditi, oloupili vás o zlato, ubodali mečem a zmizeli. Dnes už stačí, aby Greenpeace natočili video z jatek a všichni si zakrývají oči s křikem „Chudáčci zvířátka.“
Takže když to shrnu. Ano, uznávám, že hry mohou ovlivnit negativně chování, inspirovat vraha, zvýšit agresivitu u dítěte. Stále ale nevidím důvod, proč kvůli tomu považovat hry za nástroj zkázy. Takové případy jsou zkrátka vzácné a hry tam figurují jako vedlejší faktor. Hlavním faktorem bývá psychická porucha, špatná výchova, nějaký druh traumatu (týrání, znásilnění).
A tím se dostávám k samotnému závěru toho, o čem jsem chtěl mluvit. Vadí mi to, jak se ke hrám staví veškerá média a především televize Nova. Nebudu tu psát tupé výkřiky a vulgarity na adresu televizních novin. Nehejtuju Novu proto, že je to momentálně IN. Jenže způsob, jakým hry prezentují mě prostě jako dlouholetého hráče uráží.
Člověk by při sledování zpráv mohl nabýt dojmu, že hry jsou to nejhorší zlo na světě, které mě donutí hodit napalm na školku. Vysílají velice patetické reportáže, které hrají na city, hledají poměrně zavádějící souvislosti tam, kde nejsou, pouští do toho dramatickou hudbu a snaží se prostě z her udělat zlo numero uno. Zlo, které mě donutí vyvraždit svou rodinu a podpálit barák. Způsob, jakým hry prezentují je prostě přehnaný, pitomý, uvádí jen extrémní případy a ještě tím vymývají mozek Čecháčkům, o kterých jsem mluvil na začátku.
Nadávat na hry je dnes prostě moderní. Dřív se ze všeho obviňovala metalová hudba, dnes se ze všeho obviňují hry. Ptáčci na střeše šuškají, že to televize dělá kvůli tomu, že jim hry brzy seberou velký podíl na trhu. Ač nevěřím v tyhle konspirační teorie, opravdu vidím jen to, že média neustále na hry útočí, až to někdy hraničí s fanatickou hysterii. V konečném důsledku to působí pouze groteskně. Podobně jako když chlápek zahynul při hraní Geocachingu a TV Nova udělala z tohoto druhu zábavy pomalu těžce nebezpečný sport.
Nejsem jediný, kdo dostal vztek na TV Novu a jejich ubohé zprávy. Například jeden chlápek – jistý Adam Jícha – natočil Youtube Vlog, ve kterém poslal celou Novu do píče a byl neuvěřitelně vulgární. Co je velice důležité na tom videu je to, že zmínil, že se neumí vyjádřit, a já tohle otevřené přiznání považuji za docela dost férové. Následně své video zveřejnil na Facebookové zdi portálu TN.CZ. TV Nova na to zareagovala tak, že si jej pozvala do vysílání. Tu je výsledek:
Každopádně bych celý rozhovor zhodnotil jako pěknou prasečinu. Ptám se: Proč si TV Nova nepozvala do vysílání nějakého odborníka, který by dovedl věcně argumentovat a hezky by všechny ty kecy o hrách vyvrátil, a místo toho si pozvou vyklepaného kluka, který sám o sobě prohlásil, že se neumí vyjádřit? No odpověď je jasná – je to z důvodů manipulace. Když tam dosadí někoho, kdo před kamerou začne koktat (a já bych koktal na jeho místě taky), tak můžou ukázat „Vidíte, jak jsou hry zlé? My máme pravdu! A teď vám ukážeme, kdo z námi nesouhlasí. Vidíte, jak koktá a jak se klepe? Ano, tak to byla ukázka toho, co jsou hráči her zač!“ A Čecháčci se ještě více utvrdí v nenávisti her.
Ostatně na videu je vidět i pár křiváren. Třeba Rey Koranteng položil otázku „Sám jsi slyšel od odborníků, že hry mohou ovlivnit chování člověka. Co mi na to řekneš?“ Já osobně bych odpověděl: „Ale pane Korantengu, vy jste špatně poslouchal. Ten odborník nic takového neřekl. On řekl, že když je někdo závislý na počítačové hře a chce někoho zabít, tak přestane vnímat rozdíl mezi fikcí a skutečností. Mohu jen předpokládat, že formulace „Má potřebu někoho zabít“ znamená, že má nějakou duševní poruchu. Dále psycholog zmiňoval třeba dysfunkční rodinu a hry coby jediný kontakt s realitou. To pak ano – to ho může ovlivnit, stejně tak jako ho může ovlivnit téměř cokoliv. Hry samy o sobě ale zdravého člověka do takové míry neovlivní, aby začal zabíjet. Příště, prosím, pane Korantengu poslouchejte pozorně. Děkuji.“
Tak a tím jsem se dostal na úplný konec článku. Vy všichni, co jste jako postava z filmu Slunce, Sena, zkuste si někdy nějakou tu hru třeba i zahrát a najednou uvidíte, že hry nejsou tak zlé a špatné, jak říká televize. Zkuste si zahrát třeba Planescape: Torment a až jej dohrajete, potom se ke hrám vyjadřujte.
Neumíte si představit, jak jsou hry ve skutečnosti skvělé. Některé hry jsou bez nadsázky umělecká díla, která by měla mít stejnou úctu jako filmy nebo hudba. Doom je podle mě stejný klenot na poli her, jako Kmotr na poli kinematografie nebo Beatles na poli hudby. Tak to vidím já. Díky za pozornost, i když nevěřím, že to někdo dočetl až sem. A budu rád, když do komentářů napíšete svůj názor.
Matthias