Diskuze

Achjo. Nechápu, jak mohlo nějaké hovado vymyslet, aby se hra automaticky uložila při každé smrti. Když u toho sedím X hodin v kuse, udělám hafo misí a pak se dostanu do přestřelky, ve které chcípnu já i můj vypiplaný kůň a pak se mi to ještě uloží a musím si vybrat mezi tím, jestli budu pokračovat bez svého koně nebo se vrátím o těch X hodin zpět... Grrrr!

Jinak až teď při druhém průjezdu jsem objevil docela příjemnou featurku, o které jsem do teď nevěděl... Pokud dám někam waypoint, rozjedu se po cestě a zapnu cinematic kameru, tak to řídí samo a ještě se můžu kochat :-)

@Bodkin (10.12.2018 10:21): A byl to opravdu vězeň v pruhovaném a s okovama na nohách? Já ho odvezl do Rhodesu k šerifovi a nešlo to

@Allin (09.12.2018 11:34): Já jsem ho potkal, po několika minutách netrpělivého čekání jsem mu to vykradl a klesl mi honor. Diamant si nevybavuju, ale byly tam myslím nějaké ty klasické šperky a hodinky.

Vězně v okovech jsem potkal taky, napadlo mě svázat ho a odvézt k šerifovi do nejbližšího města, ale on na to nijak nereagoval, což mě trochu zklamalo, tak jsem s ním aspoň nakrmil aligátora :)

Já to teď hraju podruhé a užívám si to ještě mnohem víc než poprvé. Při prvním průjezdu jsem nikam nespěchal a snažil plnit vše, na co jsem narazil (kromě questů s rybolovem, který mě nebaví) a teď jsem dost překvapený, když vidím, kolik side questů a aktivit mi uniklo. Příjde mi, jako bych zase hrál úplně jinou hru, přestože jsem ve stejném světě. Fascinuje mě hlavně to, jak ten herní svět působí živě - i když danou lokalitou projíždím už třeba po padesáté, tak nikdy nevím, co mě tam potká a díky geniálně zpracovanému počasí je to vždycky trochu jiný zážitek...

Taky mě strašně baví to, jak si autoři vyhráli se spousty rozhovorů a situací, které vám mohou snadno při hraní uniknout... Třeba já potkal u stájí ve Valentinu na šrot ožralého řezníka, který mě prosil, abych ho nasměroval domů, tak jsem zvolil dialog, který mu ukázal, kde bydlí - v tu chvíli jsem dostal pozitivní honor, tady bych čekal, že vše skončí, mohl jsem klidně odejít a pokračovat ve svých aktivitách, ale já ze zvědavosti pořád sledoval toho klopýtajícího řezníka, jak se snaží dostat přes město domů a následoval jsem ho - on na mě dokonce mluvil, že jsem strašně hodnej, že mě zajímá, jestli trefí domů, pak se dostal ke dveřím, začal na ně mlátit a řvát na manželku, ať ho pustí, ta na něj zase zevnitř hystericky řvala, že ho nepustí a ať vystřízliví, on pak začal zvracet na verandě a ještě si v těch zvratcích ustlal, načež Arthur prohodil nějakou vtipnou prupovídku... Taková blbost, ale strašně mě to pobavilo