Uvedu příklad z branže, kterým je poslední mnou recenzovaná hra na Doupěti -
The Path. Prosím, vyhledejte si ji na DH a zjistíte, že jsem jí udělil vysokých 9/10. Ale také jsem jí mohl udělit 4/10 a věřte mi, nebylo od toho daleko. Jde o to, že jako redaktor mám prostě povinnost hru buď dohrát do konce, nebo ji zahrát natolik dlouho, aby pochopil, zjistil a zažil prakticky vše, co mi může nabídnout. A tady je jádro problému. Kdybych hru nerecenzoval a neměl tu povinnost, tak bych jí po půl hidně hry nejspíš smazal a do komentáře napsal obligátní výrok - kravina, nestojí za pozornost. Jenže čím déle jsem ji hrál, tím více mě dostávala, rozvíjela svůj potenciál novými nápady, nečekaným stylem vyprávění příběhu atd. Hodnocení jsem otočil o 360 stupňů. Problém je v tom, že většina lidí tohle neudělá - nepřekoná ten prvotní odpor a hře tak udělí nízké hodnocení, ačkoliv si to objektivně nezaslouží. Proto si myslím, že objektivita by měla jít ruku v ruce se subjektivitou. U recenze v časopise skutečně převládá popisný styl, protože úkolem profesionální recenze je produkt popsat, přidat vlastní kritiku, ukázat jasné plusy a mínusy. Pak je na čtenáři, zda-li pro něj ty mínusy jsou opravdu nepřekonatelné nebo zda-li plusy vyvažují mínusy. A objektivně pod 50% se hodnotí jen ty hry, které obsahují CHYBY. Je to stejné jako když v recenzi na auto redakce řekne - výkon auta s tímto motorem není kdovíjaký, ale v praktičnosti a úspornosti je to bomba. A to není CHYBA. Tomu se říká kompromis. Kdežto jako chybu, za kterou už se budou body strhávat výrazně se dá považovat třeba špatné dovírání dveří. U hry třeba vypadávání textur, nebo zadrhávání postav za objekty atd.
Pro mě je prostě nepřípustné znehodnotit hru na základě jednoho faktoru - zábavnosti či nějaké líbivosti. Mě třeba nebavil Doom 3. Měl jsem ho rozehraný asi do půlky, ale pak jsem zjistil, že je to pořád to samé. Navíc respawn nepřátel za zády už mi lezl na nervy. Z tohdle pohledu bych klidně z fleku napařil této nudě 4/10. Jenže to bych musel být úplnej magor, protože objektivně ta hra splňuje to, co žánr doomovek splňovat má. Takže 7/10 je jasná volba. Nadprůměrně totiž vyčnívá atmosféra a gafika (alespoň v té době tomu tak bylo). Takže se na mě nezlobte, ale hodnotit hru by člověk měl podle mého humble názoru tak, jaká skutečně je - jak po řemeslné stránce, tak po stránce hratelnosti. A nějaký líbí či nelíbí do toho zrovna dvakrát nepatří. Děti na pískovišti se můžou hádat, jestli je ta červená lopatka hezčí než žlutá, ale tady? Pánové a dámy, my už si dávno nehrajem na pískovišti. Omlouvám se, jestli jsem někoho urazil, ale takhle to prostě vnímám.