@
strejdafido (28.03.2024 22:57): Tak expresivní maniodepresivní barvy a existenciální tíseň z toho pochopitelně „křičí“, ale tvá hypersensitivní reakce na
Výkřik zřejmě pramení z nějaké traumatické zkušenosti, jak jsi snad i trochu naznačil. Jinak jak jsi pak zmiňoval tu Muchovu epopej, tak tu zas já vyloženě nesnáším - ohledně epopeje se zcela shodnu s Martinem C. Putnou, když ji demaskuje jakožto ideologické panslavistické hovno a budování škodlivých mýtů. Na máloco se tak hodí ono květnaté: „kolik to muselo dát práce... a přitom taková blbost.“ :-)
@
Drolin (29.03.2024 10:35): Nevím, jestli je u těch dvou tebou jmenovaných obrazů stále co objevovat, ale faktem je, že
Lásku a bolest neboli také
Vampíra může člověk číst dvěma způsoby: buď se bude držet slov samotného Muncha, že v tom obraze vlastně o nic nejde a jsou to prostě dva milenci, anebo se připojí spíše k těm, kteří obraz vnímají jakožto narcise vysávajícího partnera, kterak bývá zpravidla interpretován kunsthistoriky. V tom mám ten obraz moc rád, že není tak zcela jednoznačný, jak ostatně oceňoval u Madony Artran. Od Muncha vzpomenu třeba ještě trochu méně známý
Metabolismus.
@
Dan9K (29.03.2024 19:05): 1984 prostě láme srdce, tudíž bych tak nějak předpokládal, že se bude nejvíce hnusit těm, kteří jsou dlouhodobě zvyklí potlačovat vlastní emoce. Já nejvíce v umění negativní zážitky neoblibuji v hudbě, téměř jsem přestal chodit na tvrdší koncerty, protože mi to často připadalo, jako bych si do uší a očí lil agresivní zvukový a světelný odpad pro masochisty. Asi to souvisí i s tím, co nesnáším třeba v umění výtvarném dlouhodobě, a to takové to zkoušení rozrušit skrze hnus, kult ošklivosti. Budu si muset zase léčit ouška na Letních slavnostech staré hudby. :-)