Walome
Dohrát poprvé Diablo 2 v šestatřiceti je poměrně unikátní zážitek. Ke hře jsem měl vždycky specifický vztah - všichni kolem mě ji hráli, mně se líbila krabice, líbily se mi jiné hry od Blizzardu, ale tohle zběsilé klikání mě nikdy dlouho nebavilo. Zároveň jsem ale nebyl natolik vnímavý, abych se naplno ponořil do systému hry se všemi těmi buildy, unikátními předměty a dalšími aspekty, které ostatní hráči Diabla tolik milují.
Nicméně hra mě vždy lákala. Velkou radost mi udělal táta, když mi koupil datadisk k Diablu 2 (abychom následně zjistili, že potřebujeme i původní hru) a já tak mohl hrát za Druida. A za Druida jsem hrál i letos.
Resurrected je graficky krásný. Vypadá to úplně stejně jako si pamatuji, jen o hodně lépe. Nenásilně, nenápadně. Atmosféra prvního aktu je famózní (a bohužel ji už nic nepřekoná) a hráče vtáhne jako nic. Jakmile jsem se asi podvacáte za pár minut vracel do města kvůli prodeji lootu, vykašlal jsem se na sbírání každé prkotiny a hra ihned byla plynulejší. Pobavil jsem sám sebe, když jsem si u jedné NPC nechal vynulovat skilly s tím, že tato možnost tady bude napořád, jen bude dražší a dražší. Spletl jsem se. Tohle je přeci jen hra z přelomu milénia, kde se s hráči nikdo nepáral.
Oceňuji pestrost monster. Čekal jsem, že v dalších aktech budou jen přeskinované příšerky z prvního, ale vůbec. Každý akt a i leckteré místo má specifický shluk příšerek, dokonce i dungeon je každý jiný. Máte tu jeskyně, žaláře, sklepení, červí doupata... a žádný dungeon není neúprosně rozlehlý. Nicméně v některých se člověk často zasekává o stěny a nepříliš dobře viditelné zárubně dveří.
Akt 3 je vyloženě vopruz - neustále musíte sledovat cestičku mezi potoky a obíhat ostrůvky. To je nuda. Celkově to běhání tam a zpátky je místy pruda (i když trvá jen pár vteřin). Pochválit musím akt čtvrtý - od pekla jsem čekal monotónnost, ale nakonec se jednalo o velice nápaditou část hry.
Překvapilo mě, že Diablo umírá mnohem méně efektně než jiní (i menší) bossové. Taková Blood Raven udělá víc parády. Datadiskový akt se povedlo, tam už jsou scenérie rozlehlejší a nebavilo mě ničit katapulty a hradby, ale atmosféra a prostředí finále této hry mě velmi příjemně překvapilo.
Samozřejmě co se příběhu týče, to je jedno klišé vedle druhého a působí spíše jako nutná vyplň něčeho, čemu fanoušci říkají lore - pro mě je to jen prázdná sláma. Taky mě pobavily všelijaké ty kašny a studny ve stovky let opuštěných dungeonech - jak z nich náš hrdina s nadšením pije. A úsměvy ve mně taky probouzely názvy lektvarů. Když už jsem myslel, že "health potion" je konečné stádium, přišly ještě další dvě. Čekal jsem, jestli přibudou další, které se budou jmenovat "super duper ultra mega health potion", ale nestalo se.
No každopádně - po 25 letech jsem dohrál Diablo 2. Stačilo jen počkat na tu správnou platformu (PS4). Diablo se totiž hraje mnohem lépe s gamepadem než s myší (to jsem si ověřil už u Diabla 3), i když je pravda, že některé fíčury jsem objevil až při druhém hraní (například to, že jde léčit mercenary).
Nicméně hra mě vždy lákala. Velkou radost mi udělal táta, když mi koupil datadisk k Diablu 2 (abychom následně zjistili, že potřebujeme i původní hru) a já tak mohl hrát za Druida. A za Druida jsem hrál i letos.
Resurrected je graficky krásný. Vypadá to úplně stejně jako si pamatuji, jen o hodně lépe. Nenásilně, nenápadně. Atmosféra prvního aktu je famózní (a bohužel ji už nic nepřekoná) a hráče vtáhne jako nic. Jakmile jsem se asi podvacáte za pár minut vracel do města kvůli prodeji lootu, vykašlal jsem se na sbírání každé prkotiny a hra ihned byla plynulejší. Pobavil jsem sám sebe, když jsem si u jedné NPC nechal vynulovat skilly s tím, že tato možnost tady bude napořád, jen bude dražší a dražší. Spletl jsem se. Tohle je přeci jen hra z přelomu milénia, kde se s hráči nikdo nepáral.
Oceňuji pestrost monster. Čekal jsem, že v dalších aktech budou jen přeskinované příšerky z prvního, ale vůbec. Každý akt a i leckteré místo má specifický shluk příšerek, dokonce i dungeon je každý jiný. Máte tu jeskyně, žaláře, sklepení, červí doupata... a žádný dungeon není neúprosně rozlehlý. Nicméně v některých se člověk často zasekává o stěny a nepříliš dobře viditelné zárubně dveří.
Akt 3 je vyloženě vopruz - neustále musíte sledovat cestičku mezi potoky a obíhat ostrůvky. To je nuda. Celkově to běhání tam a zpátky je místy pruda (i když trvá jen pár vteřin). Pochválit musím akt čtvrtý - od pekla jsem čekal monotónnost, ale nakonec se jednalo o velice nápaditou část hry.
Překvapilo mě, že Diablo umírá mnohem méně efektně než jiní (i menší) bossové. Taková Blood Raven udělá víc parády. Datadiskový akt se povedlo, tam už jsou scenérie rozlehlejší a nebavilo mě ničit katapulty a hradby, ale atmosféra a prostředí finále této hry mě velmi příjemně překvapilo.
Samozřejmě co se příběhu týče, to je jedno klišé vedle druhého a působí spíše jako nutná vyplň něčeho, čemu fanoušci říkají lore - pro mě je to jen prázdná sláma. Taky mě pobavily všelijaké ty kašny a studny ve stovky let opuštěných dungeonech - jak z nich náš hrdina s nadšením pije. A úsměvy ve mně taky probouzely názvy lektvarů. Když už jsem myslel, že "health potion" je konečné stádium, přišly ještě další dvě. Čekal jsem, jestli přibudou další, které se budou jmenovat "super duper ultra mega health potion", ale nestalo se.
No každopádně - po 25 letech jsem dohrál Diablo 2. Stačilo jen počkat na tu správnou platformu (PS4). Diablo se totiž hraje mnohem lépe s gamepadem než s myší (to jsem si ověřil už u Diabla 3), i když je pravda, že některé fíčury jsem objevil až při druhém hraní (například to, že jde léčit mercenary).
Všivák
AlieN
Falco
Yokolobuna
kurcatovium
Pro: co se žánru týče, tak velice pěkný zástupce s nápaditými monstry a perfektní zvukovou složkou
Proti: občas (v dungeonech často) grafické glitche, pokud se do hry úplně neponoříte, tak většina předmětů je k ničemu (drahokamy, peníze, runy)