Diskuze

@Tulareanus (24.03.2022 09:46): S tím úhlavním bodem - vážným zásahem do hry - jsem od začátku souhlasil, proto to moje přirovnání k modifikaci. Jako jsou modifikace, co pro někohu hru vylepší, zatímco další ji pokazí, s překlady je to obdobné. Osobně jsem snad nikdy žádnou modifikaci nainstalovat nechtěl. Ale je otázkou, jestli je mávnutím ruky odsoudit, i když jsou v jednotlivých případech přehnaně tvůrčí nebo nedokonalé.

Dobrý! Taky jsem měl to štěstí. Než vydala svou další knihu, uspořádali jsme v Praze na UK menší přednášku. Škoda, že se zájem o game studies u nás od těch dob příliš nerozvinul.

@Tulareanus (23.03.2022 22:23): Nechám za sebe mluvit Helenu Bendovu; v poznámce pod čarou jsou uvedené i hacky a módy:

"Když mluvím s postavami ve [World of Warcraft], které mi zadávají nějaké úkoly a vysvětlují, co a proč je třeba udělat, tak je zásadně "neposlouchám", resp. nečtu. Co a kam mám jít udělat, mi řekne v bodech seznam na pravé straně obrazovky (dříve k tomu sloužil obdobný addon) a nepotřebuji k tomu žádnou narativní "omáčku". Questy ve World of Warcraft bývají až na výjimky poněkud stereotypní, a je mi proto celkem jedno, jestli mám jít zabít těch deset vlků/duchů/nemrtvých atp., protože někomu straší děti, nebo mám pomstit něčí smrt. V rámci svojí recepce jsem eliminovala všechna obecnější témata, jež se hra zdá nabízet (důležitost loajality, nutnost bránit svou zemi a podobná klišé), a soustředím se čistě jen na herní mechaniky. Není to pro mě špatné umělecké dílo, s nudnými dialogy, nezajímavými dialogy a konvenčními příběhy - kdybych měla svůj zážitek konstruovat především na základě toho, co do hry záměrně vložili tvůrci jako potenciální významy, řekla bych spíš, že to pro mě prostě není umělecké dílo, tj. nevede mě k tomu, abych jej interpretovala a ve své mysli vřazovala do kontextu světa umění.

[…]

Teprve v rámci společenství hráčů a jejich rozličných emergentních taktik hraní pro mě také vznikají pamětihodné mikronarativy, kvůli kterým mám tuto hru ráda, od těch komických až po různé dramatické příběhy, jež se odehrály v rámci guild, jimiž jsem prošla - oblíbené a dlouho tradované bývají především historky o vzniku guild či naopak o jejich rozpadech, o zradách a interních hádkách, anebo naopak o chvílích, které sepětí členů guildy více utužily. Jak je snad z tohoto mého stručného popisu patrné, zajímavá implicitní témata můžeme tedy nacházet i ve hrách, které tak nebyly koncipovány či u kterých tvůrci očekávají trochu jiný způsob recepce. U implicitních významů je podstatné, že jsou konstruovány recipienty, a to velmi rozličnými, do značné míry subjektivními způsoby.

[…]

V Grand Theft Auto tak mohu vypustit ostatní části včetně dějové linie a svůj čas trávit jen bloumáním po městě v různých autech; World of Warcraft je v extrémním případě možné hrát i zcela pacifistickým způsobem, bez zabití jediné herní postavy či živočicha. Nastavitelnost her přichází také s možností nastavovat si podle svého (a výkonu svého počítače) grafiku a zvuk. Hráči, jimž jde především o rychlost jejich výkonu, si tak často například snižují detaily, aby mohli hrát rychleji a plynuleji - namísto kochání se vizuálními kvalitami si hru v podstatě činí více abstraktní, osekanou čistě na to, co potřebují k efektivnímu hraní. Většina her nabízí možnost vypnout či zapnout si hudbu a různé zvukové či vizuální efekty, což ve výsledku může silně ovlivňovat estetické i herní kvality zážitku.

[…]

Modulárnost zážitku se přitom nutně týká i konstrukce významů hry.

[…]

Hry nám dávají na výběr nejen uvnitř svého fikčního světa (kdy se můžeme rozhodovat, kam půjdeme, co řekneme v dialozích apod.), ale máme často na výběr i co se týče celkového sestavení našeho zážitku, které části hry využijeme a které ne a jakým způsobem, tedy jak si svůj zážitek celkově poskládáme. Zatímco u většiny jiných médií konstruujeme významy na základě relativně stabilního artefaktu, v případě počítačových her konstruujeme významy na základě díla, které jsme sami do značné míry sestavili z možností, jež se nám nabízely."

Helena Bendová, Umění počítačových her, str.179–182.

@Tulareanus (23.03.2022 19:31): Nejsem si jistý, jestli jsem první Fallout s překladem zkoušel. STALKERa jsem zase hrál celého v ruštině, kvůli přípravě na zkoušku z jazyka. Obě hry mi upřímně přijdou tak hloupé (ne špatné), že mě nenapadá, co by se mohlo ztratit v překladu. Fallout 2 je trochu jiný případ, tam překlad znám právě kvůli kladným referencím, a přestože ti dávám za pravdu a jsem z něho taky rozpačitý, respektuju, že se ostatním líbí.

S tou nostalgií máš asi opět pravdu, proto moje přirovnání k modifikaci a otázka, "zda větší podíl na zážitku mají mít hračovy rozmary, nebo hra se svými pravidly". Nezapomínejme ale na to, co se v game studies nazývá herní modulárnost: příležitost hráčem upravovat, selektovat či deformovat herní obsah, aby jim byl šitý na míru. Ignorovat příběh, domýšlet si ho nebo nainstalovat mód jsou pouze její odlišné stupně.

@Tulareanus (23.03.2022 09:52): "Čiže ak mám možnosť užiť si niečo v originále alebo originále s titulkami, je to pre mňa autentickejšie a presnejšie, čo sa týka autorského zámeru."

Principiálně souhlasím. Ještě je ale možné zkusit překlad pojmout jako modifikaci, i technicky šlo mnohdy o srovnatelný zásah, a pak z toho uvážit, zda větší podíl na zážitku mají mít hračovy rozmary, nebo hra se svými pravidly.

I dvacet let staré překlady s kostrbatými formulacemi a přehmaty nakonec patří k tomu, co dělá dobré vzpomínky. A že zrovna v případě Falloutu či STALKERa k velké újmě nedošlo.